Meziplanetární "Den Poté" (11)

        Přestože se v roce 1986, když letěl Voyager kolem, zdálo, že je Uran tak "jednotvárný jako kulečníková koule",  začaly se objevovat výrazně jasné mraky -alespoň z roku 1996... mraky "téměř tak velké jako kontinenty na Zemi, jako třeba Evropa", a objevily se zde během pouhých deseti let nebo ještě kratší doby! [94] Do roku 1998, o dva roky později, Hubblův vesmírný teleskop objevil ve velmi krátké době téměř stejné množství mračen ve vysoké Uranské atmosféře jako bylo pozorováno v průběhu celé historie Uranu až do tohoto okamžiku. Jeden z těchto mraků byl "jasnější než jakýkoli jiný mrak, pozorovaný na Uranu kdykoli předtím." [95]  Asi o rok později, v roce 1999, kdy se tyto změny nadále zvětšovaly, články NASA psaly o Uranu v tom smyslu, že byl "zasažen" "Obrovskými Bouřemi", [96] což z něj dělá "dynamický svět s nejzářivějšími mraky ve vnější sluneční soustavě". Jako zajímavou analogii NASA uvedla, že "pokud by jaro na Zemi bylo jen trochu podobné tomu, jaké bude na Uranu, zažívali bychom vlny masivních bouří, přičemž každá z nich by pokrývala zemi od Kansasu po New York, s teplotami 300 stupňů pod nulou". [97]

        Je vám to nějak povědomé ... jako jisté kataklyzmatické prvky počasí zobrazení právě teď na Zemi ... v jednom filmu?

Uměle obarvený infračervený záběr vysokovýškových zářivých mračen na Uranu

       A zde se nabízí otázka ... .

       Byl Uran vždy takový a vykazoval tyto specifické, úžasné rysy v mračnech - a my jsme jednoduše dříve neměli příležitost pořádně si jich všimnout? Nebo se snad dostaly do zorného úhlu Země až s postupem času a na základě Uranovy zdlouhavé 64leté oběžné dráhy kolem Slunce? Odehrávají se tam doopravdy tak neobvyklé změny ... nebo - se pouze dovídáme o něčem, co už tam bylo dříve?

       Zde je odpověď: šéf vědců v NASA komentoval tyto stále zářivější a činnější oblaky jako "opravdu velké, obrovské změny" na Uranu (zde je důraz) ve srovnání s tím, co jsme viděli s Voyagerem jen před pár lety. Nezapomínejme, že Voyager neviděl Uran z téhož úhlu, z něhož jej sledujeme ze Země s pozemským teleskopem či Hubblem. [98]

       Přesto se jistě najdou skeptikové, kteří napadnou tyto závěry a sebejistě budou tvrdit, že "se nic zvláštního neděje" ... "je to stále totéž a totéž" ... nebo "jakékoli změny jsou výsledkem běžných sezónních proměn odehrávajících se na základě neustále se měnící Uranovy relativní pozice vůči Slunci".

      Přesně naopak.

      V říjnu 2000 oficiální briefing NASA uznal, že existují "jednotlivé rysy 25 stupňů severně, které mají nejvyšší kontrast jaký byl kdy pozorován na uranském oblaku. Pamatujte si: nejvyšší kontrast (čti: největší jasnost/zářivost) jaký byl kdy na Uranu spatřen byl zaregistrován v roce ... 2000.

      Zde je hlavní argument: "dlouhodobá pozorování Uranu ze Země ukazují na sezónní změny zářivosti" ... Takže, dokonce i ze Země byly registrovány významné změny... založené na nových útvarech mračen, "jejichž původ není dost dobře znám". [99]

      Dobrá, přestože je nejjednodušší svádět zbrusu nové zářící mraky Uranu, velikosti kontinentu, na úhel jeho pozice ve vztahu k jeho oběžné dráze kolem Slunce, předešlá analýza NASA odhaluje, že věda zde zkrátka není od toho, aby vysvětlila, jak tato mračna mohla být stvořena ... tímto způsobem.

       HD Model - ano...

       Fluidická energie vyšších dimenzí (existující všude kolem nás, v nehmotném éteru, jen mimo dosah našich pěti fyzických smyslů a obvyklých detekčních přístrojů...) se zjevně kumuluje uvnitř Uranu a také mnoha dalších tělesech, která jsme zkoumali, po celé sluneční soustavě. Když k tomuto dochází, předměty (jako jsou planety či měsíce) jsou nuceny "vypouštět" tuto energii do našeho vlastního tří-dimenzionálního referenčního rámce, kde se projevuje v různých formách v závislosti na povaze 3D hmoty, které se to týká.

       Na plynných planetách se to projevuje vznikem "zářivých nových útvarů ve formě mračen" - díky dodatečnému přísunu energie podporujícímu zvýšenou konvektivní činnost a následné vysokovýškové kondenzaci zářících mračen ledových krystalů ... jako je metanový cirus momentálně figurující ve vyšší atmosféře Uranu.

       Na druhé straně, pokud se energie objeví na kamenitých satelitech (či planetách), bez hojné atmosféry - jako je Jupiterův Io - zvýšená teplotní aktivita vytvoří rozpoznatelné geometrické vzorce vnitřního vulkanického ohřevu a erupcí, odpovídající hyperdimenzionálnímu rezonančnímu toku, k němuž dochází mezi dimenzemi - přičemž následkem může být například nově pozorovaná "200 mil široká žhavá, lávová oblast" přesně geometricky vyhraněná, nacházející se na povrchu lo.

       A co samotná atmosféra Uranu?

       Jestliže se celková planetární zářivost Uranu mění tak dramaticky, na základě zvýšené konvektivní oblačné činnosti - existuje náznak stejně masivních kompozičních atmosferických změn, které by měly tyto klimatické změny doprovázet, v HD Modelu? Změny podobné "vysokým nárůstům helia a těžších iontů" nyní pozorovaným v plazmatických emisích Slunce; "nepříjemnému" 10%nímu snížení těžkých prvků v atmosféře Jupiteru (propojenému s odpovídajícím 10%ním nárůstem helia, jednoho ze základních prvků rovněž záhadně narůstajících na Slunci); nedávné "překvapivé ... hojnosti" ozónu v atmosféře Marsu; nebo "dramatickému" snížení plynů síry v atmosféře Venuše ... propojenému se stejně matoucím, zjevně souběžným, zvýšením kyslíku - přičemž posledně jmenovaný se objevuje ve formě geometricky definovaného "tetrahedrálního/čtyřstěnného" zvýšení aurorálního záření ... o více než 2500 procent!?

        Samozřejmě, že existuje.

        Ve skutečnosti pozorujeme změřitelnou změnu v kompozici Uranovy atmosféry, která se objevila teprve nedávno. Oxid uhelnatý byl odhalen v Uranově atmosféře poprvé v prosinci roku 2003 a zúčastnění vědci se domnívají, že tento plyn pochází z prachu proudícího celou sluneční soustavou.[100] Původ tohoto nového prachu hraje velmi důležitou úlohu ve (Wilcockově verzi) HD Modelu, což krátce prozkoumáme v Části 4... Zdá se, že tento "anomální" prach si nachází svou cestu do planetárních atmosfér po celé sluneční soustavě, kde nikdy dříve nebyl pozorován, a to včetně Země.

        S tímto kontrastuje názor druhého autora (Hoagland) - podpořený převratnými laboratorními údaji z "komunity nové energie" - že takovéto dramatické kompoziční změny jsou pravděpodobně přímým vedlejším produktem samotných zvyšujících se HD energií ... doslova alchimistické planetární transformace jednoho prvku (či prvků) v jiný, uvnitř těchto planetárních atmosfér ... .

       Než opustíme Uranský systém, máme na skladě ještě jedno překvapení.

       Na jednom z Uranových nejzáhadnějších měsíců je přítomen jedinečný geometrický fenomén - který se přímo neváže k žádné z probíhajících změn, na které jsme zde upozornili - nicméně je značně svědčící a vypovídající o zásadní fyzice tvořící základ všech těchto změn sluneční soustavy. Poslední sada záběrů v této sekci dramaticky odkrývá tento významný fenomén - fyzikální proces účatnící se stvoření (jak jeden z nás, Wilcock, věří) Uranského měsíce Miranda - proces, který přímo podporuje HD Model.

       Překvapivé záběry z Voyageru 2 získané v lednu 1986 ukazují zářící, zjevně geometrickou, fomaci ve tvaru L na Mirandě, viz. obr. níže  - velmi jednoznačnou - a naprosto bez jakéhokoli teoretického vysvětlení v konvenčních geologických modelech pro formaci měsíců či následný vývoj ... Podívejte se zblízka a pozorně prostudujte dvě strany obrázku...

Záběr z Voyageru zachycující Uranský měsíc Miranda a trojúhelníkový geometrický útvar

        Jaká je pravděpodobnost pozorování soustavy podobných úhlů - v takové blízkosti a vztahu, s takovou dokonalostí geometricky rovných linií - pokud by se jednalo pouze o "přirozenou formaci" (ve smyslu hlavního proudu)? Dokonce i jemně rozšířená povaha dvou vyšších, menších trojúhelníků není nenadálá: neboť tvar hlavních geometrických "zdůrazněných vzorců" je promítána na kulatý povrch. Geometrie čili pravidelnost je očividně zřejmá - přičemž největším vodítkem k jejímu původu je, že nejrozsáhlejší pozorovatelný "trojúhelník" na Mirandě je ... nebo kdysi byl ... dokonale rovnostranný.

        Ucelenější přehled scénáře, jenž vypovídá o této ojedinělé satelitní geometrii, byl představen ve Wilcockově "Božském kosmu" (a bude do určité míry zopakován v části čtvrté této zprávy), avšak zde je jádro modelu:

        Poté, co se zformovala Miranda, v prachu a plynné mlhovině, která obklopovala Uran ve vznikající sluneční soustavě, došlo k následné, zjevné fyzikální expanzi Mirandy... krátce (geologicky řečeno) po její vlastní formaci. Jeví se, že proces byl formován vnitřními geometrickými silami - rezonujícími vnitřními energetickými vzorci, stále nepotvrzenými (už vůbec ne vysvětlenými) kterýmkoli z planetárních modelů hlavního proudu vědy.

        Když se tento proces odehrával, většina povrchu nyní ledové Mirandy se skládala po jistou dobu z vysokého procenta tekuté vody (!), což jsou ideální podmínky k tomu, aby se fluidická HD energie mohla projevit v podobě "formativní geometrie" v naší dimenzi. V této ranné éře byly normálně neviditelné vnitřní geometrické rezonance, na které jsme poukazovali v jiných částech této zprávy, zřejmě schopné opustit svůj neomylně geometrický podpis na rychle se ochlazujících povrchových vrstvách ledové měsíční koule.

        Podle Wilcocka "trojúhelníky", které stále můžeme rozlišit na obrázcích výše a níže, zřejmě vykazují části pravidelného geometrického tělěsa "icosahedron", který má tvar jako fotbalový míč s dvaceti ploškami (fasetami), přičemž každá z nich je dokonalým rovnoramenným trojúhelníkem. Při bližším prostudování obrázků je možné spatřit rovnou bílou linii, která by mohla naznačovat čtvrtý trojúhelník v dokonalé úhlové pozicici pod dvěma ostatními. Ještě další bílá signatura na povrchu měsíce by mohla lokalizovat horní roh pátého trojúhelníku mnešího než jsou ty ostatní avšak se steknou základní rotací. Tento jsme ale do spodního obrázku nezakreslili z důvodu zachování snadné orientace. Přesvědčte se sami.

Záběr z družice Voyager na jupiterův měsíc Miranda se čtveřitou trojúhelnikovou geometrií

Prameny:

 [94] "Using the Hubble telescope's visible-light camera, astronomers for the first time this century have detected clouds in the Northern Hemisphere of Uranus. The snapshots show banded structure and multiple clouds?The clouds can be seen along the planet's right edge [the bright dots]. Another cloud [faint white dot] is barely visible near the bottom of the blue band. The clouds are almost as large as continents on Earth, such as Europe."

NASA / Karkoschka, Erich et al. Huge Spring Storms Rouse Uranus from Winter Hibernation. HubbleSite NewsCenter, Mar. 29, 1999, no. 11. URL: http://hubblesite.org/newscenter/newsdesk/archive/releases/1999/11/text 

[95] "Hubble recently found about 20 clouds - nearly as many clouds on Uranus as the previous total in the history of modern observations. The orange-colored clouds near the prominent bright band circle the planet at more than 300 mph (500 km/h). One of the clouds on the right-hand side is brighter than any other cloud ever seen on Uranus."

Karkoschka, Erich et al. Hubble Finds Many Bright Clouds on Uranus. HubbleSite NewsCenter, Oct. 14, 1998, no. 35. URL: http://hubblesite.org/newscenter/newsdesk/archive/releases/1998/35/ 

[96] NASA. "Huge Storms Hit the Planet Uranus." Science@NASA website, Mar. 29, 1999. URL: http://science.nasa.gov/newhome/headlines/ast29mar99_1.htm 

[97] "If springtime on Earth were anything like it will be on Uranus, we would be experiencing waves of massive storms, each one covering the country from Kansas to New York, with temperatures of 300 degrees below zero.

A dramatic new time-lapse movie by the Hubble telescope shows for the first time seasonal changes on the planet. Once considered one of the blander-looking planets, Uranus is now revealed as a dynamic world with the brightest clouds in the outer solar system?The Northern Hemisphere of Uranus is just now coming out of the grip of its decades-long winter. As the sunlight reaches some latitudes, it warms the atmosphere. This appears to be causing the atmosphere to come out of a frigid hibernation and stir back to life."?when NASA's Voyager 2 flew by in 1986, Uranus appeared as featureless as a cue ball."

NASA / Karkoschka, Erich et al. Huge Spring Storms Rouse Uranus from Winter Hibernation. HubbleSite NewsCenter, Mar. 29, 1999, no. 11. URL: http://hubblesite.org/newscenter/newsdesk/archive/releases/1999/11/text 

[98] "The only other detailed photos of Uranus were taken in 1986 when Voyager 2 passed by on its way to the outer limits of the solar system. At that time, the northern hemisphere was shrouded in darkness?

One major difference [in the new Hubble images] is a system of giant jet-streams pushing through Uranus' cloud layers at hundreds of miles an hour. Another is several isolated, bright clouds - measuring about 600-1200 miles across - relatively small by Uranus' standards?"Compared to what we have seen on Voyager, these are really big, big changes," said Karkoschka, a senior research associate at the Lunar and Planetary Laboratory."

McLachlan, Sean. UA scientists look closely at Uranus. University of Arizona Daily Wildcat, March 30, 1999. URL: http://wildcat.arizona.edu/papers/92/123/01_3_m.html 

[99] "Uranus is rapidly approaching equinox in 2007, with another 4 degrees of latitude in the Northern Hemisphere becoming visible every year. Recent HST images during this unique epoch have revealed: {i} strongly wavelength-dependent latitudinal structure, {ii} the presence of numerous visible-wavelength cloud features in the northern hemisphere, and, {iii} in the near-IR, discrete features northward of 25degrees N that have the highest contrast ever seen for a Uranian cloud.

Long-term ground-based observations show seasonal brightness changes whose origins are not well understood."Hubble Space Telescope Daily Report #2719. 1.29 Completed WF/PC-2 8634 (Atmospheric Variability on Uranus and Neptune). Period Covered: 09/29/00-10/02/00. URL: http://www.stsci.edu/ftp/observing/status_reports/old_reports_00/hst_status_10_02_00 

[100] "A team from Paris Observatory, led by Therese Encrenaz (LESIA), has just detected for the first time the molecule of carbon monoxide (CO) in the atmosphere of Uranus. The origin of this molecule is probably external to the planet, for example due to micrometeorites.

In spite of their common status of "icy giants" in the outer solar system, the two giant planets Uranus and Neptune, with comparable sizes and densities, show significant differences. In particular, the CO and HCN molecules have been detected in large amounts in Neptune's stratosphere, from millimeter spectroscopy, while this technique was unsuccessful in the case of Uranus?New measurements made in the infrared range have now allowed the detection of CO in the atmosphere of Uranus. This measurement has been made possible by the very high sensitivity of the infrared spectrometer ISAAC?This result, if confirmed, seems to imply an external origin for [the] CO, which would come, like the water vapor detected in the giant planets' stratospheres, from an interplanetary flux of micrometeorites trapped in the planets' gravity field."

Encrenaz, T. et al. First detection of CO in Uranus. Observatoire de Paris Press Release, SpaceRef.com, Wed. Dec. 17, 2003. URL: http://www.spaceref.com/news/viewpr.html?pid=13226