Zákony tajemství: A ti kteří stáli opodál..... (24)

Dohoda, která dostala Hitlera do vlády, byla uzavřena v domě bankéře barona Kurta von Schrödera (viz. obr. dole vlevo) dne 4. ledna 1933. Podle Mullinse se tohoto jednání účastnili také John Foster (viz. obr. dole uprostřed) a Allen Dulles (viz. obr. dole vpravo) z newyorské advokátní kanceláře Sullivan a Cromwell, která zastupovala banku Schröder. Další rok se Rosenberg při zastupování Hitlera v Anglii setkal s generálním ředitelem banky Schröder v Londýně T.C. Tiarksem, který byl také ředitelem Bank of England. Během druhé světové války působila banka Schröder jako finanční zprostředkovatel pro Německo v Británii i Spojených státech.

Schröder, mocný šéf bankovního domu J.H. Stein & Company v Kolíně nad Rýnem, už dlouho poskytoval finanční podporu nacistům v naději, že budou působit proti šíření komunismu. Hitler dal von Schröderovi čestné slovo, že „národní socialismus se nebude angažovat v žádných pošetilých ekonomických experimentech.“ Jinými slovy, nenapadne praktiky bankovnictví jinak, než slovně.

S tímto ujištěním a Schröderovým požehnáním byl Hitler 30. ledna 1933 jmenován prezidentem Hindenburgem do funkce kancléře Německa. O týden později shořela budova Reichstag (parlament) v ohni, ze kterého byli viněni komunisté. Za dalších pár dní byla Hitlerovi dána diktátorská moc přijetím nouzového dekretu, tzv. zmocňovacího zákona, eufemisticky nazvaného „Zákon o odstranění nouze lidu a státu“ a Hitler začal přebírat kontrolu nad vládou.

Armáda a nejvyšší činitelé začali být znepokojeni Hitlerovou mocí. Znepokojující byly zejména asi tři milióny Sturmabteilung (SA), neboli Úderné oddíly (též zvané „hnědé košile“) pod velením Ernsta Röhma. Armáda navrhla řešení: bude-li síla SA rozbita, armáda slíbí Hitlerovi věrnost. Hitler souhlasil a 30. června 1934 byla provedena čistka, která skončila smrtí Röhma a stovek hnědých košil a SA tiše odezněly.

Po smrti sedmaosmdesátiletého Hindenburga 2. srpna 1934 sloučil Hitler úřady prezidenta a kancléře a sám se prohlásil za vrchního velitele ozbrojených sil, diktátora celého Německa.

Nyní měl Hitler vládu i armádu pevně v rukou a věděl, že nastal čas uzavřít dohody s mezinárodními bankéři a průmyslníky. S ohledem na jejich nadnárodní charakter se to ukázalo být snadným úkolem.  Tak například výrobce vozidel Henry Ford (viz. obr. vlevo) se stal Hitlerovým obdivovatelem, poskytoval nacistům finanční prostředky a v roce 1938 se stal prvním Američanem, který získal nejvyšší možné nacistické ocenění pro tzv. "ne-němce" – tzv. "Velký kříž nejvyššího řádu německého orla." 

Hitler také zpočátku slovně napadal pouze mezinárodní bankéře, především Rothschildy. V projevech na počátku dvacátých let 20. století Hitler vychvaloval německé průmyslníky, jako například Alfreda Kruppa a odsuzoval „hrabivost Rothschilda, který financoval války a revoluce a na lidi uvaloval půjčky s úrokovou porobou.“

Přes tyto útoky stále nacházela vznikající nacistická moc podporu v Británii, dokonce i u Rothschildem ovládané Bank of England.

„Na Nový rok 1924 byl v Londýně vyřešen finanční osud Německa na setkání Hjalmara Schachta, nového říšského komisaře pro národní měnu, a Montagu Normana, guvernéra Bank of England,“ poznamenal John Toland. „Schacht, který už eliminoval peníze k použití v případě nutnosti, začal otevřeným odhalením zoufalé finanční situace Německa.“

Pak navrhl otevření německé úvěrové banky, vedle Reichsbank (Říšská banka). Měla to být banka, která by vydávala bankovky liber sterlingů. Schacht požádal Normana, aby poskytl polovinu kapitálu pro tuto novou banku a prohlásil:

„Jaké vyhlídky by takové opatření poskytovalo pro ekonomickou spolupráci mezi světovým impériem Velké Británie a Německa…“

„Během 48 hodin Norman nejen formálně schválil tuto půjčku s výjimečně nízkým pětiprocentním úrokem, ale také přesvědčil skupinu londýnských bankéřů, aby přijali bankovky vysoce přesahující tuto půjčku.“

William Bramley poukázal na tato mezinárodní bankovní spojení: Max Warburg (viz. obr. dole vlevo), významný německý bankéř, a jeho bratr Paul Warburg (viz. obr. dole vpravo), který napomáhal založení Federálního rezervního systému ve Spojených státech, byli ředitelé Interssen Gemeinschaft Farben neboli I.G. Farben Farben, obří německé chemické firmy, která vyráběla plyn Zyklon B používaný v nacistických vyhlazovacích táborech. H.A. Metz z I.G. Farben byl ředitelem Warburg Bank of Manhattan, která se později stala součástí Rockefellerovy banky Chase Manhattan Bank.

Standard Oil of New Jersey byl před válkou kartelovým partnerem I. G. Farben. Jedním americkým ředitelem I. G. Farben byl C. E. Mitchell, který byl také ředitelem Federální rezervní banky v New Yorku a Warburgovy banky National City Bank. Prezident I. G. Farben v Německu, Hermann Schmitz (viz. obr. dole vpravo), byl členem představenstva Deutsche Bank a Banky pro mezinárodní platby. V roce 1929 byl Schmitz zvolen předsedou představenstva společnosti National City Bank, nynější Citibank.

Paul Manning, zpravodaj CBS v Evropě během druhé světové války, napsal, že Schmitz kdysi „vlastnil takové množství akcií Standard Oil of New Jersey, jako Rockefellerové.“ Schmitz rovněž řídil jedenáct poboček I. G. Farben v Japonsku. Po válce stanulo před norimberským soudem dvacet čtyři členů vedení I. G. Farben za zločiny proti lidskosti, včetně budování a udržování koncentračních táborů a využívání otrocké práce.

Americká dceřiná společnost I. G. Farben, American I. G. Chemical Corporation, se ukázala jako zdroj důležitých zpravodajských informací nacistů během války, jak uvedl německý ministr hospodářství Dr. Max Ilgner. Napsal:

„Rozsáhlé informace, které nepřetržitě dostáváme od Chemical Corporation, jsou nezbytné pro naše pozorování amerického stavu… [a] jsou od začátku války významným zdrojem informací pro vládní, ekonomické a vojenské úřady.“

Financování opětovného vyzbrojení Německa porušující Versailleskou smlouvu se ukázalo být stejně ziskovým, jako nebezpečným pro evropský mír.

Dalším americkým zastáncem Hitlera byl Joseph P. Kennedy, otec budoucího prezidenta. Dne 3. května 1941 byl prezident Roosevelt informován ředitelem FBI J. Edgarem Hooverem, že:

„Joseph P. Kennedy, bývalý velvyslanec v Anglii, a Ben Smith, broker na Wall Street, se někdy v minulosti setkali ve Vichy ve Francii s [šéfem nacistického Luftwaffe Hermannem] Göringem a pak Kennedy a Smith darovali na německou věc značné množství peněz. Oba jsou popisováni jako velmi anti-britští a pro-němečtí.“

A v Británii podpora Hitlera stále rostla. Podle Howarda S. Katze:

„Na jaře roku 1934, se vybraná skupina finančníků shromáždila okolo Montagu Normana… [šéfa Bank of England]… Hitler zklamal své kritiky. Jeho režim nebyl žádnou dočasnou noční můrou, ale systémem s dobrou budoucností a pan Norman radil svým ředitelům, aby zahrnuli Hitlera do svých plánů. Nebylo námitek a bylo rozhodnuto, aby Hitler obdržel skrytou pomoc od londýnské finanční sekce do té doby, než se panu Normanovi podaří dostatečně zatlačit na vládu, aby zanechala své pro-francouzské politiky a orientovala se na slibnější pro-německou.“

Značná finanční pomoc přišla také od sira Henriho Deterdinga, mocného ředitele společnosti Royal Dutch-Shell Oil, který žil v Londýně. Jeho motivy vycházely z nadějí, že by Hitler, který jasně  uvedl, že chce podmanit Rusko, mohl získat zpět Deterdingovo jmění v ropných polích v oblastech Baku, Grozny a Maikop.

Proč by tito mocní podnikatelé, všichni s finančními vazbami na velké Rothschildovo impérium, podporovali zjevně šíleného a nebezpečného Hitlera? Část odpovědi může ležet v neuvěřitelném tvrzení, že Hitler byl pokrevní příbuzný Rothschildů!

Dr. Walter C. Langer, psycholog, který vytvořil válečnou psychoanalýzu Hitlera pro americký Úřad strategických služeb (OSS), oznámil, že tajná předválečná zpráva rakouské policie dokazuje, že Hitlerův otec byl nemanželským synem venkovské kuchařky jménem Maria Anna Schicklgruber, která byla v době početí svého dítěte „zaměstnaná jako služka v domě barona Rothschilda“ ve Vídni. Když se v roce 1837 dozvěděla o svém těhotenství, opustila Vídeň a porodila Hitlerova otce, Aloise. O pět let později se údajně provdala za potulného mlynáře jménem Johann Georg Hiedler. Přesto Alois nesl jméno své matky Schicklgruber až téměř do svých čtyřiceti let, kdy mu Hiedlerův bratr, Johann Nepomuk Hiedler, nabídl legitimitu. Díky nečitelnému rukopisu faráře při změně zápisu v matrice, se ze jména Hiedler stal Hitler, a to buď omylem, nebo za účelem zmatení úřadů.

Alois Hitler vedl smutný a mrzutý život, hlavně jako vládní úředník a v roce 1885 si po získání zvláštní biskupské výjimky vzal svou vlastní sestřenici z druhého kolena, Klaru Poelzl. Adolf  Hitler se narodil v Braunau v Rakousku v roce 1889, kdy Aloisovi bylo padesát dva let.

Tento neuvěřitelný příběh by mohl být odepsán jako smyšlená válečná propaganda, až na skutečnost, že OSS nikdy tento příběh nezveřejnila, což naznačuje, že mohl být považován za příliš citlivý na to, aby byl publikován. Tato záležitost se objevila ke konci třicátých let, kdy Hitlerův anglický synovec William Patrick Hitler novinářům naznačil podobné informace.

V případě, že by někdo mohl pochybovat o tom, že by Rothschild zvažoval laškování se služebnými, je poučné, že Rothschildův životopisec Ferguson prohlásil, že syn jednoho ze Salomonsových vedoucích účetních „si vzpomněl, že do čtyřicátých let 19. století se u [vídeňského] Rothschilda vyvinulo poněkud lehkomyslné nadšení pro mladé dívky.“

Zesnulý Philippe Rothschild, potomek Nathana, v roce 1984 vydal memoáry odhalující jeho „skandální milostný život“. Napsal: „Měl jsem obrovský úspěch… skákal jsem z postele do postele jako horský kozel… Byl jsem vždy přesvědčen, že [můj otec] se vyznamenal škádlením pokojských mé babičky.“

„Je možné, že Hitler objevil svůj původ a svůj poměr k Rothschildům, a když si uvědomil jejich obrovskou moc vytvářet nebo rozbíjet evropské vlády, obnovil kontakt s rodinou,“ napsal Epperson.

„To by částečně vysvětlovalo obrovskou podporu, kterou získával od mezinárodní bankovní asociace, jak jeho moc rostla. Tato asociace byla úzce propojená s rodinou Rothschildovou.“

Někteří Rothschildové, kteří měli daleko do strádajících uprchlíků, jak byli někdy líčeni, hráli klíčové role ve válečném úsilí. V květnu 1940 dohodl francouzský Maurice de Rothschild (viz. obr. dole vlevo) tajnou schůzku v pařížském hotelu Ritz mezi francouzským premiérem Paulem Reynaudem (viz. obr. dole vpravo), jeho ministrem války Georgem Mandelem (jehož skutečné jméno bylo Rothschild , ačkoliv tvrdil, že nemá žádný příbuzenský vztah k bankovnické rodině), britským premiérem Churchillem (viz. obr. zcela dole vlevo) spolu s Anthony Edenem, aby určili budoucnost Francie. Přítomen byl také francouzský generál Charles de Gaulle (viz. obr. zcela dole vpravo), který během jednoho měsíce zorganizoval francouzskou exilovou vládu v Londýně.

Další člen rodiny, lord Victor Rothschild, poskytoval Churchillovi během války blízkou ochranu. Nakonec byl jmenován do čela britského mocného týmu analytiků politiky centrálních bankéřů. „Lord Rothschild měl přístup k nejrůznějším čelným představitelům a odborníkům,“ uvedl Wilson. „Zodpovídal se pouze premiérovi a nikoliv voličům, ani šéfům státní správy.“

Jedinou výjimkou by mohl být Robert Rothschild, který během druhé světové války odmítl prodat svůj francouzský majetek Alfriedu Kruppovi, vnukovi velkého německého zbrojního magnáta Alfreda Kruppa. Podle The New Encyclopaedia Britannica nechal rozzlobený Krupp poslat Rothschilda do neblaze proslulého tábora smrti v Osvětimi, kde byl usmrcen plynem. Tento incident spolu s využíváním otrocké práce přivedl Kruppova vnuka zcpřed norimberské soudce válečných zločinů.

S vlivem Rothschildů nebo bez něj, není pochyb o tom, že Hitlerův vzestup moci se silně opíral o podporu velkých německých bank – Schröderovy kolínské bankovní společnosti, Deutsche Bank, Deutsche Kredit Gesellschaft a obrovské pojišťovny Allianz.

Jeden z členů vedení Deutsche Bank nastínil několik bankovních půjček v období války: jen v roce 1943 to bylo 150 milionů říšských marek pro letecký průmysl; 22 milionů bavorské automobilce (BMW); 10 milionů společnosti Daimler-Benz (Mercedes). Podobné částky byly opět zapůjčeny v roce 1944.

-pokračování-