Reakce čtenáře na článek "Časy se mění".....

        Dovoluji si Vám písemně reagovat na článek "Časy se mění", i když nejste jeho autorem, ale pouze s ním a s jeho obsahem, jak doufám, souhlasíte. Napřed jsem pročetl diskuzi uvedenou na původním zdroji, která informace obsažené v článku doplnila a obohatila. Mě to vedlo k úvaze o své minulosti, k zamyšlení nad tím, co jsem já sám zažil. Nejsem ani emigrant, ani cizozemec, tedy nemám zkušenosti nikde jinde, než tady v naší republice. Kdysi dávno, když jsem začínal pracovat tehdy v socialistickém státním sektoru (jiný neexistoval), byla pracovní doba 8,5 hodiny denně, na vrátnici píchačky nebo kniha příchodů a odchodů (kontrolovaná jako snad všechno bedlivým okem sloužícího). Na konci měsíce jsem sečetl hodiny, co bylo navíc (méně být nesmělo, jenom když na to byl papír), to jsem mohl další měsíc vykázat do mínusu jako náhradní volno. Přesčasy se u nás, vzdělanějších kádrů, neproplácely, musely se vybrat jinak. Občas se s reptáním šlo do zaměstnání i o pracovní mimořádné sobotě (na počest nějakého XY jsme se flákali na pracovišti). Plat byl pořád stejný, jako přes kopírák, jen odměny se sem tam lišily. Co se dělalo v pracovní době bylo druhořadé, to si musel vedoucí buď ohlídat, nebo zdůvodnit.

       Takhle to bylo nalajnováno až do v dáli mizející budoucnosti.

       Potom přišlo zvonění klíči, vkročil sem "kapitalismus". Zpočátku žádná změna, až po výměně zaměstnavatele (po 11 letech, z toho sedmi na stejné pozici bez výhledu na zlepšení). Státní podniky, kde byly práva a povinnosti zaměstnanců téměř beze změn, pomalu ale jistě končily. Většinou potupným rozpadem na malé soukromé provozy, ale i prodejem nějakému cizákovi.

       Má první zkušenost ze soukromé firmy (před více jak 10 lety) - pracovní doba se nekontrolovala (žádné píchačky ani knihy), zvláště pozdní odchody se nijak neevidovaly, byť byly téměř samozřejmostí. Úkolů stále víc a více, bylo třeba něco malého udělat - "to je přece pro Vás maličkost"! Na jednu stranu slova o tom, jak je náročné hospodaření v novém tržním prostředí, že nejsou peníze téměř na nic, na druhou stranu vyšší vedoucí měli pro své soukromé použití veškeré vybavení i služby zaměstnanců, zcela zdarma a automaticky. A na výroční schůzi básně o tom, jak firma prosperuje a jak máme být hrdí na to, že u ní můžeme pracovat a obětovat se jí.

       Po letech další zkušenost se soukromým zaměstnavatelem - dohodnutý plat (papírově samozřejmě podstatně nižší kvůli odvodům) celé tři roky stejný, ani náznak možné změny. Výhody jen nejnutnější, dané zákoníkem práce. Pracovní doba se opět kontroluje jen ve směru krácení, jinak je to jedno. Hlavně ať se plní úkoly.

        Další malá soukromá firma - návrh na náhradní volno (odpracováno již předem) provází kyselý obličej a slova o něčem nežádoucím (byť předtím při nástupu dohodnutém). Tak zvaná pružná pracovní doba - zaokrouhlování na půlhodiny, samozřejmě že ne nahoru. Odpracuješ za měsíc 200 hodin? Zůstaneš v práci do půlnoci, když je to potřeba? Bez reptání a nároku na náhradu? Pak je vše OK, pan ředitel tě možná pochválí před spolupracovníky a uvede tě jako příklad ostatním vhodný k následování. Potřebuješ něco ke splnění úkolu? Tak si to sežeň sám, ale pokud možno za málo peněz, jinak budou problémy při proplacení. Něco se nepovede? Pak všichni, i ti, kteří za to nemohou, budou kráceni na ohodnocení.

       Poslední zkušenost, tentokráte ze socialistického pohrobku. Benefity jakž takž, nároky na pracovní vytížení malé, zato nutnost vykázat přítomnost nejméně v rámci pracovní doby plus "něco". Kdo má to "něco" hodně veliké, může se dočkat o troch větších prémií.

       Když to tak shrnu, tak mně bylo za socialismu lépe. Potřeboval jsem volno - tak jsem si jej "nadpracoval" (rozuměj zůstal párkrát déle na pracovišti). Když jsem onemocněl, dostalo se mně veškeré tehdejší dostupné péče. Zadarmo. Bydlení za babku, jednoduché nakupování, jistota důchodu (v 60 letech!).

      A dnes? Onemocnět bude drahé - léky, předpisy, nemocnice, doktorka, všude bude natažená ruka, vyžadující peníze. Přestože si platím nemalé pojištění. Ceny všeho blízké sousedním státům na západ, platy stagnující kdesi na chvostu daleko za platy v těchže zemích. Bydlení jakbysmet. Padne na něj nejmíň polovina platu, další kus si urve nejmenovaná energetická společnost, která vykazuje mnohamiliardové zisky, ale přesto neustále zvyšuje ceny. Abysme se ani náhodou neměli lépe. Svět je tak propojený, že v Americe si někdo uprdne a my tady se začneme z toho dusit.

       Že mám větší svobodu? Že mohu cestovat? Na to nemám ani čas (musím dělat přesčasy za to, že mohu pracovat u prosperující firmy), ani peníze. Zadlužovat se nechci, aby na mě nepřišel nějaký exekutor. I když ani v tom není jistota, kdykoliv vám mohou vzít vše, bezdůvodně a beztrestně. A nikdo se vás nazastane.

       Je to čím dál horší. V rámci globalizace je ale čím dál méně míst, kde by vývoj šel jinak. Být pesimistou, řekl bych, že to jde do ... Jenom spláchnout.

       V poslední době jsem nechodil k volebním urnám, nedokázal jsem si z toho bahna vybrat někoho aspoň trochu čistého. Ale teď docházím k přesvědčení, že musím jít volit. kohokoliv, jenom ne ty, co jsou tam teď. Obírají mě i o to málo, co dosud mám. O pocit klidu a alespoň částečné jistoty. Té jistoty, že když budu loajální, tak mne nechají na pokoji. Toho klidu, který je nutný k základnímu přežití. Že když na mne dolehne stáří a nemoci (což není tak daleko), tak budu mít zastání nejen u těch nejbližších. Nejen u těch, kdož mě mají rádi. Že se najdou i tací, kterým nebudu lhostejný, pro které nebudu jen položkou pod rodným číslem, označujícím konto má dáti - dal.

Článek: "Časy se mění" je k přečtení - ZDE