Nová studie povrchu Marsu: Co se odehrálo v jeho prehistorii? (9)

         Jedním z příznivých aspektů naší teorie je to, že nyní můžeme nezávisle posoudit a vyhodnotit relativní stáří různých jevů na Marsu. Všechny předchozí snahy časově je zařadit musely spoléhat na relativní stáří vycházející z počtu kráterů, jež bylo standardizováno podle statistik kráterů a radiometrických měření na Měsíci.[1] Náš slapový model poskytuje první skutečně nezávislý prostředek kalibrace marťanských geologických dějin a možná i geologické historie ostatních těles ve sluneční soustavě (viz níže) - takový, který nahlíží události ze zcela nové perspektivy. Můžeme tedy prezentovat jakousi novou prozatímní časovou linii Marsu.

      Dělí se na tři hlavní období:

      I.     období od zformování sluneční soustavy po zachycení Marsu Planetou V

      II.    éru existence Marsu jako gravitačně-slapového satelitu Planety V

      III.   periodu od zničení Planety V po současnost

      První období

      Nejstarší éra marťanské historie - 1. období námi nově navrhované časové linie - zůstává nejvíce nejasná a záhadná. Na základě teorie předkládané v této stati je jedním z důvodů, proč tomu tak je, přítomnost značného počtu kráterů, jež jsou výsledkem srážky Marsu s troskami zničených Planet K a V. Dopadající kusy planet měly na obě polokoule devastující účinky a ve spojení s rozsáhlými fluviálními změnami severních plání, které bezprostředně následovaly, došlo ke smazání (setření) téměř všech původních povrchových rysů Marsu, podle nichž by bylo možné sestavit spolehlivý historický model planety z doby ještě před jejím slapovým záchytem.

      Charakter srážky či exploze Planet K a V také v souvislosti s Marsem dokonale znemožnil možnost využít jako způsob spolehlivého určení stáří metodu poměrného tvoření kráterů (tj. způsob, který byl aplikovatelný na jiných satelitech a planetách). Jak jsme poznamenali výše, trosky ze srážky nezasáhly pouze Mars, ale rozprostřely se a rozlétly po celé sluneční soustavě a bombardovaly i řadu dalších vesmírných těles, na nichž tím nenávratně znemožnily stanovení stáří podle tamějších původních kráterů.

       I přes tyto nepříznivé okolnosti se však zdá, že na Marsu se přece jen některé povrchové stopy napovídající skutečnému stáří reliéfu zachovaly. Nedávno uveřejněné snímky z MGS prokázaly existenci mocných a rozlehlých vrstev usazenin, jež indikují dlouhé období "teplého a vlhkého" klimatu.[2] Přítomnost někdy až tisícovky pravidelných horninových vrstev (zřejmě díky nánosům ze stojatých vod) též naznačuje, že toto usazování probíhalo cyklicky - v závislosti na pravidelných klimatologických procesech. Podle jedné z teorií to vše směřuje k závěru, že na Marsu v dávné minulosti docházelo k pravidelným posunům pólů a náklonům planetární osy a tím pádem i k výkyvům v hustotě atmosféry, jak se póly různě "nastavovaly" dopadajícímu slunečnímu záření.[3]

      Tyto posuny a náklony se ovšem pochopitelně nemohly uskutečňovat v době, kdy byl Mars zachycen jako gravitačně-slapový satelit. Proto se domníváme, že k nim docházelo v období, kdy byl Mars jakožto izolovaný svět samostatnou a nezávislou oběžnicí Slunce. To by napovídalo teorii, že v dávné historii sluneční soustavy zažíval Mars významnou éru již zmíněného "teplého a vlhkého" klimatu, a to až do doby, než byl zachycen Planetou V a veškeré zdroje jeho vnitřní radioaktivní energie vyhasly. Podle naší nové časové linie skončilo prvotní - 1.období marťanských dějin, během něhož byla planeta osamocena a obíhala kolem Slunce, jejím zachycením větší Planetou V.

      Druhé období

      Podle naší chronologie se 2. období datuje od "momentu záchytu" do zničení Planety V. Důkazní materiály pro tuto hypotézu se na povrchu Marsu nacházejí v následujících podobách:

-     počátky vytváření kruhovitých zlomů kolem zdvihu Tharsis.

-     počátky vytváření a následné rychlé slapové zvětšení útvaru Valles Marineris, vzniklého z jedné z těchto rovníkových trhlin

-     neutralizace rotačního pohybu planety do fáze 24hodinového oběhu i rotace kolem osy

-     počátky vytváření zdvihu Arabia Terra pod úhlem 180° vůči protilehlému zdvihu Tharsis jako přímý důsledek uskutečnění slapového záchytu

-     vyvržení obrovského množství oxidu dusičitého, oxidu uhličitého a vody do marťanské atmosféry jako přímý důsledek zrychleného zdvihání Tharsis slapovými silami.

       O mnoho lepší dostupnost vody, vyšší teploty způsobené skleníkovým efektem a dvojí epicentrum hromadění vodní masy ve dvou stálých oceánech - "východním a západním" - vyznačují vývojovou éru, která může být nazvána marťanskou "rajskou zahradou".

       Pokud měla Planeta V jeden nebo více měsíců, jak se domníval Van Flandern, pak by jejich existence ve stejné soustavě jako slapově zachycený Mars zavdala příčinu k vnitřnímu ohřívání Marsu - stejnému, (avšak méně intenzivnímu, než) jaké nyní probíhá v souvislosti s měsíci Io a Europa.[4]

      Jelikož na Mars po dobu obíhání kolem Planety V působily jednak energie vyvolané slapovým záchytem a také energie jeho vlastních vyhasínajících zásob radioaktivních prvků, mohlo planetární magnetické jádro stále fungovat a atmosféra Marsu se tak mohla neustále dobíjet. Tato "idylická" perioda -námi označovaná jako 2.období - skončila náhle před zhruba 65 miliony let, kdy došlo ke srážce Planet K a V.

      Třetí období

       Poslední fáze marťanských dějin byla zahájena zničením Planety V, osvobozením Marsu ze záchytu a jeho návratem na orbitu kolem Slunce. Náhle ukončení působnosti slapových sil Planety V dovolily veškeré vodě na Marsu, nashromážděné ve dvou již zmiňovaných oceánech, rychle odtéci do nejnižších planetárních oblastí - zejména do oblastí severních plání.

      Tato nebývalá událost, připomínající vlnu tsunami, s sebou vzala a odnesla rozsáhlé masy planetární kůry z lokalit Tharsis a Arabia a přemístila tyto dříve bahnité usazeniny ze dna oceánů na sever. Takové obrovské množství proudící vody by si, podle naší hypotézy, v planetární kůře kolem Tharsis a Arabie doslova vyhloubilo "odtokové kanály" - přesně jak to můžeme vidět na snímcích.     

      Jak se vodní masa vehnala do systému Valles Marineris a mířila na sever, skryla pod kilometrovými vrstvami unášených naplavenin starší "odtokové kanály" - z dřívějších dob formování útvaru Valles Marineris viz.obr. č. 26. I tuto teorii potvrdila pozorování z výškoměru MOLA.[5]

Obrázek 26: Vodní odtokové kanály pod systémem a na sever od systému Valles Marineris (MOLA).

         Nedávná pozorování z MGS odkryla další překvapivé důkazy podporující naši tezi o "katastrofálním přesunu" bývalého "Tharsiského oceánu" - tentokrát severozápadně od Arsia Mons. V roce 2001, v červnovém vydání časopisu "Journal of Geophysical Research"[6] oznámil James Dohm, výzkumník z University of Arizona, že on a jeho tým objevili "nejrozsáhlejší záplavové kanály ve sluneční soustavě" způsobené "obrovskými záplavami" - jejich velikost měla odpovídat průtoku 50 000krát většímu, než je průtok Amazonky.  

        Tyto nově objevené kanály se nacházejí jihozápadně od útvaru Olympus Mons  viz.obr. č. 27 a jsou desetkrát větší než Kasei Valles - největší do té doby známý a pozorovaný systém marťanských odtokových kanálů. Jejich existenci a velikost (jsou široké mnohdy až 200 km) lze podle nás přičítat pouze události, při níž došlo ke katastrofálnímu uvolnění a zhroucení původního "Tharsiského slapového oceánu" a k prudkému přemístění bilionů tun vody na sever - přesně tak, jak to předpokládá náš slapový model.

Obrázek 27: Nové záplavové kanály na Tharsis (NVS) - desetkrát větší než ty objevené dříve a směřující k severozápadu.

         V podivuhodném souladu s touto teorií je i model dvou epicenter koncentrace všech marťanských "odtokových kanálů". Kdyby byly oceány dva - šlo by tedy o vodní masu nahromaděnou kolem dvou epicenter - jak už nyní tvrdíme zcela kategoricky, pak by byly ve stejném duchu uspořádány i odtokové kanály, jimiž oceány odtékaly. Geologický profil s dvěma epicentry těchto kanálů by byl zcela nezaměnitelný - a přesně to také odpovídá tomu, co vidíme.

        Průzkum map zobrazujících rozložení kanálů viz. obr, č. 28 z MGS odhalil, že i kanály, jimiž se vylévaly oceánské vodní masy z obou hypotetických moří jsou uspořádány do dvojné struktury - jedna jejich skupina se nachází na okraji oblasti Tharsis a druhá na okraji lokality Arabia, přesně tak, jak by to předpovídal náš model.

Obrázek 28: Snímková mapa zobrazující dvojnou strukturu odtokových kanálů z oceánského dna Tharsis a Arabie

         Kromě nenadálého (a katastrofálního) přesunu marťanských oceánů by byl ve 3. období též zahájen i pomalý geologický pokles Tharsis (a v menší míře i Arabie) zpět do planetárního pláště poté, co by byla náhle odstraněna slapová podpora, kterou zajišťovala Planeta V. To by mělo v následujících tisíciletích za následek nevyhnutelný pokles a zborcení planetární kůry okolo tohoto (nyní nijak nepodporovaného) zdvihu, a vytvoření takzvané "Tharsiské brázdy". Toto klesání půdy by taktéž odstartovalo další sopečnou činnost, a to jak v této oblasti, tak v oblasti vzdálenější - odchýlené o úhel 90°. Tento druhý případ jsme identifikovali s nedávným vytvořením Elysium Mons.   

        První ničivá vlna planetárních trosek, která k Marsu dorazila několik hodin po kolizi Planet K a V, vyznačila nezvyklou "linii dvojakosti" charakteristickou nahuštěnými impaktními krátery (jedním vedle druhého), jež mátla planetární geology už od roku 1971. Tyto první dopady zřejmě odstartovaly dlouhé období, kdy byl materiál zanechaný po katastrofě ve vesmíru nedaleko oběžné dráhy Marsu planetou postupně "sbírán". Odhadovaná doba tohoto procesu je závislá na tom, jak rychle se obrovské množství prachu a větších částí kůry buď srazilo s Jupiterem (popřípadě jinou planetou sluneční soustavy), nebo bylo po srážkách s těmito tělesy ze sluneční soustavy zcela vyvrženo. Odhady tohoto intervalu se pohybují mezi "několika miliony" a přibližně 100 miliony let.[7]

       Díky této obří zásobárně zhuštěných materiálů z planetárních jader a plášťů Planet K a V mohl Mars z vesmíru postupně "přitahovat" čerstvé zásoby olivínu a sloučeniny síry bohaté na železo, a to po miliony let. Materiál nahromaděný tímto způsobem by tak časem překryl materiál, který na Mars dopadl mnohem dříve a stihl zvětrat vlivem pohybů povrchové vody, jež byly způsobené nepravidelnými periodami marťanské sopečné činnosti - která byla, jak jsme již předeslali, odstartována pomalými sesuvy Tharsis a Arabie.

       V tomto smyslu by po srážce - před nějakými 65 miliony let (na počátku 3. období) - procházel povrch Marsu postupně etapami "tepla a vlhka", za nichž by byly tyto "prvotní" materiály ničeny, aby se v následujících obdobích zimy a sucha opět nahromadily. Toto prostředí a procesy pravděpodobně přetrvaly až do poměrně nedávné minulosti - na počátku je, jak už víme, odstartovala reziduální sopečná činnost způsobená klesáním Tharsis a také významné posuny planetární osy spojené s pravidelným oteplováním a rozpouštěním polárních zásob oxidu uhličitého a vody.

-pokračování-

Reference:
 

[1]   http://www.sipe.com/halebopp/chron91.htm

[2]   T. Van Flandern (1997), "Comet Hale-Bopp update", MetaRes.Bull. 6, 29-32: [The author gratefully acknowledges Richard Hoagland of the Enterprise Mission for this argument.

[3]   "Impact and Explosion Cratering," Roddy D. J. et al., eds, (1977) Permagon Press, New York

[4] "Sedimentary Rocks of Early Mars," Malin, M. and Edgett, K. SCIENCE, December 8, 2000

[5]   "Water on Mars," Carr, M., Oxford University Press, New York, 1996

[6]   See note 20.

[7]   http://ltpwww.gsfc.nasa.gov/tharsis/internal_paper.html