Zákony tajemství: Korea (21)

Organizace OSN byla pouze následkem staré Společnosti národů (League of Nations), které se nezdařil pokus o rodící se světovou vládu iniciovanou Woodrow Wilsonem a členy tajné společnosti Milner-Rhodese. Koncept byl vzkříšen během zmatků světové války, kdy se zástupci Spojených států, Sovětského svazu, Velké Británie a Čankajškovy Číny setkali na panství Dumbarton Oaks u Washingtonu D. C., ve dnech 21. srpna do 7. října, 1944. Hlavním navrhovatelem této a následných akcí k vytvoření Organizace spojených národů byl John Foster Dulles, který pomáhal založit Council on Foreign Relations (Rada pro zahraniční vztahy). Účastník Versailleské mírové konference roku 1917, Dulles také vytvořil Organizaci smlouvy pro jihovýchodní Asii, která poskytla právní odůvodnění války ve Vietnamu.

Další podrobnosti o činnosti Organizace spojených národů byly zpracovány v průběhu klíčové Jaltské konference v únoru 1945. Tajnými protokoly na Jaltě se dohodlo rozdělení Koreje podél třicáté osmé rovnoběžky a dovolily Sovětskému svazu a Číně kontrolu nad severem.

O tomto kroku se uvažovalo rok předtím. Článek z dubna 1944 v časopise Foreign Affairs vyzýval ke „správcovství pro Koreu“… nepřebraného konkrétní zemí, ale skupinou sil, řekněme, Spojenými státy, Velkou Británií, Čínou a Ruskem.“ Vedení CFR si uvědomilo, že americká veřejnost by nemusela souhlasit s válkou, kdyby mělo být napadeno takové „správcovství“ a začalo rozvíjet odůvodnění intervence.

Interní zpráva CFR z roku 1944 uvádí, že „fetiš suverenity“ a „obtíže ...vyplývající z ústavního nařízení, že pouze Kongres může vyhlásit válku“ by mohlo znamenat, že „kontroverzní smlouva by zvrátila tuto překážku… naší účasti v takovéto policejní akci, která podle doporučení mezinárodní bezpečnostní organizace nemusí být nutně chápána jako válka.“

„Není neodůvodněné tvrdit, že by v Severní Koreji nikdy nebyl komunistický režim, ani by nikdy nedošlo ke korejské válce, kdyby nebylo amerických vyjednávání [vedených členy CFR] a půjčky a pronájmy by nepřivedly SSSR na tichomořské jeviště,“ komentoval Perloff.

Formální budování OSN začalo dva měsíce po Jaltě na Konferenci Spojených národů o světové organizaci konané v San Francisku. Výsledná charta byla podepsána v červnu a vstoupila v platnost 24. října 1945, o něco více než dva měsíce po skončení druhé světové války. Organizace spojených národů byla „ v podstatě vytvořena Radou pro zahraniční vztahy,“ napsal Ralph Epperson. „Americká delegace měla na konferenci Spojených národů 47 členů.“

Jejich „hlavním poradcem“ byl John Foster Dulles. „Povzbuzen svými impozantními úspěchy, viděl Dulles své jmenování ministrem zahraničí prezidentem Eisenhowerem v lednu 1953, jako mandát vytvářet zahraniční politiku, což se obvykle považuje za doménu prezidenta,“ uvádí New Encyclopaedia Britannica.

Uvážíme-li, že Dulles a ostatní členové stáli CFR za vznikem OSN, není divu, že organizace dnes dohlíží na Mezinárodní banku pro rekonstrukci a rozvoj (běžně nazývanou Světová banka) a na Mezinárodní měnový fond (MMF). OSN má také řadu sociálních agentur, včetně Mezinárodní organizace práce (ILO), Organizace pro výživu a zemědělství (FAO), Světové zdravotnické organizace (WHO), Organizace spojených národů pro výchovu, vědu a kulturu (UNESCO) a Organizace pro vzdělání a zdraví dětí (UNICEF).

V roce 1947 po zhroucení jednání o znovusjednocení, byla záležitost Koreje předána Organizaci spojených národů. Do roku 1949 Spojené státy i Sovětský svaz z velké části stáhly z Korejského poloostrova své okupační vojska válečného období. Stažení amerických vojsk zanechalo pouhých 16 000 Jihokorejců vyzbrojených většinou ručními palnými zbraněmi, aby čelili severokorejské komunistické armádě více než 150 000 vyzbrojených mužů s moderními ruskými tanky, letadly a dělostřelectvem. Když generál Albert C. Wedemeyer vyslaný prezidentem Trumanem, aby vyhodnotil situaci, oznámil, že komunisté představují přímé ohrožení jihu, byl ignorován a jeho zpráva nebyla zveřejněna.

Harry S. Truman                                     Albert C. Wedemeyer

V lednu 1950 vyhlásil severokorejský premiér Kim Il-sung „rok sjednocení“ a začal hromadění vojsk podél třicáté osmé rovnoběžky. Stejně jako v budoucí válce v Perském zálivu, neudělalo americké ministerstvo zahraničí plné členů CFR nic. Trumanův ministr zahraničí, člen CFR, Dean Acheson veřejně prohlásil, že Korea byla mimo obranné hranice Spojených států. „Toto dalo Kimovi jasný signál a ten napadl toho června pod záštitou Sovětů Jižní Koreu,“ napsal Perloff.

Američtí představitelé předstírali překvapení a rozčilení nad severokorejským útokem 25. června a vyzývali k mimořádnému zasedání Rady bezpečnosti OSN, která se tehdy skládala z USA, Velké Británie, Francie, Sovětského svazu a nacionalistické Číny.

Rada, bez přítomnosti Sovětského svazu a s Čínou zastoupenou pouze antikomunistickým Čankajškem, hlasovala pro intervenci OSN v Koreji. Spisovateli o spiknutích bylo poznamenáno, že tomuto hlasování bylo možné předejít ruským vetem. Ale kupodivu, sovětští delegáti manifestačně opustili sál na protest proti tomu, že komunistická Čína nebyla OSN uznána. Brzy po tomto hlasování pro konflikt podporovaný OSN se sovětští delegáti vrátili, i když Čínská lidová republika nebyla stále ještě uznána.

Kim Il-sung                                                   Dean Acheson

Dne 27. června se souhlasem OSN, nařídil prezident Truman, aby americká vojska pomáhala „policejní akci“ OSN bránění Jižní Koreje. Během července a srpna byla početně menší jihokorejská armáda, spolu se čtyřmi špatně vyzbrojenými americkými divizemi, které poslal Truman, zatlačena až na špici Korejského poloostrova. Situace vypadala špatně až do poloviny září, kdy generál Douglas MacArthur zahájil geniální a odvážný útok na přístav Inčchon, nacházející se uprostřed poloostrova, který rozbil severokorejskou bitevní linii a přerušil jejich zásobovací trasy.

Těžce pošramocení Severokorejci se stáhli zpátky s jednotkami OSN – z devadesáti procent tvořených Američany – v patách. Když boje přešli přes třicátou osmou rovnoběžku, čínský Mao Ce-tung varoval, že každý posun sil OSN k řece Amnokkang (viz. obr. vlevo), která tvoří hranici s Čínou, bude nepřijatelný. MacArthur varoval ministerstvo zahraničí, že čínští vojáci se shromažďují na sever od Amnokkangu, ale jeho varování zůstalo bez povšimnutí. Dne 25. listopadu téměř 200 000 čínských „dobrovolníků“ Amnokkang překročilo a napadlo nepřipravené jednotky OSN. Dalších 500 000 mužů následovalo v prosinci.

Opět byli Američané a jejich spojenci tlačeni zpět, ale podařilo se jim přeskupit a později provést protiútok zpátky na třicátou osmou rovnoběžku.

Válka se ustálila do řady akcí tam a zpět přes spornou rovnoběžku.

Stejně jako ve Vietnamu byla americká armáda ochromena politickými rozhodnutími, která jim bránila plně vést korejský konflikt. Ale na rozdíl od Vietnamu se vojenský vůdce význačného postavení vzepřel těmto omezením a pro podporu se obrátil přímo na americkou veřejnost.

Generál MacArthur, hrdina druhé světové války, nařídil letectvu bombardování mostů přes Amnokkang, které by přerušilo čínské trasy dodávek a komunikace. Obrátil se na sympatizující kongresmany, aby podporovali jeho vojenské akce a umožnili nacionalistické Číně na Tchaj-wanu, aby zahájila druhou frontu proti Číně ke zmírnění tlaku v Koreji.

Oficiální odpověď na MacArthurovy prosby přišla rychle. MacArthurovy příkazy k bombardování byly zrušeny generálem Georgem Marshallem („otce“ Marshallova plánu na obnovu Evropy po druhé světové válce a člena CFR, který byl povolán z důchodu prezidentem Trumanem, aby sloužil jako ministr obrany). Byl to ten stejný Marshall, který jako náčelník generálního štábu armády údajně obdržel včasnou výstrahu útoku na Pearl Harbor.

gen. MacArthur                                         gen. George Marshall

MacArthurovi bylo nařízeno, aby nebombardoval klíčové čínské zásobovací základny a aby dal pilotům rozkaz nepronásledovat prchající nepřátelská letadla. Čínský velitel generál Lin Biao později řekl:

„Nikdy bych útok neprovedl a neriskoval bych životy svých mužů a svou vojenskou reputaci, kdybych nebyl ujištěn, že Washington zamezí generálu MacArthurovi podniknout adekvátní odvetná opatření proti mým zásobovacím a komunikačním trasám.“

MacArthurova výzva k veřejnosti vyústila v jeho propuštění prezidentem Trumanem dne 10. dubna 1951. Byl nahrazen generálem Matthew B. Ridgewayem, který se později stal členem CFR.

gen. Lin Biao                                       gen. Matthew Ridgeway

MacArthurův plán na odvrácení útoku Tchaj-wanem se nikdy neuskutečnil. Tento plán byl zablokován Trumanovým rozkazem pouze dva dny poté, co Severokorejci zaútočili. Podle vládních dokumentů Truman řekl:

„Nařídil jsem Sedmé flotile, aby zabránila každému útoku na Formosu [nynější Tchaj-wan]. V logickém důsledku této akce vyzývám čínskou vládu na Formose, aby zastavila veškeré letecké a námořní operace proti pevnině. Sedmá flotila dohlédne na to, že se tak stane.“

Generál Marshall rovněž odmítl nabídku Čankajška poslat nacionalistické Číňany na pomoc Američanům v Koreji.

Navíc byl k těmto nepochopitelným rozkazům omezujícím vojenské možnosti přidán také úžasný fakt, že ruští velitelé vedli konflikt na obou stranách. Podle dohody na Jaltě a vzhledem k jejich dodávkám vojenské techniky a technologie Severní Koreji, měli sovětští vojenští důstojníci z velké části válku pod kontrolou. Spisovatel Epperson citoval tiskovou zprávu Pentagonu, která přesně určovala dva sovětské důstojníky jako velitele pohybu přes třicátou osmou rovnoběžku. Bylo dokonce zaslechnuto, jak jeden z nich, generál Vasilev, dává 25. června 1951 rozkaz k útoku.

Služební podřízenost generála Vasileva sahala z Koreje do Moskvy k náměstkovi generálního tajemníka OSN pro politické a bezpečnostní záležitosti Rady. V té samé době sahala služební podřízenost generála MacArthura přes prezidenta Trumana k náměstkovi generálního tajemníka OSN pro politické a bezpečnostní záležitosti Rady OSN, úřadu, který v té době zastával Rus Konstantin Zinčenko. To znamená, že sovětští důstojníci dohlíželi na severokorejskou válečnou strategii a přitom byli podřízení sovětským důstojníkům ve stejné kanceláři OSN, která koordinovala spojenecké válečné úsilí.

„Prakticky vzato, komunisté vedli obě strany války,“ napsal spisovatel Griffin. Co v minulosti spisovatelé o spiknutí nevzali v úvahu je důkaz, že komunistické Rusko bylo od začátku financováno a kontrolováno úzkým okruhem amerických novodobých tajných společností.

Ve válce nakonec nastala patová situace, která skončila příměřím podepsaným 27. července 1953, šest měsíců poté, co se generál Dwight Eisenhower (viz. obr. vpravo) stal prezidentem USA.

MacArthur s tím, že se Spojeným státům poprvé v jejich vojenské historii nepodařilo dosáhnout vítězství, později řekl: „Nikdy předtím nebyl tento národ angažován ve smrtelném boji s nepřátelskou mocností bez vojenského cíle, bez politiky jiné, než je omezování řídící operace, nebo dokonce bez formálního uznání válečného stavu.“ Toto stanovilo ve Spojených státech precedens, který nás neustále pronásleduje dodnes.

Ale existoval zde skrytý účel tohoto zdánlivě nesmyslného konfliktu, který by sahal do vysokých kruhů tajných společností? Článek v časopise Foreign Affairs v roce 1952 vysvětlil:

„Smysl naší zkušenosti v Koreji, jak to vidím já, je to, že jsme dosáhli historického pokroku směrem k vytvoření životaschopného systému kolektivní bezpečnosti.“

Takže Korea byla dalším krokem vpřed při uskutečňování cílů CFR jedné světové vlády podporované samozřejmým vojenským velením stejně jako je tomu u Organizace Severoatlantické smlouvy (NATO). Člen CFR Dean Acheson později přiznal: „Jediný důvod, proč jsem řekl prezidentovi, aby bojoval v Koreji, bylo schválení NATO.“

Jak NATO, tak i OSN vyplynuly z nejvýznamnější události dvacátého století – druhé světové války – a pečlivý badatelé opět zjistí nezaměnitelnou stopu tajných společností.

-pokračování-