Zákony tajemství: První světová válka (27)

Stejně jako dnes byly balkánské státy uzavřené v kruhu války, revoluce a etnického konfliktu. Po balkánské válce v letech 1912–1913 plukovník Dragutin Dimitrijević (viz. obr. dole vlevo), šéf srbské vojenské zpravodajské služby, tajně připravil atentát na Ferdinanda jako součást plánu na osvobození Srbů v jižním Rakousko-Uhersku. Pracoval pod krycím jménem „Apis“ v tajné společnosti známé pod názvem „Černá ruka“.

Podle zednářského díla z roku 1952, byli Ferdinandův vrah, bosenský Srb Gavrilo Princip (viz. obr. dole vpravo) a další, svobodnými zednáři, povzbuzovanými Apisem a rozhořčenými zveřejněním tajné dohody mezi Vatikánem a Srbskem. Smrt Ferdinanda způsobila řetězovou reakci, ultimáta a mobilizací, které nakonec rozšířily válku z Balkánu do celé Evropy.

Před tím se v roce 1909 sešli členové správní rady Carnegieho nadace pro mezinárodní mír, aby projednali měnící se život v Americe. „Bonesman“ (člen spolku Skull and Bones) Daniel Coit Gilman (viz. obr. dole vlevo) byl bývalým prezidentem Carnegieho institutu a další členové řádu byli na postu členů správní rady. Podle jednoho badatele dospěli tito členové správní rady ke stejnému závěru jako Zpráva z Iron Mountain:

„Nejsou známy žádné účinnější prostředky než válka, za předpokladu, že cílem je změnit život celého národa…. Jak zapojíme Spojené státy do války?“

To byla velmi dobrá otázka, protože Američané byli naprostí izolacionisti a řídili se radou prezidenta George Washingtona „vyhýbat se trvalému spojenectví s jakoukoliv částí cizího světa.“

Spisovatel Gary Allen v undergroundové klasice z roku 1971 None Dare Call It Conspiracy také viděl v této válce ďábelský plán. Napsal:

„Woodrow Wilson byl znovu zvolen jen taktak. Svou kampaň založil na sloganu: Udržel nás mimo válku!… Jen o pět měsíců později jsme v ní byli. Stejný dav, který manipuloval průchod daně z příjmů a Federální rezervní systém chtěl Ameriku ve válce. Hluboce se na tom podíleli J.P. Morgan, John D. Rockefeller, ‚plukovník’ House, Jacob Schiff, Paul Warburg a zbytek konspirátorů z Jekyll Island.“

„Ještě před samotným střetem zbraní telegrafovala francouzská banka Rothschild Frères firmě Morgan and Company v New Yorku a navrhla vydání půjčky ve výši 100 milionů dolarů, jejíž podstatná část by zůstala ve Spojených státech, aby zaplatila za francouzské nákupy amerického zboží,“ napsal spisovatel Charles Callan Tansill v knize America Goes to War (Amerika jde do války).

Do této půjčky byl zapojen bankéř J.P. Morgan Jr. (viz. obr. dole vpravo), který převzal kontrolu nad finančním impériem Morgan po smrti svého slavného otce v roce 1913. Morgan v roli Rothschildova amerického zástupce – někteří říkají partnera – byl stěžejní postavou v nadcházejícím krveprolití.

Prezident Woodrow Wilson (viz. obr. dole vlevo), který byl uveden do úřadu štědrostí bankéřů Morgana, Bernarda Barucha, Jacoba Schiffa a Clevelanda Dodge, vybral mladšího Morgana za vrchního nákupčího pro Spojené státy, i když jednal jako jediný nákupčí pro Británii, Francii, Rusko, Itálii a Kanadu. V této funkci dohlížel Morgan v průběhu války na převod obrovského množství peněz. Koupil více než 3 miliardy dolarů v americkém armádním a dalším materiálu jménem spojeneckých sil, přičemž zorganizoval, aby více než dva tisíce amerických bank upsalo více než 1,5 miliardy dolarů ve spojeneckých dluhopisech. Po válce zařídila Morganova firma půjčky v celkové výši více než 10 miliard dolarů na rekonstrukci evropských národů.

Bankéř Bernard Baruch (viz. obr. dole vpravo), který později pomáhal financovat Radu pro zahraniční vztahy (CFR), byl jmenován prezidentem Wilsonem šéfem Rady válečného průmyslu, kde měl pod kontrolou veškeré tuzemské smlouvy na válečný materiál. „Po Wall Street se říkalo, že mu válka za to učinit svět bezpečným pro mezinárodní bankéře vynesla 200 milionů dolarů,“ napsal Allen.

Morgan a Baruch nebyli jedinými příjemci válečných zisků. Podle zveřejněných statistických údajů vzrostl roční zisk firmy DuPont, výrobce střelného prachu, z 6 milionů amerických dolarů v roce 1914 do roku 1918 na 58 milionů, o 950 procent. Po dobu pěti let před válkou byly roční výnosy firmy U. S. Steel v průměru 105 milionů dolarů. Během války v letech 1914–1918 poskočily výnosy na 240 milionů dolarů. Zisky firmy International Nickel Company stouply do roku 1918 ze 4 milionů dolarů ročně na 73,5 milionů dolarů, což je nárůst o více než 1700 procent.

Byla tato ohromná částka peněz dobře vynaložena? Ne podle námořního generálmajora Smedleyho D. Butlera. Ve své knize War is a Racket (Válka je raketa) z roku 1935, Butler komentoval:

„Vezměte si obuvníky… Ti například prodali strýčku Samovi 35 milionů párů okovaných bot. Armáda měla 4 miliony vojáků. Osm párů a více na vojáka. Můj pluk měl za války pouze jeden pár bot na vojáka. Některé boty pravděpodobně ještě existují… Stále tu zůstalo ještě spoustu kůže. Takže lidé, co pracují s kůží, prodali vašemu strýčkovi Samovi pro jízdu stovky tisíc sedel typu McClellan. Ale v zámoří nebyla žádná americká kavalerie!… Prodali vašemu strýčkovi Samovi 20 milionů moskytiér pro použití vojáky v zámoří… No, ani jedna z těchto moskytiér se vůbec do Francie nedostala!… Strýčkovi Samovi bylo prodáno asi 6000 bryček [vozy tažené koňmi] pro plukovníky! Ani jedna z nich nebyla nikdy použita. Ale výrobci bryček dostali svůj válečný zisk.“

Ale pro tyto gigantické peněžní transakce se brzy objevily problémy – zdálo se, že Německo ve válce vítězí a státní pokladny Anglie i Francie byly prázdné. Britští a francouzští bankéři, kteří čelili totální ztrátě, pokud by Německo ukončilo rovnováhu sil svým vítězstvím, se obrátili pro záchranu do Spojených států. Velvyslanec USA Walter Hines Page (viz. obr. vlevo), který byl také členem správní rady Rockefellerovy Rady pro všeobecné vzdělání, a Rockefellerova National City Bank mu vyplácela apanáž ve výši 25000 dolarů ročně, nastínil problém ministerstvu zahraničí v telegramu z 15. března 1917:

„Myslím, že tlak blížící se krize je mimo schopnosti Morganovy Finanční agentury pro britskou a francouzskou vládu…. Nevstoupíme-li do války s Německem, naše vláda samozřejmě nemůže… přímo poskytnout úvěr.“

Vůdcové chtěli Ameriku ve válce, ale prezident Wilson se zavázal, že se do konfliktu nezapojí. Ale v tichosti podnikl další opatření. Dne 9. března 1916, osm měsíců před prezidentskými volbami, schválil Wilson tajnou dohodu dojednanou jeho pravou rukou, plukovníkem Housem, o vstupu do války na straně Spojenců.

„Po válce pronikl text dohody na veřejnost,“ napsal německý spisovatel George Viereck.

„[Britský sir Edward] Gray mluvil první. Page o tom dlouze diskutoval. Plukovník House říká svůj příběh…. Ale z nějakého nepochopitelného důvodu obrovský význam tohoto objevu nikdy nepronikl do povědomí Američanů.“

Přesto se americká veřejnost stále ještě bránila vstupu do války. Je zřejmé, že postoj veřejnosti bylo třeba změnit.

Postoje jsou formovány médii a dokonce i v první světové válce byla důležitá média z velké části pod kontrolou Rockefellera a Morgana. Jak je zaznamenáno v Kongresovém protokolu z roku 1917:

„V březnu 1915 daly firmy J.P. Morgana... dohromady 12 mužů vysoko postavených ve světě novin a zaměstnaly je, aby vybrali nejvlivnější noviny ve Spojených státech a jejich dostatečný počet, aby vesměs řídili politiku denního tisku ... Zjistili, že k tomu bylo zapotřebí koupit pouze vedení 25 největších novin.“

„Došlo k dohodě; politika novin byla koupena, měla být placena měsíčně; do každých novin byl dosazen editor, aby řádně kontroloval a upravoval informace o otázkách připravenosti, militarismu, finanční politiky a jiných věcí vnitrostátní a mezinárodní povahy, které byly považovány za životně důležité zájmy kupujících.“

Jakákoli publikace, která nebyla přímo kontrolována, byla zastrašena silou Rockefellerovo-Morganových reklamních dolarů. Griffin poznamenal:

„Po bloku J.P. Morgana disponují Rockefellerové největší reklamou. A když reklama sama o sobě nestačí na to, aby zajistila oddanost novin, je známo, že Rockefellerovy společnosti poskytují přímé platby na oplátku za přátelský postoj redakce.“

Ale i tento penězi podporovaný mediální útok spojený s protiněmeckými řečmi Rockefellerových Morganových nadací a vysokých škol, nepřesvědčil americkou veřejnost ke vstupu do války. Veřejná hlasování ukázala opozici vůči vstupu do evropské války v poměru téměř deset ku jedné.