Matrix je skutečnost! (2)

Dnes začíná konečně řada lidí chápat, jak těžce pod kontrolou americká média doopravdy jsou – vidí to zejména neameričané a ti, kteří používají Internet i k jiným věcem, než je pouze posílání elektronické pošty a povídání si s přáteli.

Monuments of Mars (1990) Richarda Hoaglanda dokumentují, jak může obyčejná pyramida, známá jako tetraedr (tj. čtyřstěn) určit – pokud jsou její rozměry takové, že se přesně vejde do planetární koule – energeticky aktivní místa na planetě.

Nejočividnějšími známkami této aktivity jsou geometricky umístěné skvrny – velká rudá skvrna na Jupiteru a velká černá skvrna na Neptunu. Povšimněte si podobnosti mezi tímto diagramem a Zednářským emblémem na obrázku 1 vpravo.

Obrázek 2: Překrytý dvojitý tetraedr uvnitř koule, vyznačující koordinační body. (Hoagland, 2000). Anti-Gravity and the World Grid (Antigravitace a planetární mřížka) Davida Hatchera Childresse ukazuje, že tetraedr je pouze jedním z pěti geometrických útvarů, které jsou souhrnně označovány jako „Platonská tělesa“. Ta ovlivňují strukturu a chování Země. Jak jsem psal ve druhém dílu Convergence (Konvergence), v části The Science of Oneness (Věda o jednotě), vykazují známky přítomnosti těchto tvarových polí i ostatní planety Sluneční soustavy.

Zanedlouho budeme pracovat s lepšími daty, abychom mohli účinky těchto „mřížek“ demonstrovat. Na obrázku 3 (vlevo níže) můžeme vidět „oktávu“ Platonských těles, která ilustruje starověkou indickou teorii o tom, jak tělesa korespondují s barevným spektrem duhy a s notami v „čistě diatonické“ durové stupnici.

Fyzici zabývající se Sluncem zjistili, že tato hvězda má „oktopolární“ magnetické pole. Toto pole koresponduje se všemi body oktaedru, jenž vypadá jako dvě egyptské pyramidy se společnou základnou. Kolem slunečního rovníku existuje čtveřice míst, o nichž se ví, že z nich Slunce vyvrhává/vystřeluje nabité „částice“, jako by celá hvězda byla nějaký pomalu rotující zavlažovač zahradního trávníku.

Země prochází skrz proudy těchto částic čtyřikrát do měsíce. Tyto částice mají buď kladný nebo záporný náboj. Když tyto body propojíte mezi sebou, vytvoříte čtverec, a když ještě se slunečními póly, oktaedr je na světě – a jak vidíme na dalším znázornění, energie vyvěrá ze všech jeho vrcholů.

(Vpravo) Obrázek 4: Vzory oktaedrální energie Slunce. (Wilcock, 2000) (pohled ze strany, pohled shora s magnetickým prouděním)

Pokud se starověké svitky nemýlí, pak musí být posvátná geometrie finálním řešením všech problémů a paradoxů kvantové fyziky, vědy o hmotě.

Jak jsem uvedl ve třetím díle Konvergence s názvem Divine Cosmos (Božský Kosmos), model Roda Johnsona si poradil s každým problémem kvantové fyziky a poskytl geometrické řešení ke dlouho nerozřešitelným záhadám, jako například k derivaci Planckovy konstanty, konstanty jemné struktury, hodnotám slabé a silné interakce, původu a struktuře obalů valenčních elektronů, záhadě dvojakosti náboje, atd.

Nejefektivnější způsob, jak vysvětlit proč se tyto geometrické „tlakové body“ objevují, jsou vibrace. Důvěryhodní vědci, jako např. dr. Hans Jenny a dr. Buckminster Fuller, prokázali, že všech pět Platonských těles se objevuje přirozeně, když určitou „čistou“ frekvencí rozvibrujete kouli z kapaliny.

Čím vyšší frekvence, tím komplexnější geometrický útvar. Když frekvenci snížíte, tvar se přesně stejným způsobem opět začne měnit na nejbližší méně komplexní. Stejně jako sněhová vločka zachycuje ve své stavbě moment tvarování vodních molekul, určitá konkrétní „čistá“ frekvence umí vytvarovat krystal z jakékoliv tekuté substance.

(vlevo) Obrázek 5: Viditelné geometrické uspořádání jemných částeček v rozvibrované kapičce vody.

Netvrdíme, že v těchto planetách se zmiňovaná krystalická tělesa fyzicky nacházejí; spíše říkáme, že geometrie je nejjednodušší forma, v jaké se můžou vibrace manifestovat ve své přirozené podobě – například právě v kapalině.

Hrany geometrických těles definují oblasti s nižším tlakem, než má jejich okolí, a tak se tudy přirozeně uvolňuje tlak, který vychází na povrch v bodech, které můžeme sledovat na slunečním rovníku nebo ve velké rudé skvrně na Jupiteru.

„Kapalinou“ je v případě vesmíru nefyzické energetické médium, které nazýváme „éter“. Naše série Konvergence, zejména pak její třetí díl, podává nezvratný důkaz o jeho existenci a jeho vlastnostech podobných těm, které má kapalina.

Ve vibrační geometrii jsou všechny volné částice zachyceny tlakovým prouděním a jsou hromaděny ve vrcholech a na hranách geometrických útvarů. Je to podobný způsob, jakým se kovové štěpiny vytvarují podle siločar magnetického pole, čímž se geometrie magnetického pole zviditelní. Dalším způsobem, jak tento efekt zviditelnit, je poprášit blánu bubnu jemnou vrstvičkou písku a uprostřed začít bubnovat: písek se nahromadí do kupiček v blízkosti vnější kruhové hrany. Někdy se dají pozorovat i čáry.

Univerzální mandala

Nyní vezměme věci ve velkém měřítku, skutečně velikém. Představme si, že každá galaxie je jedním zrnkem písku ve vesmírné poušti. Představme si, že sám vesmír je naplněn vibrujícím zdrojem energie a má určité vlastnosti jako kapalina.

Podle námi navrhované teorie by proudy vesmírného pnutí (tlaku) způsobovaly přirozený pohyb galaxií do určitého zarovnání, které by vykazovalo určité geometrické vlastnosti – a v posledku by vytvořily obrovský tvar připomínající indickou mandalu.

Víme, že galaxie se sdružují do velkých shluků, zvaných též „supershluky“, a že mají často přibližně kulovitý tvar. Každý z takových supershluků může obsahovat doslova miliardy galaxií.

Průměrný člověk by se mohl domnívat, že tyto supershluky jsou náhodně „poházeny“ po vesmíru následkem „Velkého třesku“ – tj. následkem momentu, kdy „nic“ explodovalo a stalo se kosmem, jak ho známe.

Podívejme se, co ukázalo vědecké mapování supershluků, které provedli doktoři E. Battaner a E. Florido. Ve svém článku nazvaném The Egg-Carton Universe (Vesmír jako plato na vajíčka) píšou:

Rozmístění supershluků v sousedství toho supershluku, v němž se nacházíme my, vykazuje tak nápadnou periodicitu (tj. strukturovaný vzor), že této obrovské struktuře musí odpovídat nějaký druh sítě či mřížky. Jedním z návrhů byla třídimenzionální šachovnice.

(vpravo) Obrázek 6: Dva obří oktaedry v blízkosti Mléčné dráhy. (Battaner and Florido, 1997)

Tento obrázek španělských badatelů potvrzuje, že jeden obrázek skutečně řekne více než tisíc slov – vidíme tu fantastické potvrzení existence vzoru, o kterém jsme psali v Konvergenci. Podle nás je dopad tohoto objevu minimálně stejně významný jako dopad objevu Mikuláše Koperníka, podle nějž nebyla středem naší Sluneční soustavy Země, ale Slunce.

Přestože jsme již nyní věděli, co hledat, po zadání hesla "Battaner octahedron" (tj. „Battanerův oktaedr“) do Googlu, nám vyjelo pouze 15 odkazů, a to je na poměry celého světa a všech možných internetových stránek, které by se tím mohly zabývat, opravdu žalostně málo!

Ještě neuvěřitelnější je ale skutečnost, že tyto informace jsou venku už téměř deset let! Proč tedy zůstávají zcela a absolutně nepovšimnuty? [Viz dodatek 1] Je to kvůli tomu, že se tento objev příliš přibližuje Zednářskému tajemství o původu Stvoření?

Vzhledem k rozšíření Internetu a jeho snadné dostupnosti se tyto geometrické struktury našeho vesmíru zanedlouho stanou součástí toho, co nazýváme „běžným povědomím“ o astrofyzikálním modelu, který se snažíme přivést na světovou scénu.

Tyto zarážející otázky a informace byly doposavad účinně „odháněny“ jednoduchými odkazy na poněkud nudnou a zcela průzračně znějící teorii, podle které je obří vzor vytvořen „magnetickými vesmírnými vlákny“.

Přečtěte si následující text, který pochází z takové instituce, jakou je samotný Caltech (prestižní kalifornská technická univerzita). Původní článek nese název Large Scale Structure and Magnetic Fields (Struktura ve velkém měřítku a magnetická pole):

Síť vláken, dost možná původem magnetických, musí být podřízena nějakému souhrnu magnetických omezení. Nejjednodušší prostorová mřížka, která těmto omezením vyhovuje, je mřížka „plata na vajíčka“, tvořená oktaedry spojenými ve svých vrcholech.

Tento vesmír tvořený „platy na vajíčka“ by disponoval větším množstvím hmoty na okrajích oktaedrů, což by byly zároveň místa výskytu supershluků. Mimo tato vlákna by se vyskytovaly obrovské prázdné prostory, zbavené nejen baryonů (částic), ale i jakýchkoliv magnetických polí.

Tyto teoretické spekulace jsou slučitelné se současnými pozorováními obřích struktur, které jsou vyznačeny polohami supershluků. Podle skutečně existujících dat lze tyto obří oktaedry snadno identifikovat nejméně čtyři. Jejích existence představuje podpůrný důkazní materiál pro teorii vesmíru ve formě plata na vajíčka.

V katalogu Einasta a kol. z roku 1997 lze v rámci oktaedrové struktury nalézt téměř všechny důležité supershluky, a v katalogu Einasta a kol. z roku 1994 zase téměř všechny důležité prázdné prostory. (Caltech, získáno v roce 2003).

Pokud jste pozorně četli odstavec o něco výše, všimli jste si, že Caltech hovoří o „přinejmenším čtyřech“ oktaedrech, které lze snadno pozorovat. Tato data tedy už nelze jen tak ignorovat nebo „zapudit do pozadí“: je to prostě další informace, která musí být začleněna do jakékoliv kosmologie našeho vesmíru, která si klade nárok na to být přesnou.

Je důležité si též uvědomit, že ona „šachovnicová“ struktura sahá tak daleko, kam až jen dosáhnou naše přístroje a senzory; celý vesmír je z galaktických supershluků, které jsou uspořádány do obří matice nekonečného množství oktaedrů, které k sobě perfektně přiléhají jako nekonečné plato na vajíčka o tloušťce přinejmenším tří vrstev.
Jediným problémem tohoto článku je, že vytvořit oktaedr za běžných magnetických podmínek v laboratoři není možné – takový způsob neexistuje.

Můžeme ho ovšem poměrně snadno vymodelovat pomocí proudění. To opět vynáší na povrch potlačenou představu, že v celém vesmíru existuje nějaké kapalině podobné, nefyzické „éterické médium“ – zdroj veškeré fyzické hmoty. V naší Konvergenci se o tom píše detailně.

-pokračování-