17 let po puči reformního křídla KSČ

       Kdo by si v revoluční dny pomyslel, v jakém stavu bude politika a hospodářství Československa, později České a Slovenské republiky po 17 letech? Kdo by si pomyslel, že část komunistů zůstane věrná straně a část jich založí OF, později ODS, ODA znovu založí ČSSD? Byly to dny plné nadšení a neskrývané touhy po změně. Nehovořme však o tom, jak zásadní vliv na změnu politického režimu měl prostý lid. Stačí se podívat na předlistopadové události v okolních zemích. Ono to však nebylo úplně spontánní, tak jak se zdá. Dnešní mládež si díky masivní propagandě myslí, že jejich rodiče, tehdejší studenti to už v socialistické a totalitní zemi, která byla spíše velmi dobře střeženým vězením než rodnou a mírumilovnou domovinou přestalo bavit, a rozhodli se jít s klíči a květinami v ruce poklidně vyhnat komunistu ze země. Komunisté už byli zesláblí a jejich moc postupně upadala v závislosti na stavu celého socialistického bloku a přijali porážku. Nedokázali ustát odpor lidu v čele s revolučním géniem Václavem Havlem. K tomu, aby byla taková propaganda úspěšná přispívá stav "historické zmapovanosti" tehdejších dnů. Na základních školách se děti učí maximálně dějiny do 1.poloviny 20.století a na středních školách si to zopakují a skončí komunistickým pučem v roce 1948. A někdy ani tam ve svém studiu nedojdou.

      Pojďme však dále v naší procházce historickými dny a podívejme se na dobovou fotografii z 26. listopadu 1989. Je zde zaznamenáno první setkání premiéra Ladislava Adamce s představiteli komunistické opozice v čele s Václavem Havlem. Všimněme si právě na tomto snímku rozložení osobností na pravé a levé straně stolu. Tehdejší noviny tento snímek okomentovaly názvem: "Nalevo jsou vítězové, napravo poražení" .

1 - Michal Horáček, 2 - Alexander Vondra, 3 - Martin Mejstřík, 4 - Václav Malý, 5 - Marián Čalfa, 6 - Ladislav Adamec, 7 - Vasil Mohorita, 8 - Václav Havel, 9 - Václav Klaus, 10 - Michael Kocáb

       Zastavme se právě u pravé strany tohoto stolu. Osobnostmi, které z této  poraženecké strany budou mít právě největší vliv na polistopadové uspořádání nejen politiky, ale zejména budou mít vliv na hospodářství tehdejšího Československa byli Marián Čalfa a Vasil Mohorita.

      Jak na Čalfu a toto setkání vzpomíná Michal Horáček? "Na té fotografii vlastně sedí samí vítězové a žádní poražení. Všichni, kdo se tenkrát jednání zúčastnili, věděli, že situace je zcela neúnosná i pro členy KSČ a že už to zkrátka dál nejde. I komunista Adamec nechtěl dál Jakeše. Druhá strana stolu byla zjevně v defenzivě: "Vzpomínám si na Mariána Čalfu. Culil se, vypadal skoro výstředně a pořád se hodně nahlas smál. Jakoby tím chtěl zakrýt nervozitu,"

      Tehdejší "nervózní, culílící se" ministr bez portfeje se díky historickému kompromisu v 10. prosince 1989 stal federálním premiérem, to když vládu Národního porozumění v ten den jmenoval komunistický prezident Gustáv Husák. Dnes Marián Čalfa patří k prominentním pražským advokátům a je i spolumajitelem česko-malajské IC Banky.

      Čalfa jako první dokázal, že příslušnost k normalizační KSČ skutečně ani ve změněných poměrech nemusí být zásadní překážkou v slušné politické kariéře.

     Stejně jako Čalfa, i Josef Tošovský, Vladimír Dlouhý, Ivan Kočárník, ti všichni ještě v listopadu 1989 platili příspěvky stejné straně.

     Ani Vasil Mohorita, tehdejší předseda ÚV SSM nemusí mít pocit typický pro poražence, jehož tímto přízviskem, tak jako ostatní, častoval tehdejší tisk. "Všichni jsme tehdy společně porazili přímého následníka druhé světové války studenou válku i s jejím systémem válečné ekonomiky," napsal v jednom ze svých dopisů tisku Mohorita. Mohoritovi vrstevníci a někdejší blízcí spolupracovníci opravdu v 90. letech prokázali, že jim nové časy a nová ekonomika sedí. Jeho přímý podřízený, šéf pražských svazáků Martin Ulčák, patří k nejvýznamnějším lobbistům české politiky a v jeho firmách najdeme spousty někdejších nositelů modrých košil a červených kravat.  

       Obdobnou minulost má i další hvězda českého podnikání a společenského života Aleš Hušák, dnes generální ředitel Sazky. Seznam úspěšných svazáků by mohl být dlouhý. A podle Vasila Mohority to není náhoda: "I řadoví členové SSM věděli, že je obklopuje nesmyslný systém a že se něco musí zásadně změnit. Porevoluční hbitost projevila řada schopných lidí. A protože já bych s žádnými hlupáky nepracoval, je řada úspěšných podnikatelů z řad SSM," soudí Mohorita.

       Vasil Mohorita prošel jako řada jeho někdejších politických spojenců po listopadu pozoruhodnou cestou. Spolu s expremiérem Adamcem vedl opoziční KSČ do prvních polistopadových voleb. Ve Federálním shromáždění vydržel dva roky. Pak se pustil do podnikání: začal prodávat potraviny a textil do Ruska. V jednu dobu to dokonce vypadalo, že koupí fotbalový klub Bohemians. Na jaře roku 2001 označil Josef Matoulek, jeden z odsouzených v kauze C. S. Fondů, při soudním líčení Mohoritu za hlavního architekta tohoto miliardového tunelu. Mohorita to však rázně popřel.

       Zajímavý je pohled na tehdejší stávkový výbor herců. Právě za ně hovořil Jaromír Hanzlík. Při otázce, zda náhodou jejich stávka nesměřuje proti socialismu a přestavbě, Hanzlík zbledne. Prý v žádném případě, oni chtějí jen dialog. A nějaké vyšetřování. Proti socialismu nebo komunismu? Proboha, to nikdy. Vidíme projev Václava Havla. Žádá demisi členů vlády a ÚV KSČ. Kádrové změny komunistického aparátu. Nežádá konec komunistického útlaku, nežádá soud s komunistickými zločinci, nevyzývá k žádné revoluci. Vidíme tehdejšího katolického kardinála Tomáška, jak si před kamerami netroufá říci tajemníkovi městské KSČ Štěpánovi do očí co si myslí. Čiší z něj strach a servilita. Nenachází odvahu říci ani slovo podpory stávkujícím či dokonce odsoudit komunistický režim. Prý si ještě nestačil udělat názor, říká.

       Ještě bych rád zmínil jednu perličku, kterou se mi doposud nepodařilo ověřit. Když v roce 1990 navštívil Československo George Bush, došlo podle jednoho z přítomných k trapné situaci, o které média mlčí. Když nastal čas obvyklé zdravice, Bush procházel kolem přítomných a podával jim ruku. Jaké bylo jeho zděšení, když ho členové americké tajné služby odtrhli a okamžitě převezli do nemocnice na vyšetření! Agenti americké tajné služby totiž zjistili, že mezi přítomnými je tolik agentů StB s případným napojením na KGB,  že hrozilo riziko otravy prezidenta podáním ruky.

      Byla impotence tehdejších stáních služeb opravdu reálná? Nebo spíš stačilo vydat rozkaz a bylo by vše vyřešeno v řádech hodin, maximálně dnů?

      Nikdy nezapomenu na větu majora letectva, který řekl: "Stačilo by povolat dva stíhací letouny MIG, které by nízko přelétly nad davem na Letenské pláni. Tekla by jim krev z uší a popraskaly bubínky a to stádo by se rozuteklo. Ani tanky bysme nemuseli povolat."

      A co se dělo se svazky StB v revolučním a porevolučním období? Bývalý důstojník BIS řekl: "Vypátral jsem konspirační byt, ve kterém se v určitou hodinu měli sejít agenti StB. Mělo dojít k předání svazků, které měly být převezeny do kladenských pecí a spáleny. S dostatečným předstihem jsem informoval svého nadřízeného, kterému jsem předal veškeré informace, tedy jak adresu, tak postupný plán. Služba na to nereagovala. Nechali je to spálit. Obsah dokumentů jsem samozřejmě neznal, tak nemohu říct, koho se kompromitující materiály mohly týkat."

      Bohužel musím konstatovat, že vysvětlení listopadových událostí veřejnosti je podobným způsobem kamuflované tak, jako to uměli komunisté. Přesto to není jediná spojnice mezi tehdejším a dnešním režimem. Další spojnicí je lid. Totiž tak, jako si řadový předlistopadový občan dělal "srandu" z oficiálních stanovisek představitelů režimu, protože skutečnost byla veřejným tajemstvím, tak i dnešní - polistopadový občan se z tohoto divadla, které máme možnost ať už přímo na místě nebo nepřímo z televizních obrazovek sledovat každý rok, musí uculovat. Uculovat podobně jako Marián Čalfa při prvním setkání dvou pouze  na první pohled válčících světů. Avšak důvod k culení, které je spíš trpké, ne z toho důvodu, že ho změna netěší, ale z toho, co nastalo v porevolučním dění ve společnosti, má řadový občan trošku jiný, než Marián Čalfa a jeho spolupracovníci.

      Každý režim musí mít své hrdiny. V tomto smyslu chápu důvod té nafouknuté bubliny, která nám každý rok připomíná, jak je řadový člověk pouze divákem ve velké inscenaci. Občas ho režisér pustí na scénu, ale nikdy mu nedovolí víc, než má sám v úmyslu.

     Pro Matrix-2001.cz Martin Kadrman 23. 11. 2006 - PRAHA