Následující příběh je určitým podobenstvím k tomu, jak je to s naším vnímáním skutečnosti, se svobodou, s dobrovolným uvězněním se ve svých vlastních představách, kterým uvěříme a začneme je považovat za něco objektivně reálného, co je zvnějšku dáno a co tím pádem nemůžeme změnit. Snaží se nám ukázat, že všechno je jenom tak, jak tomu věří naše mysl, a změnou jejího nastavení lze změnit i tzv. skutečnost.

Vypadalo jako většina vězení. Zdi byly temné a tlusté, mříže na oknech byly místy rezavé, ale pevné. Rozdíl byl ve vězních. Většina jich byli šťastni. Občas se dokonce z jídelny nebo ze hřiště ozýval smích. Muži i ženy byli pohromadě. To některým pomáhalo. a i když trvalé spolužití nebylo dovoleno, byla tu možnost pro vznik určitých vztahů mezi nimi. Láska byla běžná. Ale byla to většinou fyzická láska, protože vězeňský život je vězeňský život a jeho drsnost připravila vězně o jemnější smysly. Vězení sedělo jako čtvercová pevnost uprostřed plevelem zarostlé louky. Vedla k němu jediná cesta. Hlavní brána byla železná a trvale hlídaná.

Les byl jedním z pozoruhodnějších vězňů - byl vysoké atletické postavy a jemného chování. Byl pěkně opálený z mnoha volejbalových odpolední. Většina vězňů měla Lese ráda. Byl oblíbencem žen a díky své povaze byl oblíbený i u stráží. Nepamatoval si už, jak dlouho je ve vězení. Dost dlouho na to, aby se ve všem dobře vyznal. Bylo zvykem, že si vězni sami řídili svůj život ve vězení jak se jim líbilo. Vlastně ještě nikdy nikdo z nich neviděl žádného vedoucího nebo správce. Lesovým snem bylo stát se vůdcem vězeňské společnosti. Často večer hovořil o svých snech se svojí přítelkyní Marií.

Byli spolu už hodně dlouho. Marii imponovaly jeho sny

o úspěchu a snila spolu s ním o privilégiích, která by měla jako jeho družka.

Jason byl do vězení přeložený jednoho deštivého dne. Byl hloubavý a náladový, nicméně pro jeho bystrého ducha a vtip si ho mnozí oblíbili. Zanedlouho Jason objevil díru v západní zdi vězení. Zpozoroval ji jednoho odpoledne, když odešel od ostatních vězňů a jejich věčných her. Zdálo se, že ji nikdo nehlídá. Zůstal zaraženě stát. Že mohla v jinak dobře zabezpečeném vězení existovat taková úniková cesta, a to za zjevného nezájmu vězněných, mu připadalo podivné. Nahlédl do díry, ale viděl pouze na pár metrů. Hustá mlha, která byla venku, zakrývala výhled.

Marie ho zahlédla samotného a stranou od ostatních vězňů a zvědavě se k němu přiblížila.

"Co je to?" zeptal se jí Jason, aniž se představil, ukazuje na díru ve zdi vězení.

"Tam nesmíš jít," řekla Marie. "Mnozí tam šli a už se potom nikdy nevrátili!"

"Myslel jsem, že v tom je smysl útěku," řekl Jason.

Marie ukázala na dvě šedivé strážní věže s hrozivými zbraněmi, namířenými na ně.

"Les říká, že je to past na ty z nás, kteří by chtěli utéci a dělali tak potíže. Že je tak otevřená a vyzývající,

to je trik. Většina starších vězňů o ní ví."

"Les?" zeptal se Jason.

"Je to můj chlap," řekla. Zasmála se.

"Ach tak," řekl Jason. "Já jsem Jason."

"Já jsem Marie." Jason se usmál.

Jak dny míjely, Jason a Marie trávili stále více času pohromadě. Netrvalo dlouho a zamilovali se do sebe. Jejich rozhovory se příliš nelišily od rozhovorů ostatních zamilovaných, ale Jason se vždy vracel k té podivné díře a její nabídce svobody. Když to udělal, Marie se obvykle snažila změnit téma hovoru. Čas od času od něho i znechuceně odešla.

Les byl zatím stále podezíravější pokud jde o vztah Marie a Jasona, i když Marie neustále popírala jakýkoli citový vztah k Jasonovi. Tyto lži jí ale způsobovaly bolest, kterou sdílela s Jasonem; zdálo se, že ji chápe.

Během jednoho z jejich večerních rozhovorů sdělil Jason Marii své rozhodnutí projít dírou ve zdi vězení. Marie na to nic neřekla.

"Tuším, že v tom není žádná zrada," řekl Jason. "Půjdeš se mnou?"

Dívala se na něj. Začínala mu věřit, i jeho intuici. Přesto se ale nedovedla zbavit zlověstných pocitů, které v ní zdánlivě nevinná výzva díry ke svobodě vzbuzovala. Její vztah k Lesovi stále přetrvával; usoudila, že její útěk s Jasonem by každému přinesl jen utrpení a zklamání.

"Ne, Jasone, nechci," řekla po dlouhé době. "Nejsem si jistá, co by nás tam venku čekalo, a musím o té věci pohovořit ještě s Lesem."

Jason nic neřekl, ale viděla, že ho to zabolelo.

"Jdu dnes večer," řekl nakonec.

Jason potichu odešel od skupiny lidí, s kterými byl, a opět stanul před dírou ve zdi vězení. Po nepatrném zaváhání skrze ni vykročil do mlhy. Bylo tam chladno a vlhko. Na chvíli se ještě zastavil - snad podvědomě očekával zvuk výstřelů a poplašných sirén. Ale nic se nedělo - vůbec nic. Popošel kousek dopředu. Mlha se za ním tiše zavřela. Byl sám v černé prázdnotě. Stále se nic nedělo. Zvuky z vězení slábly. Otočil se, ale viděl jen jemně se vznášející mlhu. Podíval se dolů pod nohy. Stál v měkké hlíně. Několik dalších kroků dopředu. Uvědomil si, že ztratil orientaci. Jeho oči byly k nepotřebě - všude byla hustá mlha. Dal obě ruce před sebe jako slepec, hledající cestu. Přepadl ho strach a náhle jediné, co chtěl, bylo vrátit se do bezpečí vězení. Ale nevěděl už, kterým směrem to je. Chtěl křičet nebo utíkat, ale jeho mysl byla tak nehybná jako prázdnota, v které se nalézal.

Stál tam v panické hrůze, čekal až se něco, cokoliv, stane. Zdálo se to jako věčnost, než strach začal pozvolna ustupovat. Pocit tepla postupně nahrazoval chlad v jeho těle. Uviděl před sebou cosi jako náznak světla, nejprve mlhavě, potom stále jasněji, jak mlha začínala ustupovat. Když se vyjasnilo zcela, viděl, že stojí na kraji travnaté louky. Nalevo uviděl malý oblý balvan. Pomalu k němu došel a sedl si na něj. Usoudil, že byl tak ochromený strachem, že strávil celou noc stoje na jednom místě. Nohy ho bolely a cítil i bolest v kříži. Chladný balvan, vlhký od ranní rosy, pro něj byl tím nejluxusnějším křeslem. Protřel si oči, červené a bolavé od usilovného hledění do mlhy a temnoty. Mdlé šedivé světlo dále zahánělo zbytky páry, a měkká tráva vedle balvanu, na kterém seděl, lákala k ulehnutí. Sesunul se z balvanu a natáhl se na zem, kde usnul.

Horko a prudké sluneční světlo ho vzbudily. Jason se převrátil na druhý bok a zkoušel znovu usnout, ale ucítil znovu bolest v nohou a v zádech. Slunce bylo nemilosrdné. Otevřel jedno oko a zamžoural okolo sebe. Světlo ho nejprve oslepilo. Posadil se se zavřenýma očima. Zastínil si oči rukou a opatrně je otevřel. Nečekaně zívl a udělalo mu to dobře. Pozvolna začínal vnímat, co vidí. Byl uprostřed vlnící se louky. Všechno bylo v květu. Vpravo bylo malé jezírko. Vlevo a nahoře ohraničoval zeleně obzor proti obloze oblý kopec. Mraky jako karafiáty se vznášely na jasně modrém nebi. Ovíval ho příjemný vánek. Před ním byla skupina stromů, hýřící tancem přírody. z malého lesíka bylo slyšet kouzelné štěbetání ptačí konverzace. Vzduch byl naplněn nepopsatelnými vůněmi. Jason seděl ohromený a měl pocit, že je to nejkrásnější místo, ve kterém kdy byl. Nával radosti a pocitu čistoty ho přivedl až k slzám. Zachvěl se úlevou. Bolest z nohou a zad zmizela.

"Buď zdráv, příteli," ozvalo se v ranním tichu. Jason nevěděl, co má dělat. Sirény a zvony se v jeho hlavě rozezvučely směsí strachu a zmatku. Tak tak to je? Zabijí ho teď? Měl by utíkat?

"Žádný strach, příteli." Hlas pokračoval. Byl plný míru. Jason se pomalu otočil a vzhlédl. Džíny, flanelová košile a pomačkaný klobouk rámovaly podobu muže, který k němu mluvil. Jeho kontakt s Jasonem byl průzračný, hřejivý a plný lásky. Jason stále nebyl uvolněný.

"Jmenuji se Tom," řekl muž s úsměvem.

"Zvládl jsi to dobře. Někteří z nich nikdy neprojdou tou nocí. Viděli jsme tě jít. Už dlouho jsme tě vyhlíželi." Odmlčel se. "Máš hlad?"

Jason byl zmaten, ale jeho hlad nikoli. Jeho hlad přikývl. "Ano."

"Pojď tedy, dáme ti něco k jídlu." Tom natáhl ruku, aby

pomohl Jasonovi vstát. Jason se podíval na ruku, potom zpět na Toma.

"Tak pojď," usmál se Tom. Jason vstal sám, aniž přijal nabízenou pomoc. Nezdálo se, že by se to Toma nějak dotklo.

"Jason, že?" podíval se na něho Tom.

Jason opět přikývl. Nic mu nebylo jasné. Odkud zná Tom jeho jméno?

"Kde to jsem?" zeptal se.

Tom se smál. "Právě tady!"

"Ale kde je vězení?"

"Támhle pod kopcem!" Tom ukázal tím směrem, odkud si Jason myslel, že přišel.

"Jak jsem se sem dostal?" ptal se dále Jason.

"Dokázal jsi to krok za krokem během noci. Většina jich to dokáže, ačkoli ty si to asi nepamatuješ. Pojď se mnou. Dostaneš něco k jídlu a všechno ti to vysvětlím."

Tom pokynul Jasonovi, aby ho následoval.

Jason ještě chvíli stál, pak se přestal snažit si to všechno ujasnit a následoval Toma po cestě vinoucí se loukou. Po asi hodině chůze dorazili na vrchol travnatého kopce k Tomovu srubu. Vypadal jako namalovaný. Klády byly spojeny hrubou bílou maltou. Uvnitř byla jedna velká místnost s prostorem pro spaní na jedné straně a kuchyní se starou pecí na dřevo na druhé straně. Na dřevěné podlaze byl hrubý pletený koberec. Přední veranda byla trochu vyvýšena nad zemí a byl z ní krásný výhled do krajiny. Jason se pomalu uvolňoval a začínal se cítit velmi příjemně.

Tom mávnutím naznačil, že dům je Jasonovi k dispozici.

"Jdu se poohlédnout po Janey. Za chvíli se vrátím."

Tom prošel závěsem krytým východem v zadní stěně srubu a zmizel.

Jasonovi vířily v hlavě myšlenky. Nikdy nebyl v žádném podobném místě. Kdo je Tom? Odkud zná jeho jméno? Řekl, že přišel také z vězení? Nenalézal odpovědi. Vybral si židli s rovným opěradlem, tiše si na ni sedl a opřel se lokty o stůl před sebou. Nedalo se dělat nic jiného než sedět a čekat co bude. Přinejmenším byl na svobodě ... nebo to aspoň tak vypadalo. Myslel na Marii. Ještě ji někdy uvidí? Ani si neuvědomil, jak se prohloubil jejich vztah za ten krátký čas před jeho útěkem. Útěk... Zdálo se mu to legrační. Prostě se rozhodl jedné noci odejít. Neměl žádné plány. Jenom rozhodnutí být svobodný. Přemýšlel, proč nešla Marie s ním. Kdyby jen viděla, jaké to bylo.

Možná jí v tom bránil její vztah k Lesovi. Mnohokrát mu vyprávěla, jak je Les na ní závislý, zvláště pokud šlo o jeho plány stát se vedoucím vězení. Jak velmi chtěl, aby měl svůj úspěch s kým sdílet. Úspěch ... To byl další směšný pojem. Co to znamená úspěch? Dosáhnout něčeho, čeho chceme dosáhnout? Pokud je to tak, uvažoval Jason, tak jsem byl úspěšný. Byl venku z vězení. Vzpomněl si na rozhovor s Charliem, jedním ze starších vězňů, který odešel dírou a vrátil se. Nikdy nezapomene na Charlieho výraz v tváři, když se ho zeptal na útěk.

"Nezahrávej si s tím, Jasone." Charlie se na něho díval s hrůzou v očích už při pouhé vzpomínce. a ať se Jason snažil jakkoli neodbytně vyzvědět nějaké podrobnosti, Charlie mu neřekl nic víc než "Nedělej to." To ale stejně jako jeho touha po svobodě jen zvyšovalo jeho zvědavost.

Jeho zvědavost. Jasonova zvědavost byla vždycky jedním z jeho nejsilnějších motivačních faktorů. Nikdy nebyl schopen něco přijmout jen na základě víry nebo něčích slov. Způsobilo mu to v minulosti již mnoho utrpení. Proto se mu zdálo divné, že je tak spokojený, když jenom sedí a čeká, až se Tom vrátí. Kdykoli dříve by býval potřeboval a vyžadoval vysvětlení, odpovědi. Ale teď, tady, bylo to jako ... jak by to mohl popsat? Cítil se, jako kdyby skutečně neměl žádné otázky.

"Ahoj, Jasone. Vidím, žes to zvládnul." Melodický hlas pozdravu patřil ženě, která vešla. Byla sama.

"Ahoj Janey," řekl Jason. Vlastní slova ho překvapila. Odkud věděl, že to je Janey?

Byla hezká, vyzařovala z ní stejná prostá čistota jako z Toma a měla i podobný výraz očí, jako on.

"Vsadím se, že máš hlad," řekla. Její tvář zářila úsměvem. Jason přikývl. "Tom tě šel hledat. Řekl, že se hned vrátí."

"Ano, já vím. Teprve teď jsem slyšela jeho volání. Byla jsem zamyšlená. Udělám ti něco k jídlu. Sledovali jsme tě celou dobu od tvého přeložení," řekla, zatímco začala připravovat Jasonovi jídlo.

Aniž měl nejmenší potuchy jak to, cítil Jason, že Tom je blízko. Závěs ve dveřích se zavlnil.

"Vidím, že už je o tebe pečováno," řekl Tom s úsměvem. Přešel k Janey a objal ji - velmi klidně, zdálo se

Jasonovi, a bez jediného slova. Potom si sedl ke stolu naproti Jasonovi. Janey před ně postavila hrnec s kouřící polévkou. Jason dřevěnou lžící polévku přímo hltal. Janey seděla u stolu a tiše se dívala z okna na polední krásu. Když dojedl, odnesl nádobí k umyvadlu. Pohlédl z okna vedle kamen. Stále stejně krásný výhled. Zalil ho pocit harmonie a míru, jaký ještě nikdy nepoznal. Otočil se k Janey a Tomovi. Oba se na něj dívali.

"Překrásné, že?" řekla Janey.

Jason jí chtěl položit množství otázek, ale žádnou nedokázal zformulovat. Usmál se na oba.

Tom promluvil. "Pojďme si sednout na verandu." Zvedl se a podržel závěs dveří, dokud Janey a Jason neprošli. Sedli si na sedačky umístěné v půlkruhu. Krásná přírodní scenérie se rozprostírala před nimi.

"Kterým směrem odtud je vězení?" zeptal se po chvíli Jason.

Tom ukázal směrem k menšímu kopci se skupinou stromů na vrcholu. "Je právě pod tímto kopcem, v malém údolí." Tom pohlédl na Jasona. "Také jsem odtud přišel."

"Jak je to dlouho?" zeptal se Jason.

"Víš, Jasone, tady není čas. Otázka jak dlouho tady nemá žádný význam."

Jasonovi to vyrazilo dech. Není čas? Zíral do Tomových neuhýbajících očí. Pomyslel si - znamená to snad, že jsem mrtvý?

"Ne, nejsi mrtvý, Jasone."

"Ty umíš číst moje myšlenky?" zeptal se Jason.

Tom pohlédl na Janey, potom zpět na Jasona. "Čtení myšlenek je pro to dost omezující pojmenování, ale v podstatě mohu odpovědět ano."

Jason na oba jen hleděl. Co to má za pocity? Cítí zmatek, ale nenapadají ho žádné otázky. Tom může číst jeho myšlenky. Neexistuje čas.

"Obávám se, že ničemu z toho nerozumím," řekl Jason.

"Ničemu z toho neporozumíš způsobem, kterým jsi dosud byl zvyklý rozumět věcem. Jsme tu mimo čas a mimo prostor, víš. Vzpomínáš si, jak jsem ti odpověděl na otázku Kde to jsem? Řekl jsem Právě tady. Vzpomínáš?"

Jason přikývl.

"Jediné místo, na kterém kdy vůbec lze být, je právě tady. Tady, v tomto místě, to všichni víme. Tam odkud jsi přišel, byla odpověď na tuto otázku závislá na jiných věcech. Vezměme pojem prostoru a času. Lidé ve vězení mají nejrůznější dokonalé přístroje na měření prostoru a času. Protože lidé nemají jasno, kde jsou, používají k určení místa prostorové souřadnice, a protože nemají jasno, kdy to je, používají hodiny a zkoušejí jimi měřit nekonečno. Přesto, se všemi těmito zajímavými údaji, je to stále jenom právě teď, a nikdy nejsme jinde, než právě tady. To je jeden z prvních velkých darů, které dostaneš jako součást svojí svobody - porozumění této pravdě. Ale jak vidíš, Jasone, zároveň s porozuměním této pravdě přichází jiný význam pojmu porozumění. Doposud jsi byl přesvědčen, že tvé porozumění závisí na množství informací, které shromáždíš. Ale to vůbec není porozumění. To je pouhé pozorování."

"Počkej," zastavil ho Jason. "Říkáš, že není prostor, ale když jsem se tě zeptal, kde je vězení, ukázal jsi támhle. Není to jiný prostor než tady? Myslím - co je támhleto?" Jason ukázal rukou na horizont.

"Ne tak rychle, Jasone," odpověděla Janey. "Chvíli trvá, než to člověk pochopí. Pro teď řekněme, že tohle všechno je manifestace vědomí."

"Janey má pravdu, Jasone. Nepospíchej tolik. Tom se na něj usmál. "Než se tvá schopnost porozumění lépe vyvine, je lepší brát věci, tak jak jsou. Neboj se. Dostane se ti všech odpovědí, které budeš potřebovat. Jinak to tu ani nemůže být." Tom zmlkl a díval se na Jasona. Jason hleděl na něj.

"Vůbec nerozumím tomu, co říkáš."

"Slova jsou křehká." Janey opět promluvila. "Ale porozumíš. Brzy i uvidíš, že to nebyl tvůj útěk, který ti přinesl tyto pravdy, ale ve skutečnosti to byly tyto pravdy, které tě učinily svobodným." Zvedla se. "Jdu dovnitř. Nepotřebujete něco přinést?"

Oba zavrtěli hlavou.

"Je to tvoje žena?" zeptal se Jason Toma.

"Je moje přítelkyně," odpověděl Tom.

Blížil se večer. Po chvíli tichého rozjímání Jason cítil, že na něj z jeho dobrodružství přichází únava.

"Můžu tady přespat?" zeptal se.

"Ano, očekávali jsme tě." Tomova tvář vyzařovala čistou lásku.

"Nevím proč, ale mám pocit jako bys byl můj bratr." Jason byl v rozpacích ze svých citů.

"Jsem tvůj přítel," smál se Tom.

Jason se nemohl ubránit pocitu, jakoby zde byl odjakživa.

Během toho večera, stráveného u ohně, se mu mnohé záhady začaly objasňovat, a když usínal, byl si téměř jist, že slyší hudbu. Byla ještě tma, když se Jason vzbudil. Složil deku, kterou pro něj připravili, a položil ji blíže k ohništi. Vyšel do svěžího nočního vzduchu. Příroda se probouzela z noci do rána. Obloha byla stříbrná. Jason se natáhl na trávník vedle verandy a koukal na nebe. Všechny strachy předchozího dne se zdály být vzdálené. Ležel, splývaje s nebesy svojí rozšířenou myslí, a zatímco obloha červenala úsvitem, upadl do ranního polospánku.

Tentokrát sluníčko vzbudilo Jasona příjemně. Rozhlédl se a viděl Toma s Janey sedící na verandě. Znovu ho překvapila Tomova schopnost telepatie.

"Jsi připraven vyjít?" zeptal se ho Tom.

Když ležel pod hvězdami, myslel Jason na to, že by rád viděl vězení zvenku. Rychle se vzpamatoval z překvapení a odpověděl "Ano."

Tom vyšel z verandy a začal sestupovat ze stráně. Janey jim řekla ahoj, i když ne nahlas.

Po chvíli tiché chůze Tom promluvil. "Myslím, že budeš překvapen." Jason měl nutkání zeptat se proč, ale neudělal to. "Uvidíš sám," řekl Tom, hledě přímo před sebe se smíchem.

Jason stál nehybně na vrcholu kopce, kde se zastavili. Byl opravdu překvapený. v zeleném, šťavnatém, chladném, životem překypujícím údolí stálo vězení. Vězení?

Jason se v duchu smál. Všechny postele tam stály pěkně v řadách, na volném prostranství. Pohybovali se tam lidé.

Na jedné straně byla jídelna se svými dlouhými stoly. Bylo tam cvičiště s hloučky lidí. Ale nebyly tam zdi ... vůbec žádné zdi. a přesto lidé ve vězení se pohybovali jako by tam zdi byly. Otvírali imaginární dveře a zase je zavírali. Byly tam jednotlivé "cely". Jejich obyvatelé stáli necelé dva metry od sebe a neoddělovalo je naprosto nic. Bylo by to bývalo komické, nebýt tragických výrazů ve tvářích mnoha vězňů, mluvících tak trpce o realitě, jak ji oni viděli.

"Vždyť to vůbec není vězení!" řekl Jason.

Dlouho stáli bez jediného slova. Potom Tom promluvil. "Chceš se podívat blíž?" zeptal se.

"Neuvidí nás?" Jason dostal strach při pomyšlení, že by mohl být chycen. Hloupost ... Jak by mohl být zavřen ve vězení bez zdí!

"Ne," odpověděl Tom. "Nevidí za zdí nic jiného než temnotu a mlhu." Vykročil dolů z kopce a Jason ho následoval.

"Tohle je západní zeď." Tom naznačil imaginární linii před sebou. "A díra je asi - asi tady!" Popošel asi metr a zastavil se. Jeden z vězňů přešel ani ne metr před nimi. Jason byl nervózní, ale bylo to tak, jak Tom řekl. Zjevně je neviděl. Jason sledoval dění "uvnitř", neradostnou a těžkopádnou náplň dne vězňů. Při pohledu do jejich tváří viděl napětí. i když se někteří z nich smáli, byla to jen snaha o veselost a nebyla v tom opravdová radost. Viděl Marii; šla z jídelny na hřiště. Připadala mu přitažlivější, než si ji pamatoval. Možná to bylo tím, že ji dlouho neviděl, možná i tím, že věděl, že je vlastně svobodná. Ať tak či tak, byl rád, že ji vidí.

"Dalo by se s někým z nich mluvit?" zeptal se Jason Toma.

"Jedině, když vejdeš dovnitř." Tom věděl, na co Jason myslí. "Návrat do vězení není nic neobvyklého. Téměř každý z nás se tam vrátil na návštěvu. Ale jsou určité věci, které musíš vědět."

Jason poslouchal Toma aniž odtrhl oči od Marie.

"Nejdříve ohledně stráží," řekl Tom důrazně. "Jsou sami vězni stejně jako všichni ostatní. Pouze vidí věci, ale nemají žádný standard pro jejich posuzování - jako například při večerním počítání vězňů. Nezpůsobí žádné potíže. Když budeš chtít ve vězení přespat, prostě si najdi prázdnou celu. Nikdo ti nic neřekne."

"Potom ohledně pohybu po vězení. To, že vidíš, že nejsou žádné zdi, ti umožní chodit kudy chceš. Když překročíš tuto hranici," Tom naznačil rukou na zemi čáru, "která pro ně je zdí, ocitneš se najednou v jejich zorném poli. Přestože pro ně není logické, že se něco takového může stát, nevšimnou si toho. Prostě tě začnou vidět od místa, kde jsi se objevil. Může to způsobit určité zmatky, když během rozhovoru zmizíš a objevíš se na druhé straně dveří nebo zdi. Činí to dialog přerušovaným a obtížným."

"S obojím si snadno poradíš tak dlouho, dokud si toho budeš vědomý. Ale pozor! Po nějaké době můžeš zase začít zdi vězení vidět." Tom počkal, než si Jason uvědomí důležitost tohoto upozornění. Jason se na něho znepokojeně díval.

"Nemusíš se ale bát," pokračoval Tom, "protože jak vidíš, skutečnost je taková, že žádné vězení není. Přesto, když jsi chvíli uvnitř toho světa, sugesce uvězněnosti a nesvobody je velmi silná. Jakmile zjistíš, že opět vidíš vězení, musíš se okamžitě v mysli vrátit k pravdě! Uvědomovat si pravdu o své svobodě je jediná záchrana, když se dostaneš do situace, která by tě mohla chytit a uvěznit. Díra ve zdi je tam samozřejmě pořád, ale jak víš, přináší dost utrpení. Schopnost jasně si uvědomovat neexistenci vězení je to jediné, co potřebuješ. Tuto schopnost máš, protože je založena na skutečnosti - tvé svobodě. Nedovol opačné sugesci, aby tě přesvědčila o něčem jiném."

Závěr Tomovy řeči poslouchal Jason trochu s pocitem strachu.

"Nepřijdu ti naproti, až se budeš vracet. Cestu do našeho srubu už znáš sám. Jdi v míru a dokonči co máš dokončit. Janey a já jsme v myšlenkách s tebou. a drž se pevně sloupu pravdy. To je tvoje svoboda."

Tom se na něj usmál, otočil se a šel zpět.

- pokračování -


Podle internetových zdrojů zpracoval Matrix-2001.cz

Další díly

Vydavatel:
Jaroslav Chvátal
Matrix Consulting s.r.o.
Švabinského 1700/4
Ostrava, Moravská Ostrava
e-mail: chvatal@matrix-2001.cz

Spoluvydavatel:
Gaia Inc.
833 W So. Boulder Rd. Louisville
Co. 80027, USA

Webináře:
Matrix Consulting Slovakia s.r.o.
Palárikova 76
022 01 Čadca

"Svoboda myšlení, svědomí a náboženského vyznání je zaručena. Svoboda projevu a právo na informace jsou zaručeny. Každý má právo vyjadřovat své názory slovem, písmem, tiskem, obrazem nebo jiným způsobem, jakož i svobodně vyhledávat, přijímat a rozšiřovat ideje a informace bez ohledu na hranice státu". (Listina základních práv a svobod České republiky).

Redakce neodpovídá za obsah článků i diskusí, které ne vždy odpovídají stanovisku redakce. Přebírání písemného či obrazového materiálu je možné pouze se souhlasem vydavatele. Platí pro materiály podléhající čtenářskému poplatku.