Velké probuzení: 2012 - Vzestup - Rozpad NWO (3)

Život sám o sobě je tím nejtajemnějším a nejúžasnějším fenoménem, se kterým se může lidské vědomí setkat. Jeho podstata se nachází za hranicemi našich představ a chápání. Pakliže si tuto skutečnost s pokorou uvědomíme, pak nám v kterémkoliv okamžiku nabízí příležitost k jeho studiu a naději, že se k pochopení tohoto fenoménu jednou přiblížíme měrou zcela nebývalou.

Součástí tohoto kosmického fenoménu je pak samotný „lidský život“ na který můžeme hledět v jeho izolované diverzifikaci, nebo ho může přijmout jako svébytnou specifikaci jedné energie – jednoho nekonečného rozměru Kosmického Života v souladu se stále aktuální „hylozoistickou teorií“.

Ať je pravda jakákoliv, faktem zůstává, že lidský život není pouze výsadní specifikací této planety. Existuje velké množství indicií, které přinejmenším naznačují, že jde o jakýsi univerzální prvek obecně rozšířený v prostředí našeho makrokosmu.

Investigativní badatel Sgt. Clifford Stone sděluje, že se dostal k informacím, které naznačují, že se v současné době v prostředí naší planety aktivně pohybuje kolem 57 druhů mimozemské, ale ryze humanoidní formy života.

Zdá se, že onen tajemný „Kosmický Architekt“ skutečně do naší reality prostupuje svým Záměrem skrze jasně dané a přísně specifické archetypální koncepty, které naštěstí z naší strany úhlu pohledu můžeme dostatečně dobře vnímat a zkoumat.

Chci tím také sdělit, že nás nikdo nenutí zahlcovat své představy koncepty děsivých kosmických monster a příšer. Zkusme se v tomto ohledu zamyslet nad tím, proč si tak filmové korporace dávají tak záležet na produkci právě těchto filmových forem.

Jistě, je třeba pokud možno nezaujatým způsobem zkoumat ideové směry týkající se aktivit tzv. „greys“ apod. Nechci působit naivním dojmem, ale sám za sebe jsem přesvědčen o tom, že drtivá většina těchto „návštěvníků z hvězd“ se velmi striktním způsobem řídí jedním ze základních zákonů Vesmírů – „Zákonem svobodné vůle“ s vědomím toho, že lidstvo žijící na planetě Zemi musí najít svůj vlastní způsob řešení výzev, se kterými se potýkáme, tak aby byly naplněny pravidla přirozené evoluce. Myslím, si, že v tomto případě jde o velmi zásadní psychologický aspekt, kterému by měla být věnována patřičná pozornost.

Myslím, že velmi dobře víte, jaký je rozdíl mezi „člověkem – Dítětem“ a „člověkem – Člověkem“, „člověk – Dítě“ své hračky ničí, anebo s nimi zachází tak, aby se staly nástrojem ničení, ale „člověk – Člověk“ používá „hračky“ k tomu, aby rozvíjel svůj tvůrčí potenciál a skrze něho nacházel smysl svého života a svůj osobní přínos pro svět, jehož je součástí.

V roce 1999 jsem bydlel v levném dvougeneračním bytu s tenkými zdmi ve Virginii Beach. Zde se nachází jeden z velmi důležitých obranných uzlů Spojených Států na „východním pobřeží“. Sídlo kde jsem bydlel, se nacházelo přímo v letové dráze stíhaček „F-18“, které při každém startu, nebo přistání doprovázel obrovský rachot. Po celý den a každý den.

Piloti jsou nabádáni k tomu spálily nepoužívané tryskové palivo „JP-8“ do atmosféry před přistáním. Jak? Jednoduše, zapnou plný tah. Stíhačky létající tak v malé výšce, že se to zdá až nepřirozené. To byl pochopitelně také jeden z důvodů, proč byl můj byt tak levný, ale nikdo se neobtěžoval mne předem na tento fakt upozornit a to do té doby, dokud jsem neuzavřel jednoroční smlouvu na jeho užívání.

V tu chvíli jsem měl pocit, že tento vzdušný prostor nad domem je snad tím nejvíce vytíženým v celých Státech. Věděl jsem, že s největší pravděpodobností budu muset tento jeden rok strávit uprostřed této zvláštní hry, která docela hezky ničila můj život v důsledku toho, že armáda potřebovala „utratit“ peníze v důsledku „hry“ s jejich „hračkami“.
Díky tomu prakticky každý den byl charakterizován celou řadou podivuhodností. Každý den to začalo ráno kolem osmé. Naštěstí jsem pracoval mimo své bydliště, takže relativně více či méně klidné části dne následovala po mém návratu mezi šestou až sedmou hodinou večerní druhá epizoda.

Někdy tato druhá část „představení“ trvala až do desáté večer. V sobotu a v neděli, kdy lidé po pracovním týdnu odpočívají, jsem měl o zábavu postaráno od rána až do večera (pokud jsem se nerozhodl strávit den někde jinde).

Velmi zajímavé situace nastávaly ve chvíli, kdy jsem chtěl telefonicky s někým hovořit, nebo mi naopak někdo volal. Musel jsem vždy na deset až patnáct sekund hovor přerušit, jelikož v tuto dobu nebylo slyšet vlastního slova, natož slov z telefonu. Navíc se mi velmi často stávalo, že volající na druhé straně nabyl zcela vážného dojmu, že můj byt stal aktuálně terčem divokého tornáda. Možná, že se v této chvíli v duchu smějete, ale věřte mi, že mne do smíchu v těchto chvílích nikdy nebylo.