Nová studie povrchu Marsu: Co se odehrálo v jeho prehistorii? (8)

          Ve své původní teorii a HEP počítal Van Flandern v souvislosti s analýzou orbit komet s dlouhou periodou oběhu s ještě jednou, mnohem mladší "explozivní událostí" - a nebyla to ta, o které zde celou dobu hovoříme my.[1] Van Flandern označuje za původce jím pozorovaných komet jiný, druhý měsíc Planety V, který byl zničen podobně jako jeho mateřské těleso, ovšem o několik milionů let později. Propočty potvrdily, že poté, co byla Planeta V roztříštěna a vliv jejího gravitačního pole zanikl, mohli se Mars a tento druhý měsíc dostat na vzájemnou orbitu (tj. začít obíhat jeden kolem druhého). Podle Van Flanderna je pravděpodobnost, že k tomuto druhému orbitálnímu záchytu došlo, něco kolem 50 %.[2]. Možnost, že se taková "pozdější" událost skutečně odehrála, je podložena přesvědčivými údaji o orbitách komet, které Van Flandern analyzoval. Ovšem to, zda srážka nastala tehdy, kdy byl tento druhý měsíc oběžnicí Marsu, je záležitost mnohem problematičtější. Domníváme se a v rámci tohoto článku se snažíme prokázat, že logickým mechanismem zničení takové druhé hypotetické planety musela být další planetární srážka. Jelikož se prvotní trosky planetární kolize po čase dostaly do blízkosti Jupiteru, trajektorie jejich letu byla vychýlena do směru, v němž později přeťala orbity všech ostatních planet ve sluneční soustavě. To je (podle Van Flanderna) důvod, proč je na tělesech ve sluneční soustavě tolik kráterů po srážkách; jsou to pozůstatky dopadových trosek od události před oněmi přibližně 65 miliony lety, které jsou už dnes jaksi "zahlazené"časem či "splývají" s jinými srážkovými krátery, které vznikly později.

         Následkem tohoto procesu zůstaly ty největší a nejtěžší zbylé trosky Planety V v blízkosti nově nastavených orbit Marsu a druhého "bludného měsíce", ovšem obíhaly po velmi excentrické orbitě. V naší rekonstrukci, která je v souladu s údaji o kometách, jež naznačují, že později došlo ještě k jakési druhé "kolizní události", tedy datujeme nevyhnutelnou srážku některého z větších fragmentů Planet K/V s druhým měsícem do doby přibližně 62 milionů let po zničení Planet K a V.

         Na rozdíl od Van Flanderna a jeho rekonstrukce se však nedomníváme, že by se tato událost nezbytně odehrála v bezprostřední blízkosti Marsu. Van Flandern věří, že Mars a "druhý měsíc" se musely obíhat navzájem, zejména díky přesvědčivým důkazům o "nových" vodních proudech na Marsu a předpokládanému vysokému obsahu vody potřebnému na vytvoření onoho "druhého měsíce".

         Podle naší teorie se značné množství marťanské vody uvolnilo ze sevření slapových sil, když zanikla Planeta V (o této vodě Van Flandern nevěděl, když prezentoval svou vizi). Domníváme se, že fluviální signatury, jež Van Flandern připisuje zničení druhého měsíce "Europského typu", byly všechny vytvořeny už o nějakých 62 milionů let dříve, bezprostředně po zničení Planety V před 65 miliony lety.

        Účinky mimo samotný Mars

        Katastrofické zničení měsíce nebo větší planety - buď následkem kolize, nebo exploze - se nemohlo odehrát, aniž by zanechalo nějaké stopy i v oblastech mnohem vzdálenějších, než jen v bezprostředním okolí Marsu. Jeden z potenciálních ukazatelů - podivné orbity komet s dlouhou periodou oběhu - byl tím, který vzbudil Van Flandernův zájem o tuto problematiku. Ale důkazů, které značně podporují naší teorii "gravitačně-slapového zachycení Marsu" a katastrofálního zániku jeho "mateřské" planety (V), je více.

         Dají se mezi ně řadit například hemisferické dichotomie na některých dalších tělesech ve sluneční soustavě, zejména na Iapetu, což je jeden z mrazivých měsíců planety Saturn (Obrázek 26). Oběžná doba Iapetu kolem Saturnu je 79,33 dne. I k Iapetu se postupem času dostaly tlakovou vlnou hnané a po celé sluneční soustavě se rozprostírající trosky masivní exploze Planet K a V, jež byly zahřáté na vysokou teplotu a bohaté na uhlík.

         Jelikož se tento satelit pohybuje velice pomalu - jeho doba oběhu i rotace kolem osy činí téměř 80 dní, (neboť jde také o těleso v gravitačně-slapovém záchytu) - střetly se trosky s jeho přivrácenou stranou, čímž vyvolaly ničivé účinky a daly vzniknout jednomu z nejvíce asymetrických objektů ve sluneční soustavě.[3]

Obr.č.25  Saturnův měsíc Iapetus, na jedné straně smolně černý, jako by přestál zásah tlakovou vlnou

         K těmto neobvyklým událostem, k nimž došlo na konci období Křídy (před přibližně 65 miliony lety), se řadí i události na samotné Zemi. Dá se tak soudit podle náhlého vyhynutí dinosaurů a poloviny všech ostatních živočišných druhů a také z existence celosvětových podpovrchových vrstev iridia a sazí, které slouží jako důkazy o srážce s mimozemským tělesem, jež měla celosvětově tragické následky.[4] Nyní se zdá evidentní, že tento objekt, měřící v průměru až 10 km, který zasáhl Zemi před zhruba 65 miliony lety a který rozpoutal vlnu katastrofálního úhynu živých tvorů, se velmi pravděpodobně objevil jako přímý důsledek vzdálené kolize Planet K a V. Jak to ale bylo s pozdějšími dopady?         

        Několik let poté, co mise Viking poskytly první údaje o složení marťanské atmosféry a tamějšího planetárního povrchu, začali výzkumníci tyto seznamy prvků a izotopů porovnávat s meteority nalezenými na Zemi.[5] V roce 1985 byla publikována první zpráva o vzácném meteoritu, (jednom ze 13 v současné době známých a nazvaných "SNC"), který měl výslovně pocházet z Marsu.[6] Identifikace byla založena na tvrzení, že plyny uchované v SNC se "naprosto přesně shodují" se složením marťanské atmosféry, kterou změřil přistávací modul Viking Lander.

        Tato teorie má ovšem své kritiky, mezi nimi i Toma Van Flanderna.

        Tento velmi zavádějící článek ["Meteorites: Evidence of Martian origins"] ("Meteority: Důkazy o marťanském původu") je původním zdrojem přesvědčení, jež je poslední dobou často citováno v médiích, [totiž že na Zemi se nacházejí meteority pocházející z Marsu] ? Ne-expertům na meteority budiž prominuto, že neberou v úvahu to, co nebylo zveřejněno."

         Graf log-log závislosti (graf s logaritmickým měřítkem na osách) [plynů porovnávaných s údaji ze sondy Viking] skryl a zastřel značné nesrovnalosti v rámci měření jednotlivých plynů. Popisné hodnoty byly v jednotlivých případech selektivně vynášeny do grafů pouze v případech relativní shody. Žádné srovnávající grafy, které by ukazovaly, jak se ty samé údaje shodují se složením plynů z jiných zdrojů, nebo jejich průměrné hodnoty ve sluneční soustavě z globálního hlediska - takové grafy zde chybí.

        "? oxid uhličitý (CO2) je zdaleka nejrozšířenějším plynem na Marsu. Přesto je jeho poměrné množství v meteoritech oproti množství na Marsu jen zlomkové (stopové) ? Tvrzení o marťanském původu [SNC meteoritů] je tedy skutečně založeno na nedostatku jiných alternativ."[7]

       Jinými slovy, bez užití teorie o srážce/explozi Planet K a V, je - podle názoru většiny výzkumníků - jediným dalším možným zdrojem "podivných meteoritů" planeta Mars. Se značným množstvím důkazů o dalších zničených planetárních tělesech v této oblasti sluneční soustavy - jež jednoznačně vyplývají z naší teorie gravitačně-slapového zachycení Marsu - se k vysvětlení původu těchto "marťanských meteoritů," (jak jsou v současné době označovány), naskýtají různé alternativy.

       Nedávný objev slané vody uvězněné v dutinách některých meteoritů[8] je očividným, (i když pro mainstreamové planetology překvapivým), potvrzením a) zde předkládané teorie zachyceného Marsu, a b) katastrofického zničení jeho dřívější "mateřské" planety. Jestliže se tyto meteority odvozují od "nedávných" vícenásobných srážek/explozí planet sluneční soustavy zvících Země a/nebo osvobozených měsíců, pak by voda v nich obsažená mohla docela dobře být voda mořská, [jak o tom hovoří jeden z autorů (Hoagland) v souvislosti se současnou situací na Jupiterově měsíci Europa].[9]

        Čekalo by se, že tato voda zachycená v některých vzácných meteoritických strukturách, bude obsahovat sůl (chlorid sodný) z rozpuštěných minerálů na potenciálních površích dřívějších (zničených) planet. "Existence vodou rozpustné soli v tomto meteoritu je udivující," napsal R.N. Clayton z University of Chicago.[10] Podle všech (původních) teorií vzniku meteoritů za vysokých teplot, je takovýto nález zcela nemožný. Pouze naše vize zachycení Marsu na orbitu a jeho následné uvolnění a zároveň proběhlý rozpad Planet K a V, je teorií, jíž je nález takového meteoritu zcela vlastní a přesně do ní zapadá.

        O další záležitosti v této problematice podal v roce 2000 zprávu v červencovém vydání  časopisu "Meteoritics & Planetary Science" Carleton Moore z Arizona State University. V "marťanských" meteoritech (SNC) uložených v univerzitní sbírce zjistil - na rozdíl od množství běžného v "asteroidních" meteoritech (tj. pocházejících z asteroidů) - neobvykle vysokou hodnotu výskytu chloru (poloviční oproti množství chloridu sodného v obyčejné kuchyňské soli). Přítomnost nezvyklého množství solí pocházejících z vody byla také oznámena v souvislosti s nejkontroverznějším "marťanským meteoritem" agentury NASA - označeného ALH84001 - v němž měly být v roce 1996 nalezeny fosilní bakterie.

         Poté, co své meteority znovu analyzovali, dospěli Moore a jeho tým k závěru, že nadměrné množství chloru se do nich mohlo snadno dostat prosakováním slané vody. Moore v tom proto spatřuje indikátor existence "raného marťanského oceánu", v němž se nacházely sloučeniny se solí, stejně jako je tomu v oceánech na Zemi.[11] Podle naší teorie ovšem tato zvýšená koncentrace výskytu solí a solných sloučenin v meteoritech SNC pochází z jiného oceánu - toho na Planetě K nebo V. Proto je také (v meteoritech SNC) zvýšený výskyt ve vodě rozpustných solí pozoruhodně konzistentní s naší teorií.

        K této záležitosti přispělo i pozorování neobvyklého doprovodného jevu Hale-Boppovy komety, která v roce 1997 krátce, ale s atraktivními vizuálními efekty navštívila oblast vnitřní sluneční soustavy. Za kometou se totiž vyskytla pozoruhodná signatura, (přestože něco podobného už bylo pozorováno i za kometou z roku 1957).[12] Šlo o zvláštní, třetí druh chvostu - navíc k běžným dvěma chvostům (prvním je chvost molekulárních iontů odloučených ze Slunce, a druhým prachový doprovod z malých částeček vycházející z ohonu) se za Hale-Boppovou kometou vyskytoval ještě nápadný třetí ohon, skládající se celý z neutrálního sodíku.[13]    

       Objevitelé byli na rozpacích, jak tento neobyčejný jev vysvětlit, a ve svém prohlášení jednoduše uvedli, že "v této chvíli neexistuje žádné jednoznačné vysvětlení toho, jak se sodíkový chvost vytvořil." Jeden z autorů tohoto článku (Hoagland) si však okamžitě uvědomil, že tato signatura, přestože přestavuje pro většinu astronomů a planetologů záhadu, je zcela v souladu s HEP a lze ji snadno vysvětlit neviditelnou základní molekulou v novém ohonu: chloridem sodným.

         Jinými slovy, pokud je kometa Hale-Bopp dalším fragmentem zničené planety/zničeného měsíce, o kterých Van Flandern mluvil už před nějakými dvaceti lety, pak je objev sodíku jen dalším náznakem toho, že také na původním tělesu, z něhož kometa pochází, byl oceán, a Hale-Bopp je jen další "troskou" oné planety. Proto autor Van Flanderna o této své hypotéze okamžitě informoval.[14]

-pokračování-

Prameny:   

[1]   Apollo 12 Mission Report, pp. 3-10 to 311, 9-39 to 9-40; Victor Cohn, "Moon Quake Caused by Lem Called 'Unlike Any' on Earth," Washington Post, Nov. 21, 1969; Gary V . Latham, Maurice Ewing, Frank Press, George Sutton, James Dorman, Hosio Nakamura, Nafi Toksoz, Ralph Wiggins, and Robert Kovach, "Passive Seismic Experiment," in Apollo 12 Preliminary Science Re-port, NASA SP-235 (Washington, 1970), pp. 39-53

[2]   http://208.154.71.60/bcom/eb/article/7/0,5716,28707+1+28254,00.html 

[3]   T. Van Flandern (1993; 2nd edition 1999), Dark Matter, Missing Planets and New Comets, North Atlantic Books, Berkeley

[4]   Personal communication with the authors.

[5]   http://www.eoascientific.com/prototype/newcampus/space/11/saturn/saturn17.html 

[6]   Alvarez, L. W., Alvarez, W., Asaro, F., and Michel, H. V., 1980, "Extraterrestrial cause for the Cretaceous-Tertiary extinction": Science, v. 208, p. 1095-1108

[7]   http://set.lanl.gov/programs/Mars/Atmosphere.htm 

[8]   R.O. Pepin, "Meteorites: Evidence of Martian origins", Nature 317, (1985)

[9]   "Are the 'Mars Meteorites' Really from Mars?" MetaResearch Bulletin, VOLUME 5 (1996)

[10] SCIENCE 285, 1364-1365 and 1377&1379

[11] http://www.enterprisemission.com/europa.html

[12] SCIENCE 285, 1364-1365 and 1377&1379

[13] http://www.geocities.com/CapeCanaveral/Galaxy/7881/guide/supplement_swg.html 

[14] http://www7.pair.com/arthur/meteor/archive/archive4/Feb98/temp/msg00188.html