Odchod ze Země

Anonym

Anonym

autor

20.11.2001 Esoterika

II.

ODCHOD ZE ZEMĚ

Má milá trvala na svém, její volání mě přivolalo, budu tě milovat neustále, půjdu za tebou i do pekel, budu prosti Boha o milost. Její ochranný duch řekl, že její modlitba byla vyslyšena, že mě povede ke světlu.

Příští den šla milá za jedním mužem, který dovedl vyvolávat zemřelé. Jeho hlas mne přivolal k němu a byl jsem svědkem toho, jak mé milé vysvětloval, že smrtí jsou všechny naše svazky přetrhány. Prostřednictvím tohoto muže jsem mohl milé vysvětlit pravdivost mé lásky k ní. Chtěl jsem ji doprovázet domů, ale její bratři vytvořili bariéru, kterou jsem nemohl překročit. Rychlostí myšlenky jsem byl opět u onoho muže, který mi vysvětlil, že není žádné síly, která by mě mohla oddělit od mé lásky. Avšak bariéru může překračovat pouze ona.

Spokojen s vysvětlením a klidným srdce jsem putoval nevím kam. Začal jsem rozlišovat v temnotě jiné bytosti mně podobné. Nevěděl jsem kam jít a tak jsem se vrátil ke svému hrobu ani nevím kudy.

Byl jsem tak osamělý, že jsem se chtěl přidat k pohybujícím se stínům. Náhle kolem šly dvě ženy a muž., který se mne dotkl a řekl: "Proč jsi zde? Jistě tu nejsi dlouho, jinak bys tak nepospíchal. Zde není spěch, všichni víme, že máme k putování celou věčnost před sebou." Zasmál se hrubým studeným smíchem, který mě poděsil. Ženy mne popadly každá z jedné strany: "Pojď s námi a ukážeme ti, jak můžeš užívat života i když jsi mrtev. I když nemáš tělo, kterým by jsi se potěšil, můžeš si ho na krátký čas vypůjčit od smrtelných.."

Ve své opuštěnosti jsem byl rád, že mohu s někým mluvit. Vykročil jsem s nimi a v tom jsem uviděl v dálce na černém nebi obraz mé milé. Její oči byly zavřené a varovala mne, abych s nimi nechodil. Setřásl jsem postavy šel zpět do tmy. Šel jsem velmi dlouho a daleko a sedl jsem si. Za chvíli jsem si všiml v dálce kmitat světlo. Šel jsem k němu, světlo vycházelo z pokoje. Oči jsem měl oslněné a chtěl jsem prchnout. V tom se ozvalo: "Zadrž poutníku. Zde jsou pro tebe připravena láskyplná srdce a pomocné ruce. Chceš vidět svou milou, pojď dovnitř." Někdo mi přehodil plášť přes hlavu a dovedl mne do místnosti a posadil na židli. Panoval tu mír. Po chvíli jsem spatřil dvě vznešené ženy, které vypadaly jako andělé. Až si oči přivykly světlu, uviděl jsem u těch žen svou milou, smutnou, něžnou, usmívající se ke mně. Věděl jsem, že mne nevidí, avšak ženy ji řekly o mé přítomnosti. Milá vyprávěla o snu, že jsem ji volal a nemohl se k ní přiblížit. Pak mluvily ženy a já jsem poznal, že nejsou andělé, ale v pozemském těle s jasnovidnými schopnostmi. Pak duch, který mne sem přivedl, dovolil, abych přes jednu ženu řekl milé co potřebuji. Plakala a odpověděla mi slovy, která budou navždy pro mě posvátná a uložena v srdci.

Odešel jsem z místnosti a šel a šel až do vyčerpání, až jsem padl do mdlob. Spal jsem asi velmi dlouho, protože po probuzení jsem se cítil svěží, smysly byly bystřejší a rychleji jsem se pohyboval. A najednou jsem užasl, dostal jsem hlad! Zde po smrti a já mám hlad. Co se tady jí? Našel jsem na zemi něco, co vypadalo jako chlebové kůrky a s chutí jsem to snědl. Došel jsem k poznatku, že duchové požívají duchovní síly lidské stravy a že cítí hlad a žízeň jako lidé na Zemi, i když duchovní jídlo není viditelné lidskýma očima.

Myšlenka na mou milou mne ihned přivedla do místnosti se světlem. Byli tam však dva duchové a vlídným hlasem mi vysvětlovali následující: Pokud budu chtít, a já moc chtěl, psát přímo rukou své milé, bylo by dobré, abych se připojil k bratrstvu kajícníků. U nich najdu poučení a cestu k dobru. Tato cesta bude tvrdá a má mnoho stupňů. Avšak cíl je ve šťastné zemi. Ujistili mne, že mé znetvoření se bude měnit současně s vývojem ducha. Pokud zůstanu zde na Zemi, budu přitahován starými pudy a ochranní duchové mi zakáži setkávání s mou milou.

Naslouchal jsem duchovi a rostla ve mně touha poznat blíže ono bratrstvo. Proto jsem ho požádal, aby mě k nim zavedl. Řekl: "Dej si pozor, všechna přání se plní okamžitě. Chceš li být někde, budeš tam ihned. Jakékoliv vyřčené přání přivolá síly, které ti pomohou toto přání uskutečnit. Tyto síly působí i u lidí, avšak oni o tom neví.

Byl jsem vyčerpán a má milá psaním taky. Duchové nám doporučili tříměsíční odluku pro nabrání sil. Má milá šla příkladem a já ji musel následovat. Bylo to těžké, přetěžké a dal jsem slib, že jestliže si Bůh na mne vzpomene, odčiním všechny křivdy, které jsem spáchal. Opustil jsem tedy na nějaký čas Zemi.

DŮM NADĚJE

V duchovním světě je mnoho zajímavých míst. Nelze to ani všechno popsat. Nejzajímavějším místem byla zotavovna bratrstva. Byl jsem skoro hluchý a slepý a taky němý. Chodil jsem skoro poslepu a nemohl se dorozumět s ostatními. Později jsem se dozvěděl, že jsem neměl vyvinutý žádný orgán duchovního těla. Jakby ne , vždyť mne zajímaly jen orgány fyzické.

Miloval jsem slunce, květy, barvy a světlo. Zde v tomto chladu a šeré temnotě jsem nevýslovně trpěl. Na Zemi mi kolovala šlechtická krev spřízněna s královskou krví. Nyní jsem jak vězeň v kobce, jak žebrák. Ba co žebrák, ten má slunce a čerstvý vzduch, byl jsem hůř než žebrák, já mezi prvníma na Zemi. Nebýt myšlenky na mou milou, propadl bych zoufalství.

Zotavovna, ve které jsem se nalézal, se mému oku jevila jako z hmotného kamene. Nebylo mi jasné, jak to, že zde v nehmotném světě existují hmotné věci. Prostě byly tyto věci hrubší podstaty, než má existence, a proto se tyto věci jevily hmotné. Mohl jsem je uchopit, nebo jsem nemohl projít zdí, či mříží, bral jsem to jako fakt. Budova měla dlouhé chodby a mnoho prostorných sálů. Osvětlení bylo velmi sporné a pouze nejnutnější vybavení. Každý duch měl jen to, co si zasloužil svým pozemským životem. Někteří měli jen lůžko, na kterém leželi a trpěli. Byl to dům zoufalství a naděje. A každý toužil dostat se nahoru ke světlu.

V malé cele byla postel, stůl a židle. Trávil jsem zde čas přemýšlením, nebo jsme se, ti kteří byli silní jako já, scházeli na přednáškách ve velkém sále. Přednášky byly formou vyprávění, a předvedly každému jeho chybu a provinění. Zvláštní bylo, že každý v tomto příběhu viděl pouze svou chybu. Vysvětlili nám dosah našeho jednání na jiné duše, ukázali, co tyto poškozené duše prožívaly. Ukázali taky na to, že sociální systém, který jsme schvalovali, aby uspokojil naše sobecké vášně, tvořil sociální oběti, kterým se životních prostředků nedostávalo.

Vy kteří znáte zkaženost velkých měst, vytušíte, jak zhasl společenský lesk našeho pozemského života. Zahanbeni jsme se vraceli do cel. Útěchou nám bylo, že nám zároveň ukázali cestu, jak chyby odstranit: Ochraňovat druhé před zlem, kterému jsme sami padli za oběť. Takto poučeni jsme měli být vysláni k Zemi, abychom pomáhali smrtelníkům v pokušení.

Mimo přednášky, jsme mohli, ti kteří byli silní a schopni se pohybovat, navštěvovat nepozorovaně známé na Zemi. Nejsilnější z nás mohli magnetizovat slabé, kteří vyplýtvali životní síly a nyní mohli pouze ležet. Toto jim přinášelo trochu úlevy. Nelze nic zde popsat, protože je to málo podobné Zemi. Vše zde je temné, protože nešťastníci nemají záři jako šťastní duchové, kteří osvětlují své okolí. Pocit temnoty je vyvolán tím, že jejich duchovní smysly nejsou vyvinuty. Zvláštní bylo, že tito duchové mohli vidět pouze sobě rovné, nebo méně vyvinuté duchy. Duchovně vyvinutější pozemšťané nebo pokročilí duchové byli pro ně neviditelní.

Bratři naděje byli opatřeni malinkým světýlkem, jehož paprsky ozářily temnotu cel a přinesly naději. Když jsem zpočátku taky pouze ležel a trpěl, čekal jsem na světýlko bratra a přemýšlel, jaká doba pozemského času uběhne od jeho návštěvy. Zotavoval jsem se poměrně rychle, daleko rychleji, než duchové zatížení pitím. Má touha byla jasná a můj duch příliš silný, než abych zahálel. Jakmile jsem byl trochu pohyblivější, vyprosil jsem si povolení něco užitečného dělat.

Dostal jsem za úkol, magnetickými tahy zmírňovat utrpení mladíkovi, který ve třiceti letech vymrhal životní síly a zemřel. Když už byly jeho křeče natolik silné, přišel vyšší duch a uvedl ho do bezvědomí.

Během této doby jsem sám trpěl duševně i tělesně, neboť v nízkých sférách cítí duch i tělesné bolesti. Éterický obal vyšších duchů je necitelný vůči tělesným bolestem, ale k tomu jsem měl ještě daleko. S přibývající silou mi mé chtíče působily velkou trýzeň a byl jsem v pokušení učinit to co někteří duchové - vrátit se k Zemi a hledat možnosti uspokojení hmotnými těly.

Tak jako svaly sportovce po přemožení nesmírně bolí, tak mě bolela má zneužívaná síla. Mnozí podlehli pokušení a sestoupili na Zemi odkud se vraceli vyčerpaní a klesli na nižší vývojový stupeň. Každý byl volný jak chtěl.

Kdybych neměl svou oporu v mé lásce, taky bych podlehl. Proto jsem nikdy nemohl soudit tyto bloudící jedince.

Často jsem chodil na Zem, pouze k mé milé a díval se, jak pracuje, čte či spí. Byla si mé přítomnosti matně vědoma. Vypadala bledá, život pro ni byl těžký. Přestála zkoušky nepříjemnosti v rodině , pochybností a obav se styku s duchovnem.

Jedné noci, když usnula vysílená pláčem, dotkl se mého ramene její anděl strážný a řekl, že ji můžu políbit, pokud se budu chovat zdrženlivě. Vzal mne za ruku a prošli jsme ledovým obalem. Můj průvodce se nad ní sehnul a udělala několik pohybů rukou a pak vzal moji ruku do své a dovolil, abych se ji lehce dotkl, vzal ji za ruku, která se podvědomě sevřela a záblesk živé radosti přelétl její tvář. Zářící duch se usmál a dovolil mi ji políbit. Sehnul jsem se dal ji první polibek v životě. Probudila se, duch mne rychle stáhl zpět. Zeptala se sním nebo jsi to opravdu ty? Ano, řekl jsem. Asi to slyšela a usmála se.

Konec 2. části.

Další díly