Zákony tajemství: "Perský záliv" (15)

Tento nepoměr vytvořil nevyvážený válečný konflikt, který vyústil ve více než 300 000 iráckých obětí, vojenských i civilních a 65 000 vězňů, v porovnání s mimořádně nízkými ztrátami 234 mrtvých, 470 zraněných a 57 pohřešovaných na straně spojenců.

Hlavní vůdce této války byl americký prezident George Bush (viz. obr. dole vpravo), bývalý člen CFR (Council for Foreign Relations, Rada pro zahraniční vztahy), Trilaterály a spolku Skull and Bones (Lebka a kosti).

Stejně jako u většiny konfliktů na Blízkém východě byla hlavní záležitostí ropa. Bush i tehdejší ministr zahraničních věcí James Baker  (viz. obr. dole vlevo) byli oba velmi angažováni v naftařském průmyslu. Každá Bushova politika, která zvýšila cenu ropy, znamenala větší zisk pro jeho firmy, příznivce jeho těžařů a samozřejmě pro Rockefellerem ovládaný ropný kartel.

Navíc, jakýkoliv konflikt, který by rozdělil arabský svět, by pouze posílil moc Spojených států, Británie a Izraele v této oblasti. Koalice zemí bojujících za Organizaci spojených národů mohla pouze napomáhat plánu globalistů na jedinou světovou vojenskou sílu.

Tato „bitva New World Order (Nového světového pořádku) byla jakýmsi druhem vykonstruované krize se skrytou agendou,“ napsali badatelé konspiračních teorií Jonathan Vankin a John Whalen po pečlivém studiu událostí, které vedly k tomuto konfliktu.

Bush a Saddám Husajn měli po mnoho let blízký vztah. Jako ředitel CIA a později viceprezident, podporoval George Bush Saddáma během jeho osmileté války s Íránem po vypuzení šáha v roce 1979.

Do roku 1990 se stal Saddámův Irák hlavní hrozbou vyváženosti moci mezi Izraelem a jeho arabskými sousedy, ale Saddámovi chyběly díky irácko-íránské válce peníze a nebyl schopen platit své účty. Pod tlakem ze strany mezinárodních bankéřů kvůli pomalému splácení půjček a Organizace zemí produkujících ropu (OPEC), která odmítla umožnit mu zvýšení cen ropy, obrátil Saddám svou pozornost na Kuvajt, jako na zdroj příjmů. V té době byl Kuvajt třetím největším producentem ropy, po Iráku a Saudské Arábii.

Kuvajt byl vytvořen z iráckého území Británií, která v roce 1899 převzala kontrolu nad zahraniční politikou Kuvajtu v rámci dohody s diktátorským rodem Sabahů. Od převzetí vlády nad územím kočovných kmenů v roce 1756 pocházela z rodu Sabahů řada vládnoucích šejků. V roce 1914 se stal Kuvajt britským protektorátem, když německé zájmy daly náhle této oblasti strategický význam. Britská nadvláda byla upevněna vysláním britských vojáků do oblasti v roce 1961 po snaze Iráku získat toto území zpět.

Pentagon věděl, že se v polovině července 1990 iráčtí vojáci shromažďují podél kuvajtské hranice.  Dne 25. července se Saddám radil se Spojenými státy o svých záměrech získat Kuvajt zpět. Setkal se s americkou velvyslankyní April Glaspie, (viz. obr. vlevo) která mu řekla:

„Mám přímé pokyny od prezidenta Bushe zlepšit naše vztahy s Irákem. Máme značné sympatie pro vaše úsilí o vyšší ceny ropy, bezprostřední příčiny vaší konfrontace s Kuvajtem…

„Dostala jsem pokyn se vás zeptat, v duchu přátelství ne konfrontace, pokud jde o vaše záměry: Proč jsou vaši vojáci soustředěni tak velmi blízko u kuvajtských hranic?“

Podle přepisů rozhovoru vydaných dlouho po válce, Husajn vysvětlil, že zatímco byl připraven jednat o svém sporu ohledně hranic s Kuvajtem, byl jeho plán „udržet celý Irák v takovém stavu v jakém chceme.“ Tento stav samozřejmě zahrnoval Kuvajt, který Saddám stále považoval za součást Iráku.

„Jaký mají na to názor Spojené státy?“ zeptal se.

„Na vaše arabsko-arabské konflikty, jako je váš spor s Kuvajtem, nemáme žádný názor,“ odpověděla Glaspie.

„Ministr Baker mi dal pokyn zdůraznit instrukce, poprvé dané Iráku v 60. letech, že kuvajtská otázka není spojena s Amerikou.“

„Krátce po tom odjela April Glaspie z Kuvajtu na svou letní dovolenou, což je jen dalším signálem promyšleného amerického nezájmu o kuvajtsko-iráckou krizi,“ poznamenali autoři Tarpley a Chaitkin v knize George Bush: The Unauthorized Biography (Geroge Bush: Neautorizovaná biografie) (viz. obr. vpravo).  Dne 31. července se Bush sešel s kongresovými představiteli Republikánské strany, ale o situaci v Perském zálivu neřekl nic.

Krize se vyhrotila 2. srpna, kdy irácká vojska vstoupila do Kuvajtu. Bush zmrazil veškerý irácký majetek ve Spojených státech a tím zvýšil Saddámovy problémy s penězi, které se zhoršily v roce 1990, kdy mu mezinárodní bankéři odmítli poskytnout další půjčky. Glaspie bylo Ministerstvem zahraničí zakázáno o situaci hovořit, takže se americká veřejnost neměla možnost dozvědět o Bushově neupřímnosti.

V pozdějším svědectví před senátním výborem pro zahraniční vztahy Glaspie poukázala, že jednání 25. července bylo jejím prvním a jediným setkáním se Saddámem, který se nesetkal s žádným zahraničním velvyslancem od poloviny jeho války s Íránem v roce 1984.

Ale jestliže se Saddám nesetkal s americkými diplomaty, nelze totéž říci o amerických podnikatelích. Ekonom Paul Adler poznamenal:

„Vědělo se, že David Rockefeller se setkal s iráckým vůdcem nejméně dvakrát poté, co se konsorcium Chase Manhattan stalo vedoucím bankovním domem v řadě významných iráckých syndikátních půjček.“

Také bylo zveřejněno, že Sloga, viceprezident (Henry)-Kissinger Associates, se setkal s iráckými vůdci v průběhu dvou let předcházejících konfliktu v Perském zálivu.

„Saddám si začal uvědomovat, že nemůže dostat to, co chtěl od představitelů americké vlády. Začal obchodovat s lidmi, kteří pro něho byli důležití - zahraničními podnikateli, dodavateli vojenské techniky, techniky a vědci, občas dokonce i s hostujícími novináři,“ napsaly washingtonské noviny The Spotlight.

Když kongresman Henry Gonzales (viz. obr. vlevo), předseda bankovního výboru sledoval, odkud pocházely peníze z takovýchto nediplomatických kontaktů, které vedly k válce v Perském zálivu, zjistil, že téměř 5 miliard dolarů ve formě půjček bylo předáno Saddámu Husajnovi v 80. letech prostřednictvím pobočky italskou vládou vlastněné banky Banca Nazional Del Lavoro (BNL) v Atlantě ve státu Georgia. Manažer pobočky, Christopher Drogoul, byl nakonec postaven před federální soud, kde se přiznal ke schválení tohoto obrovského převodu hotovosti bez souhlasu ředitelství BNL v Itálii. Nicméně, celé vyšetřování bylo během války v Perském zálivu odloženo.

Většina přísedících nevěřila, že by Drogoul mohl provést takovouto masivní transakci bez vědomí svých nadřízených. Bobby Lee Cook, jeden z několika Drogoulových obhájců, tvrdil, že jeho klient byl obětním beránkem v „intrikách zorganizovaných na nejvyšších úrovních vlády Spojených států amerických.“

U soudu dosvědčil úředník BNL Franz von Wedel, že jeho šéf Drogoul jednal na radu konzultantů banky, Kissinger Associates.

V letech 1989 a 1990 zrušilo Bushovo Ministerstvo spravedlnosti obvinění proti BNL, které vznesl úřad státního návladního v Atlantě po razii FBI na banku 4. srpna 1989. Akce proti manažerům banky byly zdržovány déle než rok. Formální obvinění byla nakonec vznesena jeden den poté, co Bush vyhlásil zastavení palby v Perském zálivu.

Tento skandál přezdívaný „Iraq-gate“ přivedl Gonzalese k přípravě rezoluce Kongresu vyzývající k žalobě pro zneužití pravomoci Bushova státního návladního Williama Barra pro „maření spravedlnosti ve skandálu BNL“. Předseda kongresového výboru spravedlnosti Jack Brooks vyzval Barra, aby v dané věci jmenoval zvláštního prokurátora. V klasickém případu „kdo střeží ty, co střeží nás?“ Barr řekl, že nenašel žádné důkazy o pochybení na své straně a odmítl tohoto zvláštního prokurátora jmenovat. Byl to jediný případ, kdy státní návladní nejmenoval zvláštního prokurátora, když jej o to Kongres požádal.