Ježíš Kristus a Svatý Grál (2)

       Takže na základě uvedených doložených údajů víme, že Ježíšovi bylo v roce 6 n. l. dvanáct let. Bohužel pozdější přepisy Lukášová evangelia zcela opomíjejí důležitost tohoto faktu ve snaze nějak propojit tuto událost se zavinovačkou, s narozením a nesmyslem se stájí. Bylo-li tedy Ježíšovi v té době 12 let, znamená to, že se narodil v roce 7 př. n. l., což je v souladu s Matoušovým konstatováním, že se narodil v době pozdní vlády krále Heroda. Nyní se pokusíme rozluštit další zdánlivou nesrovnalost - v Lukášově evangeliu se dále praví, že když bylo Ježíšovi dvanáct let, jeho rodiče, Marie a Josef, ho vzali do Jeruzaléma. Když z města s přáteli odcházeli, zjistili až po dnu cesty, že s nimi Ježíš není. Vrátili se tedy do Jeruzaléma a našli ho v chrámu, jak diskutuje záležitosti svého otce. Pomyslíte si - co to bylo za rodiče, když až po dnu cesty v poušti zjistili, že jejich dvanáctiletý syn chybí?

      Celý smysl tohoto odstavce byl mylně pochopen (přeložen). V tehdejší společnosti byl velký rozdíl mezi dvanáctiletým synem a synem v jeho dvanáctém roku. Syn byl obvykle po uplynutí dvanácti let jeho dětství iniciován do komunity - bylo to tzv. znovuzrození, druhé narození (už jsem se o něm zmínil). Z toho pochází dodnes dodržovaný židovský rituál bar mitzvah. Od něj se jeho věk počítal znovu od nuly. Dalším mezníkem byl jeho devátý rok, tzn. když mu bylo 21 let - to byl jako dospělý přijat komunitou (z toho ještě v minulém století nejběžnější hranice plnoletosti). Dalším mezníkem byl dvanáctý rok, tj. věk 24 let. Tzn. že Ježíš zůstal v chrámu ve svém 12. roce, tj. ve věku 24 let. Pak už není tolik zarážející, že jeho rodiče příliš nesledovali, jestli jde s celou společností pouští.

     Jeho diskuze v chrámu tedy souvisela s dalším stupněm iniciace. Diskutoval o tom se svým duchovním otcem, otcem komunity. Proto se praví, že diskutoval záležitosti svého otce. Otce komunity z té doby známe - byl to Šimon Essenský.

      Tak můžeme věřit evangeliím nebo ne? Ano, jak je vidět můžeme, ale ne těm zkresleným a modifikovaným, popř. nepochopeným nebo špatně přeloženým, která nám vykládají lidé, nerozumějící jejich smyslu.

      Současné znění evangelií (v angličtině) pochází z autorizované bible, přeložené pro krále Jakuba I. (Stewarta) Anglického na počátku 17. století. Evangelia byla v originále sepsána někdy ve druhém a třetím století. Ve čtvrtém století byla spolu s Biblí jako celek přeložena do latiny - tedy více než tisíc let před tím, než vznikl první anglický překlad. Překlady bible byly v té době riskantní záležitostí. Reformátor 14. století John Wycliffe byl za překlad Bible do angličtiny odsouzen za herezi. Jeho knihy byly spáleny. Stejně tak byl upálen za svůj překlad i William Tyndale o 200 let později.

      Problémem bylo, že tištěný text Bible byl v té době (kromě kněží) prakticky nedostupný, navíc byl napsán v církevní latině, která byla oproti běžné latině velmi nesrozumitelná. Biskupové tedy mohli kázat, co uznali za vhodné. Pokud by církev připustila překlady Bible do jiných jazyků, mohli by si ji číst i jiní lidé, vytvářet si vlastní výklady a pochopení a klást pak pro církev nepříjemné otázky.

      Při překladu Bible pro krále Jakuba I. se překladatelé museli snažit nepopudit si proti sobě ani katolíky, ani protestanty. Museli vytvořit obecně přijatelné znění. Přestože se velice snažili, stejně je potom obě strany obviňovaly z upřednostňování té druhé. Na mnoha místech proto používali slova, která angličtina již ně-kolik století nepoužívala, aby poněkud zatemnili pro některou ze stran nepřijatelný význam překládaného textu. Díky této "politické korektnosti" bylo do angličtiny "vráceno" velké množství již nepoužívaných slov.

      Ačkoliv vypadá velmi poeticky, jazyk tohoto autorizovaného překladu Bible není podobný žádnému jazyku, kterým se kdy v Anglii i mimo ní mluvilo. Nepodobá se ani řečtině nebo latině, z kterých bylo překládáno. Jistě to nebyl jazyk, kterým hovořil Bůh, i když se nás o tom snaží někteří kněží přesvědčit. Bohužel ale všechny další překlady vycházejí z tohoto prvního. Navzdory všem těmto výhradám je pořád tato King James Bible významově nejblíže řeckému originálu - všechny další verze byly výrazně upraveny a zkresleny a pro seriózní studium jsou zcela nepoužitelné, protože sledují své vlastní cíle.

      Abychom tedy mohli věřit evangeliím, musíme jít zpět k originálním řeckým rukopisům, kde jsou často používány i hebrejské a aramejské fráze a slova. Jejich studiem zjistíme, že značná část důležitého obsahu byla později špatně interpretována, špatně pochopena, špatně přeložena nebo pouze ztracena při převyprávění. Někdy i proto, že původní použitá slova nemají přímý překlad v jiných jazycích.

      Všechny nás učili, že Ježíšův otec Josef byl tesař. Proč ne, je to přece v evangeliích. Ale v originálních evangeliích nic takového není. Praví se tam, že byl Mistr řemesla (Master of Craft). Slovo tesař je pouze představa překladatele o řemeslníkovi. Každý kdo ví něco o moderním Svobodném zednářství zná pojem "the Craft" (řemeslo). Nemá to naprosto nic společného s prací se dřevem. V evangeliích se pouze praví, že Josef byl mistrem svého oboru, vzdělaný a vyškolený muž.

      Dalším příkladem je záležitost neposkvrněného početí. Přeložená evangelia nám říkají, že Ježíšova matka Marie byla panna. Zkoumejme tedy slovo panna. Tomu slovu běžně rozumíme tak, že u ní nedošlo k sexuálnímu spojení s mužem. To ale nebylo přeloženo z originální řečtiny, ale až z latiny. Bylo to jednoduché - v latině bylo slovo virgo a virgo je panna. To ale tak není - virgo v latině neznamená nic jiného než mladá žena. Pro pojem panna, jak ho vnímáme dnes, má latina výraz virgo intacta.

      Hledejme dál, odkud latina přeložila slovo virgo. Ve staré hebrejštině je na tomto místě slovo almah, které znamenalo mladá žena. Nemá naprosto žádnou sexuální konotaci. Pokud by byla Marie opravdu panna v našem dnešním slova smyslu, použila by hebrejština slovo bethula, nikoliv almah.

      Mystifikují nás tedy evangelia? Nikoliv, mystifikuje nás špatný překlad evangelií. Mystifikuje nás i církev, která dělala vše, co bylo v jejích silách, aby v evangeliích popřela jakoukoliv roli žen na společenském natož náboženském životě. Jediné ženy, vyskytující se v evangeliích, jsou panny nebo prostitutky nebo někdy vdovy - nikdy běžné milenky, manželky nebo matky a už určitě ne kněžky nebo svaté sestry.

      Přesto všechno nás evangelia opakovaně informují, že Ježíš byl potomkem krále Davida. I sv. Pavel to prohlašuje v Epištolách hebrejským. Ale všichni nás učili, že Ježíšův otec byl pouhý tesař a jeho matka panna (ani jedno z těchto tvrzení se v originálním textu nevyskytuje) - odkud by tedy byl Davidovým potomkem? Vyplývá z toho, že abychom se opravdu do-zvěděli, co se v evangeliích píše, musíme je číst tak, jak byla napsána a ne jak se někdo rozhodl je interpretovat v moderním jazyku.

       Kdy přesně byla napsána čtyři hlavní evangelia není zcela jisté. Víme ale, že byla poprvé zveřejněna na různých místech v druhé polovině prvního století. Shodně se v nich píše o tom, že Ježíš byl Nazarenský. To uvádějí i římské zdroje a židovské kroniky z prvního století a Skutky apoštolů z Bible potvrzují, že Ježíšův bratr Jakub a sv. Pavel byli čelnými představiteli Nazarenské sekty.

      Tato definice toho, co je Nazarenský, je velmi důležitá, pokud jde o historii Grálu, protože bylo velice často chybně interpretováno, že Ježíš pocházel z města Nazaret. Několik posledních století všechny překlady evangelií chybně překládají "Ježíš, Nazarenský" jako "Ježíš z Nazaretu". Ve skutečnosti neexistuje žádná souvislost mezi Nazaretem a Nazarenskými. Osada Nazaret vznikla až v roce 60 n. l., tedy asi 30 let po Ježíšově ukřižování. Nikdo v Ježíšově mládí nepocházel z Nazaretu, žádný Nazaret totiž tehdy neexistoval.

      Nazarenští byli liberální židovskou sektou, opoziční k přísnému hebrejskému režimu farizejů a saducejů. Kultura a jazyk Nazarenských byly výrazně ovlivněny filozofy starověkého Řecka, a jejich komunita podporovala koncept rovných příležitostí pro muže i ženy. Dobové dokumenty odkazují na Nazarenskou (nikoliv Nazaretskou) společnost. Existovaly v ní kněžky rovnocenné kněžím, což se velmi lišilo od požadavků a zvyklostí tradiční hebrejské společnosti s mužskou dominancí, kterou posléze římská církev vyžadovala a uzákonila.

       Je nutné mít neustále na paměti, že Ježíš nebyl žádný křesťan - byl Nazarenský, radikální pozápadněný Žid. Křesťanské hnutí založili jiní na základě jeho původní mise. Slovo křesťan bylo poprvé použito a zaznamenáno v roce 44 n. l. ve městě Antioch v Syrii.

       V arabském světě je pro označení Ježíše a jeho následovníků dnes používáno slovo Nazara. Je to uvedeno i v muslimském Koránu - Ježíš je Nazara, jeho následovníci jsou Nazara. Slovo Nazara v arabštině znamená něco jako strážce, opatrovník. Plná definice je Nazrie ha-Brit, což znamená Strážci dohody (smlouvy).

       V Ježíšově době žili Nazarenští v Galileji na mystickém místě, v Bibli nazývaném Pustina. Bylo to velice konkrétní místo, území okolo hlavní osady v Kumránu (viz mapka). Tam byly vytvořeny a následně v roce 1948 nalezeny známé kumránské svitky.

      Po Ježíšově ukřižování odešel Petr se svým přítelem Pavlem do Antiochu (v Syrii) a pak pokračovali do Říma. Oni založili hnutí, z kterého vzniklo křesťanství. Ale jak vyplývá z dalších kronik a zápisů, Ježíš, jeho bratr Jakub a většina ostatních apoštolů pokračovali v Nazarenské sektě a rozšířili toto hnutí do Evropy. Stala se z něj Keltská církev. Nazarenské hnutí jako církev je doloženo v keltských církevních záznamech - formálně Informační mapa území uváděných v evangeliích bylo zavedeno jako Ježíšova církev v roce 37 n. l., čtyři roky po ukřižování. Římská církev vznikla o 300 let později, poté, co byli křesťané Petra a Pavla tři století pronásledováni.

      Po Ježíšově ukřižování odešel Petr se svým přítelem Pavlem do Antiochu (v Syrii) a pak pokračovali do Říma. Oni založili hnutí, z kterého vzniklo křesťanství. Ale jak vyplývá z dalších kronik a zápisů, Ježíš, jeho bratr Jakub a většina ostatních apoštolů pokračovali v Nazarenské sektě a rozšířili toto hnutí do Evropy. Stala se z něj Keltská církev. Nazarenské hnutí jako církev je doloženo v keltských církevních záznamech - formálně Informační mapa území uváděných v evangeliích bylo zavedeno jako Ježíšova církev v roce 37 n. l., čtyři roky po ukřižování. Římská církev vznikla o 300 let později, poté, co byli křesťané Petra a Pavla tři století pronásledováni.

      Po mnoho staletí byla proto na nazarenském hnutí založená Keltská církev přímou opozicí církve Římské. Rozdíl byl jednoduchý - nazarenská víra byla založená přímo na učení samotného Ježíše. Jádro jejího náboženství, morální zásady, způsob chování, sociální praktiky, zákony a justice vycházely z učení Starého Zákona, ale všechno je doplněné liberálním přístupem rovnosti.

      Kromě přímých nepochopení, chybných interpretací a chybných překladů jsou kanonická evangelia plná účelových změn a úprav. Některé originální části byly pozměněny nebo vypuštěny, další části k nim byly přidány tak, aby to vyhovovalo zájmům církve. Většina těchto úprav a doplňků byla provedena ve čtvrtém století při překladu textů z originálů v řečtině a semitských jazycích do latiny. Ještě dříve - již v roce 195 - udělal první známou změnu v textech evangelií biskup Klement z Alexandrie. Nechal vypustit podstatnou část z Markova evangelia, napsaného více než sto let předtím. Tento svůj čin ospravedlnil v dopise: " ... protože ne všechny pravdy se mohou říkat lidem." Již tehdy tedy existovaly rozdíly mezi tím, co autoři evangelií napsali a co biskupové chtěli vyučovat. Tato část, vypuštěná sv. Klementem, dodnes v Markově evangeliu chybí. Ale i tak, pokud dnešní evangelium srovnáme s originálem, zjistíme, že je mnohem delší ... Jednou z nejvýznamnějších doplněných částí je celá pasáž o vzkříšení (v originále o něm není ani zmínka).

      Dnes víme, že vše o událostech po ukřižování bylo doplněno biskupy církve nebo jejich písaři někdy koncem čtvrtého století. Přestože doklady o tom jsou ve vatikánských archivech, je pro většinu lidí obtížné získat k nim přístup, a i kdyby se jim to podařilo, stará řečtina, ve které jsou doklady napsány, je velmi těžký jazyk k porozumění.

      Ale vraťme se ke sv. Klementovi - co bylo v oné části, kterou se rozhodl z Markova evangelia odstranit? Byla to část popisující Lazarovo uzdravení. V kontextu originálního Markova textu byl Lazar uveden jako exkomunikovaný (vyloučený z církve), tedy ve stavu duchovní, nikoliv fyzické smrti. Je tam dokonce popsáno, jak na sebe Lazar s Ježíšem hovořili, než byla hrobka otevřena. To by ovšem zmařilo záměr biskupů prezentovat vzkříšení Lazara jako zázrak, ne jako pouhé zrušení exkomunikace. Ještě důležitější je to, že se tím připravila scéna pro příběh o samotném ukřižování Ježíše, jehož vlastní následné "vzkříšení z duchovní smrti" bylo na základě stejného třídenního pravidla, jako v případě Lazara.

      V odstraněné části Markova evangelia toho je však více. Z vyprávění o Lazarovi je totiž jednoznačně patrné, že Ježíš a Máří Magdaléna byli manželé. Lazarův příběh v Janově evangeliu obsahuje poměrně zvláštní popis jak Marta vyšla z Lazarova domu pozdravit Ježíše, zatímco její sestra Marie Magdaléna zůstala uvnitř, dokud ji Ježíš nezavolal. Na rozdíl od toho Markovo evangelium uvádí, že Marie Magdaléna vyšla z domu spolu s Martou, a pak byla pokárána a poslána zpět Ježíšovými učedníky, aby čekala až na Ježíšovo vyzvání. Toto byla specifická procedura židovského práva, kdy žena ve stavu rituálního smutku nesměla vycházet ze stavení, dokud jí to nedovolil manžel.

     Mimo Bibli existuje řada informací potvrzujících, že Ježíš a Máří Magdaléna byli manželé. Je však něco relevantního i v dnešním znění evangelií, něco, co tam cenzoři zapomněli, co by dokládalo tuto skutečnost?

      V evangeliích je sedm seznamů žen, které se trvale pohybovaly okolo Ježíše, je mezi nimi i Ježíšova matka. V šesti z těchto sedmi seznamů je na prvním místě, ještě před Ježíšovou matkou, Máří Magdaléna. Studiem jiných seznamů z té doby, vztahujících se k jakékoliv hierarchické společnosti, lze zjistit, že na prvním místě byla vždy uvedena "první dáma".

     (Tento termín je v USA a nakonec už i u nás užíván dodnes.) První dáma byla nejvýše postavená, byla vždy jmenována jako první - a Máří Magdaléna, jako mesiášská královna by tedy měla být jmenována první, což také byla.

     Mnozí mají za to, že známá svatba v Káni Galilejské byla svatbou Ježíše a Máří Magdalény. Nebyl to ale přímo svatební obřad, pouze svatební hostina. Svatebním obřadem bylo zcela odděleně pomazání v Betánii. V Lukášově evangeliu je popsáno první pomazání Ježíše od Marie, dva a půl roku před druhým pomazáním. Čtenáři v prvním století byli dobře obeznámeni s dvoudílným rituálem posvátné svatby potomka dynastie. Ježíš, jak víme, byl mesiáš, což neznamená nic jiného než "pomazaný". Ve skutečnosti všichni pomazaní vyšší kněží a králové Davidova rodu byli mesiáši. Ani Ježíš tedy nemohl být výjimkou. Ačkoliv nebyl vysvěceným knězem, získal své právo na status mesiáše jako potomek krále Davida. Tento status ale získal až tehdy, když byl skutečně fyzicky pomazán Máří Magdalénou, jako vysokou kněžkou.

     Slovo mesiáš pochází z hebrejského slovesa "pomazat" které je zase odvozeno z egyptského slova messeh, znamenajícího "svatý krokodýl". Byl to totiž tuk posvátných krokodýlů, kterým faraonovy sestry/nevěsty pomazaly své manžele při svatebním obřadu. Tento egyptský zvyk pramenil z královských praktik ve staré Mezopotamii.

     Ve starozákonní Písni Šalomounově se rovněž můžeme dočíst o svatebním pomazání krále. Je určeno, že použita má být vonná mast spikenard, drahý olej z kořene vzácné rostliny z Himalájí. Dočteme se dále, že tento riuál pomazání byl vždy vykonán, když manžel/král seděl u stolu. V Novém zákoně uvedené pomazání Ježíše Máří Magdalénou bylo opravdu provedeno když seděl u stolu a byla použita předepsaná vonná mast spikenard. Navíc Marie poté utřela jeho nohy svými vlasy a ronila slzy. Všechny tyto věci označují rituální pomazání dynastického nástupce. Jiné typy pomazání mesiášů, např. při příležitosti korunovace nebo přiznání vyšší kněžské funkce, prováděli jen muži, obvykle vysocí kněží. Byl k tomu používán olivový olej smíchaný se skořicí a dalším kořením, nikdy to nebyla vonná mast spikenard.

     Autor knihy Bloodline of the Holy Grail (Rodová linie Svatého Grálu, v češtině pod názvem Svatý Grál) Laurence Gardner je nezávislý genealog (zpracovatel rodokmenů) pracující pro desítky královských rodin v Evropě, ústavní historik, člen Společnosti skotských antikvářů, rytíř řádu St. Germain, rytíř templářů St. Anthony, prezidentský atašé Evropského koncilu princů, představený keltské církve Svaté rodiny sv. Columby. Jako takový má přístup do mnoha soukromých historických archivů šlechty, rytířských řádů a dalších neveřejných institucí a jeho knihy, přestože velice čtivé, jsou spíše vědeckými díly, opíranými o stovky citovaných důkazů a zdrojů. Na toto téma napsal již několik celosvětově velice úspěšných knih. Článek je překladem výběru z jeho přednášky, proslovené při vydání knihy v roce 1997.