Nová studie povrchu Marsu: Co se odehrálo v jeho prehistorii? (6)

          Se zavedením naší "Teorie Marsu jako oběžnice" přichází i objasnění některých geochemických hádanek, které povrch Marsu nabízí. Když v roce 1976 prováděla sonda Viking první měření složení planetárního povrchu přímo na místě, jednou ze záhadných hodnot bylo naměřené množství podílu síry. Oproti zemskému povrchu, kde je toto množství pouze 0,07 %, hlásil Viking hodnotu přes 3 %, což je množství 43krát vyšší. Podobná je i situace s podílem železa - na Zemi jsou to 3,8 %, zatímco na Marsu toto množství přesahuje 15 %.[1] Teorie vzniku planet se obecně shodují na tom, že železo a řada dalších "těžkých elementů" se hromadí uprostřed nově se formujících světů, aby zde vytvořily jádro o vysoké teplotě.[2] Dalším prvkem, na němž se všichni shodují, pokud jde o tvorbu planetárního jádra, je síra - ta v jádrech tvoří až 10% podíl - v podobě FeS (sulfidu železnatého). Při děsivé srážce dvou tak velkých planetárních těles je nevyhnutelné, že dojde k vyvržení hojného množství výše zmíněných prvků přímo do vesmíru. V našem článku se snažíme prokázat, že došlo nejen k tomuto vyvržení, ale také k tomu, že tyto materiály byly zachyceny Marsem, což nyní vede k nálezům podezřele vysokých a zavádějících hodnot těchto kovů ve vzorcích materiálu, který tvoří marťanské povrchové opláštění. Nedávné údaje o povrchovém složení ze Surveyoru, konkrétně z TES (Thermal Emission Spectrometer - Spektrometru termálních emisí), odhalily, že tato anomální síra se na planetě nachází ve formě sulfátů, nikoli tedy v podobě sulfidu železnatého - původního FeS. Podle naší teorie se očividně nabízí, že tento původní sulfid, který se na Mars dostal z vesmíru, zoxidoval a přeměnil se v sulfáty. Podivný osud, zdá se, postihl i železo, jež se na Mars taktéž dostalo (doslova napadalo) díky vesmírné katastrofě.

       Mars před nás však staví daleko větší paradox než jen síru. Musíme si položit otázku mnohem zásadnější: Proč je jeho povrch tak červený?        

       Červená barva Marsu je způsobena, jak už nyní víme díky údajům z TES,[3] existencí značných povrchových nánosů oxidu železitého. Klíčová otázka pak tedy zní: jestliže bylo původním zdrojem železa to, které se na planetu dostalo v podobě kovu z vybuchlých planetárních jader, kde se potom na Marsu vzal volný kyslík, se kterým železo zoxidovalo a vytvořilo sloučeninu? Vědci se shodují, že dokonce i prvotní kyslík, který je na Zemi schopen oxidovat železo v geologické vrstvě nazývané "páskovaná železná ruda" či "red beds", pochází z jednoho jediného hlavního zdroje, a to narůstající biologické aktivity.[4]

-          Hledáme tedy nyní v píscích Marsu, rezavých a bohatých na železo, známky podobné biologické aktivity jako na Zemi?

-          Setkal se kdysi "déšť železa" padající z oblohy - kam přilétl vesmírem od zničené Planety V - s atmosférou bohatou na kyslík, čímž způsobil tragický konec biologicky vyspělé "rajské zahrady" na Marsu obíhajícím v záchytu?

        Údaje o složení povrchu z Mars Global Surveyoru indikují další anomálii, která podporuje náš gravitačně-slapový model Marsu. S využitím informací ze spektrometru TES ohlásili Robert N. Clarke a Todd M. Hoefen ze společnosti U.S. Geological Survey, že na povrchu Marsu identifikovali rozsáhlá ložiska olivínu [(Mg, Fe)2 SiO4] (Obrázek 21).[5]

Obr.č.21: Globální rozvrstvení olivínu na Marsu (modře) (USGS - United States Geological Survey)

         Jelikož olivín (křemičitan hořčíku a železa) v přítomnosti vody velmi rychle zvětrává na jiné minerály, mohla by jeho hojnost na Marsu podle konvenčních teorií napovídat tomu, že planeta je "studená a suchá" už posledních několik miliard let. Podle Clarka je tak díky faktu, že je na Marsu přítomen v takovém množství, prokazatelnost teorie o "teplejším a vlhčím Marsu" zcela nemožná.

        Naše interpretace je ale zcela odlišná: zdrojem olivínu na Marsu (stejně jako zdrojem neobvyklého množství síry a železa) je podle nás jev zcela externího charakteru - tyto přírodniny totiž také pocházejí ze zničené Planety V, spíše než z pradávné vulkanické činnosti na Marsu samotném.

        Olivín je považován za hlavní složku plášťů vnitřních "kamenných" planet, takže jeho rozptyl do vesmíru by byl po srážce planet nevyhnutelný. Stejně jako v případě neobvyklého množství síry a železa v marťanské povrchové půdě, (pocházející podle nás z planetárních jader obnažených srážkou), se i v tomto případě domníváme, že značný podíl olivínu v půdě Marsu je zcela v souladu s námi prezentovanou teorií: totiž že i on byl na planetu transportován s troskami, jež pocházely ze srážky dvou Zemi podobných planet.

        A Mars podstatné množství tohoto rychle tvrdnoucího materiálu nevyhnutelně zachytil. Jelikož se podnebí na Marsu po této první Události radikálně změnilo, a všechna zbývající voda na něm zmrzla, přítomnost velkého množství nezvětralého olivínu může být pouze jedním z dalších nápadných ukazatelů toho, že Mars byl dříve satelitem Planety V, která byla posléze, (a olivín to potvrzuje), zničena při katastrofě.

        Pokud je tato naše teorie správná, pak bychom měli získat další dvě pozorování, která by naši domněnku podložila. Za prvé: olivín detekovaný spektrometrem TES by měl být primárně koncentrován v oblastech popsaných jako oblasti nejsilnějšího vlivu tlakové vlny a nejhustšího spadu trosek pocházejících ze zničené Planety V. A za druhé: současné shluky vodních "skvrn" by se měly nacházet v oblastech s nízkými hodnotami olivínu v půdě.

        Bod číslo jedna: prohlídka mapy celkové distribuce olivínu sestavené spektrometrem TES (Obrázek 22) jednoznačně prokazuje, že přes 90 % tohoto důležitého minerálu je soustředěno v oblastech jižnějších než je marťanská "linie dvojakosti" - tedy ve stejných oblastech, kam dopadaly, a kde jsou koncentrovány trosky zničené Planety V. Znovu opakujme, že olivín v takovémto množství bývá nalezen na nezvětralých vulkanických polích, nově vytrysklých zpod povrchu planetárního pláště. Jelikož standardní teorie vysvětlující jižní, krátery hustě provrtanou hemisféru se zakládají na představě prastarého povrchu, prezentuje pro ně rozvrstvení olivínu závažný problém.

Obr.č.22: Mapa vodních skvrn položená přes mapu rozvrstvení olivínu

         Jak by na se planetu, která jinak vykazuje hojný výskyt rozsáhlých vodních toků a doprovodného zvětrávání olivínu, mohla vztahovat teorie o pradávné a velmi staré jižní polokouli, proti níž v současnosti hovoří mapa distribuce tohoto minerálu? Odpověď zní: nemohla.

         Rozšířený výskyt olivínu proto chápeme jako jednoznačné potvrzení toho, že

a) zdroj tohoto materiálu je nový

b) pochází zvnějšku a nikoli z marťanského podloží

       Přesněji řečeno, jde prostě o nános, který byl původně pláštěm rozpadlých Planet K a V. 

       Bod číslo dvě: pokud přes sebe překryjeme Palermovu mapu "globálního rozvrstvení skvrn" a Clarkovu a Hoefenovu mapu distribuce minerálů (USGS/TES), snadno získáme i druhou požadovanou úměru. Jak je možné vidět (Obrázek 22), snímky shluků "vodních skvrn" se nacházejí téměř výlučně v oblastech, kde je málo olivínu, nebo dokonce vůbec žádný. To je zcela v souladu s teorií, kterou předkládáme - a podle níž jsou tyto skvrny důkazem současného rozsáhlého povrchového proudění vody.  

       Další podpůrné důkazy pro tento dramatický sled událostí pocházejí z dodatečných údajů spektrometru TES. Jak o tom píše časopis SCIENCE,[6] v marťanských oblastech s nízkým koeficientem odrazu slunečního světla byly objeveny dvě pozoruhodné spektrální signatury. Po porovnání se spektry vzorků pozemských hornin vyšlo najevo, že ony dvě směsi jsou tyto: čedičová směs, v níž převažuje plagioklas a klinopyroxen; a druhá, andezitová (křemičitá) směs, v níž převládá plagioklas a sopečné sklo.   

        Dvě oblasti rozvrstvení těchto směsí jsou opět téměř přesně souhlasné s oblastmi, které odděluje a vytyčuje linie planetární dvojakosti. Zatímco čedičová směs se vyskytuje na jihu - v oblasti hustě zbrázděné krátery, směs s vyšším zastoupením křemene je rozvrstvena po severních pláních.

        Takovéto rozdělení Marsu do dvou odlišných mineralogických systémů, v jejichž rámci se vyskytují dva rozdílné povrchové materiály - z nichž jeden je považován za "primitivní,"(protože jeho chemické složení je jednoduché,) a ten druhý je označován za "komplexní," (protože je vytvářen rozsáhlým zvětráváním lehčích a rozlišených složek planetární kůry) - je ve skutečnosti dalším potvrzením naší gravitačně-slapové teorie. Podle konvenční historie planety Mars vypovídá tento nález čedičové ("primitivní") směsi na jižní polokouli (na jižní straně od "linie dvojakosti") o tom, že tato polokoule je, jak už jsme zmínili, o poznání starší než zbytek planety.

        Tato konvenční teorie předpokládá, že "primitivní" směs pochází z dob rané historie Marsu, kdy jeho povrchovou kůru narušila první masivní čedičová sopečná činnost. Z pohledu této teorie se na jih od "linie dvojakosti" na "primitivní" jižní polokouli vyskytují i (námi předpokládané) pozůstatky posledního těžkého meteorického ostřelování planety. Krajina jižní polokoule, kterou z větší části pokrývají krátery, tedy v rámci této teorie potvrzuje myšlenku, že její současná kůra je tou starobylou, původní, z doby před 3 miliardami let či z dob ještě dřívějších.

        Náš gravitačně-slapový model a s ním spojená "zkáza Planety V" pracuje se stejnými údaji, ovšem interpretuje je zcela jinak - vytváří zcela odlišnou rekonstrukci událostí.

        Podle nás je dvojaké složení povrchového planetárního materiálu ve skutečnosti dalším důležitým potvrzením námi předkládané teorie o Marsu. Rozsáhlé plochy s krátery a čedičové ("primitivní") složení jižní polokoule jsou výsledkem úplně stejného vnějšího zdroje, který po planetě rozvrstvil (či doslova "poházel") nezvykle velká množství olivínu, železa a síry: tímto vnějším zdrojem není nic jiného než prvotní masa čedičových trosek planetárního pláště a jádra pocházející z "vybuchlých" Planet K a V. Tato vrstva trosek byla téměř třicet kilometrů silná. I údaje ze spektrometru TES o výrazně zvětralejších severních pláních potvrzují, že - na rozdíl od názoru všech ostatních konvenčních teorií o Marsu - je to tato (severní) hemisféra Marsu, která je starší, a také to, že byla dlouho vystavována erozním vlivům vody? a možná dokonce i vlivům volného (nevázaného) kyslíku.

        V seznamu poslední známkou toho, že Mars byl dříve zachycen jako gravitačně-slapová oběžnice Planety V, a toho, že toto spojení bylo náhle a katastroficky ukončeno, je podrobné ohledání samotné "vypoukliny" Tharsis. Roger J. Phillips z Washington University v St. Louis a několik jeho kolegů nedávno vydali o této marťanské struktuře obsáhlou studii.

        Phillips uvádí, že Tharsiský zdvih je výsledkem utuhnutí 300 milionů krychlových metrů lávy - což je množství, které by stačilo na vrstvu pokrývající celý povrch Marsu do výše 2 kilometrů, pokud by se rozložila rovnoměrně. Zde ale došlo k nahromadění tohoto množství na jednom místě. Tento odhad je také mnohem odvážnější a vyšší než jakýkoliv odhad z dřívějších studií.[7]

-pokračování-

Prameny:  

[1]   Donald W. Patten and Samuel L. Windsor, "The Scars of Mars," pp. 19-21

[2]   "The Physical and Chemical Properties and Resource Potentials of Martian Surface Soils," C. Stoker et al., in J. Lewis, M, Mathews, and M. Guerreri, eds., Resources of Near-Earth Space, University of Arizona, Tucson, 1993

[3]   "Solar System Evolution: A New Perspec-tive," S. R. Taylor, Cambridge University Press, 1992

[4]   http://speclab.cr.usgs.gov/mars.tes.fig1.html

[5]   "Record Of Oxygen From Ancient Atmosphere Seen In Rocks" http://unisci.com/stories/20003/0804002.htm

[6]   ibid.

[7]   http://speclab.cr.usgs.gov/mars.tes.fig1.html