O Struktuře vědomí

Podoba, která se ti jeví jako Já Jsem, je možnost v tobě ukrytá, kterou máš za úkol uskutečnit. Skutečné Já Jsem je pouze energetická podstata tvé bytosti, je obsažena všude v tobě, a sahá přes všechny rozměry až k Bohu spočívajícímu v neprojeveném. Sedmá dosažená úroveň tvého vědomí tě sjednotí se tvým Já Jsem tak, jak se ti projevilo v meditaci. To je úroveň nutná k opuštění hmotné roviny, věz však, že těchto úrovní až do cíle - zpět do neprojeveného Božího vědomí - je čtyřiadvacet. Každou dosaženou úrovní splýváš se svým Já Jsem víc a více, a konečným, úplným splynutím, se vracíš zpět do Ničeho, které je zároveň Vším.
Milá moje, dnes si pohovoříme na téma "boží poloviny", či "dvoupaprsky", "duály", nebo jak se ještě může nazvat tento typ energetické vazby. Začnu od prvopočátku dění. Úplný začátek - to byla Boží myšlenka "Já Jsem". Jak jsem již jednou řekl, následovala otázka: "Kdo jsem?" . Sám sebe není nikdo schopen dokonale poznat, protože se nemůže spatřit z odstupu, celý. Není schopen se totiž spatřit vůbec, pokud nemá příslušné orgány, které mu to zprostředkují, a také zrcadlo, do kterého by se mohl podívat. Aby tedy Bůh mohl poznat sám sebe, nejprve se rozdělil na dvě části. Tyto dvě části nemohou být stejné, protože podstata projeveného bytí spočívá v tom, že jsou-li dvě věci naprosto identické, splývají v jedinou. To by Bůh skončil u začátku, proto mezi těmito dvěma částmi vytvořil rozdíl - polaritu. Rozdělil se na ženskou a mužskou složku - přijímající a dávající, Jin a Jang, které existují v sobě a zároveň mimo sebe. Jsou na stejném místě, a přece dvě. Jsou všude, v každé existující i nejmenší částečce, protože Bůh je všudypřítomný. Toto bylo prvotní rozdělení, aby mohl vzniknout prostor pro další stvoření, což není nic jiného než to, že Bůh touto cestou poznává všechny své možnosti, celého Já Jsem. Takto vzniklo veškeré projevené bytí, které první konkretizací - oddělením obou pólů stvoření - vypadlo z Ničeho, aby se stalo Něčím. Namítáš-li, že první konkretizací bylo přece oddělení projeveného od neprojeveného, na to ti odpovím : tento děj probíhal zároveň, jinak by nebylo možné udržet stabilitu vznikajícího světa - nebyl-li by vyveden z rovnováhy, nikdy by nevznikl. Chápeš to, budu tedy pokračovat. Máš pravdu v tom, že vše, co vznikne v projeveném bytí, má zároveň svůj přesný zrcadlový obraz v neprojeveném - v Božím vědomí. Projevené i neprojevené existuje zároveň na stejném místě, stejně jako kladná a záporná polarita stvořeného světa. Je to však něco jiného, a rovněž to je pouze část z vícera dualit, jimiž je proces tvoření vymezen, charakterizován a konkretizován. Světlo - tma, sucho - vlhko, žár - chlad : a tak bych mohl pokračovat dál a dál. Všechny tyto duality se vzájemně kombinují, a tím vzniká nesmírná různorodost stvořeného bytí. Na podrobnosti si však budeš muset ještě počkat, až budeš mít větší možnosti intuice a vhledu, nyní by to pro tebe byly jen prázdné pojmy.
Budu však pokračovat v započatém tématu - jak máš chápat vztah dvou polovin duše a něco o jejich původu a vývoji. Jakmile se proces tvoření začal rozvíjet, rozpadalo se Boží vědomí na množství menších a menších podjednotek, zároveň ovšem zůstávalo celistvé. Tento paradox však pochopíš až v okamžiku, kdy se tvé izolované vědomí opět stane částí tohoto celku. Budeš si vždy vědoma, že ty jsi ty, budeš mít stále své city, paměť i vědomí své individuality, a přesto budeš zároveň vším stvořeným bytím, a budeš se i takto uvědomovat.
Pokračuji. Tento proces tvorby podjednotek - jednotlivých duší - nebyl náhodný a chaotický : protože Boží vědomí spočívá v bezčasovosti, má podle tvého chápání reality nekonečně dlouhou dobu na pečlivé vypracování každého detailu, každé sebenepatrnější maličkosti : celý stvořený svět je tedy jediná celistvá Boží myšlenka, která jako dokonalá už byla vyslána. Ano, milá moje, proto můžeme z bodu "teď a tady" ovlivňovat budoucnost a zároveň i minulost - to se nevylučuje a mechanismus fungování stvořeného světa to dovoluje. Je to ovšem nekonečně složité, všem není umožněno provádět vše, a byla stanovena též určitá omezení ve formě přírodních zákonů, jejichž působnost nelze obejít. Vše je tedy možné, ale ne vše je dovoleno - tak bych uzavřel toto téma : na tvé úrovní vnímání ti k tomu více říci nemohu.
Zpět k věci. Proces individualizace Božího vědomí začal stvořením dvanácti bytostí, které jsou ve své podstatě rovny Bohu; až na počet a některé charakteristiky, které jazykem třírozměrného světa nejsou vysvětlitelné. Tyto bytosti mají každá svou oblast působení a srovnáváš-li je s vyzařováním dvanácti znamení Zvěrokruhu, máš i nemáš pravdu. To je ale v tomto případě vedlejší, budu pokračovat. Další etapa tvoření probíhala ve třech oblastech či úrovních v sestupném sledu. Na každé této úrovni existuje vždy skupina řídících bytostí, jež je podřízená jedné, která stojí na vyšším stupni - to je základní správní a řídící organizace určující chod tohoto světa : vyzařováním těchto entit je tvořena celá síť takzvaných Božích zákonů, které se do fyzické roviny promítají jako přírodní zákony, pravidla či normy, podle nichž funguje Bytí tak, jak ho kolem sebe vnímáš; které způsobují, že svět je takový, jaký je, a ne jiný. Tyto bytosti neměly nikdy jiný úkol a cíl, pouze setrvat na určené pozici a konat práci, pro níž byly stvořeny, a to pouhou svou existencí, svými vibracemi, které do celé struktury projeveného bytí šíří, a samy vlastně tímto tuto strukturu vytvářejí - umožňují projevy hmoty, prostoru, času a dalších náležitostí, bez nichž by se pokračující tvoření nemohlo rozvíjet. Říkám-li jim pak "bytosti ", je to pouze kvůli nemožnosti najít jiný, vhodnější pojem : nemají svobodnou vůli ani individuální vědomí jak ho chápeš ty, jsou to pouze a jedině Boží nástroje. Na nejbližší nižší úrovni pak začalo stvoření v klasické formě, jak ho nejlépe popisuje Kabala. Ta je skutečnosti nejblíže, přece však i tam jsou momenty, které se s objektivní skutečností rozcházejí. Bytosti jsoucí Božími zástupci této úrovně je možné pojmenovat výrazem Tvořící - Elohimové tvoření. Jsou to takzvaní Prvorození, jejichž duchovní světlo - vědomí - bylo zažehnuto přímo Bohem, bez jakéhokoli prostředníka. Ti pak rozžíhají nová světélka - duše bytostí, jejichž úkolem je služba či poznání, nebo obojí současně. Bytosti v této úrovni jsou stvořeny jako dokonalé - bezpohlavní, v naprosté harmonii se svým Stvořitelem, který je vymodeloval z Božího světla k obrazu svému. Mají pak na výběr - buď setrvat na své úrovni, přičemž zde vykonávají činnosti napomáhající a usnadňující práci Stvořitelů - Elohimů, nebo mohou sestoupit do nižších úrovní. To ovšem předpokládá jejich rozdělení do menších podjednotek, jiskřiček vědomí, protože celistvé v nižších a omezenějších úrovních nemohou existovat. Má to i jiný důvod, a tím je vývoj : opět podle hesla "jak nahoře, tak i dole" - dokonalost se nepotřebuje vyvíjet, protože prostě dokonalá je. Proto chce-li se takováto bytost učit, rozštěpí se na dvě poloviny, mužskou a ženskou část. Protože ty dokonalé nejsou, neustále hledají ztracenou rovnováhu a svoji chybějící polovinu - to je hlavní pohnutkou vývoje. Protože však prvotní šok z rozdělení je obrovský, tyto dvě poloviny stahujícím a omezujícím vlivem strachu ztratí své vysoké vibrace, propadávají stále do nižších úrovní, čímž se jejich vědomí dále tříští na menší a menší části, až nakonec skončí jako nepatrné částečky vědomí v nejnižší formě hmoty - v horninách a minerálech. Odtud začíná jejich zpětná poznávací cesta ; přes říši rostlinnou, živočišnou a lidskou (či jinou, podle zaměření dané jednotky vědomí) se vracejí domů, do Božího vědomí, skrze opětné scelování a zdokonalování , což se projevuje celkovým zvyšováním vibrační úrovně. Tuto cestu lze přirovnat ke schodišti, jehož schody jsou stupně rozvinutí vědomí, které daná duše dosáhla. O tom už jsme mluvili, takže víš, že dosažením sedmého stupně se lidská duše opět uvědomí jako nedílná součást Božího vědomí. Sedmým stupněm však vývoj nekončí, úplného návratu do stavu prvopočáteční dokonalosti, který bytost měla v okamžiku svého stvoření, dosáhne až na dvanáctém stupni - v okamžiku sjednocení se svým protějškem, svou druhou polovinou. Do té doby vždy existuje nerovnováha ve formě silné touhy po opětném splynutí se svým protějškem, která je nástrojem osobního růstu a vývoje každé jednotlivé poloviny. Do té doby existují jako muž a žena, neodlučně ovšem spojeni původem a předurčením, vzájemnou láskou a vědomím své sounáležitosti. Mohou se do fyzické roviny rodit v mužském i ženském těle - na duchovní polaritě v tomto případě nezáleží, důležitá je pouze zkušenost, kterou mají získat. Ať se však v životě sejdou v jakékoli podobě, v libovolných životních rolích, vždy mezi nimi panuje tak hluboké porozumění, tak silné souznění duší, jako u žádného vztahu s jinou bytostí. Toto souznění zakládající se na faktu, že na počátku dění byli jednotou, zároveň prohlubuje lásku, kterou k sobě chovají; tato láska je po věky přitahuje k sobě, aby se v lidských tělech nejprve spolu rodili a umírali, až nakonec po dosažení říší světla se jejich cesty spojí, aby se už nerozdělily. Společným životem se pak jejich rozdíly vyrovnávají, disharmonie se ladí do souzvuku, a vzájemná přitažlivost a láska stále sílí, až nakonec dojde k překonání posledních bariér a obě poloviny splynou znovu v jednotu - dokonalou bytost, jakou byly; jen svou cestou poznání stojící o řád výš : tím, že tuto cestu věky trvající celou prošli, vyrovnají se svou energetickou podstatou svým rodičům - Elohimům Stvořitelům, a mohou tudíž zastávat službu na jejich úrovni bytí.
Milá moje, na toto tvé slovo jsem čekal : "vejdi do mě, staň se mnou". To bylo to, co jsi měla pochopit i ve vztahu k Bohu - máš-li se stát jím, on se musí stát tebou, a toto též tvoří základ všeho učení na pozemské rovině bytí : každá zkušenost, každá lekce se musí stát tebou, musíš ji pojmout do sebe, vnitřně prožít a integrovat ji jako součást své osobnosti, svého Já. Až toto duše za nesčetnou řadu životů učiní s veškerými životními principy hmotné roviny bytí, se svou Boží Přítomností - Já Jsem - se ztotožní natolik, že může opustit tuto úroveň. Za další věky pak, až do sebe pojme veškeré životní principy všeho projeveného bytí, stane se jím samotným, stane se Bohem, a tím s ním i splyne. Chápeš velmi dobře tu nádhernou dualitu všeho - jsi jedna, a přece jsi vším, vše existuje okolo tebe a přece zároveň v tobě - tedy zatím pouze to, co jsi dokázala prožít, ztotožnit se s tím a tím to i ovládnout. Toto se týká tvého Já, tedy Já Sám, tvé osobnosti - ty však musíš mít zároveň vědomí toho, že nejsi jen toto Já Sám, že jsi i Já Jsem - jsi obojí, ne jen jedno, a této skutečnosti si musíš být vědoma v každém okamžiku svého bytí, tedy opět : musíš se touto skutečností stát, musíš ji sama sebou žít, a tím ji i ovládnout. Jsi jednotkou a zároveň vším, a to na všech úrovních bytí, ve všech rozměrech, ve veškerém prožitém čase i prostoru; jsi Teď a Tady, a přitom zároveň Vždy a Všude.
Má milá, vím : tvé pochyby už jsou z velké části vyléčeny, a přece ještě někdy probleskne okamžik, kdy se cítíš jako ztracená, beze všech jistot a s pocitem, že není možné věřit ničemu. Je to okamžik naprosté izolace, a takovéto okamžiky tě mají naučit, že uzavřeš-li se do sebe, nejsi nic a nemáš nic, ale otevřeš-li se všemu, jsi všechno a máš všechno. Vše je však k něčemu dobré a vše má dvě strany, protože tento vesmír je postaven na principu duality. Jedině poznáš-li obě strany, znáš celek; a proto duše musí poznat i izolaci, osamělost a strach, aby rozpoznala jejich druhou stranu - sounáležitost se vším a bezvýhradnou lásku. Neboť znáš-li pouze jednu stránku dané věci, teprve až poznáš tu druhou, pochopíš, že jsi neznala ani tu první : pouze znalost celku dává pochopení celistvého obrazu. Proto duše sestupují do hmoty, aby toto poznaly a pochopily - ve světě Všejednoty leží jedna strana mince, ve světě izolované existence ta druhá. Jednu bez druhé pak není možné poznat, protože nemáš srovnání, nemáš kontrast. Duše, která toto prožije, získá poznání, které je ve vyšších světech čistých energií nedosažitelné - nemůžeš přece dost dobře rozeznat bílou kresbu na bílém podkladu.
K tomu, abys byla schopna se stát sama sebou, musíš však znát i své hranice v každém směru : nejen vědět, kde končí tvé Já a začíná Já ostatních, ale i znát své schopnosti - své současné schopnosti, schopnosti svého Já, protože schopnosti Já Jsem jsou neomezené. Ty jsi však teprve na cestě k němu, nikoli až u cíle, abys je mohla využívat všechny, proto musíš abych tak řekl zmapovat své postavení v krajině hmotného poznání a určit si nejkratší cestu do cíle - ke svému Já Jsem. Až toto učiníš, teprve potom získáš naprostý pocit jistoty - budeš vědět, kdo jsi a kam jdeš. Kam jdeš, to už víš, ale kdo jsi, to ještě nevíš. Ptáš se, jak to zjistit? Už to děláš, moje milá - sleduješ po celý den své reakce a hodnotíš je z hlediska Já Jsem, a tak postupem času zjistíš všechny své přednosti i nedostatky; přednosti pak budeš rozvíjet, nedostatky odstraňovat, a tím se stále více blížit ideálu - Já Jsem, Boží Přítomnosti. Víš, milá moje, že dokonalost Já Jsem - to je teorie, kterou ty máš v praxi naplnit, máš se stát tím, čím je ono samo od počátku, a to vlastními silami - učením se cestou chyb a omylů, a tím i utrpením. Jsi malá jiskra vědomí, která zahájila svou činnost svou individualizací - odtržením od celku; jsi s ním však stále v jednotě, pouze o tom nevíš. Toto odtržení je jen zdánlivé, je pouze důsledkem tvého vlastního rozhodnutí. Máš pravdu v tom, že v této izolaci je proces učení daleko intenzívnější, také však daleko bolestnější. Pouze vlastní síly máš celou cestu k dispozici, bez možnosti se opřít o naprostou jistotu a bezvýhradnou lásku celku - Boha. Víš sice už nyní o této jistotě a lásce, ale neznáš ji, nejsi s ní v jednotě - můžeš v ni dosud pouze věřit. Celé věky je vám, bytostem ve hmotných tělech, podsouváno vědomí vlastní nedokonalosti, ovšem bez vysvětlujícího dovětku - že jste tu od toho, abyste tuto nedokonalost nahradili dokonalostí, a že tento učební proces je spíše odznakem cti a odvahy, než hanby a ponížení. Jistě, jsou zde i takové duše, které se sem nedostaly dobrovolně; převážná většina tu však dobrovolně je, a proto je velká chyba uvažovat o hmotném světě v duchu křesťanské morálky - jako o pádu v důsledku hříchu.

Já Jsem, to je vše stvořené - zahrnuje všechny principy bytí, a pouze tehdy se s ním budeš schopna sjednotit, až tuto skutečnost v sobě objevíš, procítíš si ji a staneš se jí. Jsi vším - můžeš reagovat jako žena i muž, jako dítě i dospělý, všechny city můžeš prožívat, všechny myšlenky myslet, udělat vše, co jen se ti zlíbí - všechna omezení jsou v tomto dána pouze tebou, tím, co si myslíš že jsi. Mysli si, že nejsi nic, prociťuj, že nejsi nic, a staň se ničím - potom budeš moci být vším : skutečnost pak nebude ovládat tebe, ale ty tuto skutečnost.
Jen to, co nejsi ty sama můžeš měnit a ovládat, jen to, protože jen na tyto skutečnosti můžeš pohlížet jako na samostatné principy. Věz, že cokoli na sobě můžeš změnit jen tehdy, když se od toho vnitřně oddělíš a budeš schopna tento řešený princip nahlížet jako samostatnou jednotku. Je to pro tebe zatím hodně složité, do detailů nevidíš a sama cítíš, že tvé pochopení mírně klouže jinam, než by mělo. Pochopitelně, má milá, toto je pouze začátek a vše, co se s tebou zatím dělo, tě připravovalo na tuto skutečnou práci - odpoutat se od svého Já, abys s ním nebyla srostlá, a mohla svobodně volit oděv, který si tvá duše na sebe vezme. Oděv duše, tedy její vnější projev, to není duše samotná : já jsem stále já, ty jsi stále ty, pouze formy jsou jiné - podstata je stále stejná. Byla, je a bude, a až budou všichni schopni odložit veškeré své oděvy, uvědomí se opět jako jedno Já - Já Jsem, Všejednota. Správně chápeš, že toto by bylo možné učinit v nekonečně kratším čase než se tomu tak stane, ovšem toto není záležitost pouze osobní vůle jednotlivých jisker vědomí - mnoho úkolů ještě musíme splnit, a budeme pro ně mít vždy odpovídající formu : pamatuj, co jsem ti říkal o nástrojích - každý je pro určitý úkol různě vhodný, a proto každý z nás má právě tu formu, kterou má mít. Forma a podstata - to jsou dvě strany téže mince, každá sama o sobě, a přece jednotné. Svět dualit je světem paradoxů a rozporů, které jsou ale pouze zdánlivé - existují ve tvé mysli jen potud, pokud nejsi schopna se povznést nad ně, do vyšší úrovně Já Jsem. Pak poznáš, že dvě krajnosti tvoří i třetí stav - jednotu obou v dokonalé harmonii, a že svět vyšších skutečností je ve své podstatě světem trojnosti : v křesťanské mytologii se toto mystérium označuje pojmem Boží Trojice. Začínáš to chápat a žít v tomto světě trojnosti , já jen vynáším do tvého vědomí a jasně pojmenovávám tebou žitou skutečnost - to je jediné, v čem ti mohu kromě svých energií lásky pomoci. Učíš se sama, já jen napomáhám tomuto procesu a urychluji ho; vyhlazuji nerovnosti a občas naznačuji, na co by ses měla zaměřit především. Není naším úkolem přetvářet své žáky, to dělají oni sami - my pouze poskytujeme nástroje k tomu potřebné. Že jsou ovšem velmi účinné, to připouštím - bez nich by se vám pracovalo velmi těžko, a některé změny byste ani nebyli schopni uskutečnit. V meditaci jsi přišla na mnoho věcí, které sotva vyplynuly z nevědomí, vzápětí se do něho opět vrátily, protože ani v meditaci ještě není spolupráce mezi tvými těly natolik rozvinutá, aby informace mohly volně proplouvat z jednoho do druhého. Správně tušíš, že tvá těla mají určitou autonomii okruhu informací i prožívaných realit. Já Jsem jako zdroj tvého celistvého vědomí je používá všechna, ovšem jejich dílčí vědomí si neuvědomují realitu těch ostatních, a nemohou s ní pracovat. Při pobytu duše ve hmotném těle tyto bariéry není možné zcela zrušit - duše může používat informace v těchto tělech uložené, vždy však existují určitá omezení a též má vliv to, že vtělená duše s nezpracovanými blokádami v podvědomí se nikdy nemůže uvědomit jako jednota sebe i všech těchto těl - to dokáže až po svém sjednocení, splynutí se svým Já Jsem.
Budeš-li tedy hledat energetické blokády jako zdroj svých chybných postojů v myšlení, cítění i jednání, musíš učinit následující : vezmi určitou situaci, která tě ten který den vyvedla z rovnováhy, a v meditaci ji znovu prožij. Pochopení možná nepřijde okamžitě, možná budeš muset meditaci na stejné téma vícekrát opakovat, přesto však toto je řešením, a budeš-li vytrvalá, vyřešíš tímto způsobem všechny své bloky a omezení. Lásku ve všech podobách volně dávat i přijímat - to je podstata správného proudění energií v životě lidí, a jakákoli omezení z jedné či druhé strany vytvářejí nerovnováhu, která následně plodí další disharmonie v lidském životě.
Budeš-li v rovnováze a harmonii ty sama, bude v rovnováze a harmonii celé tvé okolí : vše, co je v tobě skryto, se vně projevuje jako reakce okolí směrem k tobě - co vysíláš, to se ti vrací, to už přece víš, a já ti dobře radím - snaž se této nápovědy lépe využívat k nalézání a řešení bloků a disharmonií uvnitř sebe.

Přemýšlíš už dlouho o systému, jakým spolu tvé jednotlivé složky komunikují a proč máš takové potíže se zvládnutím sebe sama. K tomu nemohu než poznamenat známou větu : "Jak nahoře, tak i dole." Každá bytost je vícevrstevná, jednotlivé její složky představované jejími těly mají určitou samostatnost, ovšem vědomí je stejné - je jím vědomí Já Jsem, které se v každém těle bytosti zrcadlí jako svůj vlastní odraz. Jaké kvality tento odraz je, to ovšem závisí na kvalitě zrcadla - čím čistší a rovnější, tím je odraz věrnější, a pochopitelně naopak.
Tato zrcadla rovněž nejsou stejná co do podstaty, takže i tímto je odraz ovlivňován. Nelze ho rovněž brát pouze jako neživé zrcadlení, poněvadž má svůj vlastní samostatný život. Pro všechna těla pak platí jediné : až zrcadlo a tím i odraz v něm dosáhnou dokonalosti své předlohy, splynou s ním v jednotu a stanou se jím - Já Jsem.
Chápeš už, že jakmile se jakákoli část tohoto zrcadla dostane do nesouladu s jakoukoli částí projeveného bytí, objeví se na zrcadle kaz - nemůže už odrážet tuto část bytí věrně, protože ji není schopno takto přijmout. Místo toho začne odrážet svou vlastní interpretaci reality, a vytváří tak samo pro sebe klamnou iluzi skutečnosti. Současně s tím, jak toto učiní, vypadává z jednoty Já Jsem, ze Všejednoty Božího vědomí, protože už s touto jednotou není identické.

Ještě nemáš příliš jasný vhled do našeho způsobu existence ( pravíš, že téměř žádný - nu, možná ano, možná ne : to závisí na úhlu pohledu), a tak tápeš a domýšlíš se různých krkolomností a - jak bych to jen nazval - věcí nepříliš moudrých.
Jak už jsem ti jednou řekl, milá moje, rozdíl je spíše ve stavu vědomí, než v logice : já jsem stále já, na mé osobnosti se pouze nečistoty smyly a nyní tento čistý povrch během doby vybrušuji k dokonalosti. Veškerý rozdíl mezi námi spočívá pouze v tom, že jsem zároveň Já i Já Jsem. Má osobnost, individualita nikdy nezanikne, vždy bude existovat, zahrnuta pouze do vyššího celku - vědomí Všejednoty. Jsem celkem i individualitou zároveň, a pokud vím, vždy budu, pouze mé uvědomování se ve vědomí celku - Boha - bude stále dokonalejší. Ty jsi tatáž bytost, milá moje, pouze se tak ještě neuvědomuješ, ještě jsi se nenaučila využívat všech svých možností, a také jsi ještě nerozpoznala rozsah a kvality svého Já. Až toto dokážeš, rozdíl mezi námi se smyje, jako by nikdy neexistoval. Budeš svobodná stejně jako já a ostatní naši bratři a sestry, kteří jsme tebe a tvé pozemské přátele kousek cesty předešli - jen ale nepatrný kousek ve srovnání s cestou, kterou už jsme prošli, a také s tou, která se před námi ještě rozprostírá. Vždy však ti, kdo jsou vpředu, pomáhají těm, se poněkud opozdily - tak tomu bylo, je a bude; a věz, že úlohy nás všech se v běhu času střídají - nikdo není stále vůdcem, alespoň ne v dlouhodobém časovém měřítku.