Elegantní Bůh (7)
Model Bytosti
To, v jaké formě se vícedimenzionální Bytost zrovna projevuje v určitém bodě našeho časoprostoru, si můžeme představit na modelu (viz obr. 8). Pro lepší pochopení si náš časoprostor zjednodušeně představme jako dvourozměrný, tj. jako plochu. V místě, ve kterém protíná barevná spirála bytosti tuto plochu, my vnímáme průnik Bytosti do našeho časoprostoru jako barevný kroužek a podle barvy i odpovídající formu Bytosti (inkarnaci - např. rostlinu, živočicha, člověka).
Jako analogii vývoje Bytosti použiji oblíbenou představu moře a kapky vody. V hlubinách oceánu není takřka žádný pohyb, nepronikají sem žádné zvuky a je tam stálá teplota a tma. Kapka moře je tam ve stavu, kdy si uvědomuje především sounáležitost s celkem, jednotu a neměnnost.
V průběhu nekonečné doby (z pohledu kapky) se vlivem různých procesů dostává kapka blíže k hladině. Stává se součástí mořských proudů a uvědomuje si již pohyb.
Později se dostává k mořské hladině a stává se součástí vlny. Zde již si plně uvědomuje pohyb, různé stavy, různé teploty, světlo a částečně už začíná z hladiny vnímat i Svět mimo oceán. Zde si již kapka uvědomuje svoji možnost spolupůsobení s ostatními kapkami ve vlně.
A pak dochází k tomu mimořádnému okamžiku v životě kapky, kdy při nárazu na další vlnu je kapka vymrštěna do prostoru. Kapka je nyní plně samostatná, zcela svobodná, plně si uvědomuje svoji jedinečnost a oddělenost od moře. Poprvé je schopna vidět „Svět“ v celé jeho šíři, s určitým nadhledem (z pohledu kapky míněno doslova i v přeneseném slova smyslu). Obohacena o tuto zkušenost o toto uvědomění se kapka vrací zpět do moře.
Zprvu se stává opět součástí vlny, ale zmoudřelá kapka již není pouhou součástí vlny, ona má vědomí vlny, ona je vlnou. V počítačovém žargonu by se dalo říct, že se stává hlavním programátorem programu "vlna". S dalším postupem se opět stává mořským proudem a hlavním programátorem programu "mořský proud". Nakonec opět zcela splývá s mořem a stává se mořem a hlavním programátorem programu "moře".
Na planetě Zemi je inkarnováno mnoho bytostí na různých stup-ních úrovně vývoje, a to i velmi rozdílných, na rozdílném místě barevné spirály, na různé vzdálenosti od božského centra (viz obr. č. 7) a od jeho přitažlivosti.
Každý, kdo někoho nenávidí nebo jím opovrhujeme (a může se jednat i o jiného tvora než člověka) pro jeho chování nebo špatné vlastnosti, by si měl uvědomit, že i on, jako bytost procházející vývojem, jednou byl, nebo (v pro něj „horším“ případě) bude na stejném vývojovém stupni, jako je subjekt jeho nenávisti nebo opovržení.
Jeho chování a vlastnosti pak byly nebo budou velmi podobné, ne-li přímo totožné s chováním a vlastnostmi odsuzovaného subjektu. Takže v podstatě dochází k odsouzení sebe sama na jiném vývojovém stupni. Pokud opět použiji podobenství, je to jako když bychom se odsuzovali za to, že jsme se jako mimina počurávali, nebo v první třídě neuměli perfektně číst a psát.
K naplnění Ježíšova přikázání „Miluj bližního svého jako sebe sama“ je v duchovní literatuře často doporučováno vnímat druhého jako součást celku, jehož součástí jsme i my (to odpovídá pohledu z úrovně pravdy č. l „Bůh – Univerzum).
Myslím, že je vhodné tento pohled doplnit i o lidsky bližší a asi pochopitelnější pohled na druhého, jako na sebe sama na jiném stupni vývoje, jako na část sebe sama prožívající jiné principy bytí (to odpovídá pohledu z úrovně pravdy č. 2 „Vědomí – Stvořený Svět“).
Mimo rámec této kapitoly je možno toto vnímání druhých ještě doplnit o další rovinu, a to o soucitný pohled na „hříšníka“ daný poznáním, že každé „špatné“ chování bude jednou působením karmy vykoupeno utrpením (to odpovídá pohledu z úrovně pravdy č. 3 „Bytost – reinkarnace“).
Bytost v rámci svého komplexního vývoje prochází všemi principy bytí. To znamená i principy, které se zdají obdivuhodné i zavrženíhodné. Bytost se při svém vývoji v lidské fázi inkarnuje i do osobností typu Hitlera a Stalina i do osobností typu Ježíše a Budhy. Každý z nás jednou byl nebo bude osobností typu Hitlera, Stalina, Ježíše nebo Budhy. Přesněji řečeno každý z nás někde v časoprostoru je současně všemi těmito formami.
Proroci
Tak, jako bychom neměli opovrhovat bytostmi na nižším stupni vývoje, tak bychom rovněž neměli vzhlížet s nekritickým obdivem k bytostem na vyšším vývojovém stupni, jako jsou např. proroci. I my jednou budeme na takovém vývojovém stupni. Vhodným a plně postačujícím přístupem k těmto bytostem je úcta a pokora.
Někteří proroci, jejichž učení se stala základem velkých nábožen-ství, jsou považováni za inkarnace Boha. Myslím, že se jedná o hluboké nedorozumění.
My všichni jsme součástí Boha. V přeneseném smyslu slova a velmi zjednodušeně v každém z nás je Bůh. Není z podstaty věci možné, aby byl Bůh jen v některých z nás. Z určitého zorného úhlu a na určité úrovni pravdy všichni jsme boží inkarnací.
Teorie snažící se dávat do protikladu „lidskou“ a „boží“ inkarnaci jsou zavádějící. Už sám pojem „lidská“ inkarnace je zavádějící, protože „to“, co se inkarnuje, se nedá definovat jako člověk.
Víra v boží inkarnaci opět vychází z představy personifikovaného boha. Jak si jinak představit, že něco, co je nekonečné v čase a prostoru se vtělí do člověka, který je naopak velmi omezen jak v čase, tak i prostoru.
V případě proroků by se méně přesně dalo říct, že se jedná o inkarnace bytostí vyšších vývojových stupňů nebo přesněji, že část Bytosti, která se z našeho úhlu pohledu jeví jako vyšší vývojová forma, se manifestovala nebo manifestuje (možná vhodněji promítá) do „našeho“ časoprostoru.
-pokračování-