Jasný důkaz? (4)

Avšak někdo si zřejmě po chvíli uvědomil, že pro úspěšné provedení prezidentovy nové „vize NASA“ je zapotřebí mnohem větší množství konkrétních informací o Měsíci, než měl v roce 2004 k dispozici dokonce i úřad pro kosmický prostor, a to i po všech těch předapollovských bezpilotních lunárních misí (Lunar Orbiter ... Ranger ... Surveyor) a téměř 408 kg měsíčních vzorků, které astronauti osobně přivezli do Houstonu ze samotného Apolla; byly nezbytné zcela nové a mnohem důkladnější globální informace o Měsíci, pokud by měla dosáhnout schopnosti - na rozdíl od přísných omezení místa přistání Apolla, které bylo v podstatě omezeno na rovníkovou oblast přivrácené strany Měsíce - poslat budoucí astronauty na jakékoliv místo na Měsíci ... dokonce i k pólům.

Úspěšné provedení by vyžadovalo další „důkladné bezpilotní prozkoumání celého Měsíce“ – provedené nejmodernější technologií na shromažďování informací, neboli LRO.

Až v roce 2007 (podle oficiálních zpráv...) - doslova roky po prvním návrhu NASA/LRO – bylo oficiálně schváleno tiché přidání druhé bezpilotní kosmické mise (tzv. „Lunar Crater Observation and Sensing Satellite – Satelit pro pozorování a snímání měsíčních kráterů“ - LCROSS). Zdánlivě určená k tomu, aby byla neuvěřitelně levnou (79 milionů dolarů...), jednoduchou „přídavnou“ lunární misí „k hledání vody ...“, avšak hlavní myšlenka (jak se ukazuje ...) v pozadí tohoto chytrého „zavádějícího“ tvrzení ... byla elegantně jednoduchá:

Vezměte třístupňovou raketu Centaur (která by vyzdvihla LRO a připojený LCROSS na jejich posledním cestě k Měsíci) ... a po úspěšném oddělení kosmické lodi LRO od Centauru ... použijte stále ještě připojenou „pastýřskou kosmickou loď“ LCROSS k navedení nyní prázdné rakety Centaur (jako nebeské řízené střely ...) do „volného“ dopadu na měsíční povrch ve specificky plánovaném místě. V ideálním případě - na dně „trvale zastíněného měsíčního kráteru ... kde by mohla být zmrzlá voda,“ kolem jednoho ze dvou měsíčních otáčivých pólů.

Po „konečné korekci dráhy“, ve vhodné době (vypuštění + čtyři měsíce ...), pečlivě oddělte několik hodin před dopadem LCROSS od prázdné „řízené střely“ Centauru. LCROSS by pak zaostal ... nakonec o několik set kilometrů ... před tím, než by naletěl do ideální pozice pro pozorování a zpětné hlášení - živě – účinků masivního dopadu Centauru – což by bylo vědecky zaznamenáno a analyzováno pomocí široké škály pečlivě vybraných „standardních“ multispektrálních přístrojů, před tím, než by i „pastýřský satelit“ LCROSS narazil do Měsíce, a byl zničen.

V určitém bodě se z této dříve téměř ignorované „nevýrazné bezpilotní lunární mise ....“ – která používá něco tak základního, jako je pád rakety za účelem vytvoření malé exploze na Měsíci – stala HLAVNÍ celosvětová zpráva; tehdy se NASA najednou „činila“ - a začala propagovat a „medializovat tuto nadcházející misi dopadu na Měsíc LCROSS!“

A tím nakonec stanovila pro NASA a LCROSS „téměř nemožný cíl“:

Být vědecky ... i dramaticky ... vzrušující!

Což bylo nemožné ....

Místo toho, když LCROSS konečně onoho pátečního rána „bombardoval Měsíc“... ani jeden z doslova milionů Američanů (v obou Amerikách...), kteří vyšli ven, aby se podívali, nic neviděl.

Problém samozřejmě nebyl jen v tom, že NASA „nadělala kolem této události příliš mnoho humbuku“, ale byl v zásadě také problém s Měsícem.

V mnoha ohledech, byl NASou příliš medializovaný experiment LCROSS ve skutečnosti velmi podobný „cílenému úderu řízené střely“; navzdory přesnosti stanovení cíle, závisely viditelné efekty, které měl LCROSS vytvořit, spíše na náhodné povaze objektů (nebo povrchu ), se kterými se při dopadu setkal… než na samotném narážejícím objektu....

Nicméně, vzhledem k tomu, že si NASA myslela, že toto všechno pochopila – díky jejím doslova desetiletím pozorování Měsíce kosmickými sondami z první ruky – očekávalo se, že „pravidla dopadu“ pro LCROSS, který „poháněl Centaur do měsíčního povrchu“, budou poměrně jednoduchá.

Velikost výsledného „kráteru dopadu Centauru“ (výše) – klíčová měření toho, jaké množství „lunárního ledu a prachu“ bude při nárazu zdviženo... - mělo podle výpočtů NASA záviset pouze na dvou parametrech: na hmotnosti narážejícího Centauru (2,2 tuny), a na úhlu dopadu (80 stupňů).

(Rychlost při nárazu byla „daná“ pro jakýkoliv objekt padající na Měsíc z „nekonečna“ - něco málo přes 2,4 km za sekundu.)

Pro stejné dopadové rychlosti, to pak byla hmotnost, která padala - v kombinaci s úhlem, ve kterém spadla - která by stanovila konečný charakter výsledného kráteru po dopadu - zajisté, celkový objem nárazem zvednutého materiálu. Neboť množství materiálu vystřeleného vzhůru do „oblaku“ do značné míry určovalo, zda by „pastýřská sonda“ ve skutečnosti mohla shromáždit dostatek údajů o tomto „oblaku“ pro úspěšnou analýzu jeho složení a odeslat tato důležitá data zpět na Zemi ... před úplným zničením samotného LCROSS při dopadu.

Vše za účelem údajného „hledání vody ...“

„Pravidlo“ NASA pro „předpovídání účinků balistických dopadů na Měsíc....jako je LCROSS“ pak znělo:

„Tvrdý, skalnatý povrch ... jasný, velký záblesk; měkký, sypký povrch ... malý záblesk, ale ‚vysoce energetický oblak’ – vystřelený doslova kilometry nad místem nárazu ....“

Vše to bylo o tom, co se nazývá „rovnoměrné rozdělení energie“.

„Jak“ by byla dále rozdělena kinetická energie prázdné rakety Centaur, padající na povrch Měsíce v okamžiku nárazu: pokud by byl základní povrch tvrdým, nezlomným skalním podložím, pokrytým tenkou vrstvou prachu a zmrzlého ledu (očekávaný model NASA ...), narážející raketa by mohla vyprodukovat velmi jasný záblesk – jak by většina její kinetické energie byla najednou přeměněna na surové teplo a světlo. Ale to by zanechalo malou přebytečnou energii pro vytvoření „vysokého vertikálního vymrštění roztříštěných povrchových úlomků“ do charakteristického „tvaru obráceného kuželu“; v některých výpočtech NASA před dopadem bylo odhadováno, že tento „milisekundový záblesk“ při nárazu na tvrdý povrch bude dostatečně jasný na to, aby osvětlil celý interiér kráteru Cabeus (!)“, i když jen na okamžik ... a měl by proto být také pěkně viditelný největšími teleskopy při pozorování v reálném čase na Zemi ....

Na druhé straně (výpočty NASA dále uváděly), pokud by byl základní měsíční povrch pokryt silnou vrstvou „půdy“ (takzvaného „měsíčního regolitu ...“), smíseného s dávnověkým ledem - modely uváděly, že výsledný záblesk nárazu by mohl být „vysoce utlumený“; mnohem více kinetické energie přibližujícího se Centauru by bylo za těchto podmínek přeměněno na kinetickou energii jednotlivých částic půdy ... s výsledným, podstatným oblakem povrchového regolitu vystřeleného svisle vzhůru ... v tomto „obráceném kuželu“ (viz. obr. níže).

Nicméně se zdá, že nikdo - v této „podopadové polemice o LCROSSu ...“ – nepředvídal třetí možnost (alespoň ne před samotnou „neudálostí“ ...):

To, že měsíční povrch uvnitř kráteru Cabeus by jednoduše (nějakým způsobem ...) absorboval většinu ekvivalence padající rakety – 1 tuna TNT ...

A nevyprodukoval nic moc vizuálního - ani záblesk, ani nebetyčný oblak po dopadu – co by mohlo být snadno viditelné, určitě ne ze Země!
Ale ... jak se TO mohlo stát?

Jednoduše.

Pokud padající Centaur udělal díru přímo do střechy nějaké masivní starodávné měsíční struktury, umístěné na černočerném povrchu kráteru Cabeus!

A jako výsledek, byla obrovská kinetická energie Centauru doslova nasměrována dolů ... do „lámajících se zdí ... rozbíjejíc vnitřní strukturální opěry ... a vytvářejíc množství suti ... uvnitř ‚vrstveného’ podzemního bunkr připomínajícího měsíčního komplexu ...“ , což bylo bohužel skryto od vnějšího pohledu několika nadložními patry.

Stejně jako v nekonečných videích o „rozbíjení bunkru“ (viz. obr. níže), která nám Pentagon již léta ukazuje.

Jak lze vidět, a to i s otevřenými betonovými stranami a normálním atmosférickým tlakem (ne vakuem!), zuřící ohnivá bouře vzniká uvnitř „bunkru pro letadlo dómového tvaru“ v důsledku střely pronikající střechou .. . na vnější straně (a seshora ...). Kromě malého obláčku černého dýmu neukazuje nic na inferno, které se odehrává jen pár metrů pod masivní střechou bunkru....

Je to úplně stejné, jako podivný „nedostatek viditelných důkazů“ LCROSSu o jeho skutečném dopadu na Měsíc pátečního rána.

Při přípravě této zprávy, konzultoval Enterprise (mimo jiné ...) i vysloužilého experta amerického vojenského letectva na hodnocení škod po bombardování („BDA“). Jeho reakce byla docela výmluvná:

„Vzhledem anomální vizuální povaze dopadu LCROSSu, neexistuje mnoho rozumných alternativních vysvětlení toho, co se nestalo; osobně jsem viděl tento druh „uvolnění potlačené energie“, které se opakovaně v BDA objevovalo ... při použití ‚tvrzených cílů’“.

„Pokud je to postaveno opravdu dobře, jde hmota dovnitř ... a moc se z ní ven nevrací.“

Podle okamžité zprávy NASA po „akci“ LCROSSu, bylo jediným viditelným signálem dopadu Centauru v prvních kritických sekundách po dopadu, „několik zářících pixelů“ na snímcích střední infračervené kamery (viz. obr. níže), a na snímcích z infračerveného a ultrafialového spektrometru – které pořídila „pastýřská loď“ LCROSS ve svých posledních pár vteřinách ... těsně před tím, než se zřítila na stejný černočerný, neznámý povrch ....

A zde pohled spektrometru NIR/UV/Vis ....

„Několik zářících pixelů ....“

To není přesně to, co NASA slíbila daňovým poplatníkům ....