PROKLETÍ A MSTA OCEÁNU - BITEVNÍ ÚMYSLY NEPOZEMŠŤANŮ ?

       Pokud dychtivě sledujete vše tajemné a neznámé, není třeba vám připomínat, že už déle než jedno století se východně od pobřeží Spojených států děje cosi podivného. Beze stopy zde zmizely stovky letadel a lodí. Teorie pokoušející se tuto záhadu vysvětlit jsou stejně početné jako množství tragédií, které si vyžádaly tisíce lidských životů. Avšak chladné vlny Atlantiku nejsou jediným místem záhadných zmizení lodí a letadel, která jsou nezřídka dávána do souvislostí s pozorováním UFO. Stejný fenomén vyvolává hrůzu mezi námořníky a letci také v jiné oblasti - východně od Japonska. Onoho rána 15. října 1974 se letoun Hercules C-130 se šestičlennou posádkou po cvičném letu nad Tichým oceánem vracel na základnu. Tam však už nepřistál... Posádka nevyslala žádný nouzový signál a nebyly nalezeny ani žádné trosky.

      O několik měsíců později odstartoval z námořní základny Iwakuni letoun typu C-117 a při zkušebním letu se setkal s neidentifikovanými objekty. Posádka byla šokována, když nad zčeřenými vlnami oceánu zpozorovala šest objektů ve tvaru disku. "Měly barvu ocelového odlitku," řekl později pilot letadla, "a zdálo se, že jsou kontrolovány inteligentními bytostmi. Když letěly vedle nás, měli jsme podivný pocit, že jsme pozorováni."
Neznámí vetřelci, jejichž objekty měly v průměru asi dvacet metrů, sledovali dopravní letoun několik minut, načež v jediném okamžiku zmizeli.

      Působivý pohled se naskytl 17. října 1976 cestujícím dopravního letounu v blízkosti japonského letiště Akita. Kapitán Masaru Sajtó se připravoval ke startu, když kontrolní věž oznámila, že se jižně od letiště pohybuje neidentifikovaný objekt.

     Veterán letecké společnosti TOA pohlédl skrz okno pilotní kabiny a spatřil něco, s čím se za dvanáct let své kariéry dosud nesetkal.  "Bylo to větší než automobil, ale menší než letadlo," uvedl Sajtó. "Jasně jsem ale viděl, že letadlo to není."  Objekt stál několik minut nehybně ve výšce asi 1500 metrů a poté se rychle vzdálil nad moře.

     Japonským vojenským činitelům už je jasné, že popírat existenci UFO není možné. "Často se na obloze setkáváme s neidentifikovanými objekty a tyto případy potom vyšetřujeme," řekl k tomu generálporučík Akira Hirano, náčelník generálního štábu japonských vojenských sil.
Generál Kanši Išikawa je přesvědčen, že existují dva druhy UFO: První jsou menší a jsou používány k taktickému průzkumu, zatímco velké mateřské lodi slouží k mezihvězdnému cestování. "Myslím, že z hlediska hydrodynamiky je disk či talíř tím nejvhodnějším tvarem. Snímky UFO a další materiály svědčí o tom, že objekty jsou pilotovány dokonalejšími bytostmi, než jsme my," říká generál.


      Ďábelský trojúhelník, v oblasti často zvané Ďáblovo moře, se rozprostírá východně od Japonska směrem k ostrovu Wake, pak na jih ke Guamu a zpátky k Japonsku. Neobyklé létající objekty tu byly pozorovány již v minulém století.

      V palubním deníku lodi Vulture je pod datem 15. května 1879 záznam o pozorování "obrovského rotujícího světelného kola", které tu noc loď sledovalo. Posádka značně znejistěla, zvláště když kapitán Pringle nebyl schopen podivné těleso identifikovat či vysvětlit svým mužům důvod jeho výskytu. Podobné zářící kolo pozorovala tři dny po Vánocích v roce 1893 také vyděšená posádka lodi Punta.

      Zajímavé je, že jedno mají bermudský trojúhelník a ďábelský trojúhelník společné. Mnozí letci a námořníci nahlásili v těchto oblastech značné rušení, které postihlo jejich navigační a komunikační zařízení. Vysílačky zde vypovídají službu a střelky kompasů se roztáčejí jako dětská káča.

     Kompas je základním navigačním přístrojem. Jeho střelka neukazuje k zeměpisnému severnímu pólu, ale k magnetickém severnímu pólu. Existují však dvě místa, v nichž střelka ukazuje přesně k zeměpisnému severnímu pólu. Jedno leží východě od Floridy, druhé v blízkosti Japonska. Obě místa leží téměř naproti sobě na opačných stranách severní polokoule.

      Japonští činitelé, znepokojeni zprávami o magnetických poruchách vyřazujících z provozu elektronické aparatury letadel a lodí, vyslali na místo speciální loď, aby zde uskutečnila vědecké zkoumání.

     Experti na palubě Kaivo Maru 5-Ban byli vybaveni nejmodernějším zařízením. Výsledky šetření se ale nikdy nikdo nedozvěděl, protože jejich 210tunová loď, která se vydala na cestu v září 1952, beze stopy zmizela. Záchranné čety neobjevily žádnou olejovou skvrnu na hladině, žádné trosky a nikoho z jedenatřiceti mužů na palubě.

     Šigeru Jasukawa, pracující na správě lodní dopravy, je přesvědčen, že výzkumná loď "byla pohlcena jakousi neznámou silou, která má souvislost se zprávami o náhlých přílivových vlnách a UFO".

     Let, který v noci 12. února 1974 uskutečnili podplukovník C. F. Zangas a kapitán R. J. Elting, vůbec nebyl pro oba muže rutinní záležitostí. Když se strojem Grumman A-6A Intruder křižovali oblohu ve výšce téměř 14 000 metrů, spatřili oba příslušníci námořní pěchoty tři zářící UFO. Podle odhadu kapitána Eltinga se objekty pohybovaly rychlostí Mach 3, tedy třikrát rychleji než zvuk. Přitom se žádný ze záhadných společníků neobjevil na radarové obrazovce letounu. Po několika chvílích zářící trio prudce nabralo výšku a zmizelo z dohledu.

     Loď mrtvých

    Jedna z největších záhad moře zůstává i po padesáti letech nevyřešena. Stalo se to jednoho únorového jitra roku 1948. Loď Ourang Medan brázdila klidné moře na cestě do Jakarty. Posádka očekávala další nudnou plavbu a nikdo si určitě nepomyslel, že to bude jeho poslední.

    Pokojná plavba byla náhle přervána jakýmsi nevysvětlitelným, hrůzným nebezpečím a blízká i vzdálenější plavidla začala přijímat signály SOS.

    "Všichni důstojníci včetně kapitána jsou mrtví... leží v navigační místnosti a na můstku!" vykřikoval radista, "mrtvá je asi celá posádka... umírám!"

     Lodě, které zachytily nouzový signál, okamžitě změnily kurz a zamířily plnou parou k postiženému nizozemskému plavidlu. První z nich připlula k lodi Ourang Medan za několik hodin.

    I když na palubě nikdo nebyl, loď vypadala nepoškozena. Z komína stoupal kouř a rozpačití zachránci neviděli žádnou zřejmou příčinu pro nouzový signál - dokud ovšem nevstoupili na palubu.

    Ourang Medan se změnila v plující márnici. Všichni na lodi byli mrtví, přičemž příčina úmrtí nebyla patrná. Muži leželi tvářemi vzhůru, oči široce rozšířeny a ústa zkřivena posledním výkřikem. Zdálo se, že celá posádka spatřila něco, co její členy doslova vyděsilo k smrti. Těla nacházeli námořníci v nejrůznějších místech lodi. Kapitán ležel na můstku, zatímco radista se zhroutil na svůj aparát. Neunikl ani lodní maskot - malý psík.

     Námořníci připravili loď k odtažení do přístavu, aby mohlo dojít k dalšímu šetření.

     Jenže vše dopadlo jinak. Když se zachránci vrátili na své lodě, na Ourang Medan znenadání vypukl požár a plameny rychle zachvátily palubu. O pár chvil později explodovaly kotle a loď rychle zmizela pod hladinou i se svým hrůzostrašným tajemstvím.

     Souboj s UFO

    Jiný případ se odehrál v roce 1952, kdy plukovník Donald Blakeslee při návratu z nočního letu nad severním Japonskem dostal neočekávaný příkaz zachytit vzdušného vetřelce.

    Veterán 2. světové války se právě chystal k přistání, když ho letecký kontrolor nasměroval na neznámý cíl, který se objevil na obrazovkách radaru. Blakeslee otočil svůj F-86 Sabrejet na nový kurz a záhy spatřil zářící objekt s červenými a zelenými světly. Záhadné těleso však rychle zmizelo. Když hrdina mnoha leteckých soubojů podal po přistání svou zprávu, přesvědčovali ho činitelé vojenského letectva, že to, co považoval za neznámý objekt, byla planeta Jupiter.

     Osud velitele perutě Johna Baldwina v březnu 1952 nebyl už tak šťastný. Čtyřiatřicetiletý britský pilot se za války proslavil tím, že zranil Erwina Rommela, když v roce 1944 zasáhl automobil, ve kterém německý polní maršál zvaný "liška pouště" cestoval.

     Nikdo neví, jaký byl Baldwinův konec. Před přistáním na základně Iwakuni vlétl do malého bílého mraku a už se nikdy neobjevil. Operátoři na kontrolní věži nezachytili žádný nouzový signál slavného pilota, který sestřelil šestnáct německých letounů.

    Svědky neobyčejného leteckého souboje s UFO se jedné noci v roce 1952 stali návštěvníci tokijského letiště Haneda. Radaroví operátoři tehdy zachytili nad mořskou zátokou jasný objekt, který viděli rovněž očití svědci z letiště. Kontrolní věž vyhlásila poplach a směrem k objektu okamžitě startoval letoun F-94 Starfire.

     Zkušený pilot vojenského letectva však nemohl UFO se svým strojem konkurovat. To totiž ve vzduchu zastavovalo, měnilo směr v pravém úhlu a předvádělo neuvěřitelné obraty. Pilot po přistání pokorně přiznal, že vůbec nechápe, jak někdo může zvládnout takové kousky letecké techniky, jaké předvedl jeho neznámý protivník.

     Letouny se ztrácejí

    Kapitán Gregory Thomas a poručík Robert Wish netušili, když se 16. března 1962 blížili k letecké základně, že to je jejich poslední let. Startovali ve 22. 56 z Guamu se 107 pasažéry, mezi nimiž bylo 93 amerických vojáků směřujících do Vietnamu.

    Dalších devadesát minut se nic zvláštního nestalo a Super Constellation v klidu brázdil oblohu ve výšce 6000 metrů. Bylo sice zataženo, ale počasí bylo vcelku dobré.

    Poručík Wish podal rádiem obvyklou zprávu o poloze letounu a oznámil, že očekávají přistání ve 3. 16 hodin.

    Čtyřmotorový letoun ale na základnu nikdy nedorazil a veškeré pokusy navázat s ním spojení byly bezvýsledné. Letectvo nasadilo několik letounů, ale žádný z nich neobjevil nad Tichým oceánem jedinou stopu.

    Stejný osud potkal i letoun společnosti Transocean Airlines, který časně ráno 11. července 1953 startoval z Wake Islandu k letu na Honolulu. DC-6B měl na palubě padesát cestujících a zkušenou osmičlennou posádku, které velel kapitán William Word, létající nad Pacifikem již šest let.

    Většina pasažérů byli vládní úředníci se svými rodinami, kteří se již těšili na dovolenou na Havaji a v Kalifornii.

    Když byl letoun ve 22. 28 ve vzdálenosti 325 mil východně od Wake ve výšce 5000 metrů, podal poručík Herbert Hudson informaci o letu. To byla poslední zpráva, která byla z letounu vyslána.

    Operátoři z Wake později zachytili na mezinárodní frekvenci nouzových signálů záhadné volání. Nikdy se nepodařilo je rozluštit, ani zjistit zdroj, ze kterého pocházely. Záchranáři, kteří po zmizelém letadle pátrali, byli obtěžováni neidentifikovanými létajícími objekty vydávajícími jasně zelné světlo. To byl první náznak, že se zmizením letounu mohlo nějak souviset právě UFO. O dva dny později objevila na hladině oceánu loď Bartlett pokroucené trosky letounu a jedenáct mrtvých těl. Vyšetřovatelé studovali celý případ šest měsíců a nakonec došli k závěru, že "příčina katastrofy není známa".

     Přízraky z vesmíru

     Za druhé světové války přeletěla nad konvojem amerických válečných lodí jižně od Okinawy celá letka neznámých objektů. Radary jich zachytily ve výšce 4000 metrů více než dvě stovky. Pohybovaly se rychlostí přes 1100 kilometrů v hodině. Překvapeným operátorům bylo okamžitě jasné, že objekty dosahující velkou rychlost nemohou patřit žádnému pozemskému letectvu. Incident proslul jako "Přízraky z Nansei-Šoto".

     Asi o třicet let později vzlétli se svým strojem Phantom F-4 podplukovník Tošio Nakamura a major Širo Kubota, aby sledovali neznámý cíl. Letečtí kontroloři je navedli k jasnému světlu, které se objevilo na jejich radarech.

     Když F-4 prorazil ve výšce 10 000 metrů clonu mraků, Nakamura a Kubota na bezměsíčné obloze spatřili UFO ve tvaru disku.

    "Jeho průměr mohl být asi deset metrů," uvedl major Kubota. "Připravili jsme zbraně k palbě a přiblížili se k UFO. To ale náhle změnilo směr a zamířilo přímo na nás."

     Zářící objekt pak několikrát prolétl nebezpečně blízko letounu a při posledním průletu se s ním srazil. Nakamura a Kubota se katapultovali, ale Nakamurův padák začal hořet a pilot se zabil. Záhadný protivník, zřejmě nepoškozen, pak zmizel.

    Japonští činitelé případ vyšetřovali, ale své závěry nikdy nezveřejnili. Kubota byl varován, aby o incidentu nemluvil, a raději, než aby mlčel, rozhodl se z aktivní služby odejít.

     Seznam zadokumentovaných incidentů, k nimž došlo v ďábelském trojúhelníku, není o nic kratší než těch, které se udály v bermudském trojúhelníku. Na obou stranách zeměkoule i nadále mizejí lodě a letadla nebo se setkávají s objekty neznámého původu.

     Ačkoliv oficiálně jsou často bagatelizovány incidenty, které zahrnují nevysvětlitelná zmizení a setkání s k UFO, někteří japonští a američtí politici přistupují této hrozivé záhadě se vší vážností. Mnozí odvážní piloti byli k smrti vystrašeni, když se pokoušeli pronásledovat UFO, jehož manévrovacím schopnostem se nemohou vyrovnat ani ty nejmodernější stíhačky.

     Záhadný japonský trojúhelník neberou na lehkou váhu ti, jejichž cesta přes něj vede. Kapitán námořní pěchoty ze základny Iwakuni, který má na kontě stovky bojových letů, řekl: "Někteří z nás považují tuto oblast za více nebezpečnou, než bylo naše válečné působiště ve Vietnamu."


1)Bermudský trojúhelník není jedinou oblastí, kde se beze stopy ztrácejí lodě a letadla

2) Letouny Phantom F-4 bývají využívány k pronásledování UFO

3) Hercules C-130 zmizel 15. října 1974 v Tichém oceánu východně od Japonska