Zákony tajemství: Obchodování s nepřítelem (20)

Uprostřed války se ve skutečnosti zvýšil obchod s komunistickými národy zásobujícími Severní Vietnam – další cíl CFR (Council of Foreign Relations, Rada pro zahraniční vztahy).

Již v roce 1961 zakladatel Trilaterální komise Zbigniew Brzezinski psal v magazínu Foreign Affairs , že Spojené státy by měly poskytnout východní Evropě ekonomickou pomoc. David Rockefeller  naznačil svůj souhlas s takovýmto obchodním stykem cestou do Moskvy v polovině roku 1964.

„David Rockefeller, prezident Chase Manhattan Bank, dnes krátce informoval prezidenta Johnsona o svém nedávném setkání s ruským premiérem Nikitou S. Chruščovem. Rockefeller Johnsona informoval, že během dvouhodinového rozhovoru řekl vůdce komunistů, že Spojené státy a Sovětský svaz ‚by spolu měly více obchodovat’. Chruščov podle Rockefellera řekl, že by si přál, aby Spojené státy poskytly dlouhodobé úvěry [půjčky] Rusům,“ psal deník Chicago Tribune 12. září.

David Rockeffeler                                     Nikita Chruščov

Rockefellerové měli dlouhou historii obchodování s Ruskem sahající až do dvacátých let 20. století, kdy Chase Bank pomohla vytvořit americko-ruskou obchodní komoru.

Dne 13. října 1966 napsal deník New York Times:

„Spojené státy dnes uskuteční jeden z návrhů prezidenta Johnsona na stimulaci obchodu mezi východem a západem tím, že odstraní omezení vývozu do Sovětského svazu a východní Evropy u více než 400 komodit.“

O necelý měsíc později 27. října Times píše:

„Sovětský svaz a jeho spojenci se na konferenci svých vedoucích představitelů minulý týden v Moskvě dohodli o poskytnutí materiální a peněžité pomoci Severnímu Vietnamu ve výši cca 1 miliardy dolarů.“

V roce 1967 se Rockefellerové spojili s Cyrusem Eatonem (viz. obr. vlevo), který byl časopisem Parade nazvaný „nejlepším kapitalistickým přítelem komunistů“. Spolu financovali hliníkárny a gumárny v Sovětském svazu. Mladého Eatona John D. Rockefeller odradil od toho, aby se stal kazatelem a místo toho se stal zakladatelem Republic Steel Corporation. V sedmdesátých letech to byly právě americké technologie a financování, zejména prostřednictvím Rockefeller Chase Manhattan Bank, které vyústily ve stavbu továrny na řece Kama za 5 miliard dolarů. Továrna vyráběla těžké nákladní vozy, z nichž mnohé byly přeměněny pro vojenské využití.

Dohody, které povolovaly americké financování továrny na řece Kama, podepsal George Pratt Shultz, který později nahradil člena CFR Alexandera Haiga na postu Reaganova ministra zahraničí. Shultz byl ředitelem CFR a příbuzný paní Harold Prattové, která darovala radě Prattův dům jako ústředí.

Takže vojáci Spojených států amerických bojovali proti Severnímu Vietnamu, zatímco zboží a finance Spojených států šly do Ruska a východní Evropy, které Severnímu Vietnamu poskytovaly finanční prostředky a materiály. Nyní je pochopitelné, proč vysokoškoláci, z nichž si mnozí byli dobře vědomi absurdnosti této situace, a všem jim hrozil odvod, začali proti válce demonstrovat.

Dokonce i v protiválečném hnutí lze nalézt rukopis tajných společností. V roce 1968 James Simon Kunen, autor autobiografie svých dnů studentského aktivisty s názvem Strawberry Statement: Notes of a College Revolutionary (Jahodová proklamace: zápisky univerzitního rebela) napsal:

„Také na kongresu First International Students (sponzorovaném Studenty pro demokratickou společnost), se muži z Business International Roundtable (Obchodní kulatý stůl) - setkání sponzorovaná Business International pro jejich klienty a předsedy vlád - pokusili získat několik radikálů. Tito lidé jsou předními světovými průmyslníky a schází se, aby rozhodovali o tom, jak budou vypadat naše životy. Jsou to lidé, kteří napsali Alliance for Progress (Aliance pro pokrok) [Kennedyho program z roku 1961, který měl vytvořit asi 20 miliard dolarů ve formě půjček dvaadvaceti latinskoamerickým státům na hospodářskou a sociální reformu; program byl ukončen zanedlouho po Kennedyho smrti]. Jsou levicí vládnoucí třídy… Nabídli financování našich demonstrací v Chicagu. Také nám byly nabídnuty Esso-Rockefellerovy peníze. Chtějí, abychom udělali hodně radikální rozruch, aby mohli vypadat více ve středu, při tom, jak se pohybují doleva.“

George Shultz                                           Alexander Haig

Kunen zachytil zmateného ducha mladých protiválečných demonstrantů v úvodu své knihy, kde napsal:

„Není pozoruhodné, že nikdo nikdy nejde do vězení za vedení válek, natož jejich obhajobu? Ale vězení jsou plná těch, kteří chtějí mír. Nezabít je zločin. Zavřou vás rovnou do vězení, když všechno, o co žádáte je, aby vás nechali na pokoji. To mi připadá dost zvláštní.“

Američané, kteří to prožili – ať už proti válce, nebo ne – by měli mít cenu války ve Vietnamu stále živě ve svém svědomí: téměř 50 000 mrtvých vojáků, více než 300 000 fyzických obětí (daleko více s duševními a emocionální problémy) a naděje prezidenta Johnsona na „velkou společnost“ zmařené rozdělenou nepřátelskou veřejností zatíženou slábnoucí ekonomikou. Cena pro Vietnam byla mnohem vyšší – 250 000 mrtvých jihovietnamců a 600 000 zraněných v porovnání se severovietnamci a Vietkongem, kteří utrpěli ztráty 900 000 mrtvých a 2 miliony zraněných. Další stovky tisíc civilistů v severní i jižní části byly zabity, mnozí při bombardování Spojenými státy a krajina byla zpustošena bombami, dělostřelectvem, pozemními minami a chemickou defoliací. Celkové finanční náklady na válku se odhadují na více než 200 miliard dolarů.

Po tom všem se Spojené státy stáhly. Je nemyslitelné, aby dnes někdo viděl zkušenost USA ve Vietnamu jako něco jiného, než úplnou porážku – porážku nepochopitelnou pro statečné muže a ženy, kteří tam bojovali, stejně jako pro většinu Američanů.

„Vietnamská válka je záhadou pouze v případě, že se na ni díváme skrze nahromaděné mýty, které ji obklopují – například, že byla výsledkem hrubých chyb, nebo přehnaně sebejistého vlastenčení,“ vysvětlil spisovatel Perloff. „Nicméně, viděná jako nácvik záměrného špatného řízení přestává mystifikovat, protože její výsledek přesně splnil tradiční cíle CFR.“