(Obr. vlevo: Kruh v obilí u Woodborough, 13. srpna 2000). „Kruh v obilí“, který vidíme na obrázku, je vlastně zjednodušený pohled na strukturu vesmíru. Jde o pohled shora. Diamantový tvar oktaedru se vynoří, když budete postupovat od vnějšího okraje kruhu směrem doprostřed a spojíte každý trojúhelník pšenice, která zůstala stát (tmavohnědá barva), s protějším trojúhelníkem pšenice polehlé (světlehnědé).

Je pravda, že kdybychom chtěli vytvořit tento diagram na papíře, bylo by nejpřesnější ho zhotovit z přímých čar. V poněkud těžkopádném prostředí obilných klasů by byl ale vzor tvořený přímými čarami jen nesnadno rozeznatelný.

Je docela uspokojující, že se nám konečně podařilo objevit tvar struktury vesmíru – ovšem překvapující je, že jsme správné řešení měli přímo před očima už minimálně tři roky a že nám ho jako kruh v obilí zřejmě předložila inteligence, která rozhodně není lidskou.

Vesmír je fraktálový

Ve svém díle The Fractal Octahedron Network of the Large Scale Structure (Fraktálová oktaedrální síť struktury o velkém měřítku) dr. Battaner píše, že geometrie oktaedrální matice je „fraktálová“, což znamená, že si je „soběpodobná na všech úrovních“.

Větší oktaedry jsou tvořeny oktaedry menšími, které jsou zase tvořeny ještě menšími a tak dále až do nekonečna. To souhlasí se starověkým filozofickým učením, podle něhož platí „Jak nahoře, tak dole,“ aneb Svořitel se zrcadlí ve všech stvořených věcech.

Nicméně ještě před měsícem jsme nevěděli, zda menší oktaedry v matici skutečně zapadají jeden do druhého a mohou dohromady vytvořit jediný velký oktaedr. Existuje jeden záhadný „kruh“ v obilí, který se objevil 4. srpna 1999 ve West Kennett Long Barrow, (viz obrázek vpravo) a který jasně dokládá, že jsme měli pravdu a vesmír skutečně funguje jako jakási skládačka menších dílků ve větší.

Na obrázku vidíme  „kruh“ (spíše motiv) v obilí ve West Kennett, který se tam objevil 4. srpna 1999 a na němž je jasně patrný „fraktálový“ vzor oktaedrů. Dne 3. března 2003 publikoval na BBC News Online článek dr. David Whitehouse, který, jak se zdá, tuto „fraktálovou“ koncepci vesmíru potvrzuje. Článek pojednává o práci, kterou prováděl dr. Max Tegmark s mikrovlnnou anizotropní sondou Wilkinson, neboli MAP (Microwave Anisotropy Probe), vypuštěnou v roce 2001.

Tato sonda má za úkol měřit drobné změny teplot v reliktním vesmírném záření (CMB), které je považováno za „ozvěnu Velkého třesku“ – tj. jde o původní zbytkové záření z doby, kdy byl stvořen vesmír. Následuje výňatek ze samotného článku.

Dr. Tegmark s kolegy představuje CMB jako kouli:

„Veškerý pozorovatelný vesmír se nachází uvnitř této koule a my jsme v jejím středu.“ Během výzkumu symetrie CMB přišel doktorův tým na něco nečekaného a dosud nevysvětleného. Při vytváření [„doposud nejlepšího snímku“ CMB] odstranil dr. Tegmark všechny rušivé zdroje světelného znečištění v popředí snímku tak, aby na něm zůstalo pouze vesmírné pozadí.

Očekávané kolísání v intenzitě CMB se ukázalo být tak těžko změřitelné, že bylo poprvé spatřeno a zaznamenáno až v roce 1992. Tegmark dodává: „Našli jsme něco velmi bizarního, v CMB existuje dodatečná, doposavad nevysvětlená struktura. Předpokládali jsme, že mikrovlnné pozadí bude čistě izotropní (tj. jeho vlastnosti budou stejné nezávisle na tom, v jakém směru jsou měřeny), s žádným privilegovaným směrem, ale tak to nemusí nutně být.“

(Obrázek vlevo: Oktupolární / kvadrupolární struktura CMB ve vesmíru). Při pohledu na symetrii CMB bylo změřeno, že má oktupolární a kvadrupolární komponenty, v jejichž rámci badatelé objevili zvláštní vzor. Žádný nečekali, ale co se naskytlo jejich pohledu bylo všechno možné, jenom ne náhodné.

„Oktupolární a kvadrupolární komponenty jsou uspořádány na přímce táhnoucí se po obloze, podél jakéhosi kosmického rovníku. To je podivné. Nemyslíme si, že by to bylo způsobeno znečištěním v popředí snímku,“ řekl dr. Tengmark. „Mohlo by nám to povědět něco o tvaru vesmíru z hlediska těch největších měřítek. Nečekali jsme to a zatím to neumíme vysvětlit.“

Mohlo by to znamenat, že vesmír je v některých směrech „trsovitější“než v jiných. Některé teorie o struktuře vesmíru toto předpokládají, ale skutečná pozorování, která by to potvrdila, by znamenala závažný a převratný objev. (Whitehouse, 2003)

Shrnutí a závěry

Nyní uvádíme šest klíčových bodů, které jsme výše nevyslovili explicitně:

  • 1. Oktupolární uspořádání bodů na povrchu koule nám dá všechny souřadnice, abychom si mohli udělat „spojovačku“ a pospojovat všechny body do oktaedru této kouli vepsaného.

  • 2. Tento objev potvrzuje teorii Battanera a kol., totiž že oktaedrová struktura supershluků se jako fraktál táhne celým vesmírem.

  • 3. Magnetické pole Slunce je také kombinací kvadrupolárních a oktupolárních formací. To vypovídá o fraktálovém / holografickém propojení mezi Sluncem a vesmírem – jde o stejnou strukturu, jen na různých úrovních velikosti.

  • 4. Přední výzkumy prováděné japonskými, francouzskými a ruskými vědci v oblasti „fyziky mikroshluků“ prokázaly, že atomy přirozeně tendují k seskupování do krystalických struktur tvarů Platoských těles, jako je například oktaedr. Při tomto formování ztrácejí rozlišující individualitu a všechny jejich elektronové oblaky se prolnou se společným centrálním jádrem. To zcela anuluje částicový model atomu. (The Divine Cosmos, sekce 3.4)

  • 5. Elektronové oblaky, v nichž M=2 a L=2, což je běžná struktura „orbitalů“ ve většině atomů, také úžasně připomínají uspořádání oktaedru. (Obrázek 2.2, The Divine Cosmos)

  • 6. Výzkum Raye Tomese ukazuje, že všechny různé úrovně velikosti, o nichž hovoříme, jsou navlas souhlasné – s rozměrovým harmonickým faktorem rovným 34 560. (The Divine Cosmos, sekce 7.8)

Důkazy, které jsme v tomto článku předložili, hovoří ve prospěch toho, že struktura vesmíru je přesně determinována vibracemi, a to na všech úrovních velikosti. Když se frekvence zvýší, geometrie sama se promění na komplexnější.

Pokud se změní geometrie atomů a molekul takzvané „fyzické“ hmoty, co se stane s hmotou samotnou? Abychom to mohli vyjádřit, nebo si to i jenom představit, musíme zajít daleko za hranice konvenčního vědeckého myšlení, ale jak se zdá, byl zde kdysi člověk jménem Ježíš, který přišel, aby nám ukázal, že je schopen právě toto někdy v budoucnu provést:

„… skutky, kteréž já činím, i on činiti bude, a větší nad ty činiti bude; neboť já jdu k Otci svému.“ (Bible svatá, J 14, 12)

Pak tedy myšlenka, že náš svět je vlastně „Matrixem (maticí) s vlastními pravidly“, kde „se některá pravidla, jako například gravitace, dají porušit“, není až zas tak přitažená za vlasy, jak by se mohlo zdát.

Osvoboďte svou mysl.

Dodatek 1:

Zásluhy musíme připsat dr. Nikolaji Levašovi, který jako první zahrnul objev Battanera a kol., a také jeho další vývody vycházející z teorie „fraktálového“ vesmíru, do svého limitovaného rukopisu, který vyšel někdy po polovině devadesátých let. Jde o dokument poměrně drahý a do oběhu se ho dostalo pouze několik výtisků, zejména v oblasti Kalifornského zálivu ve Spojených státech.

Chtěli bychom poděkovat Marku Comingsovi, mimořádnému hostu a mluvčímu na našem semináři Time of Global Shift (Doba globálního posunu) v Huntsvillu v Alabamě, který proběhl loňského listopadu. To on nás na tyto informace upozornil.

Předtím, než jsme si s Comingsem promluvili, jsme dvakrát bezděčně uvedli data o „maticovité“ struktuře supershluků v našem internetovém výzkumu a výsledky se objevili na Divine Cosmos – tehdy jsme hovořili o tzv. „3D šachovnici“, ale o oktaedrech jsme se nezmínili ani slovem.

S nimi jsme se poprvé setkali až v Teorii Symetrie S. N. Kimballa a dodatečná data jsme sesbírali, když jsme se probírali nezměrnými online archivy Physics News. Můžete si přečíst, co jsme o tom napsali v 7. kapitole, 7. sekci dílu Divine Cosmos.

Jak jsme mohli opomenout důležitost a význam geometrie? Kdybychom bývali viděli samotný obrázek nebo tušili, že to má co dělat přímo s Platonskými tělesy, nikdy by se to bývalo nestalo.

Udělali jsme klasickou chybu, když jsme se rozhodli, že budeme slepě důvěřovat S. N. Kimballovi a jeho přesvědčení, že předpokládaná „šachovnicová“ struktura ve skutečnosti neexistuje, ale je ve skutečnosti jen součástí něčeho většího, jmenovitě supergalaktické formace všech galaktických supershluků ve vesmíru. Na to, abychom prozkoumali každou stopu a každou informaci, o nichž jsme psali ve trojici našich knih, prostě nebyl dostatek času, ale „vzájemná internetová kontrola“ naštěstí zafungovala a byla k dobru věci – to vše díky tomu, že naše stránky jsou na očích.

Jak si můžete přečíst ve výše zmíněné pasáži v Divine Cosmos, daleko sahající strukturu „šachovnice“ jsme měřili pouze z perspektivy velmi malého výseku dat – bylo to podobné, jako bychom se snažili analyzovat celou gramofonovou desku jen tím, že bychom udělali úzkou čárku od prostředního otvoru ke kraji. Kimball se domnívá, že oblast Pistis/Cetus  nám ukazuje právě takový úzký kousek ramene obří supergalaxie. V tomto shluku se skutečně objevuje určité zakřivení, ale Battaner a kol. ve svých článcích uvádějí, že tato „gravitační distorze“ je způsobená prostě tím, že shluk je příliš velký.

Rozhodujícím faktorem je, že „šachovnicová“ struktura supershluků je sice podle provedených výpočtů snadno viditelná z obrovské dálky, ale i přes nadšené spekulace dr. S. N. Kimballa jsme doposud obrovská ramena spirální galaxie nepozorovali. Další věc je, že oktaedrální matice je minimálně tři oktaedry vysoká, což komplikuje myšlenku, že jakékoliv okraje těchto oktaedrů se mohou spojit dohromady a vytvořit část galaktické spirály.

Co nicméně víme, je to, že všechny supershluky ve vesmíru tvoří plochou (lentikulární) strukturu podobnou palačince, podobného tvaru jako galaxie. Jak dokazují informace v 7. kapitole Divine Cosmosu, existuje tu jasná a určitá „fraktální“ spojitost mezi strukturou vesmíru a všech jeho menších částí.

Struktura vesmíru se zdá být daleko dokonalejší a preciznější geometrickou verzí toho, co existuje v rámci jedné galaxie – jeho struktura se tak více podobá tomu, co se domníváme, že se skrývá v těch nejmenších částečkách kvantové říše. Důkaz toho je k vidění na obrázku, který zobrazuje snímek útvaru v obilí.

Podle fraktálového principu bychom měli mít možnost spatřit alespoň počáteční stádia něčeho podobného mezi rameny naší Galaxie. A skutečně, dr. Paul LaViolette objevil podivná geometrická seřazení pulsarů v naší galaxií, což může naší teorii částečně uspokojit. Pro nejnovější verzi Divine Cosmosu, která, jak doufáme, vyjde v srpnu, se pokusíme tato data ještě prozkoumat.

-konec-

Diskuze není aktivní, nelze do ní vkládat příspěvky.

Další díly