Mysl (vědomí) - tvůrce času

Pro víceméně uznávanou definici času jsem použil Wikipedii:

Čas je jedna ze základních fyzikálních veličin, jíž se měří vzdálenost mezi událostmi na první souřadnici (souřadnici času) časoprostoru. Čas se dá také definovat jako neprostorové lineární kontinuum, v němž se události stávají ve zjevně nevratném pořadí. Jako takový je podstatnou složkou struktury vesmíru.

Podstatné na těchto definicích je, že události se odehrávají v čase.

Pokud se však soustředíme na to, čím se měří vzdálenost mezi událostmi, zjistíme, že se měří vzdáleností mezi jinými událostmi, tedy jedná se o definici v kruhu. Představme si pro názornost, že měříme čas klasickými hodinami s ručičkami. Jednotka času je pak dána pohybem vteřinové ručičky. To však rovněž není nic jiného než dva rozdílné stavy vteřinové ručičky, tudíž dvě události. Čím bychom však mohli změřit vzdálenost mezi těmito dvěma událostmi? Opět pouze jinými hodinami s jinými událostmi. I kdyby se jednalo o atomové hodiny, vždy jednotka času bude vymezena dvěma událostmi.

Co kdybychom tedy vytvořili myšlenkovou konstrukci, ve které by došlo k obrácení vztahu mezi událostmi a časem. Představme si, že to není tak, že čas měří vzdálenost mezi dvěma událostmi, ale naopak, že čas vzniká v závislosti na tvoření těchto dvou událostí.

Jinými slovy a z jiného zorného úhlu se toto obrácení spojitosti dá vyjádřit i tak, že není „pravdivé“ tvrzení, že vědomí (mysl) tvoří realitu v nějakém na ní nezávislém čase, ale že „pravdivé“ je tvrzení, že mysl tvoří události a na nich závislý čas.

Božská Světová mysl, jejíž tvůrčí součástí jsou i naše mysli, tvoří veškerou realitu, tedy nutně i prostor a čas. Z toho plyne, že i čas je tvořen vědomím (myslí). Jsem si vědom, že není jednoduché rezonovat s myšlenkou, že čas nezávislý na vědomí (ve smyslu na žádném vědomí) neexistuje, ale pokud vyjdeme z výše uvedených premis, mám za to, že jiný závěr není logický.

Jestliže je Svět myšlenkou Boha, tak i prostor a čas jsou myšlenkou Boha. Když Bůh nemyslí, tak čas nejen, že neběží, ale ani neexistuje. Z tohoto pojetí plyne i jeho relativita, protože čas tak běží vždy v závislosti na myšlence, na „pohybu“ informací. Proto čas plyne každé bytosti (v tom nejširším smyslu slova) relativně jinak v závislosti na touto bytostí vnímanou a tvořenou hustotou informací v konkrétním bodě (formě a dimenzi) Světa. Tím je míněna nejen rychlost, ale i směr času. Jsem si vědom, že tato koncepce (bez ohledu na její možnou či nemožnou pravděpodobnost) je velmi obtížně představitelná vzhledem k celému našemu dosavadnímu poznání.

Jaká je situace, když ještě čas a prostor neexistují, před tzv. velkým třeskem? Vyjdeme-li z filozofické koncepce, ve které je Svět myšlenkou Boha, pak se dá předpokládat, že Bůh existoval již před velkým třeskem a že již před velkým třeskem myslel, tj. stvářel Svět. Jestliže dochází k tvorbě, dá se dle našich dosavadních představ předpokládat, že probíhají v čase. Jakákoliv změna stavu probíhá v určitém čase.

Ale, co když se tuto myšlenku pokusíme obrátit. Čas jako takový sám o sobě neexistuje a pomiňme v této úvaze jeho neexistenci vázaností na prostor či hmotu (existenci nějakého hmotného vesmíru).

Čas v tomto pojetí (schopnosti jej vnímat) je projevem změn, projevem pohybu. Jakákoliv změna se dá vyjádřit jako přírůstek, úbytek či změna informací. Zjednodušeně se dá říct, pokud se nic neděje, čas neběží.

Je důležité vnímat rozdíl mezi časem (jeho během) a měřením času. Pokud se nic neděje, tak „nejdou“ ani hodiny. Uvědomuji si, že následující konstrukce vypadá neobvykle, ale představme si Svět, ve kterém není nic jiného než jedny virtuální hodiny. Virtuální proto, abychom mohli abstrahovat i od pohybu molekul, atomů, elektronů apod., pokud by se jednalo o skutečné hodiny. Jestliže tyto virtuální hodiny nejdou, nedochází k žádné změně stavu, ke změně informací a čas neběží, dalo by se říct, že neexistuje. V okamžiku, kdy se rozejdou, počne běžet i čas. Nedá se říct, že hodiny nešly nějakou dobu, protože žádná doba (čas mezi jednotlivými změnami stavu hodin) neexistuje. Není ho ani čím měřit, protože žádné jiné události, pomocí nichž bychom čas měřili, v tomto Světě neexistují.

Koncepce takto pojatého času vysvětluje přijatelně logicky jinak pro nás zdánlivě nevysvětlitelné jevy. Například zcela jiné plynutí času v období mezi životy, zdánlivě nepochopitelné přesuny v čase, mimo jiné při přechodech mezi alternativními časoprostorovými soustavami (návraty z různých jeskyň, kdy čas zde plyne mnohem rychleji než cestovateli tam, či obráceně).

Ve stavech rozšířeného vědomí jsme schopni prožít celé životy, případně žít několik životů současně, zatímco v této naší realitě „uběhnou“ minuty či hodiny. To samé je i při NDE (zážitky blízké smrti), kdy si během velmi krátké doby (měřeno obvyklým časem této naší reality) „dočasně mrtví“ prožijí celý svůj život.

Zajímavé z tohoto pohledu jsou i neuvěřitelně rychlá vyléčení ran přírodními léčiteli, kdy se rána hojí přímo před očima. I toto se dá pochopit tak, že léčitel svou myslí vytvořil velmi rychlý čas (možná přesněji ovlivnil zrychlení času) pro určitou zraněnou část těla, takže zranění se léčilo relativně normálně ve svém subjektivním čase, ale podstatně rychleji vůči času okolních subjektů (vědomí). Toto zrychlení času se dá vyjádřit jako zhuštění informací procesu léčení.

Rychlost času je dána hustotou informací (událostí). Proto dochází nyní na Zemi ke zrychlování času. Je zde mnohem více bytostí a tudíž i různých myslí než dříve a kromě toho tyto bytosti vnímají mnohem více informací než dříve.

Vědomí (mysl) funguje jako stroj času. Stroj času je popisován jako stroj na přesun časem, ale je možné, že přesnější bude formulace, že stroj času je stroj čas vytvářející. Takovým strojem je dle této hypotézy každé vědomí.

Běh času je závislý na toku informací a je relativní. Každé vědomí (vědomí v tom nejširším možném slova smyslu) má svůj vlastní relativní čas, který je závislý na „hustotě informací“. Jsou známá úsloví „čas se vleče“ nebo „rychle utíká“. Vleče se, pokud je málo vjemů, málo informací a utíká rychle, pokud je informací hodně a i toto je relativní vzhledem k jednotlivým subjektům. Například jsou lidé, jímž 90 minut fotbalového utkání bude připadat jako věčnost (pokud nebudou mít možnost vnímat jiné informace) a jsou lidé, kterým ta samá doba uteče velmi rychle.

Pro každý svým způsobem uzavřený systém ubíhá čas relativně nezávisle na časech jiných systémů. Například i pro jednotlivé společnosti a civilizace na Zemi, nebo i pro jednotlivé orgány lidského těla, pro každou buňku nejen našeho těla a samozřejmě i pro jednotlivé bytosti, včetně zvířat a rostlin. Vědci tvrdí, že jednotlivé orgány v těle mají různé stáří, což odpovídá i mé zkušenosti. Z toho důvodu je možná trochu zavádějící srovnávat délku života jednotlivých živočichů, rostlin i člověka měřenou jakýmsi relativně absolutním časem zavedeným dohodou pro většinu lidí na Zemi.

Z tohoto pohledu je zajímavé vnímání času tzv. domorodými kulturami, které se odlišuje od našeho běžného vnímání času poměrně podstatně.

Tato hypotéza vysvětluje mnohé zdánlivě nevysvětlitelné jevy.

Teorie o zrychlujícím se čase dostává ve světle této hypotézy nový rozměr, protože je nepochybné, že hustota informací rapidně vzrůstá. Hustota informací celkově v globálním prostoru Země už vzhledem k prudce stoupajícímu počtu lidí i hustota informací připadající na jednoho člověka díky informační revoluci.

Uvedená hypotéza umožňuje vysvětlit rozdílnost běhu času v jiných dimenzích i tzv. mezi životy či astrálním světě. Dokonce lze tímto způsobem pochopit pohyb (zdánlivě z našeho pohledu) proti toku času, když připustíme, že směr toku času je závislý na směru toku informací.

Použiji jako již vícekrát moji oblíbenou analogii s počítačem. Představme si počítač, který je naplněn informacemi o minulosti, přítomnosti a budoucnosti a případně o dalších alternativních minulostech, přítomnostech a budoucnostech. Pohybem napříč těmito informacemi tvoříme směr času, což může být vzhledem k alternativním minulostem, přítomnostem a budoucnostem zjednodušeně řečeno nejen dopředu a dozadu, ale i nahoru a dolů a doleva či doprava, či dokonce šikmo, pokud se pohyb děje například z naší přítomnosti do alternativní minulosti či budoucnosti. Od hustoty informací je pak odvislá i velikost jednotek času a tím i rychlost času.

Čas není absolutní veličina měřící dobu trvání pohybu, ale naopak je to relativní veličina odvislá od pohybu (změně informací), či pohybem tvořená. Proto je čas závislý na tvůrci pohybu, tj. na vědomí (mysli). Na rozdíl od běžně používané teorie, že čas v jeho lineární podobě je náš způsob vnímání komplexní reality v posloupných obrazech, je dle této hypotézy čas tvořen tvůrčí činností vědomí (mysli) – pohybem informací.

Proto jsou úvahy o počátku či konci času, o jeho nekonečnosti či existenci nebo neexistenci zavádějící.

Bůh ve stavu absolutna je prost všech informací, a proto pro něj čas neexistuje.

Čas pro náš Vesmír před započetím velkého třesku (a pro účely tohoto článku předpokládejme, že opravdu byl) skutečně neexistoval a ve světle uváděné hypotézy to ani není znepokojující. Čas pro náš Vesmír nezačíná běžet velkým třeskem, on je spolu s velkým třeskem Světovou myslí vytvořen. To však neznamená, že relativní (subjektivní) časy neexistují pro Vědomí nezávislá na tomto Vesmíru a jeho existenci či neexistenci.

Zrovna tak, jako je velmi obtížné jednoznačně prohlásit, že nepochybně víme, jak druhý člověk přesně vnímá například barvy, tóny, emoce nebo city, je velmi obtížné totéž prohlásit o vnímání času. Minimálně je zřejmé, že je rozdílné vnímání času mezi jednotlivými kulturami.

Vnímání času jako lineárního nebo cyklického souvisí s tím, jak vnímáme informace tvořící tuto naší 3D realitu. Jestliže je vnímáme jako fraktálně uspořádané, pak se bude nepochybně jednat o příklon k vnímání času v jeho cyklické podobě, jestliže je vnímáme jako víceméně náhodně uspořádané, pak spíše v jeho lineární podobě.

Je zajímavé, že myšlenka, že prostor existuje jen v představě naší mysli, je pro nás celkem přijatelná, zatímco možnost, že čas je rovněž výtvor naší mysli, je pro naši představivost obtížná. Možná je to tím, že relativita prostoru je pro nás přijatelnější než neexistence absolutního času. Snad je to tím, že u prostoru jsme schopni vnímat tři dimenze, zatímco u času jen jednu, což tuto časovou dimenzi v našem vnímání absolutizuje. Možná je to rovněž tím, že pro vnímání prostoru (vzdálenosti) máme smysl – zrak, zatímco pro vnímání času takovýto smysl nemáme. Máme pouze smysly pro vnímání měřidel času.

Evoluce neprobíhá v čase, evoluce (souhrn informací tvořící evoluci) udává směr toku času toho systému, který se průběžně vyvíjí.

V tomto pojetí neexistují paradoxy typu: „Zda bylo dříve vejce nebo slepice, zda byly dříve rostliny potřebující opylení nebo hmyz, který by je opyloval“. Rovněž z pohledu uvedené hypotézy jsou nelogické úvahy typu, že Bůh nekonečně dlouho existoval a pak se „začal nudit“ a stvořil Svět.

Jak už jsem několikrát uvedl „všechno je jinak“ a nepochybně to bude i s výše uvedenou hypotézou. Jedno však považuji za důležité. Pokusit se věci a teorie zcela obrátit a podívat se na ně z úplně opačné strany. I ve vědě a v historii lidstva se vyplatí připustit možnost, že příčina a důsledek jsou obrácené. Zejména v lékařské vědě s alternativními přístupy se objevuje mnoho takových informací.

Na závěr považuji za nutné upozornit na dvě věci.

Zdánlivá rozpornost některých tvrzení mezi jednotlivými odstavci je dána rozdílnými úrovněmi poznání, z kterých jsou pronášena.

Tento článek částečně navazuje, doplňuje, ale i částečně mění některé myšlenky uváděné v článku „Čas největší mystérium“ a v knize „Elegantní Bůh“.

Winston Churchill: „Jen hlupák nikdy nemění své názory“.  :-)