Nová studie povrchu Marsu: Co se odehrálo v jeho prehistorii? (2)

           Van Flandern nedávno rozšířil HEP (Hypotézu explodované planety) o představu, že některé "planety" (Pluto, Merkur a Mars) byly původně ve skutečnosti měsíci (oběžnicemi) současných či již zaniklých planet. Množství podpůrných důkazů pro toto tvrzení je obrovské, ale pro naše účely se budeme věnovat výlučně těm, které jsou relevantní pro Mars. V souladu s námi předkládanou koncepcí tak budeme sledovat jen několik málo z nich, přičemž důkladnější analýzu provedeme v některé z příštích studií.

        Některé důkazy, které shromáždil Van Flandern:

-      Mars je o mnoho menší a lehčí než kterákoliv jiná planeta, u které by existovalo podezření, že bývala dříve měsícem

-      Orbita Marsu je eliptičtější než orbita kterékoliv jiné hlavní planety (kromě Pluta)

-       Jeho rotace je pomalejší než rotace velkých planet, kromě případů, kdy se u nich vyskytuje velký a těžký měsíc

-       Vykazuje značný nesoulad tvarového středu se středem své hmotné masy

-        Jeho tvar není v rovnováze s jeho aktuální rotací

-        Hranice "skořepinové dvojakosti" má tvar téměř přesné kružnice

-        Severní polokoule je pokryta rovnou a hladkou, přibližně 1 km tlustou skořepinou, zatímco skořepina jižní polokoule je tlustá přes 20 km

-        Tloušťka skořepiny na jižní polokouli se směrem k hranici skořepinové dvojakosti postupně zmenšuje

-        Na hraniční linii se objevují laločnaté srázy, které jsou nejvíce nahuštěné právě v této oblasti, a svažují se směrem k této linii

-        V místě maximálního zdvihového tlaku způsobeného přerozdělením pevninské masy vznikly obří sopky

-         Na Marsu došlo k náhlému přepólování geografických pólů - o 90°

-         Zmizela většina původní atmosféry

-         Znenadání a bez zřetelných příčin došlo k masivním záplavám

-         Na Marsu se vyskytuje velké množství izotopu xenonu (Xe 129), který je produktem jaderného štěpení

        Ještě předtím, v roce 1977, představili Dorman & Woolfson v časopise Philosophical Transactions of the Royal Society of London, svou teorii nazvanou "Zachycovací teorie planetárního seřazování". Domnívali se, že Mars byl kdysi původním (nikoli zachyceným) měsícem jedné ze dvou "protoplanet", které se srazily během prvotní fáze formování a zvětšování sluneční soustavy.[1]

       Na podporu své teorie dokonce předložili jeden specifický důkaz o tom, že Mars na začátku takovým satelitem skutečně byl: svou hustotou je totiž Mars mnohem bližší hustotě Jupiterových měsíců (Galilean satellites) než třeba hustotě Venuše, což je planeta s nejnižší hustotou mezi vnitřními planetami. To napovídá tomu, že Mars vznikal a vyvíjel se podobně jako Io, Europa nebo náš Měsíc, spíše než tomu, že by vznikal a vyvíjel se obdobně jako Země nebo jiné kamenné (terestriální) planety.

       Citujme Woolfsona (1984):

       "Jakožto součást scénáře [Zachycovací teorie] bylo předložena úvaha, že Mars byl původně satelitem jedné z planet, které se srazily. Na podporu této myšlenky uvádíme souhrn hustot jednotlivých vesmírných (kamenných) těles podobných Zemi (Obrázek 2). Connell & Woolfson (1983) připisují marťanskou hemisferickou asymetrii, stejně jako v případě Měsíce, abrazivním vlivům způsobeným létajícími kusy hornin, jež byly obrovskými rychlostmi vyvrženy z trosek planetární srážky - zasažena byla přitom jen ta hemisféra, kterou byl Mars přitočen k tělesu, které jakožto satelit obíhal.

      To zapříčinilo ztenčení skořepiny a v případě Marsu to vysvětluje například i nesoulad tvarového středu se středem planetární hmotné masy. Pokud Mars jako satelit obíhal okolo svého mateřského tělesa synchronně s ním, pak by tento mechanismus naznačoval, že osa otáčení Marsu by měla být obsažena v rovině asymetrie, ve skutečnosti ale svírá s touto rovinou úhel 55° [linie dvojakosti má sklon 35° mínus 90°]."

Na obr.2 výše jsou patrné kamenné (terestriální) planety a větší satelity seřazené podle hustoty.

       Mars je se svojí hustotou mnohem bližší našemu Měsíci, Io a Europě než Venuši - první větší kamenné (terestriální) planetě uvedené zde.

       Van Flandernova HEP pracuje s názorem, že na nynějších orbitách Marsu a pásu asteroidů se dříve vyskytovala dvě masivní planetární tělesa. Obě explodovala. První z nich (Planeta K) vybuchla na orbitě stávajícího pásu asteroidů "před několika miliony let". Ta druhá, (Planeta V), explodovala v prostoru blízkém dnešní orbitě Marsu před nějakými 65 miliony let. Podle Flandernovy teorie utrpěl Mars další poškození, když v jeho blízkosti před zhruba 3,2 miliony let explodoval ještě jeden z menších měsíců - konkrétně druhý měsíc Planety V.

        V naší modifikované verzi HEP se budeme snažit ukázat, že není nezbytné hovořit o doslovné planetární "explozi", aby byly vysvětleny všechny následky, o nichž hovořil Van Flandern - zformování asteroidů a komet a únik většiny zbývající hmotné masy z vlivu slunce. V průběhu naší argumentace se budeme opírat o data, které Van Flandern neměl k dispozici, když formuloval svou původní HEP, a to zejména o data vzešlá z pozorování některých planet mimo sluneční soustavu, jejichž orbity jsou podobné té, na níž byl - jak se domníváme - Mars zachycen jiným tělesem (svou "domovskou" a později zničenou Planetou V) a stal se jeho oběžnicí.

        Význam vody

         Pokud měl Mars před svým zachycením, (o něž jakožto o fakt opíráme svou teorii,) hustší atmosféru, která na povrchu umožňovala existenci kapalné vody, je velmi pravděpodobné, že tato voda byla - v závislosti na množství - rozvrstvena v jezerech či oceánech, velmi podobně jako je tomu tady na Zemi. Pokud tomu tak skutečně bylo, pak by se měly pod povrchem - pod dny původních jezer a moří - stále ještě nacházet kapsy, v nichž je voda uvězněna. Tyto dutiny by měly být relativně blízko povrchu, v závislosti na tom, jak dávno voda na povrchu proudila. Pokud by byla v blízkosti povrchu tato "naleziště" zmrzlé nebo (možná i) kapalné vody objevena, silně by to podporovalo tezi o tom, že jejich původním zdrojem byly právě jezera či oceány.

         Nepočítáme-li Levinovu atmosférickou teorii, nejpřesvědčivější důkazy aktuální existence kapalné vody pod povrchem Marsu až donedávna pocházely od Dr. Leonarda Martina z Lowellovy observatoře. Martin v roce 1980 porovnal dva snímky Marsu pořízené orbitery Viking, které jasně zobrazovaly výron vody.[2] To dokládalo působnost geotermálního tepla na vodní zdroj nehluboko pod současným povrchem Marsu.

        V červnu roku 2000 zveřejnili Michael Malin a Ken Edgett z MSSS (Malin Space Science Systems) článek v časopise Science[3], v němž zastávali názor, že zbrázděný povrch útesů a průrev na Marsu je fosilním důkazem dřívější erozivní činnosti proudící kapalné vody. Datovali tuto činnost do doby ne starší než 1 milion let, ale zároveň připustili, že vodní erupce by se mohly objevovat i v dnešní době.

Na obrázku č.3 výše vidíme popsané fosilizované kanály v nichž proudila voda. Zdroj: (MSSS/NASA)

       V roce 1998 si Byran Butcher, jeden z narůstajícího počtu "nezávislých badatelů", povšiml čehosi zvláštního a na internetu zveřejnil podivnou "temnou plochu". Laxně poznamenal, že by se mohlo jednat o "skvrnu od kávy, vodu nebo stín."[4] V červenci 2000 byl zveřejněn mnohem přesnější údaj, založený na snímku z MOC (Mars Orbiter Camera), na němž byla neobvykle tmavá a protáhlá "skvrna", vycházející z bodového zdroje na vnějším povrchu stěny kráteru, což naznačovalo, že se jedná o trvalý vodní tok, a co též odpovídalo jen několik málo dní staré teorii Malina a Edgetta.[5]

        V brzké době pak bylo nalezeno množství dalších obdobných případů.

  Na obrázku č.4 vidíme snímek bodového zdroje výronu kapalné vody - z MO4-00072. Zdroj: (MSSS/NASA)

       Pallermo, Englandová a Moore později zjistili, že povrchové "skvrny" nejsou shodné s eolickými (navátými) útvary ani s útvary vzniklými obnažováním nebo jinými fluviálními procesy.[6] Díky návrhu jednoho z autorů tohoto článku (Hoaglanda) pokračovali Pallermo a kolektiv v systematickém mapování míst, kde došlo k těmto "výronům", aby na základě souřadnic planetárního povrchu zjistili, zda neexistuje nějaký globální vzorec jejich rozmístění. Pro kontrolu také mapovali náhodně zvolené snímky, na nichž se skvrny nevyskytovaly, dokud nevytvořili kompletní, reprezentativní a statisticky platný soubor snímků planetárního povrchu Marsu.

        Ve výsledku se vykrystalizovaly dva globální vzorce: oba poukazovaly na aktuální existenci tekuté vody jakožto zdroje oněch "skvrn" či "výronů". První vzorec se na mapě projevil tak, že snímky výronů se vyskytovaly zejména v zeměpisných šířkách v blízkosti rovníku - nejčastěji mezi 30° severní a 30° jižní šířky; za 40° severní i jižní šířky se pak nevyskytl vůbec žádný. To by napovídalo tomu, že je tento fenomén omezen na teplejší oblasti Marsu, což je očekávatelné, pokud se skutečně jedná o vodní toky. Tento rovníkový vzorec je též neslučitelný s teorií "prašných přívalů", prostřednictvím níž se snaží tyto specifické rysy povrchu planety vysvětlit Malin a NASA.[7]

Na snímku č.5 vidíme mapu znázorňující snímky rozmístění vodních výronů.

         Druhý a ještě důležitější vzorec, jenž byl nalezen, odhalil, že vodní toky se sdružují zejména okolo dvou zřetelných geologických útvarů na povrchu Marsu: dvou zdvihů planetárního pláště pojmenovaných Tharsis a Arabia ("vypouklin" - obrázek 5). Teoretické faktory tohoto druhého (a velmi zřetelného) dvojného vzorce rozmístění "skvrn" jsou primárním tématem tohoto článku.

         Mars jako slapovými silami ovlivňovaný měsíc zachycený větším kosmickým tělesem

         V tomto článku autoři předkládají teorii, podle níž byl Mars v určitém momentě v historii sluneční soustavy zachycen jedním ze dvou větších planetárních těles obíhajících v blízkosti jeho dnešní orbity. Tento náš scénář rozšiřuje Dormanovu a Woolfsonovu Zachycovací teorii planetárního seřazování z roku 1977 a Van Flandernovu HEP - Hypotézu explodující planety - z roku 1978. Vychází též ze současných pozorování nápadně eliptických orbit mnoha nově objevených planet obíhajících kolem sousedních hvězd, o čemž podali zprávu Butler a kolektiv.[8]  

         Relevantním příkladem takové planety je například plynný obr velikosti Jupiteru obíhající kolem sousední hvězdy typu K, Epsilonu Eridani. Jeho doba oběhu je asi 6,9 roku, orbitální excentricita 0,6 a průměrná vzdálenost od hvězdy asi 3,4 AU. Kdyby tato planeta obíhala v naší sluneční soustavě, dostala by se v určité fázi svého oběhu až k Jupiteru a v opačném extrému až téměř k Marsu.[9]  

         Domníváme se proto, že dvě planety, které kdysi existovaly v rozlehlé "mezeře" mezi současnými orbitami Jupiteru a Marsu, s orbitálními excentricitami o mnoho menšími než planeta obíhající hvězdu Epsilon Eridani, se během miliard let postupně ovlivňovaly natolik, že došlo k jejich několika blízkým setkáním. To v posledku vyústilo v událost málo pravděpodobnou, ale možnou - v tzv. "tří-tělesové zachycení", při němž byl tehdy ještě volně obíhající Mars zachycen silným gravitačním polem. Za několik milionů let pak došlo ke kolizi obou větších planet. Jak již bylo uvedeno, tato tělesa jsou ve Van Flandernově původní HEP označována jako "Planeta K" a "Planeta V", z nichž to druhé mělo přibližně čtyřikrát až pětkrát větší hmotnost než má Země.

[1]   Philosophical Transactions of the Royal Society of London Series A, volume 313 (no. 1524), 5-18 (1984)

[2]   NASA Activities Dec. 1980, vol. 11, number 12

[3]   "Evidence for Recent Groundwater Seep-age and Surface Runoff on Mars," Michael C. Malin and Kenneth S. Edgett. Science

[4]   http://www.mufor.org/ares/mgs/20968comp.jpg

[5]   Hoagland, R.C., Bara, M.H., "Enterprise Mission Investigators Confirm Existence of Present Day Water on Mars," July 18th, 2000

[6]   "A study of Mars Global Surveyor (MGS) Mars Orbital Camera (MOC) Images Showing Probable Water Seepages. Are They Dust Slides as NASA Claims or Proof of Water on Mars?" Efrain Pallermo, Jill England and Harry Moore, http://www.users.qwest.net/~vtwild/webpage/SeepsPaper.pdf 

[7]   Edgett, K. S., M. C. Malin, R. J. Sullivan, P. Thomas, and J. Veverka, Dynamic Mars: "New dark slope streaks observed on annual and decadal time scales," Lunar Planet. Sci. XXXI, Abstract No. 1058, Lunar and Planetary Institute, Houston, Texas, March 2000. (poster presentation)

[8]   http://exoplanets.org/index.html

[9]   "The Race to Epsilon Eridani," Schilling, G., Sky and Telescope, June 2001