Diskuze - pravda a důkazy

Diskuzi i na ostatních serverech sleduji se zájmem, protože v mnoha případech se dozvím více a zajímavějších informací z diskuze, než z vlastního článku, ke kterému je diskuze vedena. Co mně (a pravděpodobně zdaleka nejen mně) vadí a zdržuje, je velké množství balastu, kterým se člověk musí pročíst nebo proskákat.

Příspěvky diskutujících v diskuzích k jednotlivým článkům na všech webech, kde je diskuze připuštěna se dají rozdělit zjednodušeně do 5 skupin.

• 1. Kladné hodnocení článku případně jeho autora

• 2. Informace, které doplňují informace uvedené v článku

• 3. Informace, které jsou v rozporu s informacemi uvedenými v článku

• 4. Záporné hodnocení článku případně jeho autora

• 5. Informace, které s článkem nemají vůbec nic společného, jejichž cíle bývají rozmanité, ale v zásadě se dají rozdělit na dvě skupiny a) předvést se světu, nebo b) cokoliv zkritizovat (vždy je jednodušší něco zkritizovat než něco vytvořit a lidé rádi volí jednodušší cesty).

Kromě toho je běžné, že některé příspěvky zahrnují více bodů současně. Jsou „profesionální“ diskutéři, kteří rádi v jednom příspěvku použijí všech 5 bodů.

Je zřejmé, že pro čtenáře diskuze jsou přínosem pouze příspěvky uvedené v bodě 2 a 3. Výjimkou je autor článku, který má nejraději příspěvky dle bodu 1. Když je hodně „osvícený“, tak ještě bod 2. je pro něj snesitelný.

Šestou skupinou příspěvků, která však používá forem uvedených v bodech 1. – 5. je provokace, jejímž cílem většinou bývá narušení diskuze až narušení celého serveru. To je případ některých diskutujících téměř ve všech diskuzích.

Zásadním důvodem (z mého hlediska) proč číst Matrix je skutečnost, že nedostatek poznání, nedostatek informací neumožňuje svobodnou volbu, protože omezuje výběr možností, které si můžeme zvolit. To je systém, kterým je lidstvo drženo v nevědomosti a tím i v nesvobodě.

A Matrix nám tyto alternativní informace přináší.

Pokud má někdo pocit, že zde jsou uváděny opravdu šílenosti, rád bych uvedl citaci jednoho světově uznávaného vědce. „Kolego vaše teorie je šílená, ale není natolik šílená, aby mohla být pravdivá.“ Tato věta pronesená Nielsem Bohrem na poli fyziky by se dala dle mého soudu vztáhnout i na alternativní filozofie i pojetí historie lidstva a konspirační teorie. Je nějaký důvod, proč by věta o šílenosti teorie měla platit pouze pro fyziku? Jsem přesvědčen, že svět je tak neuvěřitelně rozmanitý, že po odstranění vnucených dogmat ve všech oblastech poznání nám bude připomínat spíše sci-fi.

Naše vlastní tolerantnost by měla být na takové úrovni, abychom byli ochotni připustit, že konkrétní z našeho pohledu nevhodný (nesmyslný, nelogický, směšný, desinformační) článek může být pro někoho přínosný a inspirační a vůbec není podmínkou, aby byl „pravdivý“. Kolikrát se může zdánlivě nesmyslný článek stát inspirací i pro jiné téma, než je předmětem článku.

Tím jsem se přesunul k dalšímu bodu a tím je otázka pravdivosti informací a důkazů o této pravdivosti. Dle mého názoru je velmi problematické předložit k jakékoliv teorii pro všechny nepochybné důkazy.

Absolutní pravda neexistuje, existuje pouze pravda absolutna. Absolutno totiž neobsahuje žádnou informaci, a proto nemůže obsahovat ani žádnou informaci, která by byla nepravdivá.

Jedna z definic pravdy, která svou jednoduchostí se mi zdá vhodná pro účely tohoto článku určuje, že pravda je popis skutečnosti shodný s touto skutečností.

Zda je nějaký konkrétní popis skutečnosti shodný s touto skutečností je vždy otázkou hodnocení a hodnocení vždy provádí konkrétní subjekt s tím, že skupina subjektů se ve svém hodnocení může shodovat. Tam, kde dochází ke shodě hodnocení u většiny „rozhodujících“ osobností v daném oboru či oblasti, stává se toto hodnocení převažujícím v dané společnosti a je považováno za pravdu objektivní pro určitý bod časoprostoru.

Už v tomto okamžiku jsou zřejmé dvě skutečnosti zabraňující dosažení absolutní pravdy.

• 1. Popis skutečnosti je možno provést pouze na základě vnímání (pozorování v nejširším slova smyslu) této skutečnosti. Přitom již dnes dochází k obecné shodě (alternativních i „pravých“ vědců) v názoru na to, že pozorováním (experimentem) vždy dochází ke změně skutečnosti. Pokud vyjdeme z reálného předpokladu, že každý člověk je bytost zcela jedinečná ve Vesmíru, ale i ve Světě, tak z toho plyne, že každý pozorující subjekt nutně svou jedinečností skutečnost ovlivňuje a tím i skutečnost jako jedinečnou vnímá. To znamená, že každý vnímá možná zcela nepatrně, ale přesto skutečnost odlišnou od skutečností ostatních. To se ve své podstatě příliš neliší od teoretiků alternativního modelu jsoucna, kteří uvádějí, že bytosti svým vědomím skutečnost tvoří a protože jsou to bytosti odlišné, tak tvoří i odlišnou skutečnost.

 

• 2. Zda je něco pravda, tedy hodnocení pravdivosti určitého výroku (popisu skutečnosti) vždy provádí konkrétní subjekt a tudíž každé takovéto hodnocení je subjektivní a tím i každá takováto pravda je pravdou subjektivní nebo také možno říct relativní, vztahující se k něčemu či přesněji k někomu. Takže pokud se o nějakém popisu skutečnosti tvrdí, že je pravdivý, jedná se jen a pouze v dané době a v dané společnosti o převažující hodnocení. Neexistují ani žádné tzv. boží pravdy, protože se jedná opět pouze o tvrzení lidí o tom, co si myslí, že bůh považuje za pravdu. Pokud někdo tvrdí, že ví, co si bůh myslí, tak se jedná o neskonale domýšlivé tvrzení člověka, který se domnívá, že jeho mysl se může srovnávat s myslí Boha.

Sám pro sebe jsem si definoval to, co je pro mě pravda. Pravda je pro mě to, co zapadá do mozaiky popisů skutečnosti, které já hodnotím jako pravdivé.

Jak si vytváříme svoji představu o světě? Z množství informací, které nás obklopují, si vybíráme (vědomě či podvědomě) některé, které se nám pak skládají do naší mozaiky vnímání světa (smyslového i mimosmyslového). Ty informace, které se do naší mozaiky nehodí, pak považujeme za nepravdivé, nebo nevěrohodné.

V podstatě je vyloučené, aby se k nám dostaly pouze informace zapadající do naší mozaiky. Ale i kdyby se teoreticky dostávaly (což by pravděpodobně muselo být pouze z jednoho zdroje), museli bychom nutně pochybovat, zda naše mozaika je úplná. Tím chci naznačit, že i informace, které nezapadají do naší mozaiky, jsou pro nás důležité. Použiji v této souvislosti jedno používané rčení: „Abych poznal to, co jsem, musím poznat, to co nejsem.“ I to, co není mojí pravdou, mně pomáhá vytvořit obraz o tom, co je mojí pravdou.

V neposlední řadě si myslím, že není od věci znát i jiné názory, než ty které zapadají do mé mozaiky. Jak jinak bych mohl ostatním lidem rozumět a chápat tak společnost kolem mě v její celistvosti a komplexnosti, když bych znal pouze „svoji pravdu“.

Ještě považuji za důležité upozornit na nevhodně používaný výraz „lež“.

Pravda je popis skutečnosti shodný se skutečností.

O omyl se jedná, jestliže autor výroku (popisu skutečnosti) uvádí popis skutečnosti, který není shodný se skutečností, ale autor se domnívá, že je.

O lež se jedná, jestliže autor výroku (popisu skutečnosti) uvádí popis skutečnosti, o kterém ví, že, není shodný se skutečností.

Pokud tedy někdo v diskuzi označí výrok jiného diskutujícího nebo autora článku za lež, pak tím zároveň tvrdí, že ví, že autor popisu skutečnosti ví o tom, že jeho popis není shodný se skutečností, což si myslím je velmi odvážné tvrzení.

Podstatně pravděpodobnější varianta je ta, že to samozřejmě neví, ale jde mu o to, aby v tom druhém vzbudil negativní emoce.

Absolutní důkazy neexistují, existuje pouze jediný absolutní důkaz a to je „já jsem“. Všechny ostatní důkazy včetně důkazů prezentovaných našimi smysly, tedy např. viděl jsem, slyšel jsem, cítil jsem, apod. jsou zpochybnitelné. Je mnoho „důkazů“ o tom, jak nás naše smysly mohou šálit.

Smiřme se s tím, že neexistují nezpochybnitelné důkazy. Mnohé z toho, co je bráno, jako důkazy jsou zase jen odkazy na důkazy někoho jiného a pro normálního člověka prostě není možné si ověřit takřka cokoliv z toho, co čte či vidí v jakýchkoliv médiích. Takže nám v podstatě nezbývá nic jiného než si stanovit určité zdroje jako autority a ty přijímat s vyšší mírou důvěryhodnosti. Proto pokud někdo tvrdí, že něco není pro něj důkaz (oblíbená fráze „skeptiků“ v diskuzi), zatímco něco jiného pro něj důkaz je, jedná se opět jen a pouze o jeho subjektivní hodnocení.

Předpokládám a doufám, že důvodně, že hlavním zájmem čtenářů Matrixu jsou nové informace. Kdo chce slyšet výlučnou a neochvějnou pravdu, musí do kostela nebo se podívat na televizní zprávy. Kdo hledá nové informace, které by pro něj byly zajímavé z pohledu doplnění jeho mozaiky poznání, ten navštěvuje Matrix či podobné webovské stránky. Pak ale musí očekávat, že informace budou různorodé až protikladné. Chápu, že mnoho lidí, možná dokonce většina si vytváří ochranou bublinu kolem svého vědomí a snaží se, aby touto bublinou neproniklo nic, co by mohlo ohrozit jejich vidění světa, ale neočekávám ve větší míře takové chování od čtenářů Matrixu.

Na závěr si dovoluji ocitovat ve zkrácené a zjednodušené verzi Ivana Sergejeviče Turgeněva (vzhledem k datu úmrtí 1883 lze opravdu těžko předpokládat, že by předjímal diskuzi a některé diskutéry na Matrixu v roce 2009) z knihy Skrytá mystéria od Oshoa.

Turgeněv napsal krátký, ale poučný příběh.

V jednom městečku žil velmi inteligentní člověk, který byl ostatními považován za génia. V témže městě žil také hrozný hlupák. Jednou hlupák potkal génia a požádal ho, aby mu poradil, jak se stát inteligentní. Génius se hlupáka zeptal, zda chce být opravdu inteligentní, nebo zda mu stačí, aby jako inteligentní vypadal. Přitom ho upozornil, že stát se inteligentem je dlouhý a náročný proces. Hlupák si vybral tu jednoduší variantu. Génius mu tedy vysvětlil trik, jak toho dosáhnout.

Poradil mu, aby každý výrok, který uslyší, ihned negoval, i když o věci vůbec nic neví. A když autor výroku nebo i někdo jiný bude odporovat, aby mu řekl, aby svoje tvrzení dokázal.

Například, když někdo řekne, že Beethovenova hudba je nebeská, aby mu řekl, že takovou hudbu hrají i v pekle a aby dokázal, že to je nebeská hudba.
Do dvou týdnů začali lidé v městečku považovat hlupáka za inteligentního.

No comment :-).