Past anebo brána do nebes? - Volání kosmických sfér (2)

      "Co - co?...Jakto?! Slunce dnes vychází na Jihu?" "Kdepak! Slunce je přece tam!", ukázal mu průvodčí palcem na druhou stranu. Na východním obzoru se rozlévala oranžová zář. "A co je pak tamhleto?!" To už se cestující expresu nahrnuli k oknům. Zírali na druhé Slunce. Krvavý kotouč se vyhoupl na jižní obloze. Neustále se zvětšoval. "Ne!!", vyjekl kdosi hystericky, - "Letí to přímo na nás!!" Všichni ztrnuli. Nastalo hrozivé hřmění. Na expres, uhánějící zelenajícími se pláněmi, se valila jakási strašná pohroma. Cestující si zacpávali uši. Celý vlak se roztřásl. Na okamžik postřehli podivnou věc: ohnivá koule se jim před zraky v mžiku změnila v těleso válcového tvaru. Vyzařovalo jasně modré světlo. Pak ještě chvíli oslněni čekali konečnou zkázu. nic se však nestalo. Minulo je to. Přeletělo to nad železniční tratí a mířilo to dál, až to zmizelo na obzoru. Kdosi se nervózně podíval na hodinky. Neuběhlo ani deset minut, a přece každý jako by prožil smrt. Teď zakoušeli okamžiky úlevy. Ale náhle - vlakem otřásla hromová rána! Pak další výbuchy. Celé nebe vzplanulo.

Dunění bylo tak silné, že nebylo slyšet ani hvizd lokomotivy. Země se roztřásla jako při zemětřesení. Průvodčí se vrhl oběma rukama na záchrannou brzdu a celým tělem se na ni zavěsil.
"Bál jsem se, že vlak vyjede z třesoucích se kolejí", vysvětloval později.
Teď se však lidé káceli ze sedadel. Jeden přes druhého. Shora na ně dopadala zavazadla.
Brzy celá obloha pohasla. Zahalil ji mohutný temný mrak. Netrvalo dlouho a spustil se černý déšť.
Světové seismologické stanice zaznamenaly zemětřesení. Detonaci bylo slyšet na sta a sta kilometrů. V Antverpách i v Heidelbergu se pronikavě změnilo podnebí. V Londýně se lidé bezvýsledně vyptávali policistů:
"Kde se najednou vzaly na čisté obloze ty černé mraky?"
Tifliský poštovní lupič, zvaný Koba byl náhlým duněním vytržen ze svých bázlivých úvah, zda se mu opět podaří vyklouznout se zdravou kůží z temných rejdů. Pak se však oddal snění a iluzím o nedopadnutelném zločinci. Ruský emigrant Iljič ve Švýcarsku nasupeně vzhlédl k vibrující obloze, jako by se chtěl domoci shůry odpovědi, zda se nebesa nezačínají bortit následkem jeho zpupných výpadů.
"Co to bylo?", zněla otázka cestujících sibiřského vlaku. Nikdo nevěděl.Vznikly dokonce spory ohledně přesného směru letu ohnivého tělesa. Nejpodivnější a nejzáhadnější událost, týkající se hmoty z vesmíru,se stala 30. června 1908 v 7 hodin a 17 minut.
Pak se rozjely telegrafy po celém světě:
- STOP - KATASTROFA NA SIBIRI - STOP - TUNGUZKA - STOP -
Nato noviny přinesly senzační zprávy s titulky:
Pád kosmického tělesa na Sibiři !
Návštěva z kosmu nebo srážka s meteoritem ?!
KDO ZPŮSOBIL OBROVSKÝ POŽÁR ?
Novináři se rozepisovali o jevech, které bylo možno sledovat na vzdálenost mnoha kilometrů od místa výbuchu. Přesné zprávy z postižené oblasti však chyběly.
Uběhla léta a na celou záležitost si ve světě už skoro nikdo nevzpomněl. V Rusku přišla doba revolučního teroru a pak občanská válka.
Až přišel rok 1921.
Byl to rok popravení Kolčaka, rok vypuzení japonských a jiných vojsk. Nastalo tedy uvolnění Sibiře. Přikročilo se k výzkumům. Byly ovšem motivovány ryze užitkově. Někdo přišel s nápadem: "Předmět, který před léty vybuchl v tajze, byl meteorit! Mohl by být zdrojem železa a vzácných kovů."
Nová vláda se toho rychle chopila. Hned uvažovala o úžasných možnostech využití shůry seslané suroviny.
"Doporučuji, aby výpravu na místo pádu meteoritu vedl soudruh Kulik", navrhl Trockij.
"Jsem ochoten", souhlasil mladý muž.
Výprava ihned vyrazila. Vzápětí však byla zpátky:
"Vůbec jsme se tam nedostali."
"Jakto? Co to má znamenat?!"
"Nešlo to. Na to bude zapotřebí několika vyprav a důkladně vybavených k průzkumu všech stop."
"Tak to je potom bezpředmětné", mávl rukou bradatý žid ve vládě, - "My jsme mysleli, že se co nevidět začne s těžbou železa."
Teprve na jaře 1927 mohl Kulik na vlastní oči spatřit to, co bylo už desetiletí tématem úvah a neověřených zpráv.
"Hledejte kráter!", vyzýval Kulik své druhy, sotva expedice dosáhla řeky Podkamenná Tunguzka. Později však přiznal:
"Bylo to marné. Po kráteru tam nebylo ani stopy."
Důkladně však všechno vyfotografovali a nafilmovali. Přitom si Kulik zapsal do deníku:
"Především mne uchvátila rozlehlost postižené části. Postupovali jsme od kraje k centru zasažené oblasti. Došli jsme na obrovskou plochu vyvráceného lesa. Výbuch vyrval i s kořeny celé břízy, borovice a staleté modříny. Byl to ponurý a otřesný obraz. Blíže ke středu byly škody , způsobené tlakovou vlnou a ještě ohněm. Plameny dokonaly dílo zkázy. Tohle nemohl způsobit obyčejný lesní požár. Stromy nepochybně začaly hořet v důsledku žáru přicházejího shora."
"Co mohlo způsobit takovou pohromu a otřesy, ne-li meteorit?", říkali si badatelé. Po nálezu spousty děr děr nejrůznější velikosti v močálovitém terénu se vůdce výpravy neubránil výkřiku:
"To jsou stopy pádu drobných meteoritů!", a hned rozhodl: "Proveďme zkušební vrty!"
Prospektoři však vzápětí hlásili: "Ani stopa po železe."
Znovu a znovu se vynořovalo ve světě množství dohadů a otázek: Co mohlo způsobit tento výbuch?
Jakou katastrofu by takový výbuch asi zanechal v zalidněné oblasti? Vždyť Tunguzka leží na stejné zeměpisné šířce jako třeba Petrohrad?! BYLA TO NÁHODA NEBO ZÁMĚR? Pokud šlo o záměr, co sledoval?? Měl šetřit lidstvo nebo je snad varovat?? Před čím???
Kulik přišel posléze s novým nápadem : Kometa!
"Existuje jenom jediné vysvětlení. Objekt sledovaný tolika svědky vybuchl nad zemí - v určité výšce!", tvrdil Kulikův přítel Krynov.
Po válce se jaksi vytratilo z publikací o Tunguzce označení "meteorit". Začalo se mluvit o "kosmickém tělese". Vynořily se desítky nových hypotéz.
Velký zájem o tuto událost projevoval jistý novinář. Veřejnost ho znala pro jeho časté výstřelky a žurnalistickou předvádivost. Nejednou představoval ty nejfantastičtější novinářské "kachny" jako nezvratně prokázaná fakta. Ostatně na tuto svou nezdrženlivost každou chvíli doplácel. Hlavně když se dotkla politiky. Nicméně dokázal být vždy mezi prvními, kdo se dostali na místa úžasných událostí. A tak pokaždé znovu dokázal přesvědčit šéfredaktora novin, aby mu otiskl nějakou senzační reportáž. Pravidelně býval zase strhán kritikou akademické obce.
"Nezdá se vám vaše hypotéza o výbuchu v tajze trochu přitažená za vlasy?"
"Ani trochu! Naopak - ze všech známých hypotéz je nejpravděpodobnější!"
V knize "The Warning of Devil" ji novinář znovu tvrdošíjně opakoval: "Sibiřský výbuch v roce 1908 byl atomový výbuch. To, co explodovalo, bylo technické zařízení. Řídila je rozumná bytost mimozemského původu. A konečně: jde o varování určené lidem!!"
Kupodivu to byl zase ten senzacechtivý novinář, který se brzy po svržení atomové pumy na Hirošimu objevil v tomto městě. Přinesl světu otřesnou reportáž o škodách: "Pohled na troskymi připomenul obraz, jaký jsem viděl na Kulikových filmech a fotografiích."
Analogií však bylo po ruce víc.
´Že by se opravdu v Tunguzce jednalo o atomový výbuch? Na počátku dvacátého století? Pokud ano, tedy jeho příčina nebyla pozemského původu.´ Novinář pak napsal: "Muselo to být technické zařízení mimozemského původu! Třebaže to byl představitel nadlidské inteligence mimozemského původu, přesto znal pozemské poměry. Záměrně zvolil právě tuto oblast s nepatrným zalidněním. Právě zde se rozhodl předvést otřesné dílo zkázy.
Co tím sledoval? VAROVÁNÍ! Především se snažil vyvolat hrůzu, zděšení, otřes, šok. Předvedl lidstvu, kam až může inteligentní tvor dospět, odepře-li poslušnost vyšší, nadlidské autoritě. Konečně chtěl vzbudit respekt a získat bezvýhradnou poslušnost k němu - k představiteli mimozemské superinteligence!"
"Nesmysl!", odbývali to v Akademii věd.
Nicméně právě známému bouřlivákovi od novin nelze upřít jednu zásluhu: badatelé se začali soustavně zabývat záhadnou Tunguzky. Byly tam vysílány výpravy. Po návratu badatelé informovali svět:
"Stromy jsou tam úplně nebo částečně shořelé. Ale jsou i případy, že na úplně spáleném stromě zůstaly větve, kterých se plameny vůbec nedotkly," uvedl prof.Zolotov.
"A co z toho vyplývá?"
"Nemohlo se jednat o běžný lesní požár. Vypuklo to na mnoha místech naráz. Navíc výpravy potvrdily, že výbuch nastala ve výšce 3 - 5 kilometrů. To vylučuje, že by šlo o meteorit nebo výbuch komety."
"Vy tedy tvrdíte, že to musel být atomový výbuch?"
"Nic netvrdíme," řekl prof. Florenskij Jenom konstatujeme fakta. Uvážíme-li vzdálenost svědků od místa výbuchu, vychází nám, že sloup kouře dosahoval výšky aspoň dvacet kilometrů, zatímco v Hirošimě jen dvanáct kilometrů. Kromě toho - ani meteorit ani kometa nemohly vyvolat takové změny v magnetickém a gravitačním poli Země."
"To může být náhoda!"
"Snad Jsou tu však ještě jiné okolnosti."
"Jaké?"
"Podivná kožní onemocnění, které zjistili pastevci u sobů. Zkrátka důsledek ozáření. Navíc naše expedice potvrdila, že mnoho rostlin v místě výbuchu vykazuje genetické změny - a hlavně zrychlený růst. Zrovna jako v Hirošimě. Nebo nálezy trinitových kuliček v oblasti Tunguzky."
"Co je to?"
"Zvláštní zelená keramika. Obsahuje křemík a magnetit. Byla nalezena také v kráteru zkušebního atomového výbuchu u Alamogordo."
"Mohly by to být zbytky komety?!"
"Z komety?! Kdepak! - Jsou v nich zbytky kobaltu, niklu, mědi a germania. Musí to být pozůstatky předmětu umělého původu, který vznikl na základě záměrné činnosti."
Všichni udiveně kroutili hlavami.Vědci však potvrdili ještě něco:
"Srovnávání výpovědí svědků pádu záhadného tělesa ukazuje, že předmět byl řízen mimozemskou inteligentní bytostí. Před výbuchem totiž opsal oblouk o délce asi šest set kilometrů. Zkrátka provedl jistý manévr. V určité chvíli změnil dráhu letu z východního směru na západní."
"Zní to fantasticky!"
Během doby rozbujela kolem této události rozsáhlá literatura. Čas od času přinášejí sdělovací prostředky další zprávy. Novináři se pokaždé honosí "posledním" objasněním záhady. Tak třeba v březnu 1964 uvedl ruský časopis "Zvezda": "BYTOST MIMOZEMSKÉHO PŮVODU S INTELIGENCÍ PŘESAHUJÍCÍ NAŠI CHÁPAVOST SE POKUSILA NAVÁZAT SPOJENÍ S LIDMI."
Navzdory nedůvěře odborníků se přitom zase dostal ke slovu známý žurnalista. To způsobilo, že si zakrátko i někteří odborníci začali klást otázku: "Je možno dokázat, že naši planetu navštívili hosté mimozemského původu?"
Sotva se do toho pustili, ztrnuli:
"Cože?! Je to možné?! Nedávná fakta jako by navazovala na to, co víme o výbuchu v tajze!"
Od té doby odhazují i světoznámí badatelé zábrany. Najednou přijímají názory hraničící s fantastikou. Jak by ne! Zejména když po celém světě narážejí na doklady o podivných úkazech v atmosféře i v moři.
"Zase jenom další novinářské ´kachny´!", říkali skeptici.
Na jejich hlavu se snesly výpady fanoušků teorie mimozemšťanů: "Jste ignoranti!"
"Nemůžeme přece uznat něco, co si vymyslí hrstka bláznů a novinářských pisálků! "
"To zase ne!"
"Jestli někdo něco takového viděl, pak to byly meteority, kulové blesky, zvláštní mraky a jiné přírodní úkazy!"
"Dobrá. Připusťme, že většina svědků UFO viděla jen kulové blesky, meteority, meteorologické balóny, zvláštní mraky či neznámé typy letadel, nebo snad jen podivnou souhru světel a stínů na šeřící se obloze, anebo taky vůbec nic - pokud šlo o blázny a lháře. Přesto ještě zbývá značný počet spolehlivých, dokonce i zkušených pozorovatelů z řad pilotů, policistů atd."
Vědátoři krčili rameny a vrtěli hlavami.
Těžko lze odmítnout pozorování UFO jako humbuk, je-li původcem, zprávy seriózní policista, kvalifikovaný meteorolog, střízlivý příslušník ozbrojených sil nebo dokonce zkušený pilot. Ani spolehlivá svědectví důvěryhodných osob však nepohnula skálopevnou skepsí některých představitelů oficiální vědy.
"Taková naivita!"? smáli se povýšeně a každou další vlnu svědectví o výskytu UFO odbývali slovy: "Dejte už pokoj s tou ufologickou horečkou!"
Známý sociolog uváděl: "Tyhle vlny svědectví nejsou ničím víc, než odrazy vymožeností společnosti naší doby v nevázané obrazotvornosti lidí. K tomu, aby celý ten poprask kolem UFO mohl vůbec nastat, muselo lidstvo dospět k představě vesmíru, ve kterém je možno hledat jiné civilizace, a k takové vyspělosti techniky, jaká umožňuje zahájit kosmické lety."
"Správně!", přizvukoval mu etnograf a dodával: "Zprávy o výskytu UFO jsou prvkem folklóru industriální společnosti dnešního století právě tak, jako jimi byly v minulosti lidové pověsti. UFO se stalo pro mnohé lidi novým náboženstvím. Hledají své božstvo v posádce létajících talířů. Tihle Mimozemšťané podle nich ovlivňují nebo dokonce řídí samo lidstvo. Vyznavači takového kosmického náboženství nebývají přístupni jiným názorům. Jsou dost nesnášenliví."
"Snad je tomu tak proto", ozval se psychiatr, - "že těžko mohou podstoupit konfrontaci s objektivním a kritickým rozborem, jaký je - "
"Anebo je to právě naopak!", skočil mu do řeči známý novinář.
"Jak to myslíte?"
"Je to prosté. Dost možná, že zrovna vy, kdo se vydáváte za představitele vědy, máte panický strach, že odhalení existence vyspělejších civilizací by ukázalo vaši nízkou odbornou úroveň."
"No dovolte!"
"Anebo je tu ještě jiné vysvětlení. Mlčíte, protože jste k tomu donuceni!"
"Nesmysl! Kdo by nás k něčemu takovému donutit?!"
"Policie. Příslušné státní orgány pokládají přítomnou existenci mimozenské civilizaci za natolik důležitou pro státní bezpečnost či pro omezené politické zájmy mocností, že každá velmoc přísně střeží všechny informace o UFO."
"K čemu by to, prosím, vás, bylo velmocem dobré?"
"K čemu? Třeba zrovna k tomu, aby se nějaká velmoc bez vědomí těch druhých spojila s představiteli cizích civilizací a spolu s nimi dosáhla světovlády. Za vším je politika! A tak jste i vy do značné míry zavázáni k mlčení. Donutili vás! Zastrašili!"
"Směšné!", rozesmál se vědec, - "Jádro naší zdrženlivosti k těm věcem je jinde."
"Kde?"
"Spočívá v přesvědčení, že podle našich fyzikálních zákonů jsou delší kosmické lety vyloučené. Uvažte - i nejkratší mezihvězdné vzdálenosti se měří na světelné roky. I kdyby se UFO pohybovaly světelnou rychlostí, musela by od startu k okamžiku jejich zabrzdění a přistání uplynout dlouhá léta. Rozumějte mi - já nepopírám, že je možno vyslat raketu s lidskou posádkou na dálkový let do kosmu, ale tvrdím, že je to nesmysl!"
"Proč?"
"Říkám to přece. I kdyby člověk letěl rychlostí světla a urazil třeba sto světelných let, stejně by se při průměrném lidském věku nedožil přistání."
"Jak to?"
"Protože to, co by za letu ušetřil na čase, to by zase ztratil při brzdění. Z toho důvodu jsou dálkové lety absurdní. To znamená, že také jiné rozumné bytosti mimo zem, jakkoli by nás předstihly, jsou stejně jako člověk odkázáni zůstat vězni svého planetárního systému."
"Tak si tu tedy ztvrdněte navěky!" vybuchl novinář, - "Ale my budeme cestovat rychleji než světlo!"
"Leda prstem po mapě."
"Dostaneme se dál, než kam sahají meze teorie relativity!"
"Naivní představa. Můžete si být jisti, že další vývoj vědy a techniky nás nedonutí odhodit teorii relativity. Spíš naopak: nic nám nebrání usuzovat, že tento vývoj nám otevře dveře do nových vědních oborů. Pokud takového pokroku někdy dosáhneme, pak to bude zásluhou výkvětu fyziků, kteří zkoumají strukturu času a prostoru na úrovni nejzákladnějších částic. V tomto oboru je všechno ještě v plenkách. Jenom poznenáhlu a s obtížemi začínáme odhalovat možnosti jednotné teorie relativity a elektromagnetismu, totiž to, po čem v posledních létech svého života pátral Einstein. Pokud by takový model bylo možno použít v makrosvětě, znamenalo by to, že klasická fyzika popisuje pouze jednu stránku vesmíru."
"Kterou?"
"Tu, která je v dosahu našich smyslů a současných přístrojů, a jenž se uskutečňuje ve čtyřrozměrném časoprostoru."
"To bychom se asi načekali", mávl rukou žurnalista, - " Lidé budou jednou cestovat světelnou rychlostí, ba ještě rychleji. Naváží spojení s jinými rozumnými tvory."
"Jak by mohli překonat rychlost světla?"
"Pomocí tachyonů."
"To jsou hypotetické částice."
"Dnes už se ví, že tachyony, pohybující se nad rychlostí světla, existují."
"No, a?"
"Najdeme doklady o existenci návštěvy mimozemšťanů - a hlavně - jako první navážeme s nimi spojení", bájil novinář.
"Jste romantický snílek."
"A vy zkostnatělý suchar!"
Bylo zde však něco závažnějšího než pouhé snění v bdělém stavu a nežli tvrdošíjná skepse; něco mnohem nebezpečnějšího, než pouhé důvody, založené na hmatatelné a ověřitelné zkušenosti...
Ovšem člověk tomu mohl vždy odolávat. Jak? Uznáváním a přidržováním se realistického pojetí přírody. To nám ukazují velikáni jako byl sv.Albert Veliký nebo sv.Tomáš Akvinský, opírající se o filozofický odkaz starých Řeků.


      Když se zamýšlíme nad otázkou přírody, shledáváme, že pojem přírody prodělal od starověku dodnes závratné proměny. Řečtí filozofové pojímali přírodu filozoficky. Současný člověk má sklon pojímat přírodu ryze přírodovědecky.

      Dnešní filozofické pojetí přírody není zdaleka jednotné. Někteří lidé ve svém pojetí kladou přírodu do protikladu vůči kultuře. Příroda je pro ně všechno, co není člověkem dotčeno a pozměněno. Takové omezené chápání přírody je odůvodněn jen povrchním důrazem člověka na vlastní užitek. Někteří lidé ve svém pojetí přírody kladou všechno přírodní do protikladu k lidskému návyku. Znamená to podle nich pouze vlastní bytí od přirozenosti. Ještě zmatenější pojem přírody je u těch, kdo pojímají přírodní jako objektivní v protikladu k duchu a vůči vědomí. Zatímco z ducha odvozují veškerou mnohost a rozmanitost, přírodu považují za jednotnou. Jejich pojem přírody a přírodního byl ještě více zmaten, když pojali do pojmu přírody ještě samotného ducha a jeho vědomí. Tak začali tito romantičtí snílkové chápat vědomí jako vlastnost přírody.

      Když máme pojímat přírodu materiálně, tedy to znamená celek všech věcí, jevů a událostí ve vzájemné souvislosti. Z hlediska formálního je příroda totéž co bytí. Avšak v romantickém pojetí se pojem přírody rozplynul v neurčitou mlhovinu. Tak např. Goethe uvádí, že příroda je vše. Podobný nejasný názor proniká přes německou klasickou filozofii do současného pojetí přírody.

      Také Einstein se svým fyzikálním pojetím značně ovlivňuje současný názor na přírodu. Svými fyzikálními objevy ukázal, že pojmy a zákony klasické fyziky nemají naprostou platnost, ale že jsou jen poměrně pravdivým odrazem fyzikálních vlastností věcí. Tradiční pojetí se dopouštělo chyby tím, že zobecňovalo některé vlastnosti fyzikálních předmětů a vydávalo je za neměnné vlastnosti hmoty.

       Vznikají nové teorie, protože nové teorie se snaží vyrovnávat s novými fakty, zatímco dosavadní teorie vysvětlují omezený okruh jevů. Věda má tedy přinášet stále lepší pochopení skutečnosti novými teoriemi, které by zahrnovaly větší a větší obor faktů, které jsou výsledkem pokusů.
Od jevů se postupuje k odhalení jejich podstaty. To současně znamená poznat přírodní objekty v nových vztazích a souvislostech. Tím je vysloven program fyzikálního zkoumání. Avšak stejní badatelé nejsou důslední k filozofickému vyjádření a poznání, protože tvrdí, že fyzikální pojmy jsou svobodné výtvory lidského ducha. Ty nejsou ničím podmíněny, ani nejsou jednoznačně určeny vnějším světem. Podle nich nebude člověk nikdy schopen srovnat si svůj obraz se skutečným mechanismem. Ba dokonce si nedovedou ani představit, že by takové srovnání bylo možné a že by snad mělo nějaký smysl.

       Tito badatelé mají velmi nepřesný pojem poznání. Kladou na poznání podmínku, která je podle nich nedosažitelná, totiž nutnost ztotožnění subjektu a objektu, aby bylo možno srovnat obraz světa ve vědomí s objektivní skutečností. Proto tito badatelé mluví o nových skutečnostech vytvořených pokrokem fyziky, do níž řadí např. objev pole. Správnější by bylo mluvit o novém, snad přesnějším poznání fyziky v nějakém úseku skutečnosti. Pokrok fyziky netvoří novou přírodní skutečnost, nýbrž danou skutečnost poznává, aby toho upotřebil k technickému vynalézání, jehož výsledkem je dílo, které představuje novou skutečnost. Přírodní věda tedy nepřispívá k vytváření nových skutečností, nýbrž k přesnějšímu vyjádření zákonů dané skutečnosti. Tímto způsobem vyjádřené poznatky mají blízko k filozofickému realismu.

       Filozofický závěr se nemůže docela shodnout s úplným zúžením fyzikálních předmětů na pole, protože filozofie ve svém všeobecnějším oboru bere v úvahu celou skutečnost, celé jsoucno. Proto je jasné, že filozofický pojem přírody je úplnější a jasnější. Einstein neulpěl na tomto vyjádření. Také u něho podléhalo filozofické vyjadřování jistému růstu a některé z pozdějších jeho výroků jsou mnohem přesnější.

       Příroda vytváří své útvary jako celky a její postup utváření se liší od umělého tvoření. Odlišuje se především tím, že přírodní postup vytváření má ve věcech (pojatých jednotlivě i souhrnně) vnitřní princip dění, vývoje, změn a stavů, do kterých vývoj dospěl. Tento vnitřní princip či základ určuje však i meze a strukturu čili skladbu jakožto formu, kterou se má dění a průběh ubírat. Před touto skutečností nemůžeme zavírat oči a prostě ji vylučovat z filozofického bádání prostě tím, že bychom ji označili za nevědeckou.

       Mnoho věcí vzniká od přírody, jiné vynalézá lidská technika, další člověk vytváří uměním. V přírodě se některé věci dějí náhodně. Jiný způsob dění mimo tyto tři druhy není myslitelný. Člověku je jasné, že přírodní způsob vzniku se liší od toho, co vzniká uměle. Filozofie však zjišťuje, čím se to liší podstatně. Rozdíl spočívá právě v tom, že přírodní dění má vnitřní základ dění v každé věci, umělé věci vznikají vnějším zásahem člověka, který napodobuje přírodní dění nebo využívá přírodních zákonů. Proti daným zákonům přírody však nelze vytvořit ani vynaleznout nic. Vnitřní princip každého přírodního útvaru je totožný s jeho podstatnou formou. Tento podstatný tvar určuje všechno, i to nejsložitější dění. Proto se přírodní věci nepletou. Jsou přesné a přiměřené pro každou věc, která v přírodě vzniká. Žádný přírodní postup nejde za hranice vlastní formy, vlastního útvaru. Má svou strukturu či skladbu, jejíž sestava a činnost podléhá řádu tak, aby každá věc došla svého uskutečnění a tím i své dokonalosti.
Fyzikové objevují tuto přiměřenost v přírodních procesech, ať jsou složité nebo jednoduché např. ve fyzikálním postupu. Přitom mluví Max Planck o principu "minimálního účinku", kterým je určena dráha každého procesu. Planck tvrdí, že tento princip je obecnější než zákon zachování energie. Aristoteles uznává podobný princip (De gen. animal, II,6). Einstein uvádí, že fotony se pohybují po nejkratší možné dráze (A.Einstein, Fyzika jako dobrodružství poznání, Praha 1971).

      Princip minima zní obecně takto: Normální průběh reakcí je označen za podmínek jinak stejných stupněm jejich nejvýš pravděpodobné přiměřenosti a tento stupeň je vymezován jako ideální normál. Je to i bez ohledu na to, že se fyzice dosud nepodařilo kvantitativně vyjádřit všechno to, co odlišuje skutečné reakce od těchto "ideálních".

      Fyzikální postup se liší od přírodního, protože fyzika se snažila převést všechny rozdíly na společného jmenovatele, třebaže se jí to dosud nepodařilo a tím nabyla rázu "průměrnosti". Tím dosáhla i stupně krajní pravděpodobné přiměřenosti ve zkoumaných reakcích. Tento stupeň označila za "normální" nebo "optimální". Její postup je však jasný, vytváří ideální reality, dává se jím pohybovat v ideálních podmínkách a proto zachází s fiktivními realitami, které uvádí na stejnorodé reality.

      Filozofie ve skutečnosti zjišťuje různosti, a to na všech stupních přírodního dění a jeho útvarů. Různost jde až k jednotlivým elementárním atomickým skladbám, kde se různost zdá být nepatrná. Když je ale zařazena do celkového průběhu dění a do jeho výsledku, tedy ukazuje, že zdánlivá nepatrnost různosti v elementárním dění vede k různostem jednotlivým, druhovým a rodovým. V každé různosti je nutně jiný způsob, a ten vzniká zase jakostním uspořádáním a novým uzpůsobením, která přispívá hodně k tomu, že věci nejsou stejnorodé, ale různorodé. Mezi nimi je však analogie čili obdobnost dění, ale na různých subjektech, v jiné oblasti, dle jinak dané přírodní zákonitosti. Proto i ve svých konečných výsledcích vznikají různé věci. Skutečnost je rozvrstvena a dána do řádů a celků. Tyto řády a celky zase nepřesahují všeobecný řád celé skutečnosti, v níž jsou části provázány vzájemnou závislostí. Oddělování jednotlivin a složek v kterémkoli řádu, tedy i v atomovém dění, je umělé a pro poznání celkového světa násilné.

      Svět ve svém dění je reálný nejen v elementárních procesech, nýbrž i ve svých výsledcích a celkových útvarech. Toto umělé oddělování složek může být a je prospěšné ve fyzikálním zkoumání, zatímco nepravdivé filozofování nad nimi je škodlivé.

     A tím se stalo, že všeobecné poznatky dosažené filozofickými metodami a úvahami nad zkušeností, zůstávají v platnosti i u nových fyzikálních poznatků. Tyto jim nijak neodporují. Aristoteles rozdělil skutečnost na 10 nejvšeobecnějších druhů, které nazval kategorie. Zkušenostním postupem řadí stejnorodá jsoucna do jedné kategorie a vylučuje z ní jsoucna různorodá. Tak vznikají logicky přesně stanovené řady. Do nich spadá všechno, co je skutečné, ale je v nich vyjádřena také rozdílnost věcí. Proto z těchto všeobecných poznatků vyplývá, že není možno nic ze skutečnosti odstranit ani spojit nespojitelné. Není možno omezovat jeden druh na jiný druh, protože jsou to různé věci, a násilným omezováním se nedají stírat rozdíly trvají ve skutečnosti. Toto rozdělení věcí na kategorie se děje pomocí strukturálních čili skladebných vlastností jednotlivých kategorií, pomocí rozdílného působení a činnosti a pomocí znaků. Sama příroda utváří tuto rozdílnost. Proto je jasné, že to, co se děje od přírody, liší se od toho, co se děje uměle jakýmkoli způsobem. Umělé útvary netvoří ani nové kategorie, ani neodstraňují známé kategorie, nýbrž je předpokládají. Umělé útvary však nepatří do žádné z přírodních kategorií. Pouze jejich látka patří do kategorií.

      V obecných pojmech o skutečnosti a o přírodních útvarech se liší např. ústrojné od neústrojného. V organickém řádu se liší druh života rostlinného od živočišného, neboť jsou bytosti, které pouze rostou, a jiné, které rostou a vnímají smysly a samočinně se pohybují, a to vše se liší od člověka, v němž se souladně spojují všechny tři druhy, ale v podstatě se od nich liší svou rozumnou stránkou, přiměřenou činností a skladbou. Člověk už jako přírodní útvar je nejvíce skutečný, pokud označujeme skutečným to, co je. Lidské bytí vzniká a ovládá ostatní bytosti, protože člověk myslí a rozhoduje o sobě a o jiných věcech.

     Příroda zahrnuje ve svém pojmu všechno dění, každý pohyb, každé zaměření, jakým se vyznačuje přírodní proces, vývoj i jeho směr, jeho přesné meze, jeho cíl. Určuje vše, čemu dává přesný tvar čili formu. V jednotlivcích se stává přirozeností. Přirozenost je totéž, co bylo řečeno při vymezení přírody: je to vnitřní princip dění a pohybu, určující také stav vývoje a dávající každému dění patřičné zaměření k tomu, aby dospělo k úplnosti. Tímto principem každé věci je její podstatná forma. Tato forma je totéž, co přiměřenost každého procesu a změny k tomu, k čemu je vývoj a dění přirozeně určeno. Zjištěním přiměřenosti a třeba jenom pravděpodobnosti zaměření v přírodních procesech se vyjadřuje zvláštní určení a tím zvláštní přírodní útvar. Třebaže příroda ve svém postupu dosahuje pouze většinu přiměřených výsledků, a někdy se zkušebními metodami zjišťuje pouhá pravděpodobnost nějakého výsledku, přesto tím příroda nikdy nevybočuje z daných mezí a zákonů. To jenom stav našeho zkoumání vykazuje nedostatky poznání všech zásahů do přírodního dění.

     Podle Heisenberga "pravděpodobnost v matematice a ve statistické mechanice znamená výpověď o stavu a stupni naší znalosti skutečné situace."

     Vlna pravděpodobnosti, shledávaná Bohrem, Kramersem a Slaterem znamená jakési zaměření k určitému dění. Podle Heisenberga to znamená kvantitativní vyjádření dávného aristotelského pojmu potence, pokud směřuje k uskutečnění.

     Z tohoto hlediska fyzikálních poznatků se vůbec nezdá, že by se na základě nových fyzikálních objevů musela změnit filozofie. Naopak, fyzikální skutečnosti zde a na jiných dosahují svého přesného vyjádření filozofickým pojmem. Filozofický pojem se tak dostává do nového světla platnosti také ve fyzikálním dění. Sám tím nezískává větší přesnost, leda snad větší životnost, protože dnešní praktický život se pohybuje spíše v technickém použití fyzikálních objevů.

     Příroda, v jednotlivcích pak přirozenost, je základním principem změn a pohybů, specificky přiměřených vůči tvaru. Příroda je však také principem trpnosti, totiž přijímání působnosti všech činných principů, k níž má vztah jako možnost. Do přírodního dění může zasáhnout i mnoho jiných činitelů bez vztahu možného, ale tyto činitele nemají určující vliv. Jsou to činitele "per accidens" podle Aristotela. Avšak tyto činitele mohou mít význam jako překážky, následkem čehož i přírodní jevy dosahují svých výsledků třeba jen ve větším množství případů.

     Všechny přírodní procesy se shodují v pojmu pohybu. Zároveň je ale patrné, jak jsou různé druhy pohybu v přírodním dění a jak se různé útvary uskutečňují přiměřeným způsobem pohybu. Pohyb se zde ukazuje jako uskutečňování, jako přechod od možnosti k uskutečnění. V tomto jednoduchém pojetí je pojem pohybu použitelný jak pro děje fyzikální a chemické, tak i fyziologické a psychologické. Pohyb je ve všem přítomný. V pohybu je patrná sounáležitost všeho i člověka k přírodnímu dění.

    Je však příkrý rozdíl mezi různými druhy pohybu, např. v samotné fyziologii: mezi vyměšováním slin a pamětí člověka. Mnoho jiných takových rozdílů je ve stejném jedinci, ale přesto tyto příkré rozdíly v pohybu jsou v přírodě prostředkem k uskutečnění úplného tvaru každého jedince.
Děje se to vždy tak, že např. fyziologická činnost živého jedince vede k vytváření tvaru vždy vyššího stupně, aby se tyto staly zase možností pro výstavbu dalších a vyšších útvarů, a tyto všechny formují a udržují fyziologicko-ontologickou skladbu celého organismu. Tak různé případné (akcidentální) formy připravují a udržují tvar celku, totiž podstatnou formu.

    Je to zvláštní odstupňovaná výstavba, ve které má svůj závažný smysl i ten nejmenší dílčí výkon orgánů, ale tím více také vyniká smysl celku a jednoty struktury čili podstatného tvaru. U člověka jeho tělesná struktura či skladba a její fyziologické vlastnosti slouží vyšším, intelektuálním schopnostem. Složitá ústrojná stránka člověka mu napomáhá dostat se do přímého styku se smyslovým světem a dostat svůj intelektuální předmět k poznání.

    Každý přírodní útvar je jeden svou skladbou, svým podstatným tvarem přes všechnu souvislost a závislost na jiných, ale také přes všechnu složitost. Každý útvar je jeden, protože má svůj vnitřní princip utváření, má svůj tvar. Tvar je dán současně s hmotou, a proto se pohybem hmotných částic tvoří struktura.

    Struktura přichází do vztahu s jinou strukturou v řádu kvantitativním, a tak se tvoří atomy, molekuly, biomolekuly, buňky, atd. Nová, vyšší forma je odlišná jak co do velikosti, tak i po stránce jakosti. Stává se novým jedincem a novým nositelem vlastností a pohybu sobě přiměřeného, vyvíjí se, udržuje se nebo zaniká.

    Celé přírodní dění je řízeno základními prvky možnosti a uskutečnění, jak dění neústrojné, tak ústrojné. Každé jsoucno je jedno. Jeho jednota znamená úplnost, nerozdělenost, a řád v mnohosti. Nejvýraznější jednota je u člověka, kde tato jednota značí člověka předně jako jedince (individuum), ale také jako osobnost (individualitu). Každý člověk je zde jen jednou neopakovatelně, jeden se liší od druhého. Přesně jsou odlišné jednotlivé orgány, a jedna hmotná část se přesně liší od druhé a jeden celek či jeden jedinec se liší od druhého. Hmotná stránka se svou kvantitativností působí, že se každý jedinec liší od druhého, každý člověk má svou jednotlivou přirozenost. Navíc je u člověka individualita čili osobnost. Tato osobnost je rovněž různá, u každého člověka jiná. Příčinou rozdílnosti osobnosti není řád kvantitativní, nýbrž řád kvalit, spolu trvajících v člověku, ale také v jiných přírodních útvarech. Avšak u člověka tento řád kvalit má zvláštní povahu, protože nejde jen o hmotné jakosti, nýbrž také o jakosti duševní. Principem duševních kvalit člověka je lidsky oživující princip. Je to tvar člověka, lidská duše.

    U člověka se ocitáme tváří v tvář složitějšímu a dokonalejšímu útvaru přírodního dění. Jakékoli omezování tohoto útvaru na stejnorodé s jinými útvary (jak živými tak neživými) je umělé a násilné, takže nedává nahlédnout do celé lidské přirozenosti. Proto věda o člověku jako přírodním útvaru se liší od fyzikálního a chemického poznání. O lidském životě a o člověku musí pojednávat také psychologie.

    Pojem přírody a přirozenosti je objasněn pojmy možnost a uskutečnění, ale také pojmem jednoty. Tyto pojmy se nemění rozvojem poznatků fyziky a jiných přírodních věd. Jsou to výchozí jednoduché a srozumitelné pojmy, které jsou předpokladem všeho dalšího poznání. Těchto prvních a jednoduchých pojmů je v lidském myšlení více. Odpovídají skutečnosti, jak se může lidský intelekt co nejjednodušeji vyjádřit o dané skutečnosti. Tyto první nejjednodušší pojmy se nemohou měnit, protože nejsme schopni změnit podstatu lidského intelektu. Mohou však přinášet jasno do dalších získávaných poznatků v jakémkoli druhu vědeckého bádání. Filozofie stojí na těchto prvních pojmech. (Heisenberg počítá mezi takové pojmy, které nazývá pojmy obyčejné mluvy, jež mají svou stálost, protože jsou bezprostředně spojeny se skutečností, např. pojmy duch, lidská duše, život, Bůh a jiné.)

    Novodobí fyzikové zaujímají k těmto pojmům jiný postoj než fyzikové minulých časů. Důvodem jejich změněného postoje je to, že fyzikální pojmy jsou idealizovány, jsou odvozené ze zkušeností, získané nejjemnějšími prostředky a vyjádřené pomocí axiomů a postulátů, totiž nezvratně vyslovených vět. Proto jsou přesně stanovené. Na základě této přesnosti jsou zachytitelné do matematických vzorců, a je možno z nich matematicky vyvozovat nekonečnou možnost jevů v jednotlivém oboru.

    Avšak tímto procesem idealizování a upřesňování matematických vzorců pozbývají fyzikální pojmy přímý vztah ke skutečnosti. Takto získané pojmy se hodí pouze na ten díl skutečnosti, který byl zkoumán. Nemusí však odpovídat jiných skupinám jevů a tím méně mohou vyjádřit skutečnost v jejích úplných formách. Na tuto skutečnost je nutné všeobecnější poznání.

     Jenže i o těchto pojmech, o nichž se uvádí, že mají přímý vztah ke skutečnosti, vyznívá naprázdno Heisenbergovo filozofování, pokud tvrdí, že tyto pojmy nemohou být vymezeny v přísně vědeckém významu, a že používání těchto pojmů může vést k vnitřním rozporům; proto je prý třeba brát je tak, jak jsou, nerozebrané a bez přesného vymezení, protože víme, že se dotýkají skutečnosti. Odjinud je zase jasné, že ani pojmy v nejexaktnější vědě, jakou je matematika, nejsou bez vnitřních rozporů - např. pojem nekonečna vede k rozporům, ale bez něho by nebylo možné nejdůležitější části matematiky vybudovat.

     Zde se nerozlišuje mezi exaktními pojmy přírodovědeckými a filozofickými, které mají svou platnost také ve skutečnosti, a to naprostou platnost, ale nenahrazují platnost exaktních pojmů fyzikálních či matematických. Jsou získané cestou rozumového poznání, odvozené a upřesněné, zachycují všeobecnější a některé docela obecné vlastnosti skutečnosti, a jsou nejen jakýmkoli předpokladem i přírodních věd, nýbrž nutným a naprostým předpokladem, bez něhož by se mluvilo i o exaktních jevech v menších úsecích skutečnosti nepřesně. Přitom se ale tyto exaktní poznatky neobejdou bez všeobecnějších pojmů filozofických, jak je vidět z toho, že např. Kantovy nebo idealistické či materialistické pojmy jsou koneckonců užívány v souborné stavbě k porozumění skutečnosti. Proto není ničím odůvodněna nedůvěra k pojmům filozofickým či náboženským stejně tak, jako není ničím odůvodněno přeceňování pojmů exaktních věd. Pojmy exaktních věd mají platnost jen ve velmi omezeném úseku skutečnosti, což jim filozofie odedávna připomíná. Proto nelze od těchto pojmů očekávat nový názor na celou skutečnost, která nutně podléhá nejvšeobecnějšímu poznání filozofickému a náboženskému. Lidský rozum se nemůže vzdát svých přirozených práv na poznání, protože poznávání nezná jiných mezí než skutečnost. Mimo skutečnost není nic.

     Proto k porozumění pojmu přírody nutně užíváme i filozofie, a to realistické, která neznásilňuje skutečnost a neklade bezdůvodně meze rozmachu lidského ducha. Současná fyzika podle Heisenberga otevírá prý bránu k novému pohledu na vztahy mezi lidským duchem a skutečností. Třebaže tato slova znějí poněkud smířlivě k obecnějším pojmům rozumového poznání, přesto nejsou dost přesná. Takový úkol, o jakém pojednává Heisenberg, nemůže mít fyzika ani ve svých nejnovějších objevech, protože to je úkol filozofie. Platí zde důvod, který Heisenberg sám uvedl o fyzikálních poznatcích, že se týkají jen úzkého výseku skutečnosti, z něhož byly vyzkoumány.


(c) 1997 P. Tomáš Bahounek

Převzato: www.cormier.cz

Další díly