Tajemství Antarktidy a nezveřejněný příběh Longinova kopí (4)

          V poslední době se vynořilo množství velmi zajímavých informací týkající jednoho z nejpodivnějších kontinentů na naší planetě - Antarktidy. Vzhledem k tomu, že mám aktuálně zpracované některé zajímavé skutečnosti týkající se právě této části naší planety jež hodlám použít v některé z publikací, které připravuji napadlo mne dát dohromady několik reportáží. Kombinuji v ní sérii na první pohled různorodých aspektů, které však, jak pevně doufám spolu úzce souvisí. Asi položíte otázku jak Antarktida souvisí se známým Longinovým kopím. Dlouho jsem přemýšlel odkud začít. Nabízely se různé možnosti, ale nakonec jsem se rozhodl začít právě odtud. Takže co je "Svaté kopí"? Podle "Janova Evangelia" (19:31-37) ve chvíli kdy se Ježíš nacházel na kříži přistoupil k němu jeden z římských setníků a svým kopím proťal jeho bok, aby ukončil jeho utrpení. Křesťanská tradice později tohoto vojáka definovala jako Gaiuse Cassia Longinuse. Legenda hovoří o tom, že napříč mnoha staletími bylo toto svaté kopí v držení vlivných vůdců včetně Konstantina, Justiána, Karla Velikého. Kopí také svého času vlastnil Otto Veliký a mnozí další Habsburští císaři. V neposlední řadě pak jak je všeobecně dobře známo i Adolf Hitler. Legenda mimo jiné říká: "kdokoliv bude vlastnit toho svaté kopí a porozumí jeho funkci bude držet ve svých rukou osud tohoto světa a to jak v dobrém, tak ve zlém"??.

        I když existuje velmi mnoho různých protichůdných názorů mám za to, že nacistická "Stanice 211" na území Antarktidy skutečně existovala. Ba dokonce zastáván názor, že byla nacisty aktivně užívána minimálně ještě nějakou dobu po pádu Berlína a německé kapitulaci. Nasvědčuje tomu německá námořní aktivita, která byla v blízkých oblastech zaznamenána ještě několik měsíců po kapitulaci.

        Tak například 10. července 1945 více jak dva měsíce po zastavení válečných operací byla chycená německá ponorka U-530, která se nakonec vzdala argentinským úřadům nedaleko přístavu Mara del Plata. Jde o argentinský přístav, který se nachází nejblíže břehům Antarktidy. Podobně dopadla o měsíc později, přesně 17. srpna 1945, ponorka U-977. Ta skončila ve stejnojmenném přístavu. Obě dvě plavila byly zřejmě součástí posledního Hitlerova konvoje, který směřoval k břehům Antarktidy. Buechneův informátor vystupující pod pseudonymem Capt. Bernhart pravděpodobně sloužil na jednom z těchto plavidel. Ale existují i další popisy poválečné německé aktivity podobného tipu.

        Francouzské noviny "France Soir" dne 25. září 1946 zveřejnily informace o nepřetržitém proudu informací popisující  aktivity německého ponorkového loďstva v oblasti "Tierra del Fuego" mezi nejjižnější špičkou Latinské Ameriky a kontinentem Antarktidy. Později se ukázalo, že tyto zvěsti stojí na opodstatněných základech.

       Později ty samé noviny zveřejnily v podstatě až neuvěřitelný popis střetnutí s Německu ponorkou. V podstatě popsali toto:

      "Téměř jeden a půl roku po ukončení II. světové války byla islandská velrybářská loď "Juliana" zastavena velkou německou ponorkou. Juliana se nacházela již v podstatě v antarktické oblasti pod Falklandy (Malvínskými ostrovy). Když se ponorka vynořila vyvěsila červeno černou vlajku. Velitel ponorky ještě s dalšími námořníky nastoupil na velrybářskou loď přičemž požadoval  od kapitána Hekla a jeho námořníků čerstvé potraviny. Po určité době vyjednávání bylo žádosti vyhověno.

        Německý důstojník prý mluvil velmi dobrou angličtinou a za potraviny zaplatil v dolarech přičemž dal kapitánovi lodě prémii 10 dolarů za každého člena posádky. Zatímco se potraviny přenášely do ponorky, oznámil velitel ponorky kapitánovi rybářské lodi přesnou pozici velkého hejna velryb. Později "Juliana" skutečně velryby objevila a to na místě, které bylo určeno."

        Je možné, že by po válce v inkriminované oblasti kromě U-530 a U-977 operovaly ještě nějaké další ponorky? Pro takové aktivity neexistují žádné formální záznamy, nicméně je fakt, že během II. světové války "zmizelo" celkem 54 ponorek. Z tohoto počtu se pak pouze u 11 strojů dodatečně prokázala havárie s nezvratným osudem na dne oceánu.

       Je možné předpokládat, že jakmile první fáze stavby "Stanice 211" byla hotová začalo se s přeskupováním množství experimentálních zbraní, plánů, technologie a dalších nutných zařízení, tak aby se na vývoji některých systémů mohlo pokračovat do posledních dnů války a s největší pravděpodobností i po válce.

       V souvislosti s experimentálními zbraněmi hitlerovského Německa máme na mysli některé velmi specifické technologie. O nich se podrobněji rozepisuji v jiných reportážích, ale vzhledem k tomu, že přece jen do určité míry mohou souviset se "Stanicí 211" zmínil bych pár nejdůležitějších fakt i zde.

       Koncem roku 1944 Himlerova SS převzala kompletní kontrolu nad pokročilou zbraňovou technologií včetně experimentálních projektů v oblasti raketové  a letecké technologie. Pod jejich kontrolu spadly i četné podzemní instalace po celém Německu, ale i jinde jako např. v Polsku a nebo České republice. Je zřejmé, že nacistické vývojové programy nepodléhaly pouze ortodoxnímu vědeckému pojetí, ale v mnohém šli za hranice tradičně uchopitelných doktrín. Klasickým příkladem může být výzkum Viktora Schaubergera (1885 - 1958), který propagoval zcela nové chápání přírodních věd v rovině zákonů a principů, které v jeho době zůstaly tradiční vědou nepovšimnuty. Schauberger ale nebyl jediným vědcem takového způsobu uvažování. Existovala ohromná snaha všechny tyto nadčasové myšlenky a objevy zúročit především v oblasti raketové a letecké techniky.

        Spojenci, ale i Rusové narazili na mnoha místech na důkazy programu vývoje diskovitých letounů, které v tehdejší době představovaly jen těžko uvěřitelný skok v oblasti pohonného systému, metalurgie, ale i designu. Samostatnou kapitolou pak byla experimentální raketová základna v Peenemunde jejímž šéfem byl známý Wernher Von Braun, který se po válce stal velmi významným činitelem uvnitř NASA.

      V květnu roku 1980 v magazínu "Neuve Prese" vyšel zajímavý materiál, který popisoval vzpomínky německého inženýra, který pracoval na projektu diskovitých typů letounů. Tento muž zcela vážně tvrdil, že tato zařízení byla schopná dosáhnout až 3000 kilometrů za hodinu. Poté co po II. světové válce přeběhl do USA (spíše si myslím, že byl v rámci projektu "Paperclipe" přesunut) byl požádán o technické detaily, které měly nějakou souvislost s jeho prací.

       Od roku 1947 až do prosince 1969 provedlo americké letectvo šetření k mnoha případům týkající se přeletů tzv ufos nad územím USA. V rámci těchto aktivit, které jsou dodnes velmi neprůhledné a zahalené těžkou mlhou dohadů, domněnek a polopravd vznikla celá řada armádních a nebo přímo vládních projektů zabývající se výzkumem těchto aktivit. Nechci se tu o nich podrobně rozepisovat neb existuje celá řada specializovaných internetových zdrojů na toto téma. Odcituji tedy alespoň slova Edwarda Rupperta z roku 1956:

       "Když II. světová válka skončila měli Němci k dispozici několik velmi radikálních druhů letounů řízených raket ve vývoji. Většina z těchto technologií byla v ranném stádiu výzkumu, ale jsem přesvědčen, že měly k dispozici aktivní prototypy, které se svým projevem a designem velmi blížily tomu co nyní považujeme za ufos."

       Spojenci poté co se seznámili s dostupnou projektovou dokumentací především v experimentálních oblastech raketové a letecké technologie v době po kapitulaci Německa si museli šťastně vydechnout. Zcela trefně to vyjádřil sir Roy Feddon když řekl:

       "Viděl jsem dostatek jejich výrobních plánů a dokumentace na to abych i uvědomil, že pokud by se jim podařilo protáhnout válku ještě o několik měsíců byly bychom konfrontováni se skupinou zcela nové a smrtící vzdušné zbraňové technologie."

       Před tím než se začaly vyrábět ponorky na elektrický pohon bylo nutné u klasického typu ponorek dočerpat palivo během cesty. Němci tak během II. světové války v rámci cest k Antarktidě využívali především dvou přístavů. Byl to již zmíněný Tierra del Fuego v Argentině (je všeobecně známé, že tento stát sympatizoval s hitlerovským Německem) a pak to byl přístav nedaleko Mysu Dobré Naděje v Jižní Africe. Je zajímavé, že obě dvě lokality v době II. světové války a těsně po jejím skončení byly známé masivním pozorováním objektů ufos.

       Po velmi zvláštní a dodnes doposud nevysvětlené Hessově mírové misi do Anglie, která vyústila v jeho zatčení a umístění za mříže převzal vedení projektu v Antarktidě admirál Donitz (přehlasované "o"). Velmi známý je jeho projev k novým námořním kadetům z roku 1944, kde mimo jiné zlověstně sdělil:

       "Německé námořnictvo má v rukou velké trumfy, které bude schopno využít již v blízké budoucnosti. Německé námořnictvo má k dispozici mnoho úkrytů, kde budou moci být v klidu dokončené všechny velké a důležité plány "Třetí Říše"??

- pokračování -