Past a nebo brána nebes ? (1.) - Úvod

       Tváří v tvář životním úkolům setkává se člověk s mnohými nesnázemi a překvapeními. K tomu všemu přistupuje ještě snaha některých lidí dělat z komára velblouda. Objevují se "zaručené" zvěstí o tom, co kdo překvapivého uviděl, co záhadného prožil. Na tom by nebylo nic špatného, protože by to jen povzbuzovalo lidskou touhu přijít věci na kloub a objasnit věci ve světle poznání. Horší však je, že se přitom stále častěji objevují tvrzení a názory, že tato záplava záhad v přírodě a lidském životě se nedá vysvětlit pomocí osvědčených postupů lidského rozumu. A tu se objevuje, že prý je ke všemu tomu nutno být vybaven mimořádnými schopnostmi, jako je jasnovidectví, telepatie, telekineze. Podle některých lidí je potřeba mít nějaké spojení s dušemi mrtvých nebo též zvláštní osobní magnetismus či mít alespoň nějaké spojení s astrálními silami. Jsou i křesťané, kteří proti schopnostem lidského rozumu, osvíceného vírou, prakticky upřednostňují různá zjevení a zázraky.

       Proti tomu člověk, který přirozeně touží dosáhnout uspokojivého a jasného, a přitom prostého řešení všech přírodních a životních záhad, se snadno uchyluje k různým druhům orientálního gnosticismu, a v neposlední řadě dokonce i k různým omamným látkám.

       Přiznám se hned na začátku, že svou knihou nepřináším žádné pronikavě objevné řešení. Vždyť nejsem žádný přírodovědec. Když jde o náboženství, žádný svatý a ani Panna Maria se mi doposud nezjevili, ale jsem to naopak spíše já, kdo se tak často zjevuje Matce Boží a různým svatým, když je prosím o lepší vedení k svrchované Pravdě a Lásce.

       Moje příprava k této práci započala už v mládí. Kdysi jsem se zabýval tzv. filozofií čtvrté dimenze. Jednalo se spíše o studium literatury. Našel jsem však i velkého znalce těchto věcí prof.Otakara Borůvku. Působil na fakultě přírodních věd brněnské Univerzity a na brněnské hvězdárně.

       Dalším významným přínosem pro mne byly rozmluvy s otcem profesorem Dominikem Peckou, dominikánským terciářem, a dále, a to bývaly zejména rozmluvy s otcem Metodějem Habáněm. Bývaly to hovory velmi poučné a náročné na soustředění a paměť. Nahrávat se totiž nedaly, protože ze všech stran vyčnívalo všudypřítomné ucho Státní bezpečnosti. Bylo možné dělat si jen zběžné poznámky. A teprve dodatečně si sednout někde do ústraní a rychle si ty věci buď převykládat do magnetofonu nebo jinak zaznamenat, protože za pár dní by už byly kusé. Bývalo to tím komplikovanější, že otec Habáň nepodával žádný obor soustavně. Při každém dalším setkání prostě jen někde otevřel Tomášovu Summu contra gentiles nebo Tomášův komentář k Aristotelově Fyzice.

      Kromě toho si člověk v přítomnosti otce Habáně musel počínat s dávkou jakéhosi myšlenkového odstupu. Někdy se zdálo, jako by odmítal mít nějaké následovníky. Bylo to u něho spíše z pokory. Jednou jsem ho prosil, aby mi svůj názor nevykládal jako možnou alternativu, ale jako něco jistého a bezpečného. A tu mi otec Metoděj řekl: Nerad bych vás příliš ovlivnil svými názory. Já na to: Ale otče, já chci být opravdový realista jako svatý Tomáš. Já chci abyste mě ovlivnil! Tak se do mne klidně otiskněte!" On však zavrtěl hlavou a řekl: "Raději ne. Vždyť ono není docela jisté, že to učím, je docela správné." A tak jsem si vlastně musel svůj zápisník z těchto našich rozmluv musel vést tajně nejen před okolním světem, ale i před otcem Habáněm.

      Uprostřed osmdesátých let jsem měl příležitost zúčastnit se v jednom pražském domě tajně pořádané přednášky dominikánského terciáře Dr.Artura Pavelky (později byl vysvěcen na kněze jako otec Ludvík). Tehdy jsem ho znal spíše jen z jeho článků v olomoucké Filosofické revui, kde objasňoval některé souvislosti mezi teorií relativity a učením sv.Tomáše. Tentokrát však dr.Pavelka přednášel o učení sv.Alberta Velikého v poměru k Albertu Einsteinovi.

      Tyto věci mě tuze zajímaly. Věděl jsem však, že na svůj rozum se nemohu příliš moc spoléhat. Když jsem po promoci na filozofické fakultě nastoupil jako pracovník pro všechno na farmě živočišné výroby, byl bych se asi zbláznil, kdybych těch následujících 14 let mezi zvířaty něco nedělal. Upnul jsem se ke studiu sv.Tomáše. Čistě pro svou potřebu jsem se začal zabývat překladem Summy proti pohanům do češtiny (Vyšla v roce 1993 v Olomouci, v Matici cyrilometodějské).

      Podnětem pro mne bylo setkání a sblížení s velkým českým dominikánem, otcem Jiří Maria Veselým. Vydal knihu "Co dává Velehrad Evropě" (Olomouc 1994 Matice cyrilometodějská). A zde, v kapitoli Současnost, se zmiňuje o Albertu Einsteinovi:

      Einstein říká, že "podstaty věcí představují jakési vesmírné varhany, kdežto jejich trváním se vysílá jakýsi kosmický koncert, v němž není nic nahodilého, všechno jde podle přesných zákonů. Stavitelem varhan a hlavním dirigentem koncertu je Stvořitel, a každá věc má své přesně určené sólo. Jde o to, aby je nikdo sám nepokazil." A otec Veselý k tomu dodává: Stvořitel zvláštním způsobem svěřuje spoludirigování člověku. Je škoda, že kromě pokusů P.Ludvíka Artura Pavelky OP nikdo soustavně nesrovnával Einsteinovu teorii relativity s tím, co píse Andělský učitel v První a druhé příčině, o Prozřetelnosti a o Božím působení na věci.

      Později jsem se dozvídal otřesné zkušenosti, týkající se tzv. Filadelfského experimentu, na jehož vypracování se podílel také Albert Einstein, Nicola Tesla a hlavně von Neumann. Ukázalo se, že vědci pokusně dokázali změnit třírozměrnou skladbu hmoty a docílili také jistého pohybu v čase. Přitom si původci experimentu počínali tak bezohledně, že těmto změnám vystavili i řadu nic netušících lidí. Někteří z nich jsou dodnes nezvěstní, jiní zahynuli a mnozí z těch, kdo pokus přežili, zešíleli. Tak se nabízí téma pro nejrůznější hrůzostrašné historky o návštěvě UFO a o různých životních okolnostech, kdy se zdá, že je člověk vůči některým silám naprosto bezbranný. A přitom věříme, že po Kristu už všechno slouží Božím dětem jenom k dobrému. Vždyť i Kolumbus a jeho věrná posádka zakusili při hledání Indie mnohé podivné věci v Sargasovém moři. Sledovali podivné věci v moři i v povětří, málem došlo ke vzpouře, ale oni se modlili k Bohu a Matce Boží a bezpečně propluli do Nového světa.

      Tzv. moderní člověk se snažil odhalit různá tajemství v přírodě, ale přitom pozbyl smysl pro nadpřirozené tajemství. je ochoten přijímat jen to, co vidí či jinak může ověřit svými smysly. Moderní člověk se totiž domníval, že postupem přirozeného lidského poznání a vědy se odhalí a ztratí každé tajemství. Jenže pak se začali lidé Erich von Däniken, kteří začali poukazovat na to, že mnohé známé věci jsou plné tajemství, na které prý lidský rozum nestačí. Moderní člověk upínal svou pozornost jen k zemi a spoléhal pouze na lidský rozum. Do toho zasáhl Däniken a další, kteří začali tvrdit: Na zemi jsou věci, které dokazují, že naši předkové museli mít nějaké inteligentnější pomocníky z vesmíru, protože lidským rozumem by na to sami nepřišli. Tito Dänikenové vlastně neuznávají ani Boha ani nadpřirozené tajemství, ale neuznávají ani velikost a sílu lidského rozumu. Pouze člověka zneklidňují, když mu předhazují omezenost a slabost lidského rozumu, ale víru a vnitřní pokoj člověku nedávají. A přitom člověk má povinnost rozvinout možnosti svého přirozeného rozumu, a současně své myšlenky a své úsilí zaměřovat k věčnosti, k nadpřirozené blaženosti a pokoji, pro jaký jsme stvořeni.

      V současnosti se ukazuje, že všechny lidské objevy, včetně fyzikálních a vůbec přírodovědných (jako je třeba teorie magnetického pole), trpí víc a víc potřebou být pevně zaklesnuty do přesného aristotelského myšlení, pěstovaného v duchu sv.Alberta a sv.Tomáše. Přitom ale nestačí, aby to byla jen osvojená nějaká teorie. Musí to být současně také duchovní život, založený jednak na lidské přirozenosti a jednak na Boží milosti. Jinak by se každý odborník v teorii magnetického pole a při pokusech o její spojení s teorií relativity zbláznil či rozplynul v jakési nicotné nirváně nebo zcela úplně by pozbyl rozměrnosti v silném magnetickém poli.

      Proto zde nabízím všem lidem dobré vůle jakýsi kaleidoskop úchvatných jevů v přírodě, které tolik strhují zvědavého člověka, ale současně mu hrozí, že bez pevné zakotvenosti v řádu přírodním a Božím ho zcela zavalí a pohltí. V tomto kaleidoskopu je zahrnut i naivní, povrchní lidský rozum, který se snaží všechny záhady a tajemství obsáhnout. Za každou kapitolou tohoto stylizovaného karnevalu soudobými senzacemi však následuje krátké zamyšlení. Jsou to stránky Zápisníku. Nepřinášejí nám nic převratně nového, protože více než nějaké novoty potřebujeme návrat ke kořenům. Základem a oporou je pro nás náš lidský rozum, zušlechtěný neměnným Božím Slovem. Jak nedostatečně znají dnešní lidé Písmo svaté, tak nedostatečně používají přirozeného rozumu.

       Je třeba lépe prozkoumat a nově vyslovit kosmologické myšlenky Aristotela, jehož odkaz pokřtil sv.Tomáš. Andělský doktor nám poskytuje klíč k proniknutí Aristotelovy filozofie. Vodítkem nám tedy bude Aristotelova Fyzika a Metafyzika, díla sv.Tomáše Akvinského a sv.Alberta Velikého, myšlenky otců dominikánů Dominika Pecky, Metoděje Habáně, Ludvíka A.Pavelky a Jiřího M.Veselého, jak je autor zaznamenal. Nestačí však poněkud převykládat Aristotela a sv.Tomáše, nýbrž je potřeba jejich odkaz prožívat a postavit do některých souvislostí dnešního světa a lidstva a jeho životních tužeb. Teprve potom může Němý vůl z Akvina tak zabučet, že z toho úžasem oněmí mnozí dnešní fyzikové a přírodovědci na celém světě.

      Díky Bohu a Matce Boží za tohoto našeho velkého učitele!

- pokračování -

Použitá literatura

Aristoteles, Fyzika, 1996
Aristoteles, Metafyzika, 1996
Aristoteles, Etika Nikomachova, 1995
Aristoteles, Poetika, 1993
Einstein, A., Theorie relativity speciální a obecná, 1923
Einstein, A., Můj světový názor, 1934
Einstein, A., Fyzika jako dobrodružství poznání, 1971
Einstein, A., Jak vidím svět, 1993
Grygar, J., Vesmír, 1983
Pavelka, A., Viz: Filosofická revue, Olomouc 1929-1941
Heisenberg, W., Fyzika a filozofie, 1966
Sv.Tomáš Akvinský, Summa proti pohanům, 1993
Sv.Tomáš Akvinský, Summa theologická, 1937-1939