Nová studie povrchu Marsu: Co se odehrálo v jeho prehistorii? (11)

           "Slapová teorie Marsu", kterou předkládáme, nabízí celou řadu budoucích krátkodobých a dlouhodobých pozorování, podle nichž lze posoudit její plný potenciál. V říjnu 2001 dorazí k Marsu další mise (sonda) bez lidské posádky - 2001: Mars Odyssey. V průběhu prosince bude probíhat její brzdná fáze, dokud se neustálí na své konečné polární orbitě a nezahájí zcela nové zkoumání povrchu.[1] Některá z nich budou souviset s životaschopností naší slapové teorie, kterou jsme prezentovali. Odyssey s sebou na Mars nese tři zcela nová vědecká zařízení: THEMIS - kombinovanou optickou a infračervenou kameru, GRS - rentgenový spektrometr a MARIE - Mars Radiation Environment Experiment (spektrometr ionizujícího záření).[2] GRS je přístroj navržený k detekci emisí gama záření a neutronů prostřednictvím stimulace kosmickým zářením, jež vychází z 20 primárních prvků - včetně křemíku, kyslíku, železa, hořčíku, draslíku, hliníku, vápníku, síry a uhlíku. Je to právě toto zařízení GPS, které poskytne první definitivní ověření slapové teorie, kterou předkládáme v tomto článku. Jedním z prvků, které GRS detekuje, bude vodík. Vodík tvoří až dvě třetiny každé molekuly vody. Odyssey tak poprvé v historii zmapuje celkové rozšíření vodíku na Marsu (až do hloubky přibližně jednoho metru pod povrchem), z něhož bude možné odvodit celkové rozšíření veškerého podpovrchového ledu či kapalné vody.[3]  Slapová teorie Marsu zejména předpokládá, že v závislosti na doposud pozorovaném dvouepicentrálním rozšíření skvrn, zaznamenaných na snímcích MOC, GPS sondy Odyssey potvrdí podobné navrstvení podpovrchového vodíku s dvěma epicentry v marťanských oblastech Tharsis a Arabia. Z toho půjde odvodit podobný model rozšíření vody a ledu na planetě. Je to pouze a jenom slapová teorie, která dokáže tuto nečekanou (ale pro naší teorii zcela očekávanou) globální distribuci uspokojivě vysvětlit.

        Pozorování z Odyssey ale mají potenciál potvrdit mnohem víc než jen to.

        To, že byla zničena Planeta V, čímž se Mars mohl vymanit z jejího slapového záchytu, je pro naší teorii jednoznačná záležitost. Ale pokud k uvolnění Marsu nedošlo kvůli srážce dvou velkých planetárních těles (K a V), pak je jedinou další schůdnou alternativou nefalšovaná exploze.

         Rozhodujícím testem projde tato hypotéza s blížícím se dalším pozorováním Marsu, které provede Odyssey prostřednictvím GRS. Pokud existuje nějaký nový významný zdroj energie, založený na převratné schopnosti doslova ničit světy, pak by jedním z vedlejších účinků muselo být vytvoření řady vysoce radioaktivních přechodných prvků bezprostředně po události, ke které došlo v souvislosti s Planetou V.

         Za daného předpokladu, založeném na propočtech energie, jíž je potřeba k tomu, aby planeta "explodovala", je nezbytné, aby byly přítomné efekty na nukleární bázi - v takovém případě by s tím spojené izotopy mohly být podobné těm, které byly nalezeny po podobných detonacích ve sluneční soustavě.[4] Jelikož měla být Planeta V zničena před relativně "krátkou" dobou (před 65 miliony let), měly by se v okolí Marsu - pokud tedy kdysi k explozi skutečně došlo - vyskytovat neobvyklé izotopy prvků. Některé z nich by mohly být například hliník 26, olovo 107, jod 129, plutonium 244 a samarium 146.

         Jelikož mají tyto prvky poločasy rozpadu od několika stovek let po 150 milionů let, měl by být spektrometr GRS schopen na Marsu zachytit gama záření vycházející přímo z těchto prvotních "neobvyklých" izotopů - pokud se tam tedy tyto prvky vyskytují v nezanedbatelném množství. Dalšími známkami rozpadu by mohly být neutrony, stejně jako elektrony a jádra helia o vysoké energii. Druhé zařízení na Odyssey - MARIE - by mělo být velmi cenné při dokazování pozdějšího neobvyklého "jevu vyzařování energie" z povrchu Marsu, pokud se na něm ony prvky skutečně vyskytují.    

         Globální rozšíření těchto radioaktivních izotopů (nebo od nich odvozených látek) by se také mělo shodovat s údaji z TES, zaznamenávajícími neobvyklá rozvrstvení minerálů oddělených "linií dvojakosti". Pokud tam radioaktivní elementy (nebo látky z nich odvozené) skutečně jsou, měla by jich většina pokrývat jižní polokouli - což by odpovídalo explozivní události, o které v naší teorii hovoříme. Míra distribuce zbývajících izotopů v porovnání s jejich dceřinnými látkami by také měla jasně určit dobu, kdy se událost odehrála.

         Pozitivní odhalení takových přechodných radioaktivních prvků na Marsu by mělo umocnit naše úsilí. Neboť nejen, že by zde prezentovaná teorie byla hlasitě potvrzena, ale také by se přiblížilo objasnění toho, jak přesně byla vlivem "nové fyziky" zničena "mateční" planeta Marsu se všemi implikacemi z toho vycházejícími.[5]  

         Potvrzení dlouhodobých předpovědí naší teorie závisí na cílených misích na Mars bez lidské posádky i s ní. Příklad: spolehlivé změření pomalého klesání Tharsis zpět do planetárního pláště. Toho by se mohlo dosáhnout strategickým rozmístěným sítě seismických stanic na povrchu, které by měly potvrdit, že k námi předpokládané explozi došlo relativně nedávno - asi před 65 miliony let.

         Slapová teorie též obsahuje varovnou zprávu pro budoucí mise a výzkum. Někteří ze současných výzkumníku (Malin a kol. - 1999) už při hledání prchavých zásob vody - na základě několika podrobných snímků z MGS, jež mapují specifické oblasti severních plání[6] - myšlenku "pradávných oceánů" odmítli.

         Jejich tezi o tom, že na severních pláních Marsu se podobné rozlehlé plochy kapalné vody, zvlněné činností větru, nikdy nevyskytovaly, podporuje absence územně rozšířených a dlouhodobých oceánských projevů podél hranic severních plání - například svahy omleté fluviální erozí. A pokud (podle současných teorií) skutečně Mars někdy útočiště rozsáhlým vodním plochám ("oceánům") poskytoval, prostory pro ně by se musely nutně nacházet na nízko položených severních pláních, jejichž snímky máme k dispozici z MOLA. 

         Slapová teorie ale argumentuje přesně opačně: marťanské oceány nebyly soustředěny v nízko položených oblastech - ale okolo Tharsis a Arabie, s velkým kusem souše (včetně části oblastí severních plání) mezi nimi. Voda začala do severně položených nížin rychle proudit až v momentě, kdy se slapový záchyt přerušil a obě planety se od sebe odpoutaly. Tato voda se ale také mohla rychle odpařit nebo zmrznout (popřípadě obojí), aniž by byl čas vytvořit na pláních nějaké specifické "oceánské signatury". 

         Varování je zcela jasné: bez správné teorie o Marsu riskují budoucí mise a výzkumníci, že se budou dívat do nesprávných oblastí a v nich hledat nesprávné povrchové rysy, aby tak dokázali své mylné geologické teorie.

         I v naší teorii se ovšem člověk musí dívat na ta správná místa (do správných oblastí), aby našel fosilie či jiné důkazy svědčící o přítomnosti dávné inteligence na Marsu. Výzkum takového typu by měl, pokud je prováděn správně, nakonec vést k potvrzení naší, v současné době 500 milionů trvající časové linie marťanského biologického vývoje, jenž je paralelní s tím na Zemi, k nalezení celé řady skutečně pokročilých původních fosilií, (z nichž některé by mohly být obrovské) nebo dokonce artefaktů - což by ovšem bylo možné pouze v případě, že je naše slapová teorie správná.

       Závěry

       Citujme Richarda Feynmana, který kdysi řekl: "Že jste se svým nápadem na dobré cestě, poznáte tak, že do něj vložíte patnáct centů a vrátí se vám dva dolary."

        Teorie Marsu jako slapového satelitu, kterou zde prezentujeme, je přesně takovou "dvoudolarovou myšlenkou". Jako první vysvětluje celou řadu nepochopitelných záhad Rudé planety a zároveň zůstává konzistentní s každým novým pozorováním - jako například s nedávno objeveným, v rovníkové oblasti se vyskytujícím, dvouepicentrálním "fenoménem temných skvrn", a spektrometrickými pozorováními "mladých" ložisek ledu (ne starších než 100 000 let) spočívajících těsně pod marťanským povrchem.[7]

         Donedávna nevysvětlitelné povrchové jevy na Marsu jsou nyní elegantně a jednoduše vysvětleny působením specifických slapových sil, jež Mars tvarovaly v období jeho záchytné fáze. Mezi ně lze zahrnout i unikátní slapové erozní mechanismy, jež měly vliv na největší kaňon ve sluneční soustavě - Valles Marineris; dále pak dvě protilehlé "vypoukliny" v plášti a kůře Marsu - Tharsis a Arabia - vyzvednuté vlivem zásadních slapových sil; a také jinak nevysvětlitelné dvouepicentrální rozmístění nynějších fluviálních signatur, známých jako "skvrny", které jsou fosilními pozůstatky dvou bývalých "dvouepicentrálních slapových oceánů".

          Slapová teorie Marsu též vysvětluje:

-      přítomnost rozsáhlých povrchových a hlubinných vodních kanálů, které v minulosti vedly vodu na sever z oblasti Valles Marineris a nyní z oblasti Tharsis

-       vertikální zářez obkružující Olympus Mons

-       jiným způsobem nevysvětlitelnou výšku a objem samotného vulkanického zdvihu Tharsis, umístění zdvihů Arabia a Elysium (pod úhlem 180°, respektive 90° od Tharsis)

-       zformování tharsiské "brázdy"

-       obrovský rozdíl v tloušťce kůry na polokouli nad a pod "linií dvojakosti"

-       dramatický rozdíl ve způsobu, kterým jsou na těchto "polokoulích" rozmístěny krátery

-       náhlé fluviální vymletí masivního množství materiálu ze zdvihu Arabia Terra

       Vysvětluje též jinak nevysvětlitelnou přítomnost vysokého množství železa, oxidů železa, síry a olivínu - což jsou všechno zásadní vodítka k předpokladu vnější "explozivní události či srážky", jež se udála v nedávné historii sluneční soustavy.

        Autoři si plně uvědomují, že určité druhotné aspekty slapové teorie zatím ještě nemohou být ověřeny. Nelze například přesně určit, co přivodilo zkázu Planety V. Byly zde navrženy dvě možnosti: buď došlo k ničivé srážce s jiným velkým objektem zformovaným v této oblasti sluneční soustavy, nebo přímo k explozi zapříčiněné "novou fyzikou" Planety V. Ať už to byl kterýkoliv z těchto mechanismů, Mars se ve výsledku asi před 65 miliony let vrátil na volnou orbitu kolem Slunce, což předpokládá tato teorie, a na svém povrchu nese zásadní následky této události (jež budou prozkoumány budoucími misemi, jako například Mars Odyssey).

        Co je nicméně neoddiskutovatelné, je dostatečné množství důkazů podporující dřívější existenci "Planety V", které vycházejí z dnešních jasných signatur jejího vlivu na Mars pozorovatelných na topografii a geologii Marsu i jiných těles ve sluneční soustavě. Současný nedostatek ověřitelných důkazů pro zničení Planety V nijak nesnižuje široké spektrum důsledků jejího zániku, ani jejích osudových účinků, jež se mlčenlivě zrcadlí na povrchu tělesa známého jako "Mars".

         Konečně je zde množství důkazů, že prostředí Marsu - jakožto slapového satelitu zachyceného jinou planetou po 500 milionů let - vytvořilo podmínky úžasně prospěšné rozvoji pokročilé planetární biologie. Nedávné znovuobjevení starých údajů ze sondy Viking, starých několik desetiletí, které zaznamenávají přítomnost půdních mikrobů - vykazujících marťanský cirkadiální rytmus trvající 24,66 hodin - ponechává otevřenou možnost mnohem pokročilejšího vývoje, než jaký je oficiálně Marsu přisuzován. Zahrnuje to i nyní tolik vzdálenou možnost, založenou na tajuplné paralele 500 milionů let trvající historie a vývoje Marsu a Země, která uvažuje výskyt inteligentního obyvatelstva.

        Názor autorů tohoto článku je takový, že vliv důkazů o Marsu jako slapově zachyceném satelitu je nyní dostatečně silný na to, aby došlo k zásadnímu přehodnocení názoru na Mars a k jeho nahlížení ze zcela nových perspektiv.

        Poděkování

       Autoři by rádi poděkovali následujícím skupinám a jednotlivcům za jejich neocenitelné příspěvky a podporu při výzkumu:

-      skupině The Enterprise Mission Membership za jejich neocenitelnou podporu tohoto výzkumu

-      Ronu Nicksovi za důležitá projednávání této koncepce

-      a Jill Englandové a Effrainu Palermovi za zásadní statistickou analýzu, na níž je založena dvouepicentrální teorie "skvrn".

[1]   http://mars.jpl.nasa.gov/odyssey/

[2]   http://mars.jpl.nasa.gov/odyssey/technology/index.html

[3]   http://mars.jpl.nasa.gov/odyssey/technology/grs.html

[4]   http://www.umr.edu/~om/report_to_fcr/report_to_fcr1.htm

[5]   http://www.enterprisemission.com/hyper1.html

[6]   "Oceans or seas in the Martian northern lowlands: High resolution imaging tests of proposed coastlines," by M.C. Malin and K.S. Edgett, Geophysical Research Letters, v. 26, p. 3049-3052, 1999 http://www.msss.com/mars_images/moc/grl_99_shorelines/ 

[7]   "Evidence for recent climate change on Mars from the identification of youthful near-surface ground ice," JOHN F. MUSTARD, CHRISTOPHER D. COOPER & MOSES K. RIFKIN Nature 412, 26 July 2001, 411-414