V předchozí části našeho seriálu jsme se začali věnovat analýze nadnárodního uskupení, které se oficiálně nazývá "Council on Foreign Relations" (Rada pro zahraniční vztahy). Pověděli jsme si, že v jistém období došlo ke sloučení americké a anglické složky tohoto uskupení. Nyní se podíváme na charakter a anatomii fungování této nadnárodní politicko ekonomické korporace hlouběji. Málokdo ví, že ono sloučení bylo velmi dlouhou dobu před veřejností a především americkými médii utajováno. Utajované byly i aktivity "CR" a to na různých úrovních. Známý novinář J. Anthony Lucas v roce 1971 prohlásil: "Analytici sovětského tisku říkají, že "Rada pro zahraniční vztahy" se vyskytuje podstatně častěji v "Pravdě" a nebo "Izvestia" než v "New York Times". Od roku 1945 měla "CFR" své ředitelství umístěné v elegantním Harold Pratt. Stavbu darovala osobně Prattovou rodinou z Rockeellerova naftového klanu. Šlo doslova o panské sídlo s malovanými balkónovými okny, elegantním čalouněním a krby reprezentující klasickou klubovou amosféru.
"CFR" by mohla být i z mnoha jiných hledisek charakterizována jako "klub starých hochů", jelikož velmi mnoho jeho členů patřilo k horním sociálním vrstvám velice konzervativního ražení. Členové byli zároveň aktivní i v jiných skupinách jako v "Century Association", "Links Club", "The Univerzity Club" a nebo "Washington´s Metropolitan Club".
Ve své výroční zprávě z roku 1997 nastupující předseda Peter G. Peterson přiznal, že je "jisté jádro pravdy" v obvinění, že Rada je organizací ve které má masivní zastoupení konzervativní elita z New Yorku. I když původní členství v této instituci bylo omezeno 1500 členy, je dnes situace zcela odlišná. Podle posledních odhadů počet členů této instituce dosahuje více jak 3300 členů reprezentující nejvlivnější vůdce z oblasti financí, obchodu, komunikace a akademického světa. Přijetí do této společnosti je velmi náročný a bolestivý proces: kandidát musí být navržen některým z členů a podporovaný minimálně ještě dalším členem, vstup musí schválen členských výborem a nakonec schválen řídící radou.
Ve svém úsilí přizpůsobit se modernímu světu, poskytla Rada na počátku sedmdesátých let 20. stol. své členství některým černošským příslušníkům a více jak tuctu žen. "CR založila i "Committees on Foreign Relations" (Výbory pro zahraniční vztahy), které byly složené z místních vůdců ve městech v tom či onom státě. Na počátku osmdesátých let, tak existovalo více jak třicet sedm takových výborů, které dohromady obsahovaly asi 4000 členů.
Velmi preferovaní členové tvořili osazenstvo tzv. "Colonel House". Do této skupiny patřil např. bývalý senátor za New York a ministr Elihu Root, známý fejetonista Walter Lippmann, John Oster Dulles a Christian Herter kteří později sloužili státnímu sekretáři a bratrovi Fostera Dullese - Allanovi. Allan Dulles později neslavně proslul ve funkci ředitele CIA.
Zakládající prezident "CFR", milionář John W. Davis, byl osobním právníkem finančníka J.P. Morgana. Prvním předsedou rady byl Russell Leffingwell - jeden z Morganových partenrů. Ona vůbec většina prvních členů "CFR" měla nějaké napojení na Morganův finanční klan. Má se za to, že tento člověk musel velmi silně ovlivňovat zájmy Rady.
Finance do "CFR" přicházely od bankéři a finančníků takového ražení jako byl již zmíněný Morgan a nebo John D. Rockefeller, Bernard Baruch, Jacob Schiff, Otto Kahn a Paul Warburg. V současné době do jmenovaného společenství přichází finanční prostředky z takových institucí jako Xerox, General Motors, Bristol Meyers Squib, Texaco, německý Marshallův fond, McKnightova nadace a nebo Fordova nadace a další.
Podle "Capital Research Center's Guide to Nonprofit Advocacy and Policy Groups" je mnoho členů "CFR" spojováno s tak vlivnými organizacemi jakými jsou např. "Výbor pro hospodářský rozvoj", "Ústav pro mezinárodní ekonomiku", "Výbor pro federální rozpočet USA", "Americká obchodní komora", "Národní aliance pro obchod", "Washingtonský ústav pro politiku blízkého východu", "Centrum pro strategická a mezinárodní studia" atd.
"CFR" hrála i klíčovou roli v americké politice během II. světové války a novinář J. Anthony Lucas si všiml, že od roku 1945 minimálně šest členů "Rady" stálo v popředí amerických globalistických aktivit. V roce 1997 vyšlo prohlášení jehož obsah naznačoval, že "CFR" je jediná členská organizace, která vzdělává své členy takovým směrem a způsobem, že se tito lidé stávají později významnými činiteli v různých mezinárodních aktivitách pro "lepší a bezpečnější svět".
Kritici se pochopitelně o tento cíl přou, přičemž poznamenávají, že "CFR" měla své prsty prakticky v každém velkém mezinárodním konfliktu ve 20. stol. Mnoho badatelů tak hledí na "CFR" jako na skupinu osob zaujatých možností řídit a ovládat náš svět skrze obchodní aktivity v rámci mezinárodních monopolů, mezinárodních smluv a konvencí včetně zainteresovaných vlád světa.
Admirál Chester Ward, vysloužilý soudní advokát, generál amerického námořnictva a bývalý člen "CFR" se nechal slyšet, že "CFR" jako taková nepíše platformy politických stran ani nevybírá své kandidáty na prezidentský úřad ani nekontrolují americkou armádu či zahraniční politiku. Členové "CFR" z titulů individuální moci podporují jeden druhého a vzájemně si hrají do karet tak, že jsou sami o sobě monopolem síly a moci bez toho aby o tuto pozici nějak usilovali.
Novinář Lucas komentuje situaci tímto způsobem:
"?..jeden musí uznat, že vliv teče velmi složitými kanály vzájemných vztahů a vytvořených pout, závazků a vzájemných přesvědčení".
Admirál Ward jde ještě dále a poměrně odvážně naznačuje, že společným cílem "CFR" je kapitulace svrchovanosti národa a národní nezávislosti USA. Snaží se o vytvoření světového bankovního monopolu, který by měl schopnost kontrolovat světovou vládu.
"CFR" má vůbec zvláštní praktiky. Tak například nabízí tzv. "Corporation Service", kde si můžete předplatit dvakrát do roka např. večeři s členy americké vlády jakým je třeba sekretář státních hmotných rezerv a nebo ředitel CIA. Proslulý spisovatel John Keneth Galbraith, který vystoupil z "CFR" v roce 1970, jak říká - "z nudy" nazval takové důvěrné rozhovory za "skandální". Hovoří: "Proč by měli být obchodníci informování členy vlády o informacích, které jsou za normálních okolností nedostupné veřejnosti a vytvářet si tak jednoznačnou výhodu?"
Jiný autor G. Edward Griffin potvrzuje, že z počátku především anglická frakce "CFR" byla ovládaná rodinou J.P. Morgana. Ovšem později, přesněji řečeno na počátku sedmdesátých let 20. stol byl tento vliv vystřídán Rockefellerovým konsorciem. Tento přechod nastal ve chvíli, kdy david Rockefeller se stal předsedou jmenovacího výboru a nabídl redigování zahraničních záležitostí Williamu Bundymu, bývalému vysokému úředníku CIA, který měl svého času na starosti vyšetřování okolností, které vedly ke krachu ve Vietnamské válce.
Ohromující vliv "CFR" na vládní prostředí ve Spojených Státech velmi hezkým způsobem demonstruje badatel James Perloff, který objektivně doložil, že od založení "CFR" do roku 1988 bylo celkem 14 ministrů, 14 státních sekretářů a speciálně pak 11 ministrů obrany členy "CFR". Mimo to, od Allena Dullese byl téměř každý ředitel CIA zároveň významným členem "CFR". Jmenujme např. Richarda helmse, Williama Colbyho, George Bushe seniora, Williama Webstera, Jamese Woolseye, Johna Deutsche a nebo Williama Caseye.
Na tomto příkladu může čtenář názorným způsobem vidět ohromující provázanost soukromého monopolního a nadnárodního byznysu na řídící bezpečnostní složky USA s šokujícím vlivem v zahraničí, ba nebojím se říci po celém světě. Je jednoznačné, že tato chobotnice ovládá a nebo může ovládat makroekonomické faktory prakticky v jakémkoliv státě na této planetě.
Další zajímavou skutečností je fakt, že ti členové "CFR", kteří se dostanou do vládních pozic inklinují k tomu, že si sebou přibírají další členy jejich organizace. Tak například, když člen "CFR" Henry Stimson nastoupil do Washingtonu jako tajemník ministerstva války v roce 1940 a přibral si k sobě dalšího člena "CFR". V tomto případě Johna J. McCloye na pozici pomocného sekretáře pro personální otázky.
Dalším příkladem vlivu "CFR" může být případ doslova meteoritického vzestupu Henryho Kissingera. V roce 1955 byl Kissinger pouze jakýmsi neznámým akademikem, který se účastnil školení námořního sboru v Quantico ve Virginii. V jisté době ale nastala situace kdy měl možnost se účastnit prezentace v rámci návštěvy tehdejšího prezidenta "CFR" Nelsona Rockeffelera. Toto setkání odstartovalo dlouhé přátelství mezi oběma muži, které kulminovalo darem ve výši 50 000 dolarů, které Rockefeller Kissingerovi věnoval. Záhy byl Kissinger představen Davidu Rockefellerovi a dalším prominentním členům "CFR". A právě přes "CFR" získal Kissinger finance a přístup k úředníkům komise pro atomovou energii a dalších tří odvětví: armády, CIA statní administrativy. Díky těmto kontaktům se mohl náležitě zviditelnit a napsat svůj stěžejní spis ve kterém opravňuje nukleární zbraně a zahraniční politiku v režii nukleárního nátlaku. Za vlády prezidenta Nixona se stal dokonce ministrem přičemž navždy zůstane děsivou silou v mezinárodní politice.
V tomto díle jsme se soustředili na analýzu vnitřního profilu "CFR", její strategie fungování na mezinárodní scéně a také jsme si osvětlili hloubku jejího propojení na politický establishment Spojených Států. Na příkladu Henriho Kissingera jsme si ukázali jak ohromujícím vlivem dokáže disponovat a jak se tento vliv může projevit v politickém i osobním katapultování z počátku zcela neznámého jedince.
A nakonec tradiční otázka pro "Učedníky Matrixu":
"Je současný prezident Spojených Států Amerických členem "CFR"?
- pokračování -
partner Matrix 2001
