Meziplanetární "Den poté" (6)

       Stejně záhadné geometrické úkazy byly objeveny v atmosféře Jupiteru a ohlášeny s menší fanfárou NASA. Přestože vědci označují atmosferickou strukturu na obrázku 12 jako "kvazi-hexagon" (nedokonalý šestiúhelník), je také možné objevit v oblačných polárních strukturách Jupiteru, v rámci omezených údajů, jež máme k dispozici, pětistranný pětiúhelník. Ohromující na tom všem je však skutečnost, že tato stabilní, pomalu rotující struktura severní polární oblasti Jupiteru vytváří "prudký pokles teploty" uvnitř svých rovnoměrných, geometrických hranic a udržuje tak "polární atmosféru a stratosferickou mlhovinu izolovanou od zbytku atmosféry". (Jeden z nás - Wilcock - věří, že možná vidíme jednu stranu jiného zapuštěného, rezonujícího 3D geometrického útvaru, známého jako "dvanáctistěn", což je objekt o dvanácti stěnách, vytvarovaný jako fotbalový míč, kde je každá strana dokonalým pětiúhelníkem.)

 

       Za použití Photoshopu přidal pro porovnání geometricky dokonalý "osvícený pětiúhelník" do levého obrázku:

 


Arktický polární vortex Jupiteru s přidaným pětiúhelníkem vlevo

 

       NASA otevřeně diskutovala o této nezvyklé formaci a dokonce zmínila symetrii, nicméně zašla pouze tak daleko, že navrhla výskyt "nedokonalého šestiúhelníkového útvaru" uvnitř, ale již nezmínila stejně pravděpodobný výskyt pětiúhelníkové struktury. [38]

        Vzpomínáte, jak jsme probírali záhadné objevení se ledu v polárních oblastech sluncem vysušeného Merkuru? Tehdy jsme naznačili, že se může jednat o hyperdimenzionální "efekt ochranného štítu", jenž chrání tuto oblast před přirozeným slunečním teplem a dává tak vzniknout tajemnému mechanismu "ledničky". Podle Wilcockova výkladu mračen Jupiteru se pětiúhelníková "vlnová geometrie" zdá být dalším charakteristickým rysem stejně nezvyklého ochlazení polárních oblastí, zatímco jsme viděli nízké teploty polárních oblastí Marsu ohraničených šestiúhelníkovým povrchovým vzorem. Toto narůstající množství důkazů můžeme tedy shrnout v konstatování, že povrchový či atmosferický zahřívací vzorec může být někdy ovlivněn spíše svou rezonanční vnitřní éterovou "geometrií", než přímým vnějším slunečním zářením.

       Jestliže Jupiter vskutku prochází hyperdimenzionálním "nabitím", v HD modelu můžeme za nějaký čas očekávat objevení fenoménu větrné smršti v blízkosti jednoho z uzlů (hrotů) tohoto severního pětiúhelníku. Film vyrobený z 1200 obrázků Jupiteru pocházejících z kosmické lodi NASA Cassini, udělaných koncem roku 2000, odhaluje přesně toto - temnou větrnou smršť (vortex) velkou jako Velká Červená Skvrna Jupiteru na stejné zeměpisné šířce (60 stupňů S) jako hroty pětiúhelníku! Tento uzel rozvinul světlou skvrnu ve středu a potom protáhl podél pravidelně rozloženého obrazce, shodný co do velikosti a úhlu s pětiúhelníkem, s ještě další rovnoběžnou přímou linií poblíž Jupiterova pólu. Článek Space Daily toto zmiňuje jako "nečekaně perzistentní vzorce polárního počasí na obří planetě" a "film ukazuje, že malé skvrny dlouho přetrvávají a pohybují se v organizovaných vzorcích". [39]

       Žádná zmínka však nebyla učiněna ohledně vzniku nezvykle rovných a souběžných přímek - místo aby sledovaly obvykle zakřivené dráhy, typické pro pohyby mračen.

 


Formace přímých linií na severní polokouli Jupiteru

 

       Samotný text NASA doprovázející film popisuje "zrození a pohyb tmavé větrné smršti širší než Země", kde "se objeví tmavý flek a během dvou týdnů vznikne jasně definovaný ovál přibližně stejné velikosti a tvaru jako Velká Červená Skvrna na jižní polokouli Jupiteru. Zatímco tento temný vír je usazen uvnitř oválu aurory, jeho vnější okraj začíná kroužit po směru hodinových ručiček a souběžně s tím se rozvíjí malé, světlejší, vnitřní jádro. Nakonec se pohybuje směrem ven z oblasti aurory a mění tvar tím, že se zploští na šířku a naroste do délky. Ke konci filmu se objevuje druhý, menší, tmavý ovál blíže k pólu a deformuje se ve větrném víru". [40]

       Publikovaná studie Dr. Carolyn Porcové a dalších k této události poznamenává:

       "Další důkazy naznačují, že velká oválná formace v polárních regionech je opakujícím se fenoménem...který může být téměř periodický nebo vzácný, ale každopádně se vrací a bývá spouštěn nezvyklou událostí v oblasti polární záře... Nicméně vývoj tmavého oválu zůstává v současné době neobjasněn." [41]

       Takže se objevil fenomén obřího vortexu (větrné smršti) vykazující jasné známky soudržné geometrie v oblasti, u které již NASA připustila, že je hostitelem "kvazi-šestiúhelníkového", tedy pětiúhelníkového, útvaru v horních úrovních mračen. I když někteří budou chtít jistě namítnout, že je to jen bláznivé "hledání vzorce", my máme jasné důkazy nárustu energetické atmosferické aktivity Jupiteru, objevující se vedle vnitřně soudržných, symetricky definovaných vzorců (rezonující "stacionární vlny")...

        Nejsme jedinými autory, kteří navrhují, že změny ve vortexu Jupiteru by mohly mít souvislost s celkovým nárustem energie.  Nová zásadní studie Jupiteru, která se dostala do vydání USA TODAY ze dne 22.dubna 2004, oznámila překvapivé vymizení několika výrazných oválných formací v atmosféře Jupiteru (obr.14) - v období mezi zářím 1997 a zářím 2000. Studie ukázala, že pokud nejsou tyto víry na svém místě, vnitřní teplo nemůže být uvolňováno do prostoru tak účinně jako dříve... a Jupiter pravděpodobně zaznamená výrazné "globální oteplení" během příštích 10 let - obrovitý navrhovaný teplotní nárůst o 18 stupňů Fahrenheita nebo 10 stupňů Celsia. .[42]

 


Mizení bílých vortexů ve středních zeměpisných šířkách Jupiteru

 

        Planetární vědec stojící za studií také poznamenává, že Velká Rudá Skvrna  se proměnila ze své původní červené na "něco, co se spíše blíží lososové", a věří, že tato změna barvy může být také zapříčiněna celkovým zvýšením teploty Jupiteru. [43]  

        Podle existujících teorií jsou tyto změny součástí 70letého cyklu, o němž se věří, že začal v době, kdy se poprvé objevily tři největší ovály v roce 1939. To, co vidíme nyní, může být pouhým začátkem. Vymizení vortexů v období od září 1997 do září 2000 může mít přímou souvislost s objevením se ještě většího polárního vortexu na severní polokouli Jupiteru jen několik dní nato, což bylo natáčeno od 1.října do 31.prosince 2000.

       Změna v aktivitě vortexu od středních zeměpisných šířek Jupiteru až po polární oblasti je pouze jednou z variant jasně měřitelných změn, které se odehrávají na největší známé planetě sluneční soustavy. Obrázek 15 ukazuje mrak horké plazmy trubicového tvaru, který byl poprvé objeven v okolí Jupiteru v roce 1979. Sondy NASA Pioneer 10 a 11 nezaznamenaly nic podobného v období 1973-74, což znamená, že tento důležitý systémový znak se opět vynořil během pouhých pěti let. [44]

 


Plazmová tuba - torus na obežné dráze Jupiterova měsíce Io

 

        Pokud si uvědomíme, že tato "tuba" v roce 1974 vůbec neexistovala, další údaj učiní naprosto zřejmým fakt, že na a v okolí Jupiteru dochází k významným energetickým změnám. V roce 1994 práskly mnohočetné úlomky Shoemakerovy-Lévyho komety 9 do Jupiteru a způsobily tak slušnou nebeskou podívanou - díky účinkům mimořádného energetického dopadu došlo k vytvoření mnoha temných, atmosferických "děr" ve vrchní vrstvě atmosféry. S dopadem fragmentu "K" došlo k ohromující události - dva oblouky nabité plazmy vytryskly z planety a udržely viditelnou strukturu zhruba hodinu. I když je to k nevíře (a připouštíme špatné rozlišení obrázku), obrázek 16 naprosto odpovídá tomu, jak se objevuje na internetových stránkách JPL [45]:

 


Obloukové výrony z Jupiteru po dopadu objektu SL-9

        Co je ještě zajímavější, zpráva JPL tvrdí, že "díky srovnání s RTG snímky Jupiteru pořízenými satelitem ROSAT v době dopadu K astronomové vědí, že severní disturbance byla nejjasnější v době okolo dopadu K a poté vymizela. Kdyby byly HST snímky pořízeny během dopadu K, byly by pravděpodobně oblouky mnohem jasnější, než ty pozorované o 45 minut později (na obrázku). "Mnohem jasnější" je od NASA dost hrubé prohlášení. Obrázek 17 nám ukazuje snímek ROSAT, ke kterému se odkazuje zpráva JPL, když činí toto smělé prohlášení.

 


Zobrazení emise energie paprsků X po dopadu objektu komety SL-9

 

       Způsob, jakým je článek napsán, naznačuje, že tyto oblouky (obr.16) byly relativně novým fenoménem, s nebývalou intenzitou, a zdá se, že byly poprvé pozorovány Hubblovým vesmírným teleskopem v květnu 1994. Nicméně ojedinělý prstenec tohoto typu se stal stabilním, přetrvávajícím charakteristickým znakem Jupiteru po dopadu 19.července 1994. Poprvé byl zachycen dříve toho května a časem natočen, v mnohem lepším rozlišení, v období mezi květnem 1994 a zářím 1995. [46]

        Prstenec vyzařuje z polárních oblastí Jupiteru až k polárním oblastem nejbližšího měsíce lo a propojuje tak tyto dva jako korálky na náramku. Tento tubus energie se svou silou vyrovná veškeré umělé síle na Zemi. Překvapivě, tento prstenec vyvíjí dostatečně silný vliv na polární oblasti Jupiteru na to, aby ohnul proud mračen směrem k lo. Tento obrázek jsme žádným způsobem nepozměnili - to, co vidíte, je přesně to, co se objevilo na Hubble internetových stránkách[47]:

 


Zobrazení kruhovitých útvarů polární záře na Jupiteru

  

        Další zajímavý aspekt tohoto energetického prstence objevila NASA - elektrony skrze něj proudí v obou směrech - ze severu na jih a z jihu na sever. NASA vědci jim říkají "dvousměrné elektrony". Tradiční modely nemají pro tento fenomén žádné vysvětlení, ale do Wilcockova základního modelu, jak byl zobrazen ve třetím svazku knihy The Divine Cosmos/Božský vesmír, zapadá skvěle, jakmile pochopíme důležitost protisměrně rotujících energetických polí v celé fyzice.


[38] "Observations with two NASA telescopes show that Jupiter has an arctic polar vortex similar to a vortex over Earth's Antarctica that enables depletion of Earth's stratospheric ozone.

These composite images of Jupiter's north polar region from the Hubble Space Telescope (right) and the Infrared Telescope Facility (left) show a quasi-hexagonal shape that extends vertically from the stratosphere down into the top of the troposphere. A sharp temperature drop, compared to surrounding air masses, creates an eastward wind that tends to keep the polar atmosphere, including the stratospheric haze, isolated from the rest of the atmosphere.

The linear striations in the composite projections are artifacts of the image processing. The area closest to the pole has been omitted because it was too close to the edge of the planet in the original images to represent the planet reliably.

The sharp boundary and wave-like structure of the haze layer suggest a polar vortex and a similarity to Earth's stratospheric polar clouds. Images of Jupiter's thermal radiation [shown in the false-color image on the left] clinch that identification?

These images were taken Aug. 11 through Aug. 13, 1999, near a time when Jupiter's north pole was most visible from Earth. Other Infrared Telescope Facility images at frequencies sensitive to the polar haze were taken at frequent intervals from June to October 1999. They show that the quasi-hexagonal structure rotates slowly eastward at 1.2 degrees of longitude per day, a rate consistent with the average wind speeds measured from movement of visible clouds.

Of particular interest but yet unknown is how deep into Jupiter's troposphere the phenomenon extends?"

NASA Planetary Photojournal. PIA03864: Cold Hole over Jupiter's Pole. NASA/JPL/HST/University of Hawaii. 1999. URL: http://photojournal.jpl.nasa.gov/catalog/PIA03864

[39] Space Daily. Seventy-Day Jupiter Movie Pulls Patterns Out Of Chaos. Space Daily, July 23, 2001. URL: http://www.spacedaily.com/news/jupiter-clouds-01a.html

[40] NASA. Ultraviolet Movie of Jupiter's Polar Stratosphere. NASA/JPL/SwRI, March 13, 2002. URL: http://ciclops.lpl.arizona.edu/PR/2002C13/PR2002C13A.html

[41] Porco, Carolyn et al. Cassini Imaging of Jupiter's Atmosphere, Satellites, and Rings. Science magazine, vol. 299, March 7, 2003. URL: http://ciclops.arizona.edu/sci/docs/porco-etal-cassini-jupiter-science-2003.pdf

[42] Yang, Sarah. Researcher predicts global climate change on Jupiter as giant planet's spots disappear. UC Berkeley Press Release, April 21, 2004. URL: http://www.berkeley.edu/news/media/releases/2004/04/21_jupiter.shtml

[43] Britt, Robert Roy. Jupiter's spots disappear amid major climate change. USA TODAY / Tech / Space.com, April 22, 2004. URL: http://www.usatoday.com/tech/news/2004-04-22-jupiter-spots-going_x.htm

[44] "[In 1979,] the Voyagers saw ultraviolet emissions (in Jupiter's magnetic field) from doubly and triply ionized sulfur and doubly ionized oxygen. Pioneers 10 and 11 did not detect them, so hot plasma evidently was not present [in Jupiter's magnetic field] in 1973 and 74."

NASA/JPL. Voyager Science at Jupiter: Magnetosphere. Jet Propulsion Laboratory, California Institute of Technology. URL: http://voyager.jpl.nasa.gov/science/jupiter_magnetosphere.html

[45] Clarke, John T. Hubble Sees Auroral Emission Arcs Following the K Impact. NASA/JPL, Sept. 29, 1994. URL: http://www2.jpl.nasa.gov/sl9/image271.html

[46] Cambridge University. Hubble follows rapid changes in Jupiter's aurora. Cambridge University Institute of Astronomy, Oct. 17, 1996. URL: http://www.ast.cam.ac.uk/HST/press/32.html

[47] Free Republic. Astronomy Picture of the Day. Hubble Image, Hubble Image, Photo No.: STScI-PRC96-32, Oct. 17, 1996. URL: http://209.157.64.200/focus/f-chat/727721/posts



(c)2004 Richard Hoagland, David Wilcock

(c)2007 Translation: Adriana Křížová

Další díly