Nová odhalení v problematice Filadelfského experimentu - Část 4.

NOVÝ POHLED NA ANTIGRAVITACI

Další klíčové odhalení učiněné v kapitole G. Vassalitose (v kapitole o Dr. Brownovi) říká přibližně toto: efekt antigravitace je něco, co můžete spustit, a ono to bude ještě nějakou dobu fungovat – podobně jako sifon. Efekt slábne po jednotlivých krocích a odeznívá plynule.

To bylo pro mě něco jako zjevení. Léta jsem studoval koncepci Tibetské akustické levitace (The Science of Oneness, section 8.9), ale nikdy jsem doopravdy nepochopil, jak funguje. Brownův objev mi pomohl porozumět – a poznámky zasvěcenců v jeho knize všemu dodaly jasné obrysy. Tady je krátký výňatek:

8.9 TIBETSKÁ AKUSTICKÁ LEVITACE

O podobném využití zvuku k vyvolání levitace se hovoří i v nechvalně známém příběhu o Tibetské akustické levitaci. Po internetu se v různých článcích na stránkách s tematikou UFO a volné energie a na různých diskusních fórech objevují útržkovité informace o tomto fenoménu, ale nejlépe je tato problematika podána v článku Bruce Cathieho, který je součástí knihy Anti-Gravity and the World Grid (Antigravitace a planetární mřížka).

Začátek zprávy je anglický překlad přejatý z jednoho německého časopisu, a my začneme tam, kde začíná i tento přeložený článek.

O mniších z dálného východu víme, že byli schopni zvedat a do velkých výšek přenášet těžké balvany za pomocí různých zvuků… znalost různých vibrací akustického spektra vědcům-fyzikům dokazuje, že vibrace a zhuštěné zvukové pole mohou zvrátit účinky gravitace. O tomto jevu psal ve 13. čísle časopisu Implosion i švédský inženýr Olaf Alexanderson.

Následující zpráva je založena na pozorováních, která učinil před 20 lety v Tibetu. Text se ke mně dostal přes mého přítele Henryho Kjelsona, který ho poté uveřejnil ve své knize The Lost Techniques. Toto je jeho zpráva:

Dr. Jarl, švédský doktor a Kjelsonův přítel, studoval na Oxfordu. Spřátelil se tam tehdy s jedním studentem z Tibetu. Po několika letech, v roce 1939, podnikl Dr. Jarl výpravu do Egypta pod záštitou English Scientific Society (Anglické vědecké společnosti). Tam ho zastihl posel jeho tibetského přítele, v němž ho prosil, aby se pokud možno neprodleně vydal do Tibetu, kde ochořel jeden z vysoce postavených lámů. Jarl ho měl léčit.

Jakmile dostal Dr. Jarl souhlas, následoval posla a po dlouhé cestě letadlem a na jačím hřbetě dorazil do kláštera, kde žil starý láma a s ním i Jarlův přítel z Oxfordu, který už tam nyní zastával vysoké postavení.

Dr. Jarl v Tibetu nějaký čas zůstal, a protože se s Tibeťany spřátelil, ti ho naučili mnoha věcem, které jiný cizinec nikdy neslyšel a neměl šanci se k nim dostat.

Jednou ho jeho přítel vzal na místo v blízkosti kláštera, kde se rozkládala svažitá louka, obklopená vysokými skalami.

V jedné ze skalních stěn byl ve výšce asi 250 metrů velký otvor, který vypadal jako ústí jeskyně. Před tímto otvorem se nacházela plošina, na níž mniši stavěli kamennou zeď. Plošina byla přístupná pouze z vršku skály a mniši se odtamtud museli dolů na plošinu spouštět pomocí provazů.

Uprostřed louky, asi 250 metrů od paty skály, se nacházel plochý, vyleštěný balvan s mísovitou prohlubní uprostřed.

[Poznámka: Následuje popis toho, jak byla zvuková rezonance na daný předmět směrována.] Prohlubeň měla průměr jeden metr a hluboká byla asi 15 centimetrů. Do prohlubně nechali mniši (za pomocí jaků) přinést kus kamene. Kámen byl metr široký a metr a půl dlouhý. Pak bylo po obvodovém úhlu 90 stupňů rozmístěno 19 hudebních nástrojů, každý z nich ve vzdálenosti 63 metrů od vyleštěného balvanu. Vzdálenost 63 metrů byla odměřena přesně. Hudební nástroje tvořilo 13 bubnů a šest trumpet (Ragdons).

[Poznámka: Na tomto místě následovaly přesné rozměry všech nástrojů, které my pro stručnost vynecháme, neboť se o nich dále ještě píše.]

Všechny bubny byly na jednom konci otevřené, zatímco na druhém konci byla kovová „blána“, na níž mniši bubnovali velkými koženými palicemi. Za každým nástrojem stála řada mnichů. Situace je znázorněna na nákresu výše.

Když byl kámen na svém místě, dal mnich za malým bubínkem signál, a koncert mohl začít. Malý bubínek měl velmi pronikavý zvuk a byl slyšet i tehdy, když všechny ostatní nástroje kolem dělaly ohlušující hlomoz. Všichni mniši zpívali modlitbu a postupně zrychlovali tempo toho neuvěřitelného zvuku.

První čtyři minuty se nic nedělo, protože to se teprve zvyšovala rychlost bubnování a zvuk nabíral na síle. Pak se ale velký balvan začal kývat a houpat a pak se najednou vznesl do vzduchu a začal se pohybovat k plošině, nacházející se 250 metrů vysoko na skále. Po třech minutách stoupavého letu balvan na plošině přistál.

[Poznámka: Všimněte si, že trvalo celé tři minuty, než kámen vystoupal do výšky 250 metrů. Nehovoříme tedy o efektu „dělové koule“, ale o tom, že síla levitace pomalu překonává sílu gravitační, a kámen se nakonec líně vznese.]

Na louku byly postupně přinášeny další a další kameny a mniši je tímto způsobem transportovali vzhůru (rychlosti asi 5 až 6 balvanů za hodinu) po parabolické trajektorii dlouhé asi 500 metrů a překonávající převýšení 250 metrů. Občas se stalo, že balvan pukl, a takové kameny mniši dávali stranou. Neuvěřitelné.

Dr. Jarl o létajících kamenech už z dřívějška věděl. Mluvili o nich experti na Tibet jako Linaver, Spalding a Huc, ale žádný z nich to ještě nikdy neviděl. Takže to byl Dr. Jarl, který se stal prvním cizincem, jenž měl možnost sledovat celý výjev na vlastní oči.

Protože se mu zpočátku zdálo, že se stal obětí masové psychózy, nafilmoval dva videozáznamy celého incidentu. Bylo na nich přesně to samé, čeho byl při jejich natáčení očitým svědkem.

Anglická Společnost, pro kterou Jarl pracoval, tyto filmy zabavila a prohlásila je za tajné. Odtajněny byly až v roce 1990. Proč tomu tak bylo, je těžké vysvětlit, ba i pochopit. „Konec překladu.“

[Poznámka: A nyní od začátku Cathieho poznámek:]

Skutečnost, že byla existence filmů ihned zatajena, zase není nic tak nepochopitelného, když si člověk uvědomí, co na nich bylo zachyceno. Byl to důkaz, že tibetští mniši jsou dokonale obeznámeni se zákony popisujícími strukturu hmoty, které vědci v dnešní moderní západní společnosti teprve nyní začínají horečně zkoumat a pomalu chápat. Z propočtů vyplývá, že to nebyly mnišské modlitby, které by přímo způsobily, že kámen levitoval – nebyl to náboženský zápal a oddanost, ale dokonale přesná znalost vědy, kterou disponovali vysoce postavení duchovní.

Tajemství spočívá v geometrickém rozmístění hudebních nástrojů a jejich vzájemné poloze vůči balvanům, jimiž mělo být pohybováno. Důležité také bylo naladění bubnů a trumpet. Hlasitý zpěv mnichů zřejmě celý efekt nějak posiloval – lidské hlasy o určité specifické výšce a rytmu – ovšem domnívám se, že význam slov tu nehrál žádnou významnou roli.

Cathieho text pak dále vysvětluje, jak tyto poznatky korespondují s jeho vlastním výzkumem a objevy v oblasti energetické harmonie planety Země. Více o jeho práci v knize The Shift of the Ages.

Cathieho poznatky nás směrují k přesvědčení, že éter vibruje v harmonické rezonanci a že se tyto vibrace dají velice přesně změřit a kvantifikovat. Nyní tedy vidíme, že levitace není jen nějakým výmyslem, protože celý proces byl pozorován, změřen a ano, dokonce i nafilmován.

Kamenu trvalo celé tři minuty, než vystoupal do patřičné výše, čili nemohlo jít o žádné katapultování – spíše to byl pomalý, opatrný pohyb.

8.9.1 VĚDECKÁ ANALÝZA TIBETSKÉ AKUSTICKÉ LEVITACE

Pro ty, kteří mají zájem, je tu článek Dana Davidsona, který nám pomůže popsat tuto úžasnou událost jazykem vědy. Pokud vám technická čísla a termíny vadí, následující výňatek prostě přeskočte a čtěte dál, nic podstatného z celkového porozumění celé věci vám neuteče.

Mniši s 19 hudebními nástroji – z toho 13 bubnů a pět trumpet – byli rozestavěni v úhlu 90 stupňů před balvanem. Nástroje měly následující parametry:

• • 8 bubnů mělo 1 metr v průměru x 1,5 metru na výšku x 3 mm tenký list kovu, a celé vážily 150 kg.

• • 4 bubny měly 0,7 metrů v průměru x 1 metr na výšku

• • 1 buben měl 0,2 metru v průměru x 0,3 metru na výšku

• • Všechny trumpety měly na délku 3,12 metru x 0,3 metru

Výpočty potvrdily, že objem velkých bubnů byl podobný objemu balvanu. Prostřední bubny měly oproti bubnům velkým objem třetinový a objem malého bubínku byl oproti objemu prostředního menší 41krát a oproti objemu velkého 125krát. Přesný objem balvanu není k dispozici, nicméně z harmonických vztahů panujících mezi ním a bubny můžeme vydedukovat, že měl objem zhruba 1,5 metru krychlového.

Dalším zajímavým aspektem této ukázky levitace v praxi je malé množství síly, která je k jejímu vykonání potřebná. Nejhlasitější snesitelný akustický tlak, který člověk snese, je přibližně 280 dynů/cm2. To je v řeči fyzikální analýzy přibližně 0,000094 wattů/cm2.

Pokud bychom předpokládali, že každý mnich vyprodukuje, řekněme, polovinu takového množství zvukové energie, (což je velice nepravděpodobné), a pak provedli další hrubý odhad, že to je množství, které se dostane až k balvanu (zvuk se ve skutečnosti ve vzduchu rapidně rozptyluje), pak bychom dostali asi 0,04 wattu (tj. (19 nástrojů + 19krát 4 mniši) krát 0,000094), které by do obrovského balvanu narazily.

To je velice malé množství energie na to, že má pohnout 1,5metrovým balvanem.

Vyzvednout navíc kámen do výše 250 metrů vyžaduje množství ještě nepoměrně větší. U hornin jako jsou žula a vápenec má 1 krychlová stopa (asi 0,3 m krychlového) hmotnost 60-80 kg.

Pokud vezmeme střední hmotnost 70 kg na krychlovou stopu, pak by balvan o objemu 1,5 metru krychlového vážil přes 4 tuny!!! Zdvihnout takovou tíhu o 250 metrů by si vyžádalo skoro 7 milionů stopo-liber (angloamerická jednotka práce či energie) – joulů by to bylo ještě více, 1 stopo-libra = 1,3558 joulů (pozn. překl).

Jelikož bylo toto množství vyprodukováno za 3 minuty, bylo použito výkonu 70 koňských sil. To se rovná 52 kW. Jednotkový činitel výkonu tak vychází 5 250 000 na jednotku.
Mniši si buď evidentně podmanili obrovské množství volné energie, aby s balvany pohnuli, nebo jim poté, co pochopili, jak funguje gravitace, stačilo jen malé množství síly na to, aby dokázali odstínit její účinky.

Davidson ve své analýze opomněl, že „levitační“ síla se síle „gravitační“ téměř rovná, takže hýbat s kameny nebylo tak obtížné, jak by se mohlo zdát. Vše bylo přesně uzpůsobeno a uspořádáno tak, aby vznikaly rezonanční vlny, které měly rozvibrovat balvan tak, že se pohnul, a zároveň měly absorbovat či odrážet k zemi působící síly, čímž vyvolaly levitaci.

Vrátíme-li se k rozestavění mnichů s trubkami (troubami), zjistíme, že tvořili přesný čtvrtkruh a veškerý akustický tlak směrovali do „mísovité“ prohlubně v zemi, v níž balvan spočíval.

Jakmile dosáhl vnitřek balvanu požadovanou úroveň zvukové rezonance, což trvalo několik minut, otevřela se brána, kterou mohla začít do naší reality proudit energie éteru, a okolo objektu se vytvořilo polarizované kulovité pole „jednotky vědomí“.

Následkem toho byla gravitace kamenem pohlcena, podobně jako je voda pohlcena vírem, takže na kámen neměla žádné účinky a nepřitahovala ho k zemi. Díky tomu nad kamenem získala moc slabší, protisměrně působící levitační neboli „vztlaková“ síla, která kámen rozpohybovala směrem vzhůru. Pokud jste někdy sledovali vzduchovou bublinu pohybující se vzhůru hustou kapalinou, pak máte jasnou představu, jak může změna tlaků zapříčinit efekt pomalé levitace.

Vzpomeňme si také, že Cathie se nedomníval, že by zpěv či koncentrace mnichů měla na výsledný efekt nějaký vliv. Ovšem práce, kterou prezentovala některá nadaná média (psychicky citliví lidé), jako například Nina Kulaginová, nás upomíná, že energie vědomí, zaměřená na jedno místo prostřednictvím zpěvu a meditace, nesporně mohla na levitaci nějaký významnější vliv mít.

Je docela dobře možné, že bez meditace, která do procesu přispívala energií vědomí a která organizovala to, co se již formovalo, by se experiment nezdařil.
Tato dramatická ukázka levitace dává ještě větší smysl, když si vezmeme, že Tibeťané by mohli být dědicové ztracené starověké éterické vědy, kterou disponovala nějaká dřívější technologicky vyspělá civilizace. Více o tomto v knize The Shift of Ages.

Toto jsem chápal už v minulosti, když jsem pracoval na The Science of Oneness, ale tehdy mi ještě unikalo, že gravitace je hlavní silou prostoročasu a levitace hlavní silou časoprostoru. Když vytvoříte „průchozí bod“ do časoprostoru, vyvoláte antigravitaci společně s časoprostorovým portálem. Ve skutečnosti se zdá, že bez toho, aby člověk prostoupil do časoprostoru, vyvolat antigravitaci není možné.

Tím se vysvětluje vše od bizarních vlastností létající plošiny Dr. Viktora Grebenikova, po nedávné informace Dr. Ralpha Ringa, které se objevily ve videu na stránkách Projektu Camelot. V obou případech se zdá, že vás použití antigravitace dostane do časoprostoru – prostoupíte polem víru. Velice nerad vás napínám, ale další podrobnosti si budeme muset nechat do další části tohoto článku.

A JEŠTĚ PŘÍDAVEK…

Věřím, že pravda vás osvobodí – a díky glosovitým informacím, které jsem si v minulosti přečetl v „Případu UFO“ je více než jasné, že tu máme co do činění s nefalšovaným „prosáknutím“ informací zevnitř. Tento odkaz sem umisťuji už nyní, i když jsem si celý text ještě neprošel. Považuji ho za „výzkum atakující současné meze poznání“, a vy máte možnost si text přečíst zároveň se mnou. Něco v něm možná nebude právě srozumitelné, ale časem a s narůstajícím počtem „průsaků“, které se objevovaly od počátku, bychom mohli jednotlivé části chápat více a více a nakonec možná porozumět docela.

Zde je odkaz na stažení plné verze materiálu "Případ UFO": http://obscurantist.com/texts/varo-edition
Redakce se pokusí zajistit překlad tohoto materiálu. V případě, že by někdo měl zájem překládat ať napíše na redkační e-mail. Pozn. red.

-pokračování-