Zákony tajemství: Karta se obrací a Japonsko jde proti zdi (25)

„O dvacet pět let později ve věznici Spandau mě Hess ujistil, se vší vážností, že tento nápad v něm inspirovaly ve snu nadpřirozené síly,“ napsal nacistický ministr zbrojení a válečné výroby Albert Speer.

Jiní si mysleli, že Hessův let byl pokoutným úsilím Hitlera ukončit boje na západě v přípravě nastávajícího útoku na Rusko.

Bez ohledu na skutečný účel, z letu nic nebylo. Hess (viz. obr, vlevo dole)  byl okamžitě uvězněn v londýnském Toweru a Hitler ho odsoudil jako zločince. Podle Speera připisoval Hitler tento let „korumpujícímu vlivu profesora Haushofera.“ Generál Walter Schellenberg (viz. obr. vpravo dole), šéf nacistické zahraniční zpravodajské služby, který věřil, že britští tajní agenti mohli pomocí Haushofera Hesse ovlivnit, řekl, že jej Hess ohromil svou vírou v:

„Stará proroctví a vizionářská zjevení…. Byl schopný recitovat celé pasáže z knih proroctví, jako je Nostradamus (odkaz) a další, které si nepamatuji a také odkazoval na staré horoskopy týkající se jeho vlastního osudu, jakož i jeho rodiny a Německa.“

Ze strachu, že by Hess odhalil plány útoku na Sovětský svaz, prohlásil ho Hitler za duševně nemocného a přísahal, že s „těmito snílky“ skoncuje. Hitler zakázal veřejné praktikování astrologie, věštění z dlaně a čajového listu i seance, stejně jako „organizace podobné svobodným zednářům“, včetně Teozofické společnosti, Orientálních templářů, Řádu zlatého úsvitu a Antroposofické společnosti Dr. Steinera. Mnozí historici poukazují na tuto ráznou akci jako na důkaz, že Hitler takovýmto věcem nevěřil.

Spisovatel Levenda (viz. obr. vlevo)  tvrdil, že to byl prostě případ rivality kultů.

„Okultisté většinou nemají žádný problém se distancovat – s odpovídajícím urážlivým a astrálním proklínáním – od ostatních okultistů, s nimiž z filozofických důvodů nesouhlasí; a prakticky každý ‚opravdový okultista’… neměl nic než opovržení pro věštce z čajového listu, dlaně a laciné astrology. Proto… nenacházím vůbec žádný rozpor mezi Hitlerovou fascinací okultismem na jedné straně a jeho nařízením zakázat ‚populární’ okultní praktiky na straně druhé.“

Neupřímnost v jeho přístupu k okultismu nebyla pro Hitlera ničím novým. „Sám neustále ve svých oficiálních projevech zesměšňoval lidové okultní skupiny – zatímco tajně, mimo dosah zvědavých očí tisku i pověrčivé křesťanské veřejnosti, žádal jejich poučení a radu,“ poznamenal Levenda, který také podrobně popsal na základě ukořistěných nacistických dokumentů několik expedic do Tibetu za účelem shromažďování poznatků, které podnikl ústav Ahnenerbe-SS, který se v roce 1940 stal součástí Himmlerova personálu.

Po připojení Gdaňsku, Sudet a Rakouska, rozdělil Hitler po dohodě s Francouzi a Brity na setkání v Mnichově Československo. Do poloviny roku 1939 byl připraven vstoupit do Polska, které uzavřelo vzájemné dohody o obraně se západními mocnostmi.

Opět bylo třeba najít v očích veřejnosti nějakou záminku pro válku. Po týdnech rostoucího napětí byli mrtví vězni oblečeni do uniforem polské armády a zanecháni v blízkosti hraniční radiové stanice, která, jak tvrdil Hitler, byla napadena Polskem. Na oplátku 1. září 1939 jeden a půl milionu vojáků německého wehrmachtu, včetně padesáti pěti obrněných a motorizovaných divizí, vjelo do Polska pod ochranou největší letecké armády, která kdy byla zmobilizována. Touto novou bleskovou válkou neboli blitzkriegem byla napadena polská armáda, která stále měla jezdecké jednotky vyzbrojené kopím.

Británie a Francie se zachovaly podle dohody o bezpečnosti uzavřené s Polskem, ale byly bezmocné a vzhledem k času i vzdálenosti nedokázaly zastavit německý útok. Otevřené boje opět vzplanuly 9. dubna 1940, kdy Hitler začal blitzkrieg v Belgii a Holandsku. Spojenecké síly ustupovaly ve všech sektorech a dne 10. června se italský diktátor Mussolini připojil k Hitlerovi proti Francii a Británii. Francie padla během několika týdnů, takže zoufalá Británie musela bojovat sama. Rovnováha sil se nebezpečně posunula a mezinárodní bankéři museli začít přehodnocovat svou podporu Hitlera.

Japonsko proti zdi

Na druhé straně světa vrcholil konflikt s Japonským císařstvím. Stejně jako Británie byl tento ostrovní národ zcela závislý na dovozu a při hospodářské krizi na konci třicátých let 20. století byl v zoufalé situaci. Poháněno svou vlastní bohatou historií včetně militantních rytířů (samurajů) s přísným kodexem cti (Bushido), hledalo Japonsko svůj Lebensraum tím, že v roce 1931 napadlo Mandžusko na pevninské části Číny. Během několika následujících let přebíraly japonské síly stále větší části Číny oslabené občanskou válkou mezi Čankajškovými nacionalisty a komunisty.

Británie byla v roce 1940 zaměstnána bojem s Hitlerem a bylo jasné, že Spojené státy jsou jedinou mocností schopnou zastavit japonskou expanzi v Tichomoří. Nepřátelství mezi oběma národy sílilo, když bylo Japonsko nuceno ukořistit další zdroje v Číně díky stále přísnějšímu americkému embargu, které zbavovalo domovský ostrov životně důležitých materiálů.

V září 1940 se Japonsko stalo partnery Německa a Itálie v Paktu tří, který sliboval vzájemnou pomoc, kdyby Spojené státy vstoupily do války.

Prezident Franklin D. Roosevelt  (viz. obr. vpravo) reagoval zastavením japonského dovozu americké ropy, která představovala více než 90 procent japonských potřeb. Dne 2. července 1941 vstoupilo Japonsko do Indočíny, nejbližšího alternativního zdroje paliva. President Roosevelt přistoupil k odvetným opatřením, která spočívala v zmrazení všech japonských aktiv ve Spojených státech. V nejvyšších kruzích bylo jasné, že válka mezi Japonskem a Spojenými státy je nevyhnutelná.

Roosevelt na tento fakt nezapomínal. V roce 1940 vedl předvolební kampaň na třetí funkční období a sliboval, že udrží Ameriku od evropské války. Nicméně, plánování války již probíhalo – alespoň v rámci tajnůstkářské Rady pro zahraniční vztahy (CFR).

Novinář Lucas poznamenal:

„V září 1939 Rada nabídla, že pro ministerstvo zahraničí, které bylo pod těžkým tlakem, převezme dlouhodobé plánování. Ministerstvo to přijalo, teprve když byly založeny studijní skupiny – pro bezpečnost a zbrojení, hospodářství a finance, politiku, území a mírové cíle. Byly financovány z Rockefellerovy nadace a během dalších šesti let zaplavily ministerstvo zahraničí 682 memorandy… Do roku 1942 byly skupiny Rady prakticky včleněny do ministerstva.“

Závěr této činnosti CFR – známé pod pojmem War and Peace Studies Project (Projekt studie války a míru) – byl zveřejněn v roce 1940, kdy skupina členů CFR dala do novin reklamy prohlašující, že „Spojené státy by měly okamžitě prohlásit, že mezi touto zemí a Německem existuje válečný stav.“

„Členové CFR se zajímali o využití druhé světové války – stejně jako té první – jako ospravedlnění pro světovou vládu,“ prohlásil Perloff. „Globalisté doufali, že využijí hrozbu osy, aby donutili vstoupit USA a Anglii do trvalé Atlantické aliance – mezistupně směrem ke světové vládě.“

Ale po celý rok 1941, dokonce i poté, co Hitler napadl toho léta Rusko, americká veřejnost stále tvrdošíjně udržovala vůči válce postoj nevměšovat se. Průzkum Gallupova ústavu v roce 1940 ukázal, že 83 procent veřejnosti bylo proti intervenci. Pro získání podpory nepoddajné veřejnosti bylo nutné získat dobrou záminku.

Už léta zuří spor o tom, zda Roosevelt věděl předem o útoku na Pearl Harbor 7. prosince 1941. Zatímco nepopiratelný důkaz stále uniká, mnozí díky shromážděným dostupným informacím přijali myšlenku, že zničující útok byl podporován a tolerován ve snaze povzbudit veřejnou podporu pro americkou účast ve válce.

Nelze popřít, že Rooseveltova sociální a hospodářská politika období deprese značně centralizovala federální vládu a zahájila sociální inženýrství, které pokračuje dodnes a svou loajálnost vůči Anglii ukazoval docela otevřeně. Zatímco vyhlásil neutralitu, poslal Roosevelt válečné lodě a střelivo do Velké Británie tak, jak navrhovala Century Group složená z členů CFR. Nařídil okupaci Islandu a tím ho uzavřel před Německem a schválil útoky na německé ponorky. Otevřeně schvaloval úvěry nepříteli Japonska, nacionalistické Číně, a tiše schvaloval rekrutování dobře placených amerických „dobrovolníků“ pro Čankajškovy slavné „Flying Tigers“ (Létající tygry). Hodně z tohoto bylo v rozporu s mezinárodními pravidly války a zaručeně provokovalo síly Osy.

„Roosevelt byl sám vzorovým makléřem z Wall Street,“ napsal Perloff. „Jeho rodina se zabývala bankovnictvím v New Yorku od osmnáctého století. Jeho strýc, Frederic Delano, byl v původní Radě Federálního rezervního systému (Federal Reserve Board – FRB).“

Rooseveltův zeť, Curtis B. Dall, napsal: „Většina z jeho [Rooseveltých] myšlenek, jeho politické ‚munice’, abych tak řekl, pro něj byla pečlivě předem vymyšlena skupinou CFR-One World Money (Jedna světová měna).“

Ti, kteří přijali myšlenku, že Roosevelt a několik dalších zasvěcených věděli, že bude Pearl Harbor napaden, poukazují na tyto podezřelé skutečnosti:

• • Během cvičení námořnictva v Tichomoří v letech 1932 a 1938 za bedlivého pozorování japonskými vojenskými atašé, důstojníci amerického námořnictva teoreticky v obou případech zničili tichomořskou flotilu v Pearl Harboru.

 

• • Roosevelt nařídil, aby se tichomořská flotila v Pearl Harboru přesunula do nechráněné pozice, přes důrazné námitky admirála Jamese O. Richardsona, který byl nahrazen pro odmítnutí vydání rozkazu.

 

• • Roosevelt, ministr zahraničí Cordell Hull a další vysoce postavení úředníci věděli, že válka je nevyhnutelná a že jednání s japonským Kičisaburó Nomurou byla beznadějná, protože rozluštěním japonského kódu se přišlo na to, že Nomura měl instrukce, aby neustupoval Hullovým tvrdým požadavkům.

 

• • Věděli také, že se velká japonská operační skupina, včetně šesti letadlových lodí, ztratila z dohledu po přesunu k Americe.

 

• • Toto přimělo amerického náčelníka štábu George C. Marshalla, blízkého spolupracovníka mnoha členů CFR, aby poslal 27. listopadu 1941 velitelům Pearl Harboru podivně znějící zprávu:

• „Nepřátelská akce možná kdykoliv. Pokud nemůže, opakuji, NEMŮŽE, být nepřátelským akcím zabráněno, Spojené státy si přejí, aby Japonsko udělalo první krok. Tato politika by neměla, opakuji, NEMĚLA, být vykládána jako omezující ke způsobu jednání, které by mohlo ohrožovat vaši obranu.“

 

• • Přes toto jasné varování s jeho doprovodným návrhem nenapadat útočníky zůstala Pacifická flotila v kotvišti a letadla byla shromážděna do seskupení „sedících kachen“ z důvodu „bezpečnostního opatření“ proti sabotérům. - V prvním prosincovém týdnu zachytili Američané japonský diplomatický „fialový“ kód nařizující jejich velvyslanectví ve Washingtonu zničení všech tajných dokumentů a přípravu na evakuaci.

 

• • Dne 4. prosince australská zpravodajská služba nahlásila pozorování chybějící japonské operační skupiny pohybující se směrem k Pearl Harboru, ale Roosevelt to odmítl jako fámu, kterou zahájili prováleční republikáni.

 

• • Britský agent jménem Dusko Popov se z německých zdrojů dozvěděl o japonských plánech, ale jeho varování byla Washingtonem ignorována.

 

• • Podle spisovatele Johna Tolanda došlo k několika na sobě nezávislým varováním o útoku na Pearl Harbor, ačkoliv se lišily údajem o konkrétním čase útoku. Tato varování poskytli velvyslanec USA v Japonsku Joseph Grew; ředitel FBI J. Edgar Hoover, senátor Guy Gillette, kongresman Martin Dies, brigádní generál Elliot Thorpe na Jávě a plukovník F.G.L.Weijerman, holandský vojenský atašé ve Washingtonu. Později uvedl holandský námořní důstojník kapitán Johan Ranneft, že mu zdroje z americké zpravodajské služby 6. prosince řekly, že japonské letadlové lodě jsou pouze čtyři sta mil (640 km) severozápadně od Havaje.

 

• • Během vyšetřování útoku Marshall a ministr námořnictva Frank Knox vypovídali, že si nevzpomínají, co v noci 6. prosince dělali. Později bylo zjištěno, že byli oba v Bílém domě s Rooseveltem.

Pak je tu otázka letadlových lodí. V roce 1941 americká veřejnost, stejně jako několik úzkoprsých vojenských důstojníků, stále věřila, že bitevní loď byla největší zbraní. Ale každý, kdo dával pozor, věděl, že generál Billy Mitchell v polovině dvacátých let dokázal, že jediné bombou naložené letadlo by mohlo zničit bitevní loď. Bitevní lodě byly zastaralé. Vítězství v jakékoli válce v Pacifiku by bylo na straně s největší leteckou silou a to znamenalo letadlové lodě.

Když byl Pearl Harbor (viz. obr. vlevo) napaden, nenacházela se v něm ani jedna letadlová loď .

Dne 25. listopadu 1941 měl ministr války Henry Stimson rozhovor s Rooseveltem, po kterém do svého deníku napsal:

„Otázkou bylo, jak bychom je měli dostat do pozice, aby vypálili první, aniž by to pro nás znamenalo příliš velké nebezpečí… Bylo žádoucí, zajistit, aby Japonci byli ti, kdo udělají první krok proto, aby nebylo žádných pochyb, kdo je agresorem.“

Odpověď na toto dilema přišla během dvacet čtyř hodin. Avšak nejpádnější důkaz o tom, že Roosevelt o útoku věděl předem, přišel roku 1948 při výslechu šéfa německého gestapa Heinricha Műllera. V knize Gregory Douglase z roku 1995 založené na dříve tajných spisech, Műller prohlásil, že 26. listopadu 1941 Němci v Holandsku odposlouchávali soukromý zaoceánský telefonický rozhovor mezi Rooseveltem a britským premiérem Churchillem.

Churchill informoval Roosevelta o pohybu pohřešované japonské flotily a uvedl:

„Mohu vás ujistit, že jejich cílem je (konverzace přerušena) flotila na Havaji, v Pearl Harboru.“

„To je monstrózní,“ zvolal Roosevelt. „Můžete mi říct… naznačit… ráz vaší zpravodajské služby?“

„Spolehlivá,“ odpověděl Churchill, který zmínil agenty v japonské vojenské a zahraniční službě, stejně jako jejich vyluštěný kód.

„Zjevně z toho plyne, že Japončíci nám z Pearl Harboru udělají Port Arthur. Máte stejný názor?“ zeptal se Roosevelt.

Churchill odpověděl: „Ano, pokud k tomuto odpornému chování přidají útok na Panamský průplav.“

Port Arthur, dnes zvaný Pinyun Lu-shun, byl strategický ruský přístav na čínském poloostrově Liao-tung. Japonci spustili proti přístavu překvapivý torpédový útok, který začal rusko-japonskou válku (1904–1905).

Roosevelt pak řekl:

„Budu ještě muset celý problém zvážit…. Japonský útok na nás, což by mělo za následek válku – a jistě i z vaší strany – by zcela jistě splnil dva nejdůležitější požadavky naší politiky.“

„Co nevím, to mě nemůže poškodit a nemůžu rozumět zprávám na dálku.“

K nepravděpodobnému tvrzení, že američtí vojenští důstojníci by vědomě nechali napadnout americké jednotky, Douglas vysvětlil: „Varování nepřišlo k Rooseveltovi od podřízených, ale ze stejné úrovně a od zahraničního zpravodajského zdroje, který byl mnohem lépe vybavený k dekódování a přeložení japonských vysílání.“

-pokračování-