Zákony tajemství: Impuls k válce (28)

Podle stávajících pravidel války měly dát britské i německé lodě posádce nepřátelského plavidla šanci uniknout před tím než plavidlo potopili. Pro ponorky to znamenalo vynoření a vyzvání nepřítele. V roce 1914 Churchill nařídil britským obchodním lodím, aby si žádných výzev nevšímali a dokonce podnikly protiútok, když byly ozbrojené. Tento rozkaz přinutil německé velitele ponorek, aby vysílali torpéda, zatímco se ponořovali k ochraně. Churchill také nařídil, aby britské lodě odstranily z trupu svá jména a při pobytu v přístavu vyvěšovaly vlajku neutrálních zemí.

Churchill otevřeně přiznal, že jeho rozkazy byly triky, jak zapojit do války ostatní národy. „Ponořená ponorka musela stále více spoléhat na podmořský útok a tím podstupovat větší riziko, že si splete neutrální loď s britskou a potopí posádky neutrálních zemí, čímž zaplete Německo do boje s dalšími velmocemi“.

K jedné takové „chybě“ došlo 7. května 1915, kdy velitel německé ponorky torpédoval britský parník Lusitania na cestě z New Yorku do Liverpoolu.

S lodí šlo ke dnu téměř 2000 osob, včetně 128 Američanů. Tento čin rozpoutal po celých Spojených státech ohnivou bouři protiněmeckého cítění, kterou rozviřoval tisk ovládaný Rockefellerem a Morganem.

Teprve v pozdějších letech byla zveřejněna fakta o zániku Lusitanie. Na vzdory tomu, že Spojené státy tvrdily, že jsou neutrální, loď vezla 600 tun střelné bavlny, 6 milionů nábojů, 1248 beden tříštivých granátů a další válečný materiál. „Když Lusitania opustila na své poslední plavbě newyorský přístav, byla prakticky plovoucím muničním skladem,“ řekl Griffin. Podle spisovatele Colina Simpsona Wilson nařídil ukrýt původní lodní seznam obsahující tyto zbraně v archivech ministerstva financí.


Lustania

Griffin také zdůraznil, že Lusitania byla britskou admiralitou registrována jako ozbrojený pomocný křižník a byla ve vlastnictví společnosti Cunard, nejbližšího konkurenta mezinárodního lodního koncernu J.P. Morgana, který zahrnoval dvě největší německé lodní společnosti a britskou White Star Line. „Morgan se v roce 1902 pokusil převzít společnosti Cunard, ale byl zastaven britskou admiralitou, která chtěla udržet Cunard mimo zahraniční kontrolu, aby mohly být její lodě přinuceny v případě nutnosti k vojenské službě v době války,“ poznamenal Griffin.

Velvyslanectví císařského Německa ve Washingtonu, které si bylo plně vědomé toho, že tuny válečného materiálu jsou dováženy do válečné zóny kolem Anglie, se kromě marných protestů u vlády Spojených států, snažilo tragédii zabránit. Funkcionáři ambasády se pokusili umístit reklamy v padesáti novinách východního pobřeží.

Reklama zněla:

„UPOZORNĚNÍ! CESTUJÍCÍM, kteří hodlají zahájit plavbu Atlantikem, se připomíná, že mezi Německem a jeho spojenci a Velkou Británií a jejími spojenci existuje válečný stav; že válečná zóna zahrnuje vody přilehlé k britským ostrovům; že v souladu s oficiálním oznámením vydaným vládou císařského Německa, plavidla plující pod vlajkou Velké Británie nebo některého z jejích spojenců, mohou být v těchto vodách zničeny a že cestující plující do válečné zóny na lodích Velké Británie a jejích spojenců tak činí na vlastní nebezpečí.“

Z padesáti novin, kde mělo být toto oznámení vytištěno, jej uveřejnily požadovaného data pouze Des Moines Register. Ostatní noviny oznámení stáhly kvůli zásahu amerického ministerstva zahraničí. Vládní úředníci zastrašili editory tvrzením, že, vzhledem k možnosti žaloby pro urážku na cti, musí nejdříve získat povolení od právníků ministerstva zahraničí.

President Wilson byl na situaci upozorněn. O několik let později, spisovatel Simpson napsal:

„Nemůže být pochyb o tom, že prezident Wilson byl informován o povaze nákladu určeného pro Lusitanii. Neudělal nic, ale v den, kdy mu bylo oznámeno její potopení, připustil, že věděl o této problematice předem, což mu způsobilo mnoho probdělých hodin.“

Ty, co věřili v to, že Lusitania byla vědomě poslána vstříc svému osudu, podpořil britský velitel Joseph Kenworthy, který byl ve službě, když byla loď potopena. Později odhalil, že její vojenský doprovod byl na poslední chvíli odvolán a její kapitán nařídil vstoupit sníženou rychlostí do oblasti, o níž se vědělo, že tam operují německé ponorky. Je jasné, proč Německo tuto loď napadlo, a Británie by udělala totéž, kdyby byla americká munice posílána do Německa. „Němci, jejichž torpédo tento parník zasáhlo, byli bezděčnými spoluviníky či oběťmi spiknutí pravděpodobně vykonstruovaného Winstonem Churchillem,“ uzavírá Simpson.

Přeživší a pozdější vyšetřování odhalili, že německé torpédo Lusitanii nepotopilo. Její zničení bylo způsobeno sekundárním výbuchem, s největší pravděpodobností tun skladovaných výbušnin a střeliva.

Ať už bylo potopení Lusitanie vyumělkované, nebo ne, tento incident ještě nebyl dostatečný k tomu, aby pohnal americký lid do války. „Torpédování obchodních lodí a ztráty na životech neválčících, včetně Američanů, přesvědčil Američany o strašlivosti Německa, ale ne o jejich nepřátelství vůči nim,“ napsala spisovatelka Barbara W. Tuchman (viz. obr. vlevo).

Německé vrchní velení v pečlivé snaze vyhnout se tomu, aby po potopení několika obchodních lodí, včetně Lusitanie, popudilo Spojené státy, v září 1915 zastavilo neomezenou ponorkovou válku.

Přes veškeré manévrování ze strany Wilsona a Churchilla, to byli samotní Němci, kdo nakonec zatlačil Ameriku do války. Do této akce bylo zatáhnuto Mexiko a konkrétně jeden člověk, který více než kdokoli jiný začal první světovou válku. Byl to Arthur Zimmermann (viz. obr. vlevo dole), který jako výkonný německý ministr zahraničí v roce 1914 pomohl zahájit válku v první řadě zkoncipováním telegramu, který po zavraždění arcivévody Ferdinanda oznamoval rozhodnutí Německa podpořit Rakousko-Uhersko proti Srbsku. Tato akce rozčílila Rusko a urychlila válku.

Do ledna 1917 byl Zimmermann jmenován ministrem zahraničí a byl silným zastáncem neomezené ponorkové války. Dne 16. ledna poslal německému vyslanci v Mexiku prostřednictvím německého velvyslance ve Washingtonu kódovaný telegram schvalující návrh spojenectví s Mexikem a Japonskem. Oba tyto národy měly se Spojenými státy napjaté vztahy. Brigádní generál John „Blackjack“ Pershing, který se pak stal velitelem amerických expedičních sil ve Francii, v té době pronásledoval mexického revolucionáře Pancho Villu; japonský křižník Asama zatím způsoboval obavy v Kalifornii manévrováním při západním pobřeží Mexika.

Zimmermann upozornil mexického prezidenta Venustiana Carranzu (viz. obr. dole vpravo), že se Německo chystá obnovit neomezenou ponorkovou válku. V případě, že by následovala válka se Spojenými státy, slíbilo Německo pomoc Mexiku „dobytím opětovně získat jeho ztracené území v Texasu, Arizoně a Novém Mexiku.“

I když byl tento slib se vší pravděpodobností pouze obvyklým válečným diplomatickým manévrem, byl to právě ten katalyzátor, který byl zapotřebí, aby Spojené státy vstoupily do války. Senzační telegram byl zastaven britskými šifranty, kteří strávili několik dnů nad dešifrováním tohoto dokumentu před tím, než byl 25. února předán americkému velvyslanci. Byl zveřejněn 1. března a zpočátku byl přijat s velkou skepsí.

Bývalý senátor Elihu Root  (viz. obr, dole vlevo) – který se později stal čestným prezidentem CFR – a další newyorští elitáři scházející se u kulatého stolu, předchůdce Rady pro zahraniční vztahy (CFR) , nevěřili svému štěstí. Bývalý americký velvyslanec v Anglii Joseph H. Choate (viz. obr. dole vpravo), „asi tak horlivý anglofil, jako každý v Americe… otevřeně řekl, že Zimmermannův dopis byl padělek a byl prakticky jednomyslně podporován celým spolkem,“ napsala Tuchmanová.

Ale otázky týkající se pravosti telegram, byly odloženy na tiskové konferenci v Berlíně. Korespondent novin Hearst, ze kterého se později vyklubal německý agent, dal Zimmermannovi veškerou příležitost telegram popřít. „Samozřejmě, že Vaše Excelence tuto historku popře,“ naléhal korespondent. Zimmermann pak nevysvětlitelně oznámil „Nemohu to popřít. Je to pravda.“

Toto jednoduché přiznání vytvořilo v Americe požadovaný efekt. Články v novinách brojili proti „Hunům“ a tlak veřejnosti pro válku proti německému císaři nezadržitelně rostl. Wilson, který tak dlouho a těžce bojoval za dojednaný mír, kde by on byl v roli vůdce „společnosti“ národů, byl nucen vyhlásit 6. dubna 1917 válku, o osm dní po schválení Zákona o vojenských půjčkách, který autorizoval úvěr 1 miliardu dolarů do prázdných bank spojenců.

Zatímco Zimmermannův telegram zjevně byl autentický, nikdo se nikdy nedozví, proč bylo vyrobeno něco tak smělého, nebo proč to bylo po odhalení přiznáno.

První světová válka stála 323 000 amerických obětí, maličké číslo v porovnání s 9 miliony Rusů, 6 miliony Francouzů a 3 miliony Britů. Válka také účinně ukončila veškerý smysluplný zlatý standard pro peníze, i když některé národy se k němu koncem 20. let snažily vrátit.

Nejen, že celkové výdaje Spojených států za válečná léta vzrostly na nebývalých 35 bilionů dolarů, ale zásoba peněz nepodložených zlatem – bankovek krytých pouze vládním dekretem – se téměř zdvojnásobila z 20,6 na 39,8 miliard dolarů, což způsobilo pokles kupní síly dolaru téměř o 50 procent. Byly vytvořeny nesmírné dluhy, zatímco profitovali pouze ti, kteří vybírali úroky. Jako vždy to byla americká veřejnost, která utrpěla opravdové ztráty ve smrti svých příbuzných, znehodnocených peněz a trvalých zahraničních závazků.

Vstup Ameriky a odchod Ruska po revoluci zaručoval vítězství spojenců v první světové válce. Boje skončily Versailleskou smlouvou podepsanou válčícími národy dne 28. června 1919. Přítomni byli Paul Warburg, který jako předseda Federálního rezervního systému  zastupoval americké bankovní zájmy, a jeho bratr Max Warburg, který zastupoval německou centrální banku, jeho vlastní M. M. Warburg and Company, a který byl údajně během války zapletený s německou zpravodajskou službou.

President Wilson, který vyrostl na jihu za tvrdé politiky Rekonstrukce republikánské strany, znal z první ruky dlouhodobou bídu a devastaci způsobenou válkou. Zdá se zřejmé, že jeho pokus udržet Ameriku mimo evropskou válku byl založen na upřímném osobním přesvědčení. Stejně tak je jasné, že tento ušlechtilý popud byl na každém kroku podkopáván anglickými intrikány a jeho vlastními poradci.

Snad nejtragičtějším aspektem celé „války, která ukončí všechny války“ bylo to, že nic moc nevyřešila. Drsné podmínky Versailleské smlouvy pouze v Německu povzbudily nevoli a připravily půdu pro Hitlera. Všechny strany brzy začaly obnovovat a znovu zbrojit a obohacovali tím své věřitele stále většími výdaji a úvěry.

Britský ministr zahraničí lord George Nathaniel Curzon (viz. obr. vlevo), další delegát, řekl, že cítí, že smlouva pouze připravuje půdu pro další válku a dokonce předpověděl datum.

„Tohle není mír; je to jen příměří na dvacet let,“ uvedl na konferenci ve Versailles v roce 1919.

Jeho komentář – nebo snad zasvěcené proroctví? – vyvolalo mezi badateli zabývajícími se konspiracemi mnoho připomínek, protože druhá světová válka skutečně začala v roce 1939, přesně o dvacet let později.

Curzon možná přesně věděl, o čem mluví, protože studoval na Oxfordu i All Souls College, domovské půdě Cecila Rhodesa a Johna Ruskina. Po sňatku s dcerou chicagského milionáře se stal v roce 1915 předsedajícím Sněmovny lordů a byl členem kabinetu, který diktoval politiku první světové války.

Manželství, zdá se, hrálo významnou úlohu v propojení těchto členů raných tajných společností.

„Pracháči jako Rockefellerové z National City Bank a Chase Bank, J. P. Morgan z Morgan and Company, Jacob Schiff z firmy Kuhn, Loeb Company a v první řadě bratři Warburgové ... úhledně stvrdili tento komplot tím, že se Paul oženil s Schiffovou dcerou, Felix [Warburg] se oženil s Loebovou dcerou a Max zůstal doma v Německu, kde mohl ovlivňovat císaře a pomoci financovat ruskou revoluci,“ poznamenal Neal Wilgus ve své knize literatury faktů The Illuminoids.

Diskuze není aktivní, nelze do ní vkládat příspěvky.

Další díly