Zákony tajemství: Byznys jako obvykle (26)

Roosevelt jmenoval zvláštní komisi, aby určila odpovědnost za útok na Pearl Harbor. Pětičlennou komisi vedl jeho přítel, soudce Nejvyššího soudu, Owen Roberts  (viz. obr. dole vlevo) spolu se dvěma členy CFR. Robertsova komise svalila vinu za tragédii na zanedbání povinností velitelů Pearl Harboru, admirála Husbanda Kimmela (viz. obr. dole uprostřed) a generála Waltera C. Shorta (viz. obr. dole vpravo) a pak byla rozpuštěna.

Rozzuření žádali tito dva důstojníci vojenský soud, aby očistil jejich jména. K vojenskému soudu dal nakonec Kongres příkaz v roce 1944. Během těchto jednání bylo interním vyšetřováním armády i námořnictva prokázáno, že vinu za překvapivý útok nese Marshall a další šéfové Washingtonu. Kimmel byl zproštěn viny a Short dostal lehkou důtku. Stejně jako budoucí Warrenova komise, jednala i Robertsova komise na principu presumpce viny a selektivně vybrala důkazy, které by tomuto zkreslení odpovídaly. Kromě toho došli vyšetřovatelé k závěru, že pokud by byly dekódované zprávy poslány Kimmelovi na Havaj, mohly by poskytovat „pravděpodobnou přesnou hodinu a datum útoku.“

„Zjištění vojenského soudu byla pohřbena ve čtyřicetisvazkové vládní zprávě o Pearl Harboru a pouze pár Američanů se kdy dozvědělo pravdu,“ poznamenal Perloff.

Celý svět byl nyní v plamenech války a téměř celá Evropa byla pod kontrolou Hitlera. Nyní si konečně mezinárodní finančníci války uvědomili, že vyrobili Frankensteina, výtvor, který se vymyká kontrole. Jejich averze vůči komunismu, stejně jako ofenzíva proti Japonskému císařství byly odloženy, zatímco se mobilizovali, aby zastavili muže, který přísahal eliminaci válečných spekulantů, svobodných zednářů, Židů a mezinárodních bankéřů.

Dokonce i potom, co více než dvě desítky zemí vytvořili alianci, aby bojovali proti Hitlerovi a japonským militaristům, existovali někteří podnikatelé – většina propojená s tajnými společnostmi - kteří nemohli odolat pokušení těžit z neštěstí celého světa.

Dobrým příkladem byl Walter C. Teagle, (viz. obr. dole vlevo) předseda představenstva společnosti Standard Oil of New Jersey ve vlastnictví Rockefellerovy Chase Bank. Teagle byl také ředitelem americké I.G. Chemical Corp., dceřiné společnosti obřího konglomerátu I. G. Farben.

Spisovatel Charles Higham (viz. obr. dole uprostřed) popsal, jak získal Teagle prostřednictvím Rockefellerových bankovních a ropných zájmů pro své zaměstnavatele těsně před válkou hezký zisk.

„Teagle pokračoval ve spolupráci s Farben týkající se tetraethylolova, příměsi používané do leteckého benzínu,“ napsal Higham ve své knize Trading with the Enemy: An Expose of the Nazi-American Money Plot 1933-1949 (Obchodování s nepřítelem: Odhalení nacisticko-amerického peněžního komplotu 1933-1949) (viz. obr. dole vpravo).

„Letectvo Hermanna Göringa [šéfa německého Luftwaffe] nemohlo bez této příměsi létat. Pouze firmy Standard, Du Pont a General Motors vlastnili práva na výrobu této látky. Teagle pomáhal zorganizovat prodej této vzácné látky [prezidentovi firmy Farben] Schmitzovi, který v roce 1938 cestoval do Londýna a ‚půjčil’ si 500 tun od firmy Ethyl, dceřiné společnosti British Standard. Příští rok se Schmitz a jeho partneři vrátili do Londýna a získali látku v hodnotě 15 milionů dolarů. Výsledkem bylo, že Hitlerovu letectvu tím byla dána schopnost bombardovat Londýn, město, které mu tyto zásoby poskytlo. Také poskytováním tetraethylolova Japonsku, pomohl Teagle tomu, že Japonci byli schopní vést druhou světovou válku.“

Kupodivu, byl to ten samý Walter Teagle, který pomohl vytvořit Úřad národní obnovy (National Recovery Administration), jednu z agentur plánu New Deal prezidenta Roosevelta určených k regulaci amerického podnikání. Byla to zvláštní volba, pokud byly vedoucí osobnosti průmyslu až tak proti Rooseveltově sociální politice, jak tvrdili. Někteří badatelé vidí takovouto činnosti jako důkaz, že se za zdánlivě neškodnými scénami odehrávaly tajné plány.

S přibližující se válkou se upevňovala obchodní a bankovní spojení. V roce 1936 utvořily rodiny Schröder a Rockefeller společnost Schröder, Rockefeller and Company, kterou časopisu Time popsal jako „ekonomický posilovač Osy Řím-Berlín“. Partnery v této společnosti byli synovec Johna IX Rockefellera, Avery, Baron Bruno von Schröder v Londýně a Kurt von Schröder v Kolíně nad Rýnem. Jejich právníky byla advokátní kancelář Johna Fosiera a Allena Dullese. Mladší Dulles spolu s Edselem Fordem byli členy představenstva.

I. G. Farben a Rockefellerův Standard Oil byli natolik propletené, že v roce 1942 Thurman Arnold, (viz. obr. vlevo) šéf Protimonopolního oddělení amerického ministerstva spravedlnosti, předložil výboru obrany senátora Harry S. Trumana podklady o tom, že:

„Standard a Farben v Německu si doslova rozdělili světové trhy s ropou a chemickými monopoly založenými po celém světě.“

Tento blahobytný vztah pokračoval i po vstupu Spojených států do války. Přes složité obchodní transakce Rockefellerové i nadále pokračovali v prodeji ropných produktů do Německa prostřednictvím třetí strany. „Zatímco američtí civilisté i ozbrojené služby trpěli kvůli omezením, do Španělska [a následně do Německa] proudilo víc benzínu, než k tuzemským zákazníkům,“ napsal Higham.

Higham nazval mezinárodní intriky propojených podnikatelů a bankéřů „Bratrstvím“, které spojovala:

„Ideologie byznysu jako obvykle…. Členové, vázaní stejnými reakcionářskými postoji, usilovali o společné budoucnosti ve fašistické nadvládě, bez ohledu na to, který světový vůdce by mohl tyto ambice podporovat,“ vysvětlil.

„A tak šéfové nadnárodních společností, jak je známe dnes, měli vystaráno za každé situace. Ať už válku vyhrála kterákoliv strana, mocnosti, které skutečně řídily národy, by nebyly negativně ovlivněny.“

„Když bylo jasné, že Německo prohrává, podnikatelé se stali nápadně ‚loajálnější’. Potom, když válka skončila, ti kteří přežili, se natlačili do Německa, chránili svůj majetek, znovu vrátili své nacistické přátele na vysoké posty, pomohli vyprovokovat studenou válku a zabezpečili trvalou budoucnost Bratrství.“

Bylo pečlivě zdokumentováno, jak Standard Oil of New Jersey dodával v roce 1942 palivo do Německa přes Švýcarsko; jak Chase Bank v okupované Paříži obchodovala s plným vědomím svého sídla v New Yorku; jak se vyráběly nákladní vozy Ford pro německou armádu se souhlasem ředitelství podniku; jak plukovník Sostenes Behn, šéf International Telephone and Telegraph Corp. a ředitel National City Bank, pracoval na zlepšení nacistické telefonní komunikace a na výrobě stíhacích letadel s tzv. bzučící střelou Vl.

To vše bylo díky prezidentu Rooseveltovi provedeno legálně. Pouhých šest dní po Pearl Harboru, 13. prosince 1941, Roosevelt nařídil:

„Tímto se uděluje všeobecné povolení poskytující licenci jakékoliv transakci nebo jednání zakázaných podle paragrafu 3(a) zákona o obchodování s nepřítelem, ve znění pozdějších předpisů… za předpokladu, že takováto transakce nebo jednání je schválena ministrem financí… podle vládního nařízení č. 8389, ve znění pozdějších předpisů.“

To znamenalo, že jakákoliv obchodní transakce mohla být legální se souhlasem Rooseveltova ministra financí, Henryho Morgenthaua, (viz. obr. vpravo) jehož otec pomáhal založit Radu pro zahraniční vztahy. Značné množství finančních prostředků použitých k udržování válečného stavu prošlo Bankou pro mezinárodní platby  (BIS), vlastněné sesterskými společnostmi Morgana - First National Bank of New York, Bank of England, německou Reichsbank, Bank of Italy, Bank of France a dalšími významnými centrálními bankami.

BIS byla vytvořená v roce 1930 ve švýcarské Basileji údajně proto, aby spravovala německé válečné reparace. BIS byla vlastně výtvorem manipulátory z tajných společností. Podle historika Quigleyho to bylo součástí plánu:

„Vytvořit světový systém finanční kontroly v soukromých rukou, který by byl schopný ovládat politický systém každé země a ekonomiku světa jako celku...a byl kontrolovaný feudalistickým způsobem světovými centrálními bankami, jednajícími ve shodě s tajnými dohodami uzavíranými na častých setkáních a konferencích.“

BIS brzy spadla pod kontrolu Hitlerových spolupracovníků Kurta von Schrödera, prezidenta Reichsbank Hjalmara Horace Greeleyho Schachta a vicepresidenta Emila Puhla. Podle spisovatele Highama se banka stala „přívodním kanálem peněz pro americké a britské finanční prostředky, které proudily do Hitlerovy kasy a pomáhaly mu budovat jeho válečnou mašinerii“. Prvním prezidentem BIS byl Rockefellerovův bankéř Gates W. McGarrah, bývalý funkcionář v Chase National Bank a Federální rezervní bance. Byl také dědečkem budoucího ředitele CIA Richarda Helmse. Podle několika spisovatelů konspiračních teorií je BIS i nadále centrem praní špinavých peněz z obchodu s drogami a vzájemně propojené bankovní kontroly.

Mnoho ze složitých a propletených finančních transakcí během války se konalo v neutrálním Švýcarsku, které do roku 1939 mělo 2278 registrovaných mezinárodních korporací a 2026 holdingových společností, jejichž majitelé nebyli Švýcaři a bylo domovem 214 mezinárodních bank.

Spojení mezi německými a americkými ocelářskými průmysly byla v roce 1944 nastíněna Obergruppenfűhrerem SS, který vysvětlil německým průmyslníkům a vládním úředníkům, že „patenty na nerezovou ocel patří společně firmě Chemical Foundation, Inc, New York a německé firmě Krupp, a že United States Steel Company, Carnegie, Illinois, American Steel & Wire, National Tube, atd. proto měly povinnost pracovat s koncernem Krupp.“ Byl to německý ocelářský magnát Fritz Thyssen, (viz. obr. vlevo) dávný nacista, který financoval Hitlera a uvedl ho do důležitých obchodních kruhů.

V obchodní transakci v roce 1942, do které byl zapleten berlínský reprezentant firmy Standard Oil Karl Lindemann, šéf kontrarozvědky SS Schellenberg, bankéř Kurt von Schröder a šéf ITT Behn, uzavřela Hitlerova vláda partnerství s ITT. Díky těmto propojeným obchodním vazbám: „Uzavřela po Pearl Harboru německá armáda, námořnictvo a letectvo smlouvu s ITT na výrobu rozvaděčů, telefonů, poplachových gongů, bójí, výstražných zařízení leteckého útoku, radarového zařízení a 30 tisíc pojistek měsíčně pro dělostřelecké granáty používané k zabíjení britských a amerických vojáků,“ uvedl Higham. „Do roku 1944 se objem zvedl na 50 tisíc měsíčně. Navíc ITT dodávalo součásti pro raketové bomby, které spadly na Londýn, selénové články pro suché usměrňovače, vysokofrekvenční rádiové zařízení a sady pro komunikaci pevnosti s bojištěm.“

Před rokem 1939 investovala firma General Motors více než 30 milionů dolarů do německých závodů I. G. Farben, i když si vedení bylo dobře vědomé toho, že půl procenta z celkových mezd a platů byla darována nacistům. Kromě toho, největším německým výrobcem obrněných vozidel byl Opel, dceřiná společnost plně vlastněná firmou General Motors, která byla řízena zájmy Morgana a německá dceřiná společnost Ford Motor Company. Agentura Reuters News Service oznámila, že šéf nacistického zbrojení Albert Speer (viz. foto dole vlevo) řekl, že Hitler by nikdy nezvažoval invazi Polska bez technologie syntetických paliv, kterou Německu poskytla firma General Motors.

Díky politickému a sociálnímu vlivu členů tajných společností na obou stranách Atlantiku, Higham řekl: „Norimberský proces úspěšně pohřbil pravdu o kontaktech Bratrství.“

Toto „Bratrství“ mužů spojované tajnými jedinci a obchodními intrikami pokračovalo i po utichnutí zbraní. Právník amerického ministerstva spravedlnosti James Steward Martin (viz. foto dole vpravo) přijel po válce s vyšetřovacím týmem do Německa a snažil se rozluštit spletitou síť obchodních styků. Neustále mu v tom bylo bráněno a nakonec frustrovaně rezignoval.

Ve své knize z roku 1950 s názvem All Honorable Men (Všichni čestní muži), (viz. obr. dole vpravo) Martin napsal:

„Nebyli jsme v Německu zastaveni německými firmami. Byli jsme v Německu zastaveni americkými firmami. Síly, které nás zastavily, operovaly ze Spojených států, ale ne otevřeně. Nebyli jsme zastaveni kongresovými zákony, nařízením prezidenta, nebo dokonce změnou politiky schválenou prezidentem… zkrátka, ať již nás zastavilo cokoliv, nebyla to ‚vláda’. Ale zjevně to řídilo kanály, přes které vláda normálně funguje. Relativní bezmocnost vlád… není samozřejmě nic nového… národní vlády stály v ústraní, zatímco větší subjekty uspořádávaly světové záležitosti.“

Je důležité pochopit, že tajné společnosti manipulují s veřejností, aby se zabránilo opakování takovýchto věcí do budoucna. A je třeba zdůraznit, že lidé z tajných společností, kteří válku propagovali a financovali, z ní profitovali i po celou dobu jejího trvání. Tito lidé a jejich společnosti neprokázali žádnou loajalitu zemím, v nichž prosperovali a i nadále poskytovali podporu nejzhoubnějších nepřátel během dob, které byly pro Spojené státy a Velkou Británii nejnebezpečnější.

A pokud si snad někdo myslí, že je to všechno dávná minulost, která se nijak nevztahuje na dnešní svět, ať si uvědomí, že koncem roku 1998 došlo k mnohonásobným soudním sporům, které stále nejsou vyřešeny, proti Ford Motor Co, Chase Manhattan Bank, J.P. Morgan & Co, několika švýcarským bankám a dalším firmám v souvislosti s jejich válečnými vztahy s nacistickým Německem.

Německý pojišťovací gigant Allianz AG, který v roce 1990 koupil americkou pojišťovnu Fireman’s Fund Insurance Co. za 3,3 miliardy dolarů, byl žalován pro nevyplacení životních pojistek židovským klientům. Firma byla založena, aby pojistila budovy a civilní zaměstnance nechvalně známého vyhlazovacího tábora v Osvětimi proti „neopatrným či zlovolným akcím ze strany vězňů.“

Na počátku roku 1999 se funkcionáři německé Deutsche Bank obávali, že by jejich doznání, že banka půjčila peníze na stavbu Osvětimi, mohlo ohrozit 9,8 miliardové skoupení New York’s Bankers Trust Corp. Proč tak pozdní doznání? Dr. Hermann Josef Abs, zakladatel centrální banky a čelní bankéř pro Hitlera a nacisty, zůstal ve funkci čestného předsedy banky až do své smrti v roce 1994.

-pokračování-
Diskuze byla uzamčena, již do ní není možné vkládat příspěvky.

Další díly