Nibiru versus Lemurie - odhalení skrytých souvislostí (22)

Brown, stále ještě v šoku začal usilovně přemýšlet. Měl strach, že kdyby se o nálezu dozvěděli jeho zaměstnavatelé, určitě by se zmocnili vlastnických práv. Místo toho čekal dalších neuvěřitelných 30 let do okamžiku jeho důchodu. V roce 1934 se nakonec rozhodl vyprávět svůj příběh. Během krátké doby bylo osmdesát lidí z policie ve Stocktony připraveno mu pomoci se znovuobjevením jeskyně.

Nakonec 19. června 1934 skupina vyrazila na dlouhou cestu do „Kaskádového Pohoří“. Jenže se stalo něco, s čím nikdo nepočítal. Skupina tábořila vedle potoka a na druhý den měl Brown označit místo vchodu do podzemí. Jenže během noci se náš člověk prostě z ničeho nic ztratil. Několik dní po něm pátrala policie, ale bez jakéhokoliv hmatatelného výsledku.

Poměrně dlouhou dobu jsem si lámal hlavu s tím, zda Brown byl či nebyl podvodník. Ale co by z toho měl. I když se mi jen těžko věří skutečnosti, že by takový typ člověka dokázal trpělivě čekat celých 30 let s vědomím pohádkového pokladu doslova na dosah ruky. Také dost dobře nechápu, proč tedy po těch dlouhých třiceti letech musel běžet na policii.

Bál se něčeho? Přihodilo se mu v jeskyni něco, o čem nechtěl hovořit, ale zároveň vystrašilo tak, že celých třicet přemýšlel o tom, zda se tam vrátit či nikoliv. A když připustíme, že si to všechno vymyslel, proč by se plahočil se skupinou bezmála osmdesáti policejních úředníků do pustin „Kaskádového Pohoří“? To všechno jsou otázky, na které dnes již jen stěží dostaneme odpověď. Od onoho osudného dne nebyl J.C. Brown již nikdy spatřen.

Oficiální verze se ustálila na domněnce, že byl unesen. Ale proč by to kdo dělal a z jakého důvodu, nehledě na to, že i kdyby tomu tak bylo, pak by měl pachatel tisíce snadnějších příležitostí to udělat kdykoliv před tím a rozhodně by nečekal na přítomnost osmdesáti policistů. Brownův případ je nevyřešenou záhadou dodnes.

Američtí Rosicruciáni disponují poměrně obsáhlými legendami z oblasti severní Kalifornie, ve kterých hrají ústřední roli podivní lidé, kteří se prý čas od času vynořují z lesních houštin, aby jakmile jsou spatřeni, rychle prchaly do svých úkrytů, které ovšem nikdy nikdo neviděl. Pokud byste navštívili v této lokalitě nějaké menší město, možná se setkáte s legendami o divných lidech, kteří několikrát za rok přichází do malých měst nakupovat moderní zboží a při placení používají zlatý prach, nebo zlaté nugety. Tito lidé jsou oblečeni do zvláštních kostýmů, které nemají ani bělošský a ani indiánský ráz.

Rosicruciánské legendy jdou ovšem ještě dál. Zaznamenávají místní tradici, která v mnoha případech popisuje zvláštní letající objekty pohybující se křížem krážem po obloze v blízkosti hory Shasta. (Mimochodem k této hoře se váže nachlup stejná legenda, jako to u nás k hoře zvané Blaník v Čechách, k vrchu zvaném Čantorija ve Slezsku na Moravě, nebo k hoře Sitno na Slovensku. Nemyslím si, že by tato až neuvěřitelná podobnost byla věcí čistě náhodnou.

Jistou dobu jsem pátral v dostupných národopisných pramenech indiánských kmenů z této oblasti a nestačil jsem se divit. I ze skutečně starých pramenů je patrné, že tito lidé pevně věřili v to, že jejich oblast je obydlená jakousi nám blíže neznámou velmi rozvinutou rasou, která se držela stranou, resp. sídlila v podzemí (pokud se tomu tak dá rozumět) a prakticky žádným způsobem se nevměšovala do fungování domorodých obyvatel. Na mnohých místech jejich tradičních legend jsem zjistil, že představitele této cizí rasy nazývají „neviditelnými lidmi“. V kronikách je také často zmiňován indián Wintun, který prý zažil osobní setkání s cizími lidmi, kteří prý byli vždy velmi mírumilovní a vypadali jako lidské děti.

Jinde jsem zase narazil na zaznamenané vzpomínky velmi váženého indiánského mudrce, který byl nazýván Potentio. Tento indián zemřel v požehnaném věku 108 let jako příslušník indiánského kmene Cahuila. Těsně před svou smrtí se svěřil s tím, že mnohokrát ve svém životě měl možnost „na dálku komunikovat se stříbrnými loděmi, které pluly na nebeských vlnách nedaleko hory Shasta“.

V roce 1969 napsal Eric Norman velmi zajímavou publikaci pod názvem „Underpeople“. Několik měsíců po jejím vydání přišla autorovi korespondence od neznámého pisatele. Dopis mimo jiné obsahoval následující text:

„…….nejdříve jsem se příběhům o tajemných tunelech a neznámých inteligencí, které žijí pod zemských povrchem pouze vysmíval. V jistou dobu jsem měl možnost se připojit ke skupině osob, která se touto problematikou poměrně intenzivně zabývala. Měl jsem za to, že mé místo zřejmého skeptika bude mít svou hodnotu a účel. Tak jsem postupně pronikal do problematiky. Jenže místo toho, abych plnil svůj „závazek“, musel jsem uznat, že jsem se stal svědkem stále narůstajících nepřímých důkazů.

Trvalo to roky, ale nyní stojím na druhé straně břehu. Pro mnoho z nás to bude asi znít divně, když řeknu, že naše planeta je protkána globální síti přirozených tunelů a rozsáhlých dutých prostor. Píši vám tuto svou osobní zkušenost z toho důvodu, že nyní vím, jak moc je potřebné o těchto skutečnostech informovat, bez příkras, pravdivě a hlavně nezaujatě.“

Oblast Kalifornie samozřejmě není jedinou lokalitou, která je charakteristická jevy, jež jsou předmětem našeho zájmu. Existuje mnoho zpráv, které se odkazují na obrovský tunel, který by se měl nacházet někde v oblasti Peru. Nazývá se „Roadway of the Incas“. Podle dochovaných legend by se měl táhnout hluboko pod zemským povrchem tisíce kilometrů směrem k jihu. V oblasti pouště Atacama na území Chile by se měl nacházet další vstup do jeho útrob. Jiný tunel se prý táhne přímo pod Cuzcem, legendárním městem Peru.

Další podobný podzemní koridor má vstup hluboko v horách poblíž notoricky známé hory „Machu Pichu“, kde se nacházelo hlavní město prvního a posledního inckého císaře. Nazývá se „'The Lost City of the Incas“ (Ztracené město Inků). Bylo objeveno teprve v roce 1911 Američanem Hiramem Bringhamem. Tak jako to bylo zvykem i na jiných místech i zde místní obyvatelé jakoby „z ničeho nic“ jednoho dne prostě zmizeli. Zůstaly po nich ruiny fantastického starověkého kamenného monumentu a nezodpovězené otazníky.

Jedním z mála známých lidí, kteří se systematickým způsobem věnovali výzkumu podzemních systémů ve výše uvedených lokalitách jihoamerického kontinentu, byl argentinský lékař pan dr. H. (bohužel se mi doposud nepodařilo vypátrat jeho plné jméno a příjmení, pozn. aut.), který svého času napsal rovněž velmi zajímavý dopis, ve kterém se zmiňuje o svých objevech. Krátký úryvek z jedné jeho části bych zde asi mohl uveřejnit:

„……Jsem rád, že vám mohu napsat něco málo o svých vlastních výzkumných aktivitách. Již od mládí jsem se věnoval systematickému výzkumu tomu, čemu se říká „Highway of the Incas“. Za dobu několika desítek let mého zkoumání jsem nashromáždil skutečně velké množství informací a dokumentů o této záhadě. Jsem přesvědčen, že Inkové o tomto velkém podzemním tunelu museli vědět, ba co víc, ukryli do něho nejen zlato ale i množství jiných vzácných artefaktů před chamtivými španělskými kolonizátory.

Během svého výzkumu jsem se dostal k materiálům, které vypovídají o tom, že snad všechny kontinenty naší planety jsou těmito gigantickými průchody spojené. Pakliže by tomu bylo skutečně tak, znamenalo by to, že na každém z těchto kontinentů musí existovat jeden, ne-li více vchodů a východů. Naše společnost by tuto problematiku neměla brát na lehkou váhu, naopak měla by se jí dostávat podstatně větší pozornost. To co nám všem v tomto ohledu nejvíce chybí, jsou vědomosti a důkazy, ale ty nepřijdou sami od sebe.“