Zákony tajemství: "Kdo platí účet?" (16)

„Závazek 1 miliarda dolarů ve formě záruk za úvěr na nákup amerických zemědělských komodit, umožnila Saddámovi nakoupit potřebné potraviny na úvěr a vzácnou tvrdou měnu utratit na hromadění zbraní, což přineslo válku do Perského zálivu,“ napsal autor Russell S. Bowen.

Dokonce i po irácké invazi začal 2. srpna Bush veřejně vystupovat podivně vyhýbavě. Když se ho reportéři ptali, zda má v úmyslu nějakou intervenci do krize v Perském zálivu, Bush řekl: „Neuvažuji o takovéto akci…“

Jeho postoj se zřejmě radikálně změnil ten samý den po setkání s britskou premiérkou Margaret Thatcherovou (viz. obr. vlevo), pravidelnou účastnicí setkání Bilderbergu , která byla s Bushem zapletena v obou aférách Írán-Kontra (Iran-Contra) a Říjnové překvapení (October Surprise).

Po setkání s Thatcherovou začal Bush líčit Saddáma jako „nového Hitlera“ a řekl: „Současný stav je nepřijatelný a další rozšíření [Iráku] by bylo ještě méně přijatelné.“

I přes Saddámovo ujišťování, že Kuvajt byl jeho jediným cílem a bez žádného konkrétního důkazu o opaku, Bush přesto osobně telefonoval představitelům Saúdské Arábie a varoval je, že by mohli být příštím cílem „nového Hitlera“. V panice předala, podle člena rodiny Sabahů šejka Fahd Mohammeda al-Sabaha, prezidenta Kuwait Investment Office (Kuvajtského investičního úřadu), Saudská Arábie Bushovi a jiným světovým vůdcům až 4 miliardy dolarů jako tajnou odměnu za ochranu jejího království.

Dlouho po válce v Perském zálivu, kdy audit objevil, že byly tyto peníze převedeny do londýnského tajného fondu, kritizovali protisabahovští činitelé v Saúdské Arábii tento úplatek. Al-Sabah jim řekl:

„Ty peníze byly použity na nákup osvobození Kuvajtu. Zaplatily za politickou podporu na západě a mezi arabskými vůdci – podporu operace Pouštní bouře, mezinárodní síly, které jsme tak naléhavě potřebovali.“

Ať už tyto peníze hráli nějakou roli nebo ne, Bush brzy „určil hranici“, aby zastavil pronikání Iráku dál. Je zajímavé, že tato hranice byla umístěna mezi iráckými silami a ropnými zájmy jeho vlastního syna, budoucího guvernéra státu Texas George W. Bushe.

Bush, prezidentův nejstarší syn, byl „poradcem“ a členem představenstva Harken Energy Corp. v Grand Prairie, Texas, s platem 50 000 dolarů ročně, v blízkosti sídla baseballového týmu Texas Rangers, jehož byl Bush mladší manažerem a generálním partnerem.

V lednu 1991, jen několik dní před zahájením operace Pouštní bouře, šokoval Harken obchodní svět oznámením dohody o produkci ropy s malým ostrovním státem Bahrajn, bývalým britským protektorátem a útočištěm mezinárodních bankovních domů jen kousek od pobřeží Saúdské Arábie v Perském zálivu. Bahrajn byl na seznamu čtyřiceti zemí světa s nejvyšším hrubým domácím produktem v roce 1996.

Staří těžaři se nahlas podivovali, jak mohl neznámý Harken, bez předchozích zkušeností s vrtáním získat takovou potencionálně lukrativní dohodu. Dále bylo oznámeno, že „investice Harkenu v této oblasti budou chráněny dohodou z roku 1990, kterou Bahrajn podepsal se Spojenými státy a která umožňuje americkým a ‚mnohonárodnostním’ silám, aby vytvořily stálé základny v této zemi.“

Bush mladší v říjnu 1990 řekl reportérovi Houston Post Peterovi Brewtonovi, že obvinění, že jeho otec nařídil přítomnost vojáků v této oblasti kvůli ochraně těžebních práv Harkenu bylo „trochu moc přitažené za vlasy“. Dále tvrdil, že prodal své akcie společnosti Harken před iráckou invazí, ale Brewtonovi se žádný záznam o prodeji ve spisech Komise pro cenné papíry (SEC) najít nepodařilo.

Záznamy o Bushově prodeji akcií Harkenu se nakonec objevily v březnu 1991, osm měsíců po 10. červenci 1990, lhůtě SEC pro podání takových prohlášení. Jeden týden poté, co Saddámova vojska vstoupila do Kuvajtu, klesly ceny akcií Harkenu na 3,03 dolarů za akcii. Opožděné záznamy SEK odhalily, že nějakou šťastnou náhodou Bush prodal 66 procent svých akcií Harkenu dne 22. června 1990 – jen několik týdnů před invazí Iráku – za nejvyšší cenu 4,00 dolary za akcii, což mu vyneslo 848 560 dolarů. I přes zjištění produktivních vrtů v Jižní Americe, pokles cen ropy začátkem roku 1999 způsobil, že akcie Harkenu zůstaly na ceně asi 4,00 dolary za akcii.

Nákup cenných papírů, obchody s ropou a obilím, prodeje zbraní, úvěry a záruky, oslabení Arabů ve prospěch Izraele, hnutí směrem k celosvětové armádě a vláda vytvořili mysl otupující zápletku. „Je sporné, zda někdy vyjdou najevo ‚skutečné’ důvody, proč vstoupily Spojené státy do války v Perském zálivu,“ napsali Vankin a Whaley.

„Na rozdíl od Vietnamu, kde nejednoznačný výsledek přirozeně vyvolal podezření, rozhodnost vítězství v Perském zálivu pohřbila skutečnost hlouběji, než je kterýkoli irácký nebo americký voják, kteří našli svůj hrob v písku.“

Neupřímnost s koncem bojů neustala. Během Clintonovy administrativy došlo k pravidelným leteckým výpadům do Iráku, údajně k potrestání Saddáma za to, že znemožňuje OSN prohlídky svých center pro vývoj biologických a jaderných zbraní. Tentokrát v tom však byl velký rozdíl – zvídavé otázky pokládala jak podezíravá veřejnost, tak i několik méně ustrašených členů sdělovacích prostředků.

Po raketových útocích a bombardování v roce 1998, napsal jeden pisatel do zpravodajského časopisu: „Používáním zbraní hromadného ničení k tomu, abychom odstrašili Irák od výroby zbraní hromadného ničení, nedělá Amerika právě to, před čím varuje Irák, aby to nedělal?“ Jiní položili otázku, proč jsme napadli Irák za to, že odmítá prohlídku OSN ve svých citlivých vojenských zařízeních, když prezident Clinton také odmítl ve Spojených státech takovéto prohlídky - odmítnutí uvítané všeobecným souhlasem veřejnosti.

Scott Ritter (viz. obr. vpravo), člen Zvláštní komise OSN (UNSCOM) vytvořené pro nalezení a odstranění tajných skrýší zbraní Saddáma Husajna, odstoupil v srpnu 1998 a obvinil vládu USA z využívání komise k ospravedlnění útoku na Irák. Ritter uvedl, že před svou demisí nevěřil bagdádskému ministru obrany, když mu řekl, že tým UNSCOMu je využíván k „vyprovokování krize“, ale pomalu začal s tímto obviněním souhlasit. Ritterovi nadřízení se nad tímto obviněním jen usmívali a prohlašovali, že Ritterova znalost situace je „omezená“.

Nicméně, v roce 1999 bylo oznámeno, že Washington využil UNSCOM k umístění elektronického odposlouchávacího zařízení na Ministerstvu obrany (Iráckém Pentagonu) a další američtí představitelé potvrdili většinu Ritterových obvinění.

„Vztahy mezi Spojenými státy a kontrolní komisí… byly již dlouho předmětem diskuse,“ napsal reportér US News Bruce B. Auster.

„Tato otázka je citlivá, protože UNSCOM je součástí Rady bezpečnosti OSN, ne orgánem Spojených států amerických, i když se na spojené státy spoléhá v oblasti zpravodajských služeb a pracovníků.“

Dne 15. prosince 1998, po shromažďování řízených střel s plochou dráhou letu v Perském zálivu během podzimu, zahájily USA hodně pozdržený letecký úder proti Bagdádu.

Ale blíží se Vánoce a většina Američanů nedělala mnoho povyku kolem civilních obětí na druhé straně zeměkoule. A jakékoli pochybnosti o zapojení Spojených států v Perském zálivu – s výjimkou těch nešťastníků, kteří museli čelit syndromu války v Zálivu, způsobeného vražednou kombinací požárů ropy, bojových biologických prostředků, dělostřeleckých granátů a tankových střel s uranovým hrotem – byly zahozeny, spolu se žlutými stuhami, které hrdě vystavovaly naprostou podporu neinformovaných.

-pokračování-
Diskuze není aktivní, nelze do ní vkládat příspěvky.

Další díly