Ježíš Kristus a Svatý Grál (3)

      Veškerá ostatní pomazání mesiášů, ať již při korunovaci nebo při jmenování vyšších kněží, byla vždy prováděna muži, Nejvyšším Zadokem nebo Nejvyšším knězem. Použitý olej byl olivový, smíchaný se skořicí a dalším kořením, nikdy však mast spikenard. Spikenard byla vyjádřením výsady mesiášovy nevěsty, což musela být Marie, sestra svatého řádu. Ježíšova matka byla Marie, takže také jeho žena musela být Marie, přinejmenším svým titulem, pokud ne svým křestním jménem. Některé mnišské řády dodnes udržují tradici přidávání titulu Marie ke křestním jménům svých řádových sester - sestra Marie Tereza, sestra Marie Luisa. Mesiášská manželství byla vždy uzavírána ve dvou stupních. První stupeň (pomazání v Lukášově evangeliu) byl právním závazkem k manželství. Druhý stupeň (pomazání v evangeliích Matouše, Marka a Jana) bylo utvrzením smlouvy. A v případě Ježíše a Marie bylo druhé pomazání v Betánii velice významné. Zde celý příběh grálu vlastně začíná, protože jak je uvedeno v knihách tehdejších židovských zákonů, druhý stupeň manželského ceremoniálu se nekonal nikdy dříve, než byla nevěsta tři měsíce těhotná.

       Po dědicích dynastií, jako byl Ježíš, se vysloveně vyžadovalo, aby zajistili pokračování svých rodových linií. Manželství bylo podstatné, ale zákon ho musel chránit proti svazku se ženou, která byla neplodná nebo potratila, a tato ochrana byla zajišťována právě oním tříměsíčním pravidlem. K potratům obvykle později již nedocházelo a proto byl tento termín považován za dostatečné zajištění pokračování rodu, aby mohlo být manželství definitivně potvrzeno. Když mesiášova nevěsta svého muže v tomto druhém obřadu pomazala, byla v souladu se zvyky určena i k jeho pomazání při pohřbu. To potvrzují i evangelia. Nevěsta musela od té chvíle nosit na krku nádobku s vonnou mastí spikenard až do konce manželova života a použít ji při jeho pohřbu. Právě z tohoto důvodu vešla Máří Magdaléna o sabatu po ukřižování Ježíše do hrobky (jeskyně).

       Po druhém pomazání v Betánii, jak uvádějí evangelia, Ježíš řekl: "Kdekoliv ve světě bude toto Slovo boží hlásáno, nechť je rovněž uvedeno, co ona udělala, na její památku." Ve svém slavném obrazu této události zobrazil renezenční malíř Fra Angelico Ježíše, jak dává korunu na hlavu Marie Magdalény. Ale přestože Fra Angelico byl vzdělaný dominikánský mnich (15. století), křesťanská církev neuznala Marii Magdalénu, zcela ignorovala Ježíšův přímý příkaz a pomluvila Marii jako prostitutku.

      Esoterická církev a Templářští rytíři však Máří Magdalenu vždy považovali za svatou. Dodnes ji mnozí za svatou považují a je považována za patronku vinařů, ochránkyni vína, ochránkyni Svatého Grálu, strážkyni svaté krve. V evangeliích je mnoho nikdy neodvážili jít pod povrchní oficiální výklad. V tomto směru velice pomohly svitky od Mrtvého moře a výjimečné výzkumy australské teoložky dr. Barbary Thiering.

      Svitky od Mrtvého moře otevřely zcela nové chápání tehdejšího jazyka a vnesly do výkladů nové světlo. Popisují organizaci komunity a funkce okolo Mesiáše Israele. Popisují sněm dvanácti delegovaných apoštolů, kteří byli trvale určení k dohlížení nad specifickými aspekty vlády a konaných rituálů. To přispělo k větším znalostem o samotných apoštolech - známe nyní nejen jejich jména (ta jsme znali od začátku), ale můžeme lépe pochopit kým byli, čím byly jejich rodiny, jaké měli povinnosti a funkce.

       Při studiu evangelií můžeme nyní chápat v nich ukryté alegorie, užívání pojmů a slov, kterým jsme doposud nerozuměli. Víme nyní, že křtící kněží a ti, kteří jim pomáhali, se nazývali rybáři, kandidátům křtu se říkalo ryby. Apoštolové Jakub a Jan byli oba vysvěcení jako rybáři. Bratři Petr a Ondřej byli pomocníci rybářů a Ježíš jim slíbil kněžství v novém duchovenstvu, když řekl "udělám z vás rybáře lidí". Víme nyní, že v době evangelií se používal speciální žargon, kterému bez problémů rozuměli všichni v prvním století a dříve. Význam používaných slov byl však později zapomenut. I dnes máme takový žargon - používáme např. slova anděl (investor), hvězda (star, celebrita) a další; každá doba ho má a postupně upadá v zapomenutí, pozdější doslovné překlady pak vůbec nedávají smysl. Evangelia jsou plná takovýchto slov - chudáci, malomocní, dav, slepec, mraky, ovce, bochník - všechna tato slova se vztahovala nějakým způsobem k lidem a jejich zařazení a neměla ten význam, který jim dnes přikládáme.

       Když byla evangelia v prvním století sepisována, byla vydávána v Římem kontrolovaném prostředí. Jejich pravý obsah musel být zamaskován před římskou cenzurou. Informace byly často politické, byly zakódované, skryté. Důležité pasáže byly často uváděny slovy "pro ty, kdo mají uši k slyšení". Nejinak tomu bylo mezi členy jakýchkoliv potlačovaných skupin během celé historie. Podobné kódování bylo např. objeveno v dokumentaci předávané mezi Židy v Německu v třicátých a čtyřicátých letech minulého století.

       Díky naší znalosti této slovní kryptologie můžeme nyní určit data a místa s velkou přesností. Můžeme odkrýt mnoho skrytých významů v evangeliích a zázraky samy mohou získat zcela jiný význam a souvislosti. Při tom všem to však v žádném případě nepopírá skutečnost, že Ježíš byl velice mimořádnou osobou s neobvyklými schopnostmi. Evangelia však popisují určité události, které teprve později začaly být popisovány jako zázraky. Nebyly však zaznamenány proto, že by šlo o opravdu zázračné nadpřirozené události, ale proto, že v tehdejší politické situaci byly zcela bezprecedentní a úspěšně obcházely zákony. Víme nyní i další věci. Víme, proč si jednotlivá evangelia často odporují. Například Markovo evangelium říká, že Ježíš byl ukřižován ve třetí hodině, zatímco Janovo evangelium říká, že to bylo v šesté hodině. Na první pohled se to zdá nedůležité, ale jak uvidíme dále, tento tříhodinový rozdíl byl podstatný v událostech, které následovaly.

      Podívejme se na proměnu vody ve víno v Káni Galilejské. Co bylo původně velice běžnou událostí se nyní vykládá s nadpřirozeným nádechem. Svatba v Káni Galilejské je popisována pouze v Janově evangeliu. Pokud by to bylo jako zázrak pro církev tak důležité, proč to není popsáno v dalších evangeliích? V evangeliu se nepraví (jak je často vykládáno) "víno došlo". Je tam napsáno: "Když chtěli víno, Ježíšova matka řekla 'nemají víno'." Evangelia nám říkají, že zodpovědnou osobou byl pořadatel slavnosti. Tím je řečeno jednoznačně, že to nebyla svatební hostina, ale předsvatební zásnubní slavnost. Víno na takovýchto slavnostech mohli pít pouze kněží a Židé v celibátu, nikoliv ženatí muži, novici ani kdokoliv jiný, kdo nebyl vysvěcen. Ti mohli pít pouze vodu, jako očistný rituál (jak je uvedeno i v Janově evangeliu). Když nastal čas pro tento rituál, Marie, zřejmě nespokojená s touto diskriminací, upozornila Ježíše na nevysvěcené hosty a řekla "Nemají víno." Protože Ježíš ještě nebyl pomazán na mesiáše, odpověděl: "Můj čas ještě nenastal." Marie však dále naléhala a Ježíš pak nedodržel zvyklosti a nechal nalévat víno všem. Pořadatel slavnosti nekonstatoval cokoliv o nějakém zázraku, pouze jednoduše vyjádřil své podivení nad tím, že se víno objevilo (proti zvyklostem) v této situaci.

      Často se má za to, že svatba v Káni Galilejské byla Ježíšova vlastní svatební slavnost, protože on a jeho matka měli práva rozhodovat o věcech, nepříslušející běžným hostům. Tato slavnost se však konala v létě roku 30, v měsíci odpovídajícím našemu červnu. První svatby se vždy konaly v měsící pokání (září) a zásnubní hostiny se konaly o tři měsíce dříve. V tomto případě to znamená, že první manželské pomazání Ježíše od Máří Magdalény se událo v září roku 30, tři měsíce po slavnosti v Káni, která byla zřejmě jejich zásnubní hostinou.

       Evangelia popisují události (i když ne vždy zcela shodně), které jsou zaznamenány i mimo Bibli. Popis Ježíšových aktivit (až do ukřižování) lze najít v různých záznamech z tehdejší doby. V oficiálních kronikách Římské říše je zmíněn Pilátův soud a Ježíšovo ukřižování. Z chronologických kronik římských vládců můžeme přesně určit, že k ukřižování došlo o židovských velikonocích v březnu roku 33. Druhé manželské pomazání v Betánii bylo o týden dříve. Nyní víme, že Máří Magdaléna musela být (ze zákona) v té době již tři měsíce těhotná, což znamená, že se dítě muselo narodit v září roku 33. K tomu se ještě vrátíme.

      Pokud čteme evangelia tak, jak jsou napsaná, Ježíš se jeví jako liberální vládce, snažící se sjednotit lidi té doby proti útlaku Římské říše. Judea v té době byla něco jako Francie pod Německou okupací v druhé světové válce. Místní autority byly ovládány vojenskou okupační silou, hnutí odporu byla běžná. Ježíš byl očekáván, jeho příchod předpokládán, a na konci příběhu se stal pomazaným Mesiášem. V dochovaných židovských památkách z prvního století je Ježíš nazýván "mudrcem", "učitelem" a "králem". Není tam nikde nic o nějakém božství. Svitky od Mrtvého moře popisují funkci Mesiáše Izraele jako Nejvyššího vojenského velitele Izraele. Není tedy žádným tajemstvím, že apoštolové byli ozbrojeni (Petr vytáhl svůj meč proti Malchusovi v samém závěru známého příběhu).

       Mnoho vysoce postavených Židů v Jeruzalémě bylo zcela spokojených ve svých mocenských funkcích, zabezpečených cizí vojenskou silou. Kromě toho hebrejské skupiny byly velice sektářské, Židé nechtěli sdílet svého boha Jehovu s kýmkoliv jiným, zejména nežidovského původu. Pro farizeje a saduceje byli Židé bohem vyvoleným národem - On náležel jim, oni náleželi Jemu. Ale byli zde další Židé, Nazarenští, Essenští, kteří byli ovlivněni liberálnější západní doktrinou. Tenkrát Ježíšova mise ztroskotala, rozpor byl neodstranitelný. Ne-židé jsou v dnešním jazyku nežidovské arabské rasy a neodstranitelný rozpor je zde stále. Ježíše odsoudil římský guvernér Pilát Pontský, ale Ježíš byl vlastně již předtím zavržen a exkomunikován Sněmem sanhedrinů. Bylo rozhodnuto zosnovat jeho potrestání, aby byl odsouzen římským guvernérem, který již věznil další osoby za organizování povstání proti sobě. Jak potvrdil i dnešní Nejvyšší soud Izraele, bylo pro Sněm sunhedrinů naprosto nemožné zasedat a fungovat v noci nebo o židovských velikonocích, takže načasování akce bylo perfektní. Měli ideální příležitost a důvod prohlásit: Bohužel to nemůžeme udělat sami, musíte to udělat Vy, římský guvernér.

      Pokud jde o Ježíšovu smrt na kříži, je zcela jasné, že šlo o duchovní smrt, nikoliv fyzickou smrt, což dokazuje třídenní pravidlo (každému, kdo o tom četl v prvním století, to muselo být zcela jasné). Z občanského a právního hlediska byl Ježíš již mrtev, když byl umístěn na kříž. Byl podle rozsudku obžalován, mučen a připraven na smrt. Dnes tomu říkáme exkomunikace. Tři dny by byl Ježíš formálně nemocen, s absolutní smrtí nastávající čtvrtý den. Toho dne by byl pohřben, zaživa, ale během prvních tří dnů mohl být vzkříšen. Ve skutečnosti to sám i předpověděl.

       Pozvednutí a vzkříšení (bez ohledu na skutečnost, že Ježíš porušil zákon, a to byl zázrak) mohl vykonat pouze Nejvyšší kněz nebo Otec komunity. Nejvyšším knězem byl v té době Josef Kajafáš, právě ten muž, který odsoudil Ježíše. Proto musel vzkříšení provést Otec komunity. V evangeliích jsou záznamy o tom, jak Ježíš z kříže hovoří k Otci, včetně závěrečného "Otče, do Tvých rukou odevzdávám svého ducha." Jak je známo, byl v té době pomazaným patriarchou - Otcem komunity - apoštol Šimon Zelotejský.

       Učili nás, že Ježíšova smrt byla potvrzena krví a vodou, tekoucí z rány propíchnuté kopím. Je to ale velice špatně pře-loženo. V originále je použito slovo znamenající spíše škrábnutí a chybným překladem přes latinu se z něj stalo propíchnutí. Nebyla to žádná primitivní doba. V té době byli doktoři i nemocnice. A ještě dnes se často použije něco jako tlak, zaškrabání na kůži k docílení reflexu osoby a indikaci toho, že je naživu. Podle vyjádření současného chirurga nelze žádným způsobem vysvětlit vytékání vody z rány. Naopak vytékání krve z bodné rány je známkou života, nikoliv smrti. Z mrtvého těla by (kromě velice rozsáhlého poranění) žádná krev nevytékala, protože v mrtvém těle krev neobíhá.

       Podívejme se nyní dále na to, co evangelia ve skutečnosti říkají. Josef Arimatejský sejmul Ježíšovo tělo z kříže. Slovo, které bylo přeloženo jako tělo, bylo v řečtině soma, což znamená živé tělo. Řecké slovo pro mrtvé tělo je ptoma. Ježíš tedy zřetelně přežil, a to je explicitně uvedeno i v dalších knihách. I Korán uvádí, že Ježíš přežil ukřižování.

       Během toho pátečního odpoledne, kdy byl Ježíš na kříži, se posouval čas o tři hodiny dopředu. Čas se tehdy zaznamenával podle slunečních hodin a podle kněží, kteří označovali hodiny podle modliteb. V podstatě byly denní hodinynoční hodiny. Dnes máme čtyřiadvacetihodinový den. V Janově evangeliu Ježíš říká: Nemá den dvanáct hodin? Ano, bylo dvanáct hodin ve dne a dvanáct hodin v noci. Denní čas začínal s východem Slunce. Čas od času se začátek dne měnil a tak se také měnil začátek nočního času. V březnu začínal den někdy kolem šesté hodiny ranní (podle našeho dnešního označování).

       Víme, že Josef Arimatejský vyjednával s Pilátem Pontským o sejmutí Ježíše z kříže po několika hodinách. Evangelia se neshodují v pořadí událostí - některá používají časové údaje z doby před posunutím času, jiná po jeho změně. Ale den se zkrátil o tři hodiny, které byly nahrazeny třemi nočními hodinami. Země upadla do temnoty na tři hodiny, říkají evangelia.

       Tyto tři hodiny však byly kriticky důležité v každé jedné události, která následovala. Hebrejští lunaristé dělali časové změny během dne, zatímco solaristé (ke kterým patřili i Essenští a Magijští), nedělali časové změny před půlnocí. To tedy znamená, že podle evangelií vztažených k hebrejskému času byl Ježíš ukřižován ve třetí hodině, zatímco podle solaristů byl ukřižován v šesté hodině. Toho večera Hebrejcům začínal jejich šabat v 9 hodin večer, zatímco Essenským a Magijským až o tři hodiny později. Byly to ty tři hodiny, ve kterých ještě mohli pracovat pro Ježíše, zatímco ostatní již nemohli vykonávat žádnou fyzickou práci.

       Z chronologie evangelií víme, že Ježíšovo druhé manželské pomazání od Máří Magdalény v Betánii bylo v týdnu před ukřižováním. A víme také, že v té době byla Máří Magdaléna ve třetím měsíci těhotenství a dítě se tak mělo narodit v září. Co nám tedy říkají evangelia o událostech v září roku 33? Fakticky evangelia neříkají nic, ale ve Skutcích apoštolů je pro tu dobu popsána událost, kterou my známe jako nanebevzetí. Ovšem Skutky apoštolů tuto událost takto nenazývají. Takto byl rituál pojmenován o tři století později, když byly uzákoněny doktriny Římské církve. V textu se praví: "A když řekl tyto věci ... byl pozvednut a mrak jim ho zakryl." Text dále pak pokračuje tím, že "muž v bílém" řekl žákům: "Proč tu stojíte zírajíce do nebes? Stejný Ježíš se vrátí stejným způsobem, jakým jste ho viděli odejít." O něco dále se v textu Skutků apoštolů praví, že "nebesa" musí přijmout Ježíše, dokud nevyprší čas obnovy.

       Vzhledem k tomu, že to bylo právě v měsíci, kdy se mělo Máří Magdaléně narodit dítě, naskýtá se otázka, zda není nějaká souvislost mezi porodem a tzv. nanebevzetím. Jistě je, a tkví právě v "čase obnovy" (anglicky time of restitution, v českých překladech Bible čas nápravy všech věcí, čas všeho nového).

      Pro nástupce mesiáše platila pevná pravidla nejen při uzavírání manželství, ale pro celou jeho dobu. Pravidla pro dynastické manželství byla zcela odlišná od norem platných pro běžné židovské rodiny. Rodiče budoucího mesiáše byli po narození dítěte formálně odděleni. I před tímto oddělením se mohli intimně stýkat pouze v prosinci, aby narození případných dědiců nastalo vždy v měsíci pokání, nejsvatějším měsíci židovského kalendáře (září). Bylo to pravidlo, které právě Ježíšovi rodiče Josef a Marie porušili a díky tomu byli pak Židé rozděleni v názorech na to, zda Ježíš je či není jejich opravdovým mesiášem.

       Bylo-li dynastické dítě počato ve špatnou dobu roku, matka byla obvykle umístěna do kláštera až do jeho narození, aby se vyloučily potíže s veřejným míněním. V konkrétním případě Ježíšových rodičů bylo však vydáno speciální povolení archandělem Šimonem, který v té době měl hodnost Gabriela, protože byl hlavním knězem-vyslancem. Jak svitky od Mrtvého moře, tak Enochova kniha (vyřazená ze Starého zákona) upřesňují, že archandělé (hlavní vyslanci) byli starší kněží v Kumránu a používali tradiční tituly Michael, Gabriel, Rafael, Sariel ad. V případě Ježíše a Marie Magdalény byla ale veškerá pravidla přesně dodržena a jejich první dítě bylo správně počato v prosinci roku 32, aby se narodilo v září roku 33.

       Od okamžiku narození dědice dynastie byli rodiče fyzicky odděleni - bylo-li dítě chlapec na šest let, byla-li to dívka na tři roky. Jejich manželství mohlo být obnoveno až v určeném čase obnovy. V té době byla matka s dítětem v obdobě kláštera, a otec vstupoval do "Království nebeského". Toto Království nebeské byl ve skutečnosti essenský nejvyšší klášter v Mirdu u Mrtvého moře, a obřad vstupu vedli andělští kněží pod dohledem určeného Vůdce poutníků. V knize Exodus Starého zákona byli israelští poutníci vedeni do Svaté země "mrakem" - v souladu s tím jako udržování tradice byl kněžský Vůdce poutníků obdařen titulem "Mrak".

       Takže čteme-li nyní verše Skutků apoštolů tak, jak jim mělo být rozuměno, vidíme, že Ježíš byl vzat Mrakem (Vůdcem poutníků) do Království nebeského (Nejvyššího kláštera). A muž v bílém (andělský kněz) řekl, že Ježíš se vrátí v čase obnovy (kdy bude obnoveno jeho pozemské manželství).


       Autor knihy Bloodline of the Holy Grail (Rodová linie Svatého Grálu, v češtině pod názvem Svatý Grál) Laurence Gardner je nezávislý genealog (zpracovatel rodokmenů) pracující pro desítky královských rodin v Evropě, ústavní historik, člen Společnosti skotských antikvářů, rytíř řádu St. Germain, rytíř templářů St. Anthony, prezidentský atašé Evropského koncilu princů, představený keltské církve Svaté rodiny sv. Columby. Jako takový má přístup do mnoha soukromých historických archivů šlechty, rytířských řádů a dalších neveřejných institucí a jeho knihy, přestože velice čtivé, jsou spíše vědeckými díly, opíranými o stovky citovaných důkazů a zdrojů. Na toto téma napsal již několik celosvětově velice úspěšných knih. Článek je překladem výběru z jeho přednášky, proslovené při vydání knihy v roce 1997.


(c)1997 Laurence Gardner

Převzato: Tipy a inspirace

Další díly