Poslední varování: dějiny nového světového řádu 2

KONTROLA PENĚZ

Napoleon řekl: "Když je vláda finančně závislá na bankéřích, jsou to oni a nikoli hlavy vlád, kdo je pánem situace, protože ruka, která dává je výš než ruka, která bere. Finančníci postrádají vlastenectví a mravnost." Karel Marx v Komunistickém manifestu napsal: "Peníze hrají největší roli v určování směru historie." Rothschildové brzy zjistili, že když máte pod kontrolou peníze, v podstatě máte pod kontrolou také vše ostatní. Takže když jejich politické plány někdo křížil, začali se soustřeďovat na pevnější uchopení finanční struktury světa.

V polovině 18. století kolonie prosperovaly, protože vydávaly vlastní peníze, nazývané "Colonial Scrip", které byly přísně regulované a nevyžadovaly platbu úroků. Když se o tom bankéři ve Velké Británii doslechli, britský parlament přijal zákon, který tuto měnu zakazoval, a nutil je používat zadlužené peníze, jež oni vydávali. V rozporu s tím, co učí historie, Americká revoluce nebyla vznícena daní z čaje. Podle Benjamina Franklina vznikla proto, že "podmínky byly tak převrácené, že éra prosperity skončila." Řekl: "Kolonie klidně mohly mít nízkou daň na čaj a ostatní věci, kdyby nebylo chudoby způsobené špatným vlivem anglických bankéřů na Parlament, jenž způsobil, že kolonie nenáviděly Anglii a to vedlo k revoluční válce."

V roce 1787 naše nová Ústava dala Kongresu moc "razit mince a regulovat jejich hodnotu (článek 1, odstavec 8)." Poté, co se Velká Británie pokusila zničit a dostat pod kontrolu měnu naší nové vlasti, Kongres si uvědomil nebezpečí nekrytých peněz, nebo papírových peněz vytvořených zákonem. Roku 1775 byly vydány papírové peníze na financování války a zákonodárci nezávislého státu přijali zákony, které požadovaly, aby občané tyto peníze přijali jako legální tendr. Protože byly vytvořeny z ničeho a nebyly kryty drahým kovem, vznikla inflace. Na konci války stál jeden stříbrný dolar pět set papírových dolarů. Naši předkové v článku I, odstavec 10, Ústavy napsali: "Žádný stát nevstoupí do žádné dohody, aliance nebo konfederace; udělovat listiny zajímacího práva a represe; ražení mincí; emise směnek; dělat cokoli se zlatými a stříbrnými mincemi poskytovanými při splácení dluhů; schválit jakýkoli zákon, který by to umožňoval, zákon ex post facto, nebo zákon poškozující plnění kontraktu, nebo udělení jakéhokoli šlechtického titulu." Alexander Hamilton, Iluminát a agent evropských bankéřů, se přistěhoval do kolonií roku 1772 z britské kolonie Nevis na ostrově Leeward, který je součástí britských Antil. Vzal si za manželku dceru generála Philipa Schuylera, hlavy jedné z nejvlivnějších rodin v New Yorku. V roce 1789 byl jmenován sekretářem Státní pokladny. Hamilton and Robert Morris přesvědčili nový Kongres, aby tato moc nebyla uplatňována doslova, ale aby byla svěřena Severoamerické bance, která byla založena roku 1781, a která měla podobnou funkci jako Bank of England. V té době měla Amerika zahraniční dluh 12.000 dolarů (půjčila si peníze od Španělska, Francie, Holandska a soukromých bank v Německu) a domácí dluh 42.000 dolarů.

V roce 1790 Hamilton, který byl nakloněn centrálnímu bankovnictví, naléhal na Kongres, aby soukromě vlastněné společnosti udělil právo mít výhradní pravomoc vydávat peníze, aby mohla uchopit do svých rukou finanční situaci země. Jeho plán volal po tom, aby Kongres vytvořil systém centrálního bankovnictví s hlavní kanceláří ve Philadelphii a menšími pobočkami umístěnými v důležitých městech po celé zemi. Ty by byly použity k ukládání vládních peněz a k vybírání daní a k vydávání bankovek k pokrývání potřeb financování růstu země. Tato Banka Spojených států měla mít základní kapitál 10 milionů dolarů, z toho by 4/5 vlastnili soukromí investoři a 1/5 vláda USA. Byla by administrována Prezidentem a pětadvacetičlennou Radou ředitelů s dvaceti členy volenými akcionáři a pěti členy volenými vládou.

Centrální bankovnictví bylo iniciováno mezinárodním bankéřem Williamem Patersonem v roce 1691, kdy získal zakládací listinu pro Bank of England, která podrobila kontrole anglické peníze v soukromně vlastněné společnosti, jež měla právo vydávat poukázky splatné na požádání proti záruce bankovních půjček koruně. Jednou z jejích prvních transakcí byla půjčka 1,2 milionu na 8% úrok Vilému Oranžskému, která králi měla pomoci zaplatit výdaje za jeho válku s francouzským králem Ludvíkem XIV. Paterson řekl: "Banka má užitek z úroků ze všech peněz, které vytváří z ničeho." Reginald McKenna, britský kancléř státní pokladny, řekl o 230 let později: "Banky mají schopnost vytvářet a vytvářejí peníze... A ti, kdo mají pod kontrolou kredity národa, řídí politiku vlády a ve svých rukou drží osud lidu."

Hamiltonovy elitářské názory a skutečný důvod, proč chtěl zavést centrální bankovnictví vysvítá z jeho výroku: "Všechny komunity se dělí na menšinu a většinu. Ti první jsou bohatí a urození, ti druzí jsou masou lidu. Lid je neukázněný a vrtkavý; zřídka kdy je schopen posoudit nebo zjistit pravdu."

V roce 1791 Jefferson řekl: "Abychom ochránili naši nezávislost, nesmíme našim vládcům dovolit, aby nás uvrhli do neustálých dluhů. Kdybychom do takových dluhů zabředli, museli bychom platit daně z našeho jídla a pití, z našich nezbytností a našeho pohodlí, z naší práce a z naší zábavy. Když budeme schopni zabránit vládě v plýtvání pracovní silou lidu pod záminkou, že je to pro jeho dobro, bude šťasten." Přestože se Thomas Jefferson a James Madison (později náš 4. prezident, 1809-17) proti návrhu zákona postavili, Washington tento zákon podepsal 25. února 1791 a Alexander Hamilton se stal velmi bohatým mužem. On a Aaron Burr pomohli založit banku Manhattan Co. v New York City, která se vyvinula ve velmi prosperující bankovní instituci. Později byla kontrolována podíly banky Warburg-Kuhn-Loeb a v roce 1955 splynula s Rockefellerovou Chase Bank a vznikla Chase Manhattan Bank.

Když se Jefferson stal prezidentem (1801-09), postavil se proti bance jako protiústavní instituci, a když měla být zakládací listina na 20 let v roce 1811 obnovena, bylo to zamítnuto. Nathan Rothschild, hlava Bank of England, rozpoznal potenciál Ameriky a několika státům poskytl půjčky a stal se vlastně oficiálním evropským bankéřem vlády USA. Protože podporoval vytvoření Bank of the United States, hrozil: "Buď bude pověřovací listina obnovena, nebo se Spojené státy ocitnou v nejkatastrofálnější válce." Potom britským vojskům přikázal "dát těm drzým Američanům lekci. Udělit jim opět statut kolonie." To v roce 1812 přivodilo naši druhou válku s Anglií, což napomohlo obnovení Bank of the United States. Válka zvedla náš národní dluh ze 45 milionů dolarů na 127 milionů dolarů.

Jefferson napsal Jamesu Monroeovi (který později sloužil jako náš 5. prezident, 1817-25) v lednu 1815: "Nadvláda, kterou bankovní instituce získaly nad našimi občany, musí být zlomena, nebo nás zlomí." V roce 1816 Jefferson napsal Johnu Tylerovi (který se stal naším 10. prezidentem, 1841-45) : "Pokud americký lid dovolí soukromým bankám řídit vydávání měny pomocí inflace a deflace, banky a korporace, které kolem nich vyrostou, připraví lid o všechen majetek a jejich děti se probudí jako bezdomovci na kontinentu, který jejich otcové dobyli... Věřím, že bankovní instituce jsou pro naše svobody nebezpečnější než stojící armády... Bankám by měla být jejich moc odebrána a vrácena vládě, jíž po právu náleží."

10. května 1816 prezident James Madison podepsal návrh zákona, který vytvořil druhou Banku Spojených států. Inflace, těžké zadlužení a nepřítomnost subjektu, který by vybíral daně, to byly některé důvody jejího založení. Nová zakládací listina umožňovala bance fungovat dalších 20 let, navýšení kapitálu na 35 milionů dolarů, opravňovala ji k vytváření poboček a vydávání bankovek o hodnotě ne menší než 5 dolarů. Nová banka nyní měla moc "řídit celou finanční strukturu země." Tuto banku řídili Ilumináti prostřednictvím nastrčených osob, jako byli John Jacob Astor, Stephen Girard a David Parish (agent vídeňské větve Rothschildovy rodiny).

V roce 1819 byla Banka prohlášena konstituční soudcem Nejvyššího soudu Johnem Marshallem (zednář), který řekl, že Kongres má pravomoc Banku vytvořit.

Lidé viděli, jakou má Banka skutečnou moc a to vedlo voliče k tomu, že v roce 1828 zvolili prezidentem Andrew Jacksona. Jeho slogan zněl: "Nechť vládne lid." Jackson tvrdil: "Pokud má Kongres podle Ústavy právo vydávat papírové peníze, bylo mu toto právo dáno proto, aby ho používal a ne proto, aby ho delegoval na jednotlivce nebo společnosti." Jackson řekl, že řízení centrální banky "by bylo prováděno několika jednotlivci nezávisle na vládě, kteří by získali kontrolu nad pracovní silou a příjmy většiny lidí." Během prezidentské kampaně v roce 1828 Jackson při projevu na adresu skupiny bankéřů řekl: "Jste doupě zmijí. Mám v úmyslu vaše hnízdo vypálit a s pomocí Boží ho vypálím." Pokračoval a dále řekl: "Kdyby lidé jenom pochopili, do jaké míry je náš peněžní a bankovní systém nespravedlivý, do rána by byla revoluce." Jackson prohlásil, že kdyby centrální banka měla pokračovat v kontrole "naší měny, v dostávání našich veřejných peněz a v držení tisíců našich občanů v závislosti, bylo by to strašnější a nebezpečnější než námořní a pozemní síla nepřítele..."

Po špatném finančním hospodaření jejího prvního prezidenta, bývalého ministra námořnictva, kapitána Williama Jonese, byla Banka nucena stáhnout půjčky a prohlásit je za propadlé, což působilo bankroty, zhroucení cen, nezaměstnanost a krizi. Avšak Bance se začalo dařit za jejího nového prezidenta, finančníka Nicholase Biddleho (1786-1844), který žádal Kongres o obnovení smlouvy v roce 1832, čtyři roky před vypršením stávající smlouvy. Návrh zákona na novou smlouvu prošel Senátem poměrem 28-20 a Dolní komorou poměrem 107-85 a každý věděl, jak se Jackson zachová. Biddle vyhrožoval: "Když ho Jackson bude vetovat, já budu vetovat jeho!" Jackson smlouvu vetoval a Banku v roce 1832 zrušil. Nařídil sekretáři Státní pokladny, aby odstranil všechny vklady vlády z amerických bank a uložil je do státních bank. 8. ledna 1835 Jackson zaplatil poslední splátku našeho národního dluhu a byl to jediný okamžik našich dějin, kdy náš národní dluh byl redukován na nulu a my byli schopni nahromadit přebytek 35 milionů dolarů, které byly rozděleny jednotlivým státům. Nicholas P. Trist, prezidentův osobní tajemník, řekl: "Toto je koruna slávy Andrew Jacksona a nejdůležitější služba, jakou kdy své vlasti prokázal." Boston Post ho přirovnal k Ježíši, který vyhnal penězoměnce z chrámu.

James K. Polk, mluvčí Dolní sněmovny (který se roku 1845 stal 11. prezidentem USA), řekl: "Banka Spojených států se stala velkým a nezodpovědným rivalem moci vlády." Banka pokračovala v činnosti do roku 1836 a Byddle, který si potřeboval zchladit žáhu, ji použil na zničení ekonomiky omezením půjček a zvýšením množství peněz v oběhu. Jackson se stal prvním prezidentem Spojených států, který byl cenzurován, k čemuž došlo v březnu 1834 "pro odstranění vkladů vlády z Banky spojených států bez výslovného schválení Kongresem Spojených států." Je zcela zřejmé, že to udělal z důvodu "zneužití a korupce" Banky a tato cenzura byla později, v roce 1837, zrušena Senátem. Bankéři pokračovali ve svých pokusech obnovit Banku. Prezident John Tyler v roce 1841 vetoval dva návrhy zákona, které měly vzkřísit Banku Spojených států.

V roce 1837 poslali Rothschildové dalšího ze svých agentů do Ameriky. Jmenoval se August Belmont (pravým jménem August Schonberg, příbuzný Seligmanovy rodiny z Frankfurtu). Roku 1829, jako patnáctiletý chlapec, začal pracovat pro banku ve Frankfurtu a projevil se jako finanční génius. V roce 1832 byl povýšen a začal pracovat v bance v Neapoli, takže mohl být plně začleněn do mezinárodního bankovnictví. Naučil se plynně mluvit anglicky, francouzsky a italsky. Jeho posláním bylo vyvolat finanční potíže v jižních bankách. Řídil banku v New York City a stal se vedoucí postavou ve finančních kruzích tím, že koupil obligace vlády a později se stal finančním poradcem prezidenta.

V roce 1857 se Ilumináti sešli v Londýně, aby rozhodli o osudu Ameriky. Měli vyvolat incident, který by dovolil založení centrální banky, a tím incidentem měla být válka, protože války jsou drahé a vlády si na ně musí půjčovat peníze. Kanada a Mexiko nebyly dostatečně silné, jak ukázala porážka u Santa Anny v Texasu rok předtím; Anglie a Francie byly příliš daleko a Rusko neměli pod kontrolou; a tak se rozhodli řídit se heslem "rozděl a panuj" a rozdmýchali konflikt mezi Severem a Jihem. Sever, anektovaný Kanadou, se měl stát britskou kolonií a měl být kontrolován Lionelem Rothschildem; zatímco Jih měl být dán Napoleonu III. z Francie a měl být pod kontrolou Jamese Rothschilda.

Aby vyvolali pohyb, který by vedl k odchodu Jihu z Unie, Ilumináti použili Rytířů zlatého kruhu. Tento řád v roce 1854 založil George W. L. Bickley, aby rozšířil rasové napětí od státu ke státu, přičemž vhodně využil otroctví. Mezi účastníky války byli Jefferson Davis, John Wilkes Booth a Jesse James (1847-1882, zednář, který po loupežích zlata bankám a důlním společnostem zakopal téměř 7 miliard dolarů ve zlatě v západních státech, doufaje, že tímto zlatem bude financovat druhou občanskou válku). Ku-Klux-Klan, vytvořený v roce 1867, byl ozbrojenou silou Rytířů. Státy, které se odtrhly od Unie, se sjednotily do Konfederace amerických států, což znamenalo, že udržovaly svou nezávislost, a kdyby Jih vyhrál, každý stát by byl jako nezávislá země. Abraham Lincoln informoval lid, že "kombinace příliš mocná, než aby mohla být potlačena běžnou mašinérií vlády v mírových podmínkách, předpokládala kontrolu různých jižních států." Zablokoval námořní přístavy, aby přes ně nemohly přicházet dodávky z Evropy.

Rothschildové financovali Sever prostřednictvím emisarů Augusta Belmonta, Jaye Cookeho (který byl pověřen, aby s Belmontem prodával obligace Unie v Evropě), J. a W. Seligmana a Speyera & Co.

Judah P. Benjamin (l811-84) z právní firmy Slidell, Benjamin and Conrad v Louisianě, byl Rothschildův agent, který se v roce 1862 stal ministrem zahraničí Konfederace. Jeho partner, John Slidell (strýc manželky Augusta Belmonta), byl velvyslancem Konfederace ve Francii. Slidellova dcera si ve Frankfurtu vzala za manžela barona Fredericka D'Erlanger, který byl příbuzným Rothschildů a jednal jejich jménem. Slidell byl představitelem Jihu, který si půjčoval peníze od D'Erlangerse, aby mohl financovat Konfederaci.

Koncem roku 1861 poslala Anglie 8.000 vojáků do Kanady a v roce 1862 anglická, francouzská a španělská vojska přistála ve Veracruz, Mexico, údajně proto, aby vybrala dluhy od Mexika. V dubnu 1861 ruský velvyslanec v Americe sdělil své vládě: "Anglie využije první příležitosti, aby uznala odpadlé státy a Francie ji bude následovat." 10. června 1863 francouzský generál Elie- Frederic Forey, s pomocí 30.000 dalších Francouzských vojáků dobyl Mexico City a měl pod kontrolou většinu země. Prostřednictvím svých zástupců v Paříži a v Londýně ruský car Alexandr II. objevil, že Konfederace nabídla Napoleonovi III. státy Louisianu a Texas, pokud svá vojska pošle proti Severu. Rusko již naznačilo svou podporu Lincolnovi, ale chtělo něco víc, když pošle své velké námořnictvo bránit zemi. 1. ledna 1863, jako gesto dobré vůle, Lincoln vydal Deklaraci o zrovnoprávnění, s cílem osvobodit otroky, podobně jako car v roce 1861 osvobodil nevolníky. 8. září 1863, na žádost prezidenta Lincolna a ministra zahraničí Williama H. Sewarda, poslal Alexandr ruskou flotilu do San Francisca a New Yorku a nařídil jim "být připraven bojovat proti každé mocnosti a přijímat rozkazy pouze od Abrahama Lincolna."

Lincoln řekl: "Privilegium vytvářet a vydávat peníze je nejen svrchované a neodvolatelné právo, ale je také největší tvořivou příležitostí vlády. Přijetím těchto principů daňoví poplatníci ušetří nesmírné sumy peněz, které by zaplatili na úrocích." V únoru a březnu 1862 a v březnu 1863 Lincoln obdržel schválení od Kongresu, že si stát vypůjčí od lidu 450 milionů dolarů prodáváním obligací nebo "zelených bankovek", aby mohl zaplatit Občanskou válku. Ty nebyly splatné do roku 1865, kdy tři papírové dolary mohly být vyměněny za jeden stříbrný. Takto Lincoln vyřešil americkou finanční krizi bez pomoci mezinárodních bankéřů. London Times později o Lincolnových zelených bankovkách napsal: "Jestliže taková zlomyslná finanční politika, která má svůj původ v Severní Americe během poslední války v oné zemi, by měla zakořenit, potom by taková vláda vydávala své vlastní peníze bez nákladů. Splatila by své dluhy a byla by bez dluhu. Prosperovala by způsobem, který nemá v historii civilizovaných vlád světa obdoby. Mozky a bohatství všech zemí půjdou do Severní Ameriky. Taková vláda musí být zničena, nebo zničí každou monarchii na světě." Bismark, německý kancléř, o Lincolnovi v roce 1876 řekl: "On od Kongresu získal právo půjčit si od lidí peníze prodáváním obligací Států... a vláda a národ unikli komplotu zahraničních finančníků. Ti okamžitě pochopili, že Spojené státy uniknou jejich sevření. To vysvětluje Lincolnovu smrt."

Před Lincolnovou administrativou byly soukromé komerční banky schopny vydávat papírové peníze, zvané "state bank notes" (bankovky státní banky), ale to skončilo přijetím Zákona o národním bankovnictví v roce 1863, který státům zakazoval vytvářet peníze. Jakožto předchůdce Zákona o federální rezervě, začal proces rušení splatitelné měny. Systém soukromých bank získávat zakládací listiny od federální vlády, která jim dávala oprávnění k vydávání bankovek Národní banky (National Bank Notes). To dávalo bankám moc kontrolovat finance a úvěry v zemi a zajišťovalo centralizované bankovnictví pod federální kontrolou v době války. Finanční panika, vytvořená mezinárodními bankéři, zničila 1792 státních bank, 177 soukromých bank, 47 záložen, 13 úvěrových společností a 16 zastaváren.

Salmon P. Chase, sekretář Státní pokladny (1861-64) za Lincolna, veřejně prohlásil, že jeho role "při podpoře přijetí Zákona o národním bankovnictví byla největší finanční chybou mého života. Vytvořil monopol, který poškozuje zájmy naší vlasti. Měl by být zrušen, ale než toho bude moci být dosaženo, budou lidé sešikováni na jedné straně a bankéři na druhé straně k boji, jaký tato země ještě neviděla."

Lincoln řekl: "Moc peněz se v době míru přiživuje na národu a v dobách protivenství proti němu strojí spiknutí. Je despotičtější než monarchie, nestoudnější než samovláda, sobečtější než byrokracie. V blízké budoucnosti vidím příchod krize, která mě znervózňuje a vyvolává u mě obavy o bezpečnost mé vlasti. Na trůn byly posazeny korporace, bude následovat éra korupce na vysokých místech a moc peněz v zemi se bude snažit prodloužit svoji vládu tím, že bude pracovat na předsudcích lidu, dokud bohatství země nebude soustředěno v rukou několika lidí a Republika bude zničena... V této chvíli se bojím o osud své vlasti víc než kdykoli předtím, dokonce v dobách války."

Dne 14. dubna 1865 byl Linciln zastřelen Johnem Wilkesem Boothem a v ten samý večer jeho spoluspiklenci podnikli neúspěšný pokus o atentát na Sewarda. V roce 1866 byl proveden pokus o atentát na cara Alexandra II. a v roce 1881 byl car zabit explozí bomby.

V Boothově kufru byla nalezena kódovaná zpráva a klíč k tomuto kódu se našel mezi majetkem Judaha Benjamina. Benjamin uprchl do Anglie, kde zemřel. Vždy se vědělo, že Lincolnova smrt byla výsledkem důkladného spiknutí. Avšak nikdo si neuvědomil, jak hluboké a dalekosáhlé bylo. V roce 1974 badatelé našli mezi dokumenty Edwina Stantona, Lincolnova ministra války, dopisy popisující spiknutí, které byly buď adresovány Stantonovi, nebo jím byly zadrženy. Také našli 18 stran, které byly odstraněny z Boothova deníku, a které odhalují jména 70 lidí (některá z nich byla kódovaná), kteří byli přímo nebo nepřímo zapojeni do původního plánu unést Lincolna. Kromě Stantona byli do spiknutí zapleteni Charles A. Dana, náměstek ministra války (a člen Iluminátů) a major Thomas Eckert, šéf telegrafního úřadu na Ministerstvu války.

Časopisy a kódované dokumenty plukovníka Lafayette C. Bakera, šéfa National Detective Police, podrobně popisují plány na Lincolnův únos a spiknutí za účelem atentátu a následné zakrývání. Komplot zahrnoval skupinu farmářů z Marylandu; skupinu z řad Konfederace, včetně Jeffersona Davise (prezidenta Konfederace) a Judaha Benjamina (konfederačního ministra války a ministra zahraničí); zájmovou skupinu bankéřů a průmyslníků Severu, včetně Jaye Cookea (finančníka z Philadelphie, Henryho Cookea (bankéře z Washingtonu, D.C.), Thurlowa Weeda (vydavatele novin z New Yorku); a skupinu radikálních republikánů, kteří nechtěli, aby se Jih znovu spojil se Severem, ale chtěli státy na severu kontrolovat jako vojenská teritoria, mezi něž patřili senátor Benjamin Wade z Ohia, senátor Zechariah Chandler z Michiganu a senátor John Conness z Kalifornie. Všechny tyto skupiny spojily své úsilí a použili herce Johna Wilkese Bootha, vlastence Konfederace. Původní plán volal po únosu Lincolna, viceprezidenta Andrew Johnsona a ministra zahraničí Sewarda. National Detective Police odhalila jejich plán a informovala Stantona. Pokus o únos, naplánovaný na 18. ledna 1865, selhal.

James William Boyd, tajný agent Konfederace a válečný zajatec, uvězněný ve Starém vezení Kapitolu, byl použit Národní vyšetřovací policií (National Detective Police) k hlášení o aktivitách zajatců a měl také informovat o nepoctivých strážných. Vypadal podobně jako Booth a ironií osudu měl stejné iniciály. Stanton ho propustil a Boyd převzal severní konec spiknutí, k němuž se připojila policie a ministerstvo války. Sever chtěl Lincolna zabít, zatímco Booth ho chtěl unést a použít ho jako rukojmí, aby dosáhl propuštění válečných zajatců z řad Konfederace.

Booth selhal dvakrát v březnu a pak své snažení završil zastřelením Lincolna ve Fordově divadle. Boyd, který byl varován, že by mohl být obviněn, plánoval uprchnout do Marylandu. Byl obviněn z útoku na Sewarda, ale nebyla to pravda. Boyd byl jedním z těch, kdo byli zastřeleni na Garettově farmě, a byl identifikován jako Booth. Policie a Stanton zjistili, že to byl ve skutečnosti Boyd, poté, co bylo národu oznámeno, že to byl Booth. Jediná fotografie Boydova mrtvého těla se nalezla ve Stantonově sbírce. Tělo převezl plukovník Lafayette Baker na starý hřbitov Arsenal Penitentiary, kde byl pohřben na neznámém místě pod betonovou deskou.

Baker a detektivové Luther a Andrew Potter věděli, že případ není uzavřen, a měli najít Bootha a zabránit mu, aby promluvil. Sledovali jeho stopu do New Yorku a později do Kanady, Anglie a Indie. Údajně předstíral svou smrt a vrátil se do Spojených států, kde v Enidu, Oklahoma, na smrtelné posteli odhalil svou pravou totožnost. Majitel pohřebního ústavu, který byl povolán, místo toho, aby tělo pohřbil, ho uchoval a existuje dodnes.

Baker přerušil vztahy se Stantonem, který byl propuštěn z armády, a také jako šéf Tajné služby v roce 1866. V roce 1867 ve své knize History of the U.S. Secret Service připustil, že odevzdal Boothův deník Stantonovi, a při jiné příležitosti potvrdil, že deník byl neporušený, když byl v jeho vlastnictví. To znamená, že Stanton odstranil některé stránky, aby zakryl pravdu, protože chybějící stránky byly nalezeny v jeho sbírce.

Andrew Johnson, který se stal prezidentem, vyhlásil 29. května 1865 amnestii, aby znovu sjednotil zemi. Bylo vyhlášeno, že Jih není zodpovědný za způsobený dluh, že všechny zákony o odchodu z Unie pozbývají platnost a že otroctví bude zrušeno. Není třeba říkat, že Rothschildové, kteří těžce financovali Jih, přišli o spoustu peněz. Kromě toho, podpora ze strany ruské flotily stála zemi 7,2 milionu dolarů. Johnson neměl ústavní pravomoc dát peníze cizí vládě, a tak byla v dubnu 1867 připravena dohoda o koupi Aljašky od Rusů. Byla označena jako "Sewardovo bláznovství", protože se zdálo, že Seward koupil bezcenný kus země, ale vlastně šlo o kompenzaci za účast ruského námořnictva v Občanské válce. V srpnu 1867 Johnson selhal při pokusu odstranit Stantona z úřadu a v únoru 1868 na Johnsona podal Stanton a radikální Republikáni žalobu. Johnson byl obviněn z pokusu o odstranění Stantona bez souhlasu Senátu, za zradu Kongresu a že je, řečeno obecným jazykem, "sprostý a neschopný" jako vůdce národa.

Senátor Benjamin F. Wade, dočasný předseda Senátu, který se při prezidentských volbách umístil na druhém místě, si byl jist, že Johnson bude sesazen, že již sestavil nový kabinet. Stanton měl být sekretářem Státní pokladny (ministr financí). 26. května hlasovalo 35:19 pro sesazení Johnsona a chyběl jediný hlas k dosažení dvoutřetinové většiny, nutné k jeho sesazení. Plukovník Lafayette Baker, který vyhrožoval, že odhalí spiknutí, byl pomalu tráven, dokud v roce 1868 nezemřel.

Prezident James A. Garfield, náš 20. prezident, si také uvědomoval nebezpečí, jež hrozí od bankéřů, a řekl: "Kdo ovládá peníze národa, ovládá národ." Byl na něho spáchán atentát v roce 1881, v prvním roce jeho působení v úřadu prezidenta.

V roce 1877 v okrese Lampasas, Texas, skupina farmářů vytvořila skupinu nazvanou "Rytíři naděje", která se zajímala o finanční moc "koncentrovanou do rukou několika jednotlivců". Později se přejmenovali na Farmářskou alianci a vytvořili 120 organizací v Texasu a v roce 1887 se hnutí rozšířilo do Dakoty a do Severní a Jižní Karolíny. V roce 1890 tito populisté dokonce ze svých řad volili guvernéry a kongresmany.

Obhajovali progresivní daň z příjmu; železnice, komunikace a korporace regulované federální vládou; právo zakládat odborové svazy; a zprostředkovací roli vlády při stabilizaci padajících cen komodit a zavedení úvěrových programů. Byli proti zlatému standardu a zemskému systému soukromých bank, který měl centrum na Wall Streetu. Byli zaujati Lincolnovými "zelenými bankovkami", z důvodu jejich schopnosti přizpůsobit se potřebám ekonomiky. Chtěli, aby emise peněz byly pod kontrolou jejich volených zástupců a ne finančních zájmů Wall Streetu. Vytvořili Lidovou stranu a v roce 1892 nominovali svého vlastního nezávislého kandidáta. A v roce 1896 posunovali svůj vagón na kampaň Demokrata Williama Jenningse Bryana, kterého porazil McKinley, čímž populistické hnutí skončilo.

Toto politické hnutí vytvořilo hybnou sílu pro to, z čehož nakonec vznikl Zákon o Federální rezervě.

ZÁKON O FEDERÁLNÍ REZERVĚ

Konec Občanské války v roce 1865 zničil naděje Iluminátů na kontrolu našeho finančního systému, jak se jim to podařilo ve většině evropských zemích. A tak Rothschildové pozměnili svůj plán na finanční převrat. Namísto stržení od vrchu, začali podkopávat základy našeho peněžního systému. Nástrojem této zkázy byl mladý přistěhovalec jménem Jacob Schiff.

Linii Schiffovy rodiny lze sledovat do 14. století a dokonce tvrdili, že jejich předkem byl král Šalamoun. Jacob Schiff se narodil roku 1847 ve Frankfurtu v Německu. Jeho otec, rabín Moses Schiff, byl úspěšný makléř na frankfurtské burze. V roce 1865 přišel do Ameriky a roku 1867 vytvořil svou vlastní makléřskou firmu, spolu s Henrym Budgem a Leo Lehmannem. Po jejím zkrachování se vrátil do Německa a stal se manažerem Deutsche Bank v Hamburku, kde se setkal s Moritzem Warburgem (1838-1910) a Abrahamem Kuhnem, který poté, co pomohl se založením firmy Kuhn & Loeb v New Yorku, odešel do důchodu.

Kuhn a Loeb byli němečtí Židé, kteří přišli do Spojených států před rokem 1850 a v 50. letech dali dohromady své úspory a otevřeli si obchod v Lafayette, Indiana, který sloužil kolonistům, kteří byli na cestě na Západ. Zřídili podobné obchody v Cincinnati a St. Louis. Později ke svému obchodnímu snažení přidali zastavárnu a půjčování peněz. V roce 1867 založili velmi známou bankovní firmu. V roce 1873, ve věku 26 let, Jacob Schiff, s finanční podporou Rothschildů, koupil podíl ve firmě Kuhn and Loeb v New York City. V roce 1875 se stal plnoprávným partnerem. Stal se milionářem financováním železnic, stal se manažerem železnic, což mu umožnilo stát se partnerem Edwarda Henryho Harrimana, aby společně nadělali největší jmění ze železnice na světě. Vzal si za manželku nejstarší dceru Solomona Loeba, Terezu, a nakonec vyplatil Kuhnův podíl. Pro všechny záměry a účely byl jediným vlastníkem firmy, známé jako Kuhn, Loeb and Company, která zastupovala Rothschildovy zájmy ve Spojených státech.

Ačkoli John Pierpont Morgan (l837-1913), špičkový americký Rothschildův zástupce, byl hlavou amerického finančního světa, Schiff rychle získával rozhodující vliv distribucí žádoucích evropských emisí akcií a dluhopisů během Průmyslové revoluce. Vedle železničního impéria Edwarda H. Harrimana, financoval Standard Oil pro Johna D. Rockefellera (1839-1937) a ocelové impérium Andrewa Carnegieho (1835-1919). Na přelomu století byl Schiff pevně usazen v bankovní komunitě a připraven naplnit svou roli jako klíčový muž v plánu Iluminátů na kontrolu našeho ekonomického systému, oslabení křesťanství, vytváření rasového napětí a rekrutování členů, aby se nechali zvolit do Kongresu a jmenovat do různých vládních agentur.

V roce 1636 Miles, John a James Morganové přistáli v Massachusetts, opustivše svého otce, aby pokračovali v rodinném řemesle - výrobě postrojů v Anglii. Joseph Morgan (děd J.P. Morgana), úspěšný obchodník s nemovitostmi, podporoval založení Banky Spojených států. Junius Spencer Morgan (otec J. P. Morgana) byl partnerem bostonské bankovní firmy J. M. Beebe, Morgan, and Co. a stal se partnerem londýnské George Peabody and Co. Převzal ji, když Peabody zemřel, a stala se z ní firma J. S. Morgan and Co.

John Pierpont Morgan, nebo - jak byl lépe znám - J. P. Morgan, se narodil v 17. dubna 1837. V roce 1860 se stal zástupcem svého otce v New Yorku. V roce 1862 již měl svou vlastní firmu, známou pod názvem J. Pierpont Morgan and Co. V roce 1863 firmu zlikvidoval a stal se partnerem Charlese H. Dabneye (který zastupoval George Peabody and Co.) a založil firmu, známou jako Dabney, Morgan and Co. Později se spojil s Anthonym J. Drexelem (synem zakladatele nejvlivnějšího bankovního domu ve Philadelphii) ve firmu s názvem Drexel, Morgan and Co. Morgan se takto stal partnerem v Drexel and Co. ve Philadelphii. Roku 1869 se Morgan a Drexel setkali s Rothschildy v Londýně a prostřednictvím společnosti Northern Securities Corporation začala konsolidace moci a vlivu Rothschildů ve Spojených státech. Morgan pokračoval v partnerství, které začalo, když jeho otec fungoval jako dvojitý agent pro Rothschildy a pro vládu USA.

Během Občanské války J. P. Morgan prodal armádě Unie vadné pušky-karabiny, a byly to vládní peníze, které pomohly postavit jeho Guaranty Trust Co. v New Yorku. V roce 1880 začal financovat a reorganizovat železnice. Po smrti jeho otce v roce 1890 a po smrti Drexela o tři roky později Dočasný národní ekonomický výbor odhalil, že J. P. Morgan vlastnil pouze 9,1% akcií ve své vlastní firmě. George Whitney vlastnil 1,9% a H. B. Davison držel 1,2%, avšak Charles W. Steele Estate držel 36,6% a Thomas W. Lamont (jehož syn, Corlis Lament, byl aktivním komunistou) měl 34,2%. Badatelé věří, že Ilumináti kontrolovali společnost prostřednictvím těchto podílů.

V roce 1901 Morgan koupil obrovské ocelárny Andrewa Carnegieho za 500 milionů dolarů, aby spojil největší ocelářské společnosti do jedné velké společnosti, známé pod jménem United States Steel Corporation (v níž po nějakou dobu byli Rockefellerové hlavními akcionáři).

V proslovu, který byl otištěn v Kongresovém záznamu z 30. listopadu 1941, senátor Norris řekl: "J. P. Morgan za asistence a spolupráce několika propojených korporací, které měly vliv v celých Spojených státech, kontrolují každou železnici v zemi. Mají pod kontrolou prakticky každou veřejnou službu, kontrolují doslova tisíce společností, kontrolují všechny velké pojišťovací společnosti. Pane prezidente, postupně se dostáváme do doby, pokud jsme tohoto bodu již nedosáhli, kdy podnikání v zemi je kontrolováno muži, kteří by se dali spočítat na prstech jedné ruky, protože tito lidé mají pod kontrolou peníze národa a tato kontrola rychle roste."

Dům Morgana se zvětšil v roce 1959, kdy se Guaranty Trust Co. z New Yorku spojil s J. P. Morgan and Co., aby vytvořili Morgan Guaranty Trust Co. Společnost měla v zemi čtyři pobočky a zahraniční pobočky v Londýně, Paříži, Bruselu, Frankfurtu, Římě a Tokiu. Firma Morgan, Stanley, and Co. je také pod jejich kontrolou.

Paul Moritz Warburg(1868-1932) a jeho bratr Felix (1871-1937) přišli do Spojených států z Frankfurtu v roce 1902 a koupili si podíl ve firmě Kuhn, Loeb and Co. s finančním krytím Rothschildů. Byli vyškoleni v rodinném bankovním domě M. M. Warburg and Co. (který řídil jejich otec Moritz M. Warburg, 1838-1910), v Rothschildově spřízněné bance ve Frankfurtu, Hamburku a Amsterodamu, která byla založena roku 1798 jejich velkým předkem. Paul (který prý po sobě zanechal jmění více než 2,5 milionů dolarů) si vzal za manželku Ninu Loebovou, dceru Solomona Loeba (mladší sestru Schiffovy manželky), zatímco Felix se v březnu 1895 oženil s Friedou Schiffovou, dcerou Jacoba Schiffa.

Jejich bratr Max (1867-1946), hlavní finančník Ruské revoluce (který ve funkci šéfa zpravodajství německé tajné služby pomohl Leninovi dostat se z Německa do Ruska v zapečetěném vlaku) a později Hitlera, řídil banku v Hamburku až do roku 1938, kdy nacisté začali uplatňovat svou rasistickou politiku vůči Židům. Nacisté nechtěli, aby Židé řídili banky, a tak se banka přejmenovala na Brinckmann, Wirtz and Co. Po 2. světové válce se bratrance Eric Warburg vrátil do jejího čela a v roce 1970 se banka přejmenovala na M. M. Warburg, Brinckmann, Wirtz and Co. Siegmund Warburg, Ericův bratr, založil bankovní firmu S. G. Warburg and Co. v Londýně a v roce 1956 převzal banku Bratrů Seligmanů.

Warburgové jsou dalším dobrým příkladem, jak Ilumináti kontrolují obě válčící strany. Zatímco firma Paula Warburga Kuhn, Loeb and Co. (která měla pět zástupců na americkém ministerstvu financí) pomáhala v 1. světové válce financovat Spojené státy, jeho bratr Max financoval Německo, prostřednictvím M. M. Warburg and Co.

Paul a Felix Warburgové byli muži, kteří byli do Ameriky vysláni Rothschildy, aby lobovali za přijetí zákona o centrální bance v Kongresu. Plukovník Ely Garrison (finanční poradce prezidenta Theodora Roosevelta a Woodrowa Wilsona) ve své knize Roosevelt, Wilson and the Federal Reserve Act napsal: "Pan Paul Warburg je muž, který prosadil Zákon o federální rezervě poté, co Aldrichův plán vzbudil takový celonárodní odpor a opozici. Tvůrcem obou plánů byl Alfred Rothschild z Londýna." Profesor E. R. A. Seligman, šéf katedry Ekonomie na Kolumbijské univerzitě, v předmluvě k Warburgově eseji o centrálním bankovnictví napsal: "Zákon o federální rezervě je více prácí pana (Paula) Warburga než kohokoli jiného v této zemi."

V roce 1903 Paul Warburg poslal Schiffovi memorandum, v němž popisoval aplikaci evropského systému centrálního bankovnictví na americký peněžní systém. Schiff ho potom poslal Jamesu Stillmanovi, prezidentu National City Bank v New York City. Warburg promoval na univerzitě ve Frankfurtu v roce 1886 a studoval anglické metody centrálního bankovnictví, zatímco pracoval na londýnské burze. V roce 1891 studoval francouzské metody bankovnictví a v letech 1892-93 cestoval po světě, aby studoval aplikace centrálního bankovnictví. Stal se přední světovou autoritou na centrální bankovnictví. Je zajímavé poznamenat, že pátý bod Komunistického manifestu z roku 1848 se zabývá centrálním bankovnictvím.

V roce 1906 Frank A. Vanderlip z National City Bank přesvědčil mnohé z bankovního establishmentu v New Yorku, že potřebují bankéři kontrolovanou centrální banku, která by mohla sloužit jako národní finanční systém. Do té doby tuto úlohu plnil Morganův bankovní dům. Mezi Morganovy muže patřili: Walter Burns, Clinton Dawkins, Edward Grenfell, Willard Straight, Thomas Lament, Dwight Morrow, Nelson Perkins, Russell Leffingwell, Elihu Root, John W. Davis, John Foster Dulles, S. Parker Gilbert a Paul D. Cravath. Finanční paniky v letech 1873, 1884, 1893, 1907, a později v roce 1920, byly iniciovány Morganem se záměrem vyvinout tlak na zavedení mnohem silnějšího bankovního systému.

Dne 6. ledna 1907 noviny New York Times otiskly článek od Warburga, nazvaný "Nedostatky a potřeby našeho bankovního systému", po němž se stal vůdčím exponentem peněžní reformy. Ve stejném roce Jacob Schiff řekl Komerční komoře v New Yorku, že "pokud nebudeme mít Centrální banku s přiměřenou kontrolou kreditních zdrojů, tato země podstoupí nejprudší a nejdalekosáhlejší peněžní paniku v historii." Když Morgan inicioval ekonomickou paniku v roce 1907 tím, že rozšířil pověsti, že Knickerbocker Bank and Trust Co. of America krachuje, byla nadměrná poptávka po bankovních službách, čímž se vytvořila finanční krize, která upevnila podporu pro systém centrálního bankovnictví. Během této paniky Warburg napsal esej nazvanou "Plán pro Modifikovanou Centrální banku", která volala po Centrální bance, v níž vláda bude mít podíl 50% a 50% národní banky. V projevu na Kolumbijské univerzitě citoval Abrahama Lincolna, který v roce 1860, během prezidentské kampaně řekl: "Věřím v Banku Spojených států."

V roce 1908 Schiff vytýčil definitivní plán, jak se zmocnit amerického peněžního systému. Plukovník (čestný titul) Edward Mandell House (1850-1938), syn britského finančníka Thomase W. Househo, Rothschildova agenta, který nadělal jmění zásobováním Jihu zbožím z Francie a Anglie během Občanské války, byl Schiffův hlavní zástupce a kurýr; a Bernard Baruch (1870-1965), jehož burzovní spekulace z něho na začátku 20. století udělaly multimilionáře, a jehož expertizy zahraniční a domácí politiky provázely prezidenty od Wilsona po Kennedyho; byli těmi, na něž silně spoléhal Schiff ve svých plánech. Herbert Lehman byl také blízkým pomocníkem Schiffa. Prezident Woodrow Wilson o Houseovi napsal (zveřejněno v The Intimate Papers of Col.House): "Pan House je moje druhá osobnost. On je mé nezávislé já. Jeho myšlenky jsou i mými myšlenkami. Kdybych byl na jeho místě, konal bych přesně tak, jak navrhoval... Pokud si někdo myslí, že on odráží mé názory, ať dělá cokoli, jeho závěr je správný." George Sylvester Viereck v knize The Strangest Friendship in History: Woodrow Wilson and Colonel House napsal: "Když Zákon o federální rezervě konečně nabyl své konečné podoby, House byl zprostředkovatelem mezi Bílým Domem a finančníky." Schiff, který byl znám jako "neviditelný strážný anděl" Zákona o federální rezervě, řekl, že americká ústava, jež je produktem myšlení 18. století, je zastaralá a měla by být "dána do sběru a přepsána".

V roce 1908 senátor Nelson W. Aldrich (tchán Johna D. Rockefellera, Jr. a děd Nelsona a Davida Rockefellerů) navrhl zákon, podle něhož by banky, v nouzové situaci, vydávaly měnu krytou dluhopisy federální vlády, státních a místních vlád a dluhopisy železnic, která by se rovnala 75% peněžní hodnoty dluhopisů. Tento návrh zákona byl ostře kritizován, protože neposkytoval peněžní systém, který by reagoval na sezónní požadavky a fluktuoval s objemem trhu. Aldrich byl nejmocnějším mužem v Kongresu a hlavním mužem Iluminátů v Senátu. Byl členem Kongresu 40 let, z nichž 36 byl v Senátu, kde byl předsedou mocného Finančního výboru. Ve Sněmovně Reprezentantů Republikán E. B. Vreeland z New Yorku navrhl zákon, nazývaný Vreelandův návrh zákona. Poté, co udělal několik kompromisů s Aldrichem a s mluvčím Domu Josephem Cannonem na schůzce v pokoji hotelu Arlington House, byl jeho návrh nazýván Vreelandova náhražka. Volal po přijetí aktivní měny, ale pouze v případech naléhavé potřeby, a měna by, místo na dluhopisech, byla založena na cenných papírech. Návrh zákona prošel Domem v poměru hlasů 184 - 145, ale když přišel do Senátu, Aldrich se postavil proti němu a prosazoval další kompromisy. Aldrich-Vreelandův návrh zákona, nazývaný Emergency Currency Act, byl přijat 30. května 1908 a vedl k vytvoření National Monetary Commission (Národní monetární komise), která se stala součástí Kongresu. Od této doby každá legislativa, poslaná do Kongresu, musela nejdříve projít touto komisí.

Návrh zákona, schválený Národní monetární komisí, byl známý jako Aldrichův návrh zákona a vytvořil legislativní základ pro Zákon o federální rezervě (Federal Reserve Act). Byl uveden jako dodatek k republikány sponzorovanému návrhu tarifního zákona Payne-Aldricha, aby si zajistili podporu Republikánů. Byl založen na Warburgově plánu, podle něhož by existovalo pouze 15 obvodů (districts); polovina ředitelů na úrovni obvodů by byla vybírána bankami, třetina akcionáři a šestina dalšími řediteli. Národní rada měla být sestavována takto: každý obvod by vybral po dvou členech; devět členů by zvolili akcionáři; a sedm členů ex-officio by tvořili guvernér, předseda Rady, dva zástupci guvernéra, ministr financí, ministr práce a obchodu, ministr zemědělství a kontrolor měny. Většina lidí byla proti zákonu, protože nakonec identifikoval bankovní instituci jako centrální banku a v roce 1912 se proti němu postavila Demokratická strana na stranické půdě. Aldrich byl jmenován hlavou Národní monetární komise a v letech 1908-10, za náklady 300.000 dolarů, tento šestnáctičlenný výbor cestoval po Evropě, aby zde studoval systém centrálního bankovnictví.

V roce 1910 Warburg pronesl projev, nazvaný "Spojená rezervní banka Spojených států", v němž požadoval, aby ve Washingtonu, D.C. byla umístěna United Reserve Bank, mající kapitál 100 milionů dolarů. Země měla nýt rozdělena do 20 oblastí (districts) a systém měl být řízen Radou ředitelů, která měla být sestavována bankovními sdruženími, akcionáři a vládou. Warburg řekl, že americký měnový systém není pružný a není schopen vyrovnávat vzestup a pokles poptávky. Jako příklad uvedl, že když je sklizena pšenice a obchodníci nemají po ruce peníze, aby mohli koupit a uskladnit velké zásoby obilí, farmáři prodávají obilí pod cenou. To má za následek, že ceny pšenice silně kolísají a nutí farmáře prodávat se ztrátou. Warburg požadoval zavedení cenných papírů (papírových peněz), které by obíhaly jako měna, vydávaná ve standardních hodnotách o jednotných velikostech. Byly by zákonem prohlášeny za legální tendr pro platbu dluhů a daní.

Prezident Theodore Roosevelt, na adresu kritiků, že nebude snadné najít schopné muže, kteří by se mohli postavit do čela centrální banky, řekl: "Proč tuto práci nedat panu Warburgovi (Paulovi)? On by byl finančním bosem a já bych byl politickým bosem a mohli bychom řídit zemi společně." Po konferenci, která se konala na Kolumbijské univerzitě 12. listopadu 1910, Národní monetární komise zveřejnila svůj plán v článku s názvem "Bankovky a vládnoucí moc", otištěném v jejím časopise Journal of Political Economy.

Na 22. listopadu 1910 Aldrich svolal schůzi bankovního establishmentu a členů Národní monetární komise, která byla navržena Henrym P. Davisonem (partnerem J. P. Morgana). Aldrich řekl, že má v úmyslu nechat je v izolaci, dokud nevyvinou "vědeckou měnu pro Spojené státy."

Všichni ti, kdo byli pozváni na tajnou schůzi, byli členy Iluminátů. Sešli se na vlakovém nástupišti v Hobokenu, New Jersey, kde si najali soukromý vagón, který vlastnil Aldrich, a odjeli s ním do Georgie. Potom nastoupili na loď, která je odvezla na ostrov Jekyll, který se nachází za pobřežím Brunswicku, Georgia. Jekyll Island je jedním ze skupiny deseti ostrovů, mezi něž patří St. Simons, Tybee, Cumberland, Wassau, Wolf, Blackbeard, Sapelo, Ossabow a Sea Islands. Jekyll Island byl "odlehlým útočištěm pro bohaté", který v roce 1888 koupili J. P. Morgan, Cyrus McCormick, William Rockefeller (bratr Johna D. Rockefellera), William K. Vanderbilt a George F. Baker (který založil Harvard Business School s darem 5 milionů dolarů) za 125.000 dolarů od Eugena du Bignon, jehož rodina ostrov vlastnila celé století. Než bylo přeměněno na veřejné letovisko, žádný nevítaný host nevkročil na jeho pobřeží. Říkalo se, že když všech 100 členů Hunting Clubu na Jekyll Islandu zasedlo v klubovně k večeři, představovali šestinu světového bohatství. Ostrov St. Simon, nacházející se nedaleko severním směrem, byl také vlastněn Ilumináty.

Ti, kdo se zúčastnili srazu v soukromé lovecké lóži, byli prý na lovu kachen. Přísahali, že zachovají mlčenlivost, dokonce se oslovovali krycími jmény nebo pouze křestními jmény. Podrobností je známo velmi málo a týkají se těch, kteří sraz navštívili, ale většina scénářů se shoduje v tom, že přítomni byli následující lidé: senátor Aldrich, Frank A. Vanderlip (viceprezident Rockefellerem vlastněné National City Bank), Henry P. Davison (z J. P. Morgan and Co.), Abram Piatt Andrew (náměstek ministra financí, pomocný profesor na Harvardu a zvláštní asistent Národní monetární komise během jejich cesty po Evropě), Paul Moritz Warburg (z Kuhn, Loeb and Co.), Benjamin Strong (viceprezident Morgan's Bankers Trust Co.), Eugene Meyer (bývalý partner Bernarda Barucha a syn partnera v Rothschildem vlastněné firmě Lazard Freres, který byl hlavou War Finances Corporation, a později získal kontrolu nad Washington Post), J. P. Morgan, John D. Rockefeller, plk. House, Jacob Schiff, Herbert Lehman (z Lehman Brothers), Bernard Baruch (jmenovaný prezidentem Wilsonem předsedou War Industries Board, která mu dala kontrolu nad všemi domácími kontakty pro válečný materiál Spojenců, což mu umožnilo vydělat 200 milionů dolarů, když pracoval pro vládu), Joseph Seligman (vedoucí židovský finančník, který založil firmu J. & W. Seligman and Co., a která pomáhala to vydávat dluhopisy během Občanské války a byla známá jako "Světoví bankéři", potom později odmítl nabídku prezidenta sloužit jako ministr financí a Charles D. Norton (prezident First Natonal Bank z New Yorku).

Zhruba o deset dní později přišli s podklady pro systém centrálního bankovnictví, a to ve dvou verzích, aby zmátli opozici. Konečný návrh sepsal Frank Varderclip podle Warburgových poznámek a byl zapracován do Aldrichova návrhu zákona ve formě zprávy Monetární komise, kterou Aldrich protlačil Kongresem tak, že se vyhnul termínu "centrální banka". O této schůzce nebyly dostupné žádné informace až do roku 1933, kdy se objevila kniha Federal Reserve Act: It's Origins and Problems od Jamese L. Laughlina a další informace od B. C. Forbese, redaktora časopisu Forbes Magazine. V roce 1935 Frank Vanderclip do Saturday Evening Post napsal: "Nemám pocit, že budu přehánět, když o naší tajné výpravě na Jekyll Island budu hovořit jako o příčině koncepce, z níž nakonec vzniknul Systém federální rezervy."

Bankéři iniciované minikrize, z nichž poslední vznikla v roce 1907, pomohly získat v Kongresu podporu pro návrh tohoto zákona, a 11. května 1911 Národní liga občanů pro podporu zdravého bankovního systému, fasádní organizace Iluminátů, veřejně oznámila svoji podporu Aldrichova návrhu zákona. Avšak Aldrichův návrh zákona byl odsouzen k nezdaru, protože Aldrich byl úzce spojován s J. P. Morganem. A tak Ilumináti přišli s Plánem B, který byl druhou verzí ušitou na konferenci na Jekyll Islandu. Národní liga občanů veřejně stáhla svoji podporu Aldrichovu návrhu zákona, ale tento tah byl pouze předstíraný, aby zákon prošel Kongresem.

Jakmile byla nová verze hotová, trochu váhali s jejím předložením Kongresu, protože i kdyby Kongresem prošla, prezident Taft by ji vetoval, a tak museli čekat, dokud nebude zvolen jejich člověk. Tímto mužem byl Woodrow Wilson.

Demokraté, s výjimkou volby Grovera Clevelanda, nebyli u moci od roku 1869. Jelikož byli "hladovou"stranou, mohli do ní Ilumináti snáze proniknout. Na konci 19. století začali proces změny Demokratů z konzervativců na liberály a Republikánů z liberálů na konzervativce. Wilson promoval na Princetonu v roce 1879, studoval právo na Virginské univerzitě a doktorskou hodnost získal na Univerzitě Johna Hopkinse roku 1886. Učil politickou vědu a historii na Bryn Mawru a Weleyanu a v roce 1902 se stal prezidentem Princetonu. Z důvodu jeho podpory Aldrychova návrhu zákona, když byl poprvé předložen ke schválení, byl podporován Ilumináty při jeho úspěšné kandidatuře na guvernéra New Jersey v roce 1910. Obchod byl uzavřen prostřednictvím Vanderclipových agentů, Williama Rockefellera a Jamese Stillmana, na Vanderclipově usedlosti ve West Chesteru. Spojení mezi Ilumináty a Wilsonem bylo navázáno prostřednictvím jeho budoucího zetě, Williama G. McAdoo.

Rabín Stephen Wise, vedoucí židovský aktivista, řekl publiku v Y.M.C.A. v Trentonu, New Jersey: "V úterý bude prezident Princetonské univerzity zvolen guvernérem vašeho státu. Své funkční období jako guvernér však nedokončí. V listopadu 1912 bude zvolen prezidentem Spojených států. V březnu 1917 bude uveden do úřadu prezidenta podruhé. Bude jedním z největších prezidentů v amerických dějinách." Wise, který pronesl tato prorocká slova v roce 1910, se později stal Wilsonovým blízkým poradcem. Měl důvod věřit tomu, co řekl, protože smlouva již byla uzavřena. Wilson nebyl vnímán jako zastánce bankéřů a platforma Demokratické strany se stavěla proti centrální bance; ta byla nyní spojována s Republikány a bankéři.

Hlavním problémem Demokratů byly větší volební preference Republikánů a nedostatek peněz. Jakmile se Ilumináti rozhodli podporovat Wilsona, peníze přestaly být problémem. Záznamy ukazují, že největšími přispívateli na Wilsonovu kampaň byli Jacob Schiff, Bernard Baruch, Henry Morgenthau, Sr., Thomas Fortune Ryan (důlní magnát), Sammuel Untermyer, Cleveland H. Dodge (z National City Bank), plk. George B. M. Harvey (společník J. P. Morgana a redaktor Morganem kontrolovaného týdeníku Harper's Weekly, a prezident vydavatelské firmy Harper and Brothers), William Laffan (redaktor New York Sun), Adolph Ochs (vydavatel New York Times) a finančníci, kteří vlastnili New York Times, Charles R. Flint, gen. Sam Thomas, J. P. Morgan a August Belmont. Všichni z nich byli členy Iluminátů.

Problém volebních hlasů byl poněkud obtížnější, ale na něm již Ilumináti pracovali. Ruské pogromy v letech 1881 a 1882, v nichž byly zabity tisíce Rusů (rozuměj ruských Židů - pozn. překl.) a náboženské pronásledování a antisemitismus v Polsku, Rumunsku a Bulharsku na začátku 90. let 19. století způsobily třicet let trvající vlnu tisíců židovských přistěhovalců do Spojených států. Na přelomu století připlulo již půl milionu Židů do přístavů v New Yorku, Baltimore a Bostonu. Byli to Demokraté, kdo inicioval program získat je jako registrované voliče. Schiff a Rothschildové zakládali humanitární výbory, jako Hebrew Immigration Aid Society a B'nai B'rith, a tak když Židé přicestovali, udělali z nich naturalizované občany, registrované Demokraty, potom byli přemístěni do dalších velkých měst, jako je Chicago, Philadelphia, Detroit a Los Angeles, kde jim byla poskytnuta finanční pomoc, aby získali ubytování, potravu a oblečení. Tímto způsobem se z Židů stal pevný volební blok Demokratů a byly to tyto hlasy, které Wilson potřeboval ke svému zvolení prezidentem.

V roce 1912, kdy prezident William Howard Taft opět kandidoval na prezidentský úřad proti Wilsonovi, Ilumináti potřebovali nějakou pojistku. Získali ji tak, že naléhali na dalšího Republikána, bývalého prezidenta Theodora Roosevelta (1901-09), aby také kandidoval. Taft sloužil jako Rooseveltův ministr války (1905-09) a byl Rooseveltem vybrán za jeho nástupce v prezidentském úřadu. Nyní Roosevelt opět kandidoval. Obhajujíc 'nový nacionalismus', Roosevelt řekl: "Můj klobouk je v ringu... brzy začne boj a já jsem připraven bojovat." Byl považován za 'antibyznysmana', z důvodu jeho postoje proti korporacím a trustům. Jeho návrhy na reorganizaci vlády byly napadány Ilumináty kontrolovanými New York Times jako "supersocialismus". Jeho platforma 'Bull Moose' řekla: "Jsme proti takzvanému Aldrichovu návrhu měnového zákona, protože jeho nařízení by umístilo naši měnu a kreditní systém do soukromých rukou a byla by znemožněna účinná veřejná kontrola." Frank Munsey a George Perkins z J. P. Morgan and Co. zorganizovali, řídili a financovali Rooseveltovu kampaň. Nedávný příklad stejného plánu, který připravil Tafta o voliče, aby byl zvolen Wilson, se objevil při prezidentských volbách v roce 1992. V roce 1994 v interview Barbara Bushová korespondentce ABC-TV News, Barbaře Waltersové, řekla, že kandidatura třetí strany, nezávislého kandidáta H. Rosse Perota, byla důvodem, proč Bill Clinton porazil prezidenta George Bushe.

Ilumináti získali podporu věčného demokratického prezidentského kandidáta, Williama Jenningse Bryana, tím, že ho nechali napsat dokument na podporu platformy strany, odporující Aldrichovu návrhu zákona. Nezapomínejte, že druhá verze návrhu zákona, připravená na Jekyll Islandu, měla být alternativní, pro případ, že se veřejnost postaví proti Aldrichovu návrhu zákona. Wilson, který byl aristokrat se socialistickými názory, byl přívržencem nezávislého rezervního systému, protože nedůvěřoval "obyčejným lidem", kteří tvoří Kongres, avšak veřejně slíbil, že "osvobodí chudé americké občany od ovládání bohatými" a že Amerika bude mít takový peněžní systém, který nebude pod kontrolou Wall Streetu a mezinárodních bankéřů. V létě roku 1912, když přijal nominaci jako Demokratický kandidát na úřad prezidenta, řekl: "Koncentrace kontroly kreditů se může kdykoli stát neskonale nebezpečnou pro svobodné podnikání." Podle historických záznamů o Federální rezervě posun Wilsonových názorů byl způsoben "kombinací politické reality a jeho nedostatečných znalostí o bankovnictví a financích a tím, že po svém zvolení prezidentem Wilson spoléhal na své poradce v otázkách měnové politiky."

Rozdělení voličů Demokratické strany způsobilo nejen to, že Woodrow Wilson vyhrál prezidentské volby, ale Demokraté navíc získali většinu v obou komorách Kongresu.

DEMOKRAT (Wilson) 435 hlasů volitelů 6.286.214 hlasů lidu PROGRESSIVE (Roosevelt) 88 hlasů volitelů 4,126,020 hlasů lidu REPUBLIKÁN (Taft) 8 hlasů volitelů 3,483,922 hlasů lidu

Republikán Carter Glass z Virginie, předseda bankovního a měnového výboru, se s Wilsonem setkal po jeho zvolení, spolu s H. Parkerem Willisem (který byl děkanem politických věd na Univerzitě George Washingtona) z Národní ligy občanů, aby připravili návrh zákona, známý jako Glassův návrh zákona, který začal nabývat formy v lednu 1913. Nyní byl uveden do pohybu Plán B. Národní liga občanů, s ústředím v Chicagu, již oznámila svoji opozici proti Aldrichovu návrhu zákona. Nyní se bankovní zájmy Wall Streetu postavily proti Glassovu návrhu zákona, který byl ve skutečnosti zamaskovaným Aldrichovým návrhem zákona.

Klice Wall Streetu se všeobecně říkalo "peněžní trust". Avšak v úvodníku Wall Street Journalu z roku 1912 se tvrdí, že termín "peněžní trust" se vztahuje k J. P. Morganovi. Vlna podezření vůči "peněžnímu trustu" vyvrcholila v roce 1912 během vyšetřování, vedeného bankovním podvýborem Sněmovny, které odhalilo, že dvanáct bank v New Yorku, Bostonu a Chicagu mělo své lidi v ředitelstvích 134 korporací. Republikán Robert L. Henry z Texasu řekl, že během posledních pěti let byly finanční zdroje národa "koncentrovány v městě New Yorku, kde nyní dominují více než 75 procenty peněžních podílů Ameriky..." George McC. Reynolds, prezident chicagské Continental Bank vypovídal: "Peněžní moc nyní spočívá v rukou tuctu mužů..." Hrozba ze strany tohoto mocného soukromého bankovního systému měla být završena zřízením centrální banky.

Aby se vyhnuli zmínce o centrálním bankovnictví, sám Wilson navrhl, aby se regionální banky nazývaly "banky federální rezervy" a navrhl svolání zvláštního 63. zasedání Kongresu, na němž měl být projednán a schválen Zákon o Federální rezervě (Federal Reserve Act). 23. června 1913 přednesl v Kongresu projev o Federální rezervě a pohrozil, že zasedání bude trvat do té doby, dokud zákon nebude přijat. Wilson získal Bryanovu podporu tím, že ho udělal ministrem zahraničí a v říjnu 1913 Bryan řekl, že prezidentovi pomůže při "zajištění, aby návrh zákona byl přijat co nejdříve."

Glassův návrh zákona (HR7837) byl předložen ke schválení Sněmovně Reprezentantů 26. června 1913. V opravené verzi není ani zmínka o centrálním bankovnictví, kterého se lidé obávali. Věřilo se, že návrh zákona napsal Willis, ale později bylo zjištěno, že to napsal profesor James L. Laughlin, z fakulty politických věd na Columbijské univerzitě, přičemž se snažil, aby nebyl spojován s Bryanovou podporou platformy Demokratické strany. 9. září byla o tom ve Sněmovně přečtena zpráva, přičemž bylo odkazováno na Bankovní a měnový výbor.

Senátor Robert Latham Owen z Oklahomy, předseda Bankovního a finančního výboru Senátu, spolu se svými pěti kolegy, vypracoval návrh zákona, který byl přístupnější návrhům bankéřů. Návrh zákona, napsaný senátorem Gilbertem M. Hitchcockem, Democratem z Nebrasky, volal po vyloučení "zákonné peněžní provize" a požadoval, aby bankovky byly kryty zlatem. Také poskytoval veřejné vlastnictví regionálních rezervních bank, které měly být kontrolovány vládou.

V Senátu byl Glassův návrh zákona předložen Bankovnímu výboru a 22. listopadu 1913 byl vrácen zpět do Senátu. Tento návrh zákona byl znám jako Glass-Owenův n. z. Senátor Owen, který byl proti Aldrichovu návrhu zákona, udělal několik úprav, čímž se pokusil zabránit úplnému ovládnutí našeho peněžního systému mezinárodními bankéři. Senátor Elihu Root z New Yorku kritizoval některé z těchto úprav a několik bodů bylo změněno. Byl schválen Senátem 19. prosince.

Jelikož byly oběma komorami schváleny různé verze zákona, byl ustaven Konferenční výbor, v němž zasedalo šest Demokratů a pouze dva Republikáni, aby bylo zajištěno, že jisté části původního návrhu zákona zůstanou nezměněny. Konečná verze byla narychlo připravena bez veřejného slyšení a 23. prosince, dva dny před vánocemi, kdy mnoho kongresmanů a tři významní senátoři byli mimo Washington, byl návrh zákona poslán do Sněmovny Reprezentantů, kde prošel v poměru 298-60, a potom byl poslán do Senátu, kde prošel poměrem 43-25 (27 senátorů bylo nepřítomno nebo se zdrželi hlasování). Za hodinu po schválení Senátem Wilson Zákon o Federální rezervě podepsal a Ilumináti získali kontrolu nad americkou ekonomikou. Zlato a stříbro v národních trezorech nyní přešly do vlastnictví Federální rezervy. Baron Alfred Charles Rothschild(1842-1918), který celý plán vymyslel, potom zosnoval plány na další oslabení finanční struktury naší země.

Přestože Wilson a Republikán Carter Glass dostali za úkol protlačit Zákon o Federální rezervě Kongresem, William Jennings Bryan hrál hlavní roli při získávání podpory pro jeho přijetí. Bryan později napsal: "To je jediná věc v mé veřejné kariéře, které lituji - má práce na zajištění přijetí Zákona o Federální rezervě." Republikán Glass později napsal: "Nikdy jsem si nemyslel, že systém federálních bank takovým způsobem selže. Země je ve stavu nenapravitelného bankrotu."

Eustace Mullins ve své knize The Federal Reserve Conspiracy napsal: "Peníze a kreditní zdroje Spojených států byly nyní pod úplnou kontrolou aliance mezi First National Bank J. P. Morgana a Kuhn & Loeb's National City Bank, které by z principu oddány zájmům mezinárodních bankéřů, jejichž ústředí bylo tehdy v Londýně a které se během První světové války přesunulo do New Yorku."

Organizační výbor Rezervní banky (Reserve Bank Organization Committee), řízený ministrem financí, Williamem Gibbsem McAdoo a ministrem zemědělství Davidem F. Houstonem (který, stejně jako Glass, se stal ministrem financí za Wilsona), obdržel 100.000 dolarů, aby našel místa pro regionální rezervní banky. S více než 200 měst, požadujícími tento status, byla pořádána slyšení v 18 městech, když cestovali po celé zemi ve speciálně upraveném železničním vagónu. 25. října 1914 bylo oznámeno formální zřízení Federálního rezervního systému a začal fungovat v roce 1915.

Plk. House, kterého Wilson nazval svým "druhým já", protože byl jeho nejbližším přítelem a nejdůvěrnějším poradcem, napsal v roce anonymně novelu s názvem Philip Dru: Administrator, v níž odhalil způsob, jakým byl Wilson kontrolován. House, který loboval za zavedení centrálního bankovnictví, nyní obrátil svoji pozornost směrem k odstupňování daně z příjmu. Je podivuhodnou náhodou, že inflační měna a odstupňovaná daň z příjmu, které poskytuje centrální banka, byly dva body v Komunistickém manifestu pro socializaci země.

House vybral první Radu Federální rezervy a Benjamina Stronga jmenoval jejím předsedou. V roce 1914 Paul M. Warburg opustil své zaměstnání s platem 500.000 dolarů u Kuhn, Loeb and Co., aby se stal členem Rady. V roce 1918, ještě během 1. světové války, na svoji funkci rezignoval z důvodu jeho kontaktů s Němci.

Bankovní zákon z roku 1935 pozměnil Zákon o Federální rezervě (Federal Reserve Act), změnil jeho název na Federal Reserve System a reorganizoval jej - změnil počet ředitelů a délku jejich funkčního období.

Radu Federální rezervy řídí sedm členů Rady guvernérů, jmenované prezidentem a potvrzené Senátem. Funkční období Rady je 14 let.

Rada guvernérů, prezident Banky Federální rezervy a čtyři další prezidenti rezervních bank, kteří fungují na rotačním základě, tvoří Federální výbor volného trhu (Federal Open Market Committee). Tato skupina rozhoduje, zda nakupovat a prodávat vládní cenné papíry na volném trhu, či nikoli. Vláda kupuje a prodává cenné papíry, většinou prostřednictvím 21 dealerů, aby vytvořila rezervy potřebné pro výkon vlády. Výbor také rozhoduje o dodávkách peněz pro národní banky a spotřebitele.

Existuje dvanáct federálních rezervních bank v dvanácti oblastech (districts): Boston (MA), Cleveland (OH), New York (NY), Philadelphia (PA), Richmond (VA), Atlanta (GA), Chicago (IL) , St. Louis (MO), Minneapolis (MN), Kansas City (KS), San Francisco (CA) a Dallas (TX). Dvanáct regionálních bank bylo založeno proto, aby si lidé nemysleli, že Federální rezerva je řízena z New Yorku. Každá z těchto bank má dvanáct lidí v Radě ředitelů, šest z nich je voleno členy bank a tři jsou jmenováni Radou guvernérů.

Tyto banky mají 25 poboček a mnoho členských bank. Všechny federální banky jsou členské a čtyři z každých deseti komerčních bank jsou také členské banky. Celkově Federální rezervní systém kontroluje zhruba 70% bankovních vkladů v zemi. Senátor z Ohia, Warren G. Harding, který byl v roce 1920 zvolen prezidentem, při kongresovém vyšetřování v roce 1921 řekl, že Federální rezerva je monopol soukromých bank. Řekl: "Federální rezervní banka je instituce vlastněná akcionáři členských bank. Vláda zde nevlastní ani dolar." Jeho funkční období náhle skončilo v roce 1923, kdy záhadně zemřel. Kolovaly pověsti, že byl otráven. Toto tvrzení nebylo nikdy prokázáno, protože jeho manželka nedovolila jeho pitvu.

Tři roky po uvedení Federální rezervy Woodrow Wilson řekl: "Růst národa a všechny naše aktivity jsou v rukou několika mužů... Naše vláda se stává jednou z nejhorších, jednou z nejúplněji kontrolovaných a ovládaných vlád v civilizovaném světě... již není vláda svobodného úsudku, již není vláda většiny, ale vláda názoru a nezákonného nátlaku malé skupiny nejvlivnějších mužů." V roce 1919 John Maynard Keynes, pozdější poradce Franklina D. Roosevelta, ve své knize The Economic Consequences of Peace napsal: "Lenin prohlásil, že nejlepší způsob, jak zničit kapitalistický systém, je zničit měnu... Pokračováním procesu inflace mohou vlády tajně a nepozorovaně konfiskovat významnou část bohatství svých občanů... Jak inflace postupuje a reálná hodnota měny z měsíce na měsíc prudce kolísá, všechny trvalé vztahy mezi dlužníky a věřiteli, které tvoří základ kapitalismu, se stávají tak naprosto rozrušenými že téměř ztrácí význam..." Kongresman Charles August Lindbergh, Sr., otec historického aviatika, řekl na půdě Kongresu: "Tento zákon zakládá nejgigantičtější trust na Zemi... Když prezident tento zákon podepíše, neviditelná vláda moci peněz, jejíž existence byla prokázána vyšetřováním 'peněžního trustu', bude legalizována... Je to Aldrichův návrh zákona v přestrojení... Tento nový zákon vytvoří inflaci, kdykoli si to trust bude přát... Od této doby budou krize vytvářeny s vědeckou přesností... Tímto bankovním a měnovým zákonem bude spáchán nejhorší legislativní zločin všech dob." Lindbergh údajně za svoji opozici Iluminátům zaplatil. Když se zdálo, že roste podpora pro jeho syna, aby se stal příštím prezidentem, jeho vnuk byl unesen a zřejmě zavražděn.

Republikán Henry Cabot Lodge, Sr. o návrhu zákona (Kongresový záznam, 10. června 1932) řekl: "Návrh zákona, jak stojí, se mi zdá být otevřenou cestou k rozsáhlé expanzi měny... Nelíbí se mi pomyšlení, že může být přijat zákon, který umožní utopení zlatého standardu v záplavě nesměnitelných papírových peněz."

Dne 15. prosince 1931 Rep. Louis T. McFadden, který více než deset let sloužil jako předseda Bankovního a měnového výboru ve Sněmovně Reprezentantů, řekl: "Rada Federální rezervy a banky jsou řádně jmenovaní agenti zahraničních centrálních bank a více se zajímají o své zahraniční zákazníky než o lid Spojených států. Jedinou věcí, která je na Radě Federální rezervy americká, jsou peníze, které používá..." 10. června 1932 McFadden řekl v projevu v Kongresu: "V této zemi máme jednu z nejprohnilejších institucí, jakou svět kdy poznal. Mám na mysli Radu Federální rezervy a Banky Federální rezervy... Někteří lidé si myslí, že Banky Federální rezervy jsou instituce vlády Spojených států. Jsou to soukromé úvěrové monopoly, které vysávají lid Spojených států ve prospěch svůj a svých zahraničních zákazníků... Banky Federální rezervy jsou agenti zahraničních centrálních bank... V této sebrance finančních pirátů jsou těmi, kdo by člověku podřízl hrdlo pro pár dolarů... Rada Federální rezervy vyvinula obrovské úsilí, aby usurpovala tuto moc, ale pravdou je, že FED (rozuměj Federální rezerva - pozn. překl.) usurpoval vládu. Kontroluje zde (v Kongresu) všechno a kontroluje všechny zahraniční vztahy. Tvoří a rozbíjí vlády podle své libovůle... Když byl FED přijat, lid Spojených států si nevšiml, že zde byl založen světový systém... Superstát kontrolovaný mezinárodními bankéři a mezinárodními průmyslníky, kteří jednají společně, aby zotročili svět pro své potěšení!"

Dne 23. května 1933 McFadden vznesl obvinění proti členům Federální rezervy:

"Obžalovávám je společně a každého zvlášť, že způsobili odvržení národní měny Spojených států, aby hodnota zlata řečené měny mohla být dána do soukromých rukou..."

"Obviňuji je, že v roce 1928 svévolně a nezákonně převzali od vlády Spojených států 80 miliard dolarů..."

"Obviňuji je, že svévolně a nezákonně zvyšovali a snižovali hodnotu peněz... zvyšovali a snižovali množství peněz v oběhu ve prospěch soukromých zájmů..."

"Obviňuji je, že způsobili pokles cen na newyorské burze..."

"Obviňuji je ze spiknutí za účelem přesunu cizinců a mezinárodních půjčovatelů peněz, aby mohli kontrolovat finanční zdroje Spojených států..."

"Obviňuji je, že zveřejňovali lživou a zavádějící propagandu s cílem podvést americký lid a způsobit ztrátu nezávislosti Spojených států..."

"Obviňuji je ze zločinu zrádného spiknutí a jednání proti míru a bezpečnosti Spojených států a zrádného spiknutí s cílem zničit ústavní vládu Spojených států."

V roce 1933 viceprezident John Garner, když mluvil o mezinárodních bankéřích, řekl: "Víte, gentlemani, kdo vlastní Spojené státy."

Senátor Barry Goldwater ve své knize With No Apologies napsal: "Nezdá se vám podivné, že se tito muži stali členy CFR a Rady guvernérů Federální rezervy, že absolutně kontrolují peníze a úrokovou míru v této velké zemi? Organizace v soukromém vlastnictví... která nemá absolutně nic společného se Spojenými státy americkými!"

Prostě a jednoduše, Federální rezerva není součástí Federální vlády, je to korporace v soukromém vlastnictví akcionářů. To je důvod, proč Federální rezervní banka v New Yorku (a všechny ostatní) je na seznamu amerických podnikatelských subjektů. Podle článku I., sekce 8 Ústavy USA pouze Kongres má právo vydávat peníze a regulovat jejich hodnotu, takže je nezákonné, když to provádějí soukromé společnosti. Přesto se to děje a z důvodu znění zákona museli být akcionáři třídy A drženi v tajnosti. R. F. McMaster, který vydával bulletin s názvem The Reaper, prostřednictvím svých švýcarských a saudskoarabských kontaktů zjistil, které banky vlastnily rozhodující podíly v Rezervě: Rothschildovy banky v Londýně a Berlíně; banka Lazard Brothers v Paříži; Israel Moses Seif Bank v Itálii; Warburgovy banky v Hamburku a Amsterodamu; Lehman Brothers Bank of New York; Kuhn, Loeb, and Co. of New York; Chase Manhattan Bank of New York; a Goldman, Sachs of New York. Tyto banky kontrolují Rezervu prostřednictvím zhruba 300 akcionářů.

Z důvodu, jak je Rezerva organizovaná, každý, kdo kontroluje Federální rezervní banku v New Yorku, kontroluje celý systém. V této oblasti je 90 ze 100 největších bank. Z 203.053 akcií newyorské banky má Rockefellerova National City Bank 30.000 akcií; Morganova First National Bank má 15.000 akcií; Chase National, 6.000 akcií; a National Bank of Commerce (Morgan Guaranty Trust), 21.000 akcií.

Zpráva Senátu z 15. června 1978, nazvaná "Interlocking Directorates Among the Major U.S. Corporations" odhalila, že pět newyorských bank mělo 470 svých lidí ve vedení 130 hlavních amerických korporací: Citicorp (97), J. P. Morgan Co. (99), Chase Manhattan (89), Manufacturers Hanover (89) a Chemical Bank (96). Podle Eustace Mullinse jsou tyto banky hlavními akcionáři FED. Ve své knize World Order napsal, že těchto pět bank je "řízeno z Londýna". Mullins píše: "Vedle vlastnictví rozhodujícího balíku akcií Federální rezervní banky v New Yorku Rothschildové získali důležité finanční podíly v dalších částech Spojených států... Celé Rockefellerovo impérium bylo financováno Rothschildy."

Zpráva Bankovního a měnového výboru Sněmovny z května 1976 uvádí: "Rothschildovy banky jsou sdruženy s Manufacturers Hanover of London, v nichž vlastní 20 procent... a Manufacturers Hanover Trust of New York." Zpráva také odhalila, že Rothschildova Intercontinental Bank, Ltd., která se skládala z Rothschildových bank v Londýně, Francii, Belgii, New Yorku a Amsterodamu, měla tři americké pobočky: National City Bank of Cleveland, First City National Bank of Houston a Seattle First National Bank. Věří se, že Rothschildové vlastní 53% akcií americké Federální rezervy.

Každý rok akcionáři třídy A "vydělají" miliardy dolarů z peněz amerických daňových poplatníků, které jdou do FED na zaplacení úroků z bankovních půjček.

A co naše zlaté rezervy? Za prvé, podívejme se stručně na historii dvou kovů, používaných pro ražbu měny. Zákon o ražbě mincí z roku 1792 stanovil, že jeden dolar má vážit 371,25 gránů (1 grán = 0,06 gramů) ryzího stříbra, ale později byl nahrazen zlatým dolarem s obsahem 25,8 gránů zlata. V roce 1873 byl schválen mincovní zákon, zakazující používat stříbro jako formu měny, protože byla objevena nová ložiska stříbra, která hodnotu tohoto kovu snižovala. V roce 1875, po dočasném zrušení směnitelnosti měny za zlato během období zelených bankovek za Občanské války, se USA začaly pevněji držet zlatého standardu. V roce 1900 byl přijat Zákon o zlatém standardu. Od roku 1900 do roku 1933 byly naše papírové peníze svázány s množstvím amerických zlatých rezerv.

V červenci 1927 se ředitelé anglické centrální banky (Bank of England), newyorské banky Federální rezervy a německé Reichsbank sešli, aby vypracovali plán, jak vyvézt zlato ze Spojených států a tento moment pomohl spustit hospodářskou krizi. Do roku 1928 bylo 500 milionů dolarů ve zlatě přesunuto do Evropy.

Prezident Franklin D. Roosevelt přijal radu anglického vedoucího ekonoma, Johna Maynarda Keynese (1883-1946), člena Iluminátů, který řekl, že deficit státního rozpočtu je ekonomickou zbraní. Většina programů New Deal, namířených k potlačení hospodářské krize, byla založena na Keynesových teoriích o deficitním rozpočtu, a byla financována půjčkami, splácenými budoucími daněmi. V roce 1910 Lenin řekl: "Nejjistější cestou ke svržení zavedeného společenského řádu je zničení jeho měny." O devět let později Keynes napsal: "Lenin měl jistě pravdu, neexistuje žádný spolehlivější, nebo zákeřnější, žádný jistější prostředek, jak svrhnout existující základy společnosti, než znehodnocení měny... Tento proces zapojuje všechny skryté síly ekonomického zákona na straně destrukce a činí tak způsobem, že ani jeden člověk z milionu to není schopen rozpoznat." 5. dubna 1933 vydal Roosevelt prezidentský výnos, kterým nařizoval, aby všichni lidé vyměnili své zlaté mince, zlaté cihly a zlatem krytou měnu za peníze, které nebyly směnitelné za drahé kovy. Zákon o zlaté rezervě z roku 1934, známý Jako Thomasův dodatek, který byl doplňkem zákona z 12. května 1933, činil nezákonným vlastnit jakékoli zlaté mince (který byl zrušen 31. prosince 1974). Zlaté mince byly staženy z oběhu a uloženy ve formě zlatých cihel. Veřejnost měla vrátit všechno zlato vládě USA, aby tvořilo Federální rezervu. Avšak, zatímco lidé dostali 20,67 dolarů za unci v papírových penězích vydaných Federální rezervou, Rezerva získala za papír zlato. Nyní federální rezerva a Ilumináti měli pod kontrolou všechno zlato v zemi.

V roce 1934 se hodnota zlata zvýšila na 35 dolarů za unci, což vládě přineslo zisk 3 miliardy dolarů. Ale když se zvýší cena zlata, hodnota dolaru klesne. Náš dolar nemá cenu 100 centů od roku 1933, kdy jsme opustili zlatý standard. V roce 1974 náš dolar měl cenu 221/2 centů, a v roce 1983 jeho cena byla pouze 38 centů. Od té doby, co množství naší měny přestalo být omezeno množstvím zlata ve zlatých rezervách, bylo tištěno víc peněz a hodnota dolaru poklesla.

První Měnová a finanční konference Organizace spojených národů, konaná v Bretton Woods, New Hampshire, od 1. do 22. července 1944, kterou řídil Harry Dexter White (člen CFR a ruský špion), založila Mezinárodní měnový fond. Jeho cílem bylo připravit Spojené státy o jejich zlaté rezervy a dát je jiným národům; spojit průmyslové kapacity; a sjednotit hospodářské, společenské, vzdělávací a náboženské politiky s cílem nastolení jednosvětové vlády.

Z důvodu splácení zahraničních dluhů a posilování zahraničních ekonomik v letech 1958 až 1968, se množství zlatých cihel ve vlastnictví americké státní pokladny snížilo o 52%. Ze zbývajícího množství bylo 12 miliard dolarů rezervováno zákonem na krytí papírových peněz v oběhu. Naše peníze byly kryty 25% zlatých rezerv v souhlase se zákonem z roku 1945, ale v roce 1968 byl zrušen. Množství zlata pokleslo z 653,1 trojských uncí v roce 1957 na 311,2 milionů uncí v roce 1968, což bylo podle Ministerstva financí způsobeno prodejem zahraničním bankovním institucím, prodejem domácím výrobcům a prodejem a nákupem zlata na světovém trhu ke stabilizaci cen. To představovalo ztrátu 341,9 milionů trojských uncí. V srpnu 1971 bylo zlato používáno pouze pro světový obchod, protože cizí země nepřijímaly americké dolary. V listopadu 1981, podle jistých zdrojů, poklesly zlaté rezervy na 264.1 milionů trojských uncí.

Paragraf 31 Sbírky zákonů USA vyžaduje každoroční fyzickou inventuru našich zásob zlata, ale úplná revize nikdy nebyla provedena, takže oficiálně nikdo neví, jaký je skutečný stav. Po 2. světové válce měla Amerika 70% světových zásob volného zlata, ale dnes ho máme možná míň než 7%. Senátor Jesse Helms se domníval, že naše zlato mají země OPEC, zatímco druzí věří, že 70% světových zásob vlastní Světová banka, která je ovládána finančním stiskem Rothschildů a Rockefellerů. Dostal jsem informaci od jistého gentlemana z Michiganu, která naznačuje, že byly použity falešné bankovky Federální rezervy (Federal Reserve Notes) s nominální hodnotou 5.000 a 10.000 dolarů k ukradení amerických zlatých rezerv. Tyto bankovky jsou vlastně šeky, které jsou použity k přesunu vlastnictví velkého množství zlata, aniž by se se samotným zlatem hýbalo. S použitím veřejných záznamů ukazuje sériová čísla bankovek, které byly původně vytištěny, a že jich je nyní mnohem víc.

Bylo oznámeno, že 40% (13.000 tun) světového zlata leží o pět podlaží níž než je úroveň ulice, v suterénu newyorské Federální rezervní banky, za devadesátitunovými otáčecími dveřmi. Část je v americkém vlastnictví, ale většinu vlastní centrální banky jiných zemí. Je uloženo v samostatných oddílech a čas od času je přesunuto z jednoho oddílu do druhého, aby byly uspokojeny mezinárodní transakce.

Nyní se podívejme na stříbro. Po březnu 1964 stříbrné certifikáty již nejsou směnitelné za stříbrné dolary; a v březnu 1968, téměř na konci Johnsonovy administrativy, bylo krytí dolaru stříbrem zrušeno. Na sérii bankovek z roku 1929 čteme: "Směnitelné na požádání za zlato ve Státní pokladně Spojených států, nebo za zlato nebo právoplatné peníze v kterékoli bance Federální rezervy." Toto bylo podobné jako u stříbrného certifikátu, který byl zaručen dolarem ve stříbře, který byl v úschově. Na bankovkách ze série z roku 1934 čteme: "Tato bankovka je legální záruka za všechny dluhy, veřejné a soukromé, a je směnitelná za právoplatné peníze ve Státní pokladně Spojených států, nebo v kterékoli z bank Federální rezervy." Série z roku 1950 nese stejnou informaci, ale redukuje ji na tři řádky a redukuje velikost písma. V sérii z roku 1953 jsou tato slova úplně odstraněna, ačkoli spodní část obsahuje slib "zaplatit držiteli na požádání." Avšak v roce 1963 byla dokonce i tato zpráva odstraněna a naše dolary nestaly ničím jiným než bezcennými kousky papíru, protože již nesplňují zákonné požadavky na bankovky. To znamená, neobsahují údaj o bance, která je vydala, a směnnou hodnotu, a čas pro platbu, což bylo "na požádání".

Od roku 1933 Rezerva tiskne příliš mnoho peněz v porovnání s poklesem hrubého národního produktu (HNP). HNP je akumulovaná hodnota služeb a zboží vyrobeného v zemi. Jestliže HNP je 4%, potom objem peněz by se měl zvýšit maximálně o 5-6%, čímž bude zajištěno, že bude dostatek peněz na to, aby zboží, které odpovídá HNP, bylo udržováno v oběhu. Další sociální služby, které jsou slibovány během voleb každý rok voleb, jsou rétorikou k získání hlasů a zvyšují federální rozpočet, takže je tištěno víc peněz. Potom vláda udělá v rozpočtu škrty, začne kontrolovat mzdy a ceny. Nadbytečné peníze v oběhu sníží hodnotu dolaru a ceny stoupnou. Jednoduše řečeno, příliš mnoho peněz v oběhu způsobuje inflaci, a to je to, co Rezerva dělá - účelově tiskne příliš mnoho peněz, aby zničila ekonomiku. Na druhé straně, kdybychom přestali tisknout peníze, hospodářství by se zhroutilo.

Rezerva je zodpovědná za stanovení úrokové míry, s níž si členské banky mohou půjčovat od Rezervy, takže řídí úrokové míry celé země. Stručně řečeno, Federální rezerva určuje množství potřebných peněz, které mezinárodní bankéři vytvářejí z ničeho. Kromě toho, vláda platí poplatek za vytištění každé bankovky. Federální vláda platí Rezervě v dluhopisech (které také tiskne Rezerva) a potom tyto dluhopisy splácí s vysokým úrokem. Tento úrok se brzy stane největší položkou federálního rozpočtu.

William McChesney Martin, člen Rady pro zahraniční vztahy (Council on Foreign Relations) a předseda Federální rezervy za vlády Kennedyho, dosvědčil před Federálním bankovním výborem, že hodnota dolaru byla každý rok uměle snižována o 3 až 3,5 procenta, aby mohly růst mzdy. Důvodem pro to bylo, že lidé měli uvěřit, dostávají víc, zatímco ve skutečnosti dostávali méně. K tomuto procesu přispěl také Kongres tím, že každý rok schvaloval federální rozpočet, což vyžaduje tisknout stále více peněz na financování dluhu, který v současné době činí více než 4.800.000.000.000 (4,8 trilionů) dolarů. Když byl prezidentem Wilson, dluh činil jednu miliardu dolarů, a v roce 1974 byl dluh kolem jednoho trilionu.

V roce 1937 si Rep. Charles G. Binderup z Nebrasky uvědomil důsledky Federálního rezervního systému a požadoval po vládě, aby koupila všechny akcie a vytvořila novou Radu kontrolovanou Kongresem, který měl regulovat hodnotu měny a objem bankovních vkladů, a tedy omezit nezávislost FED. V dalších volbách byl poražen. O kontrolu Federální rezervy se snažili také další kongresmani: Rep. Goldborough (l935), Rep.Jerry Voorhis z Kalifornie (l940, 1943), Sen. M. M. Logan z Kentucky a Rep. Usher L. Burdick ze Severní Dakoty.

Rep. Wright Patman z Texasu (který byl do roku 1975 předsedou Bankovního výboru Sněmovny) v roce 1952 řekl: "Ve skutečnosti nebyl nikdy uskutečněn nezávislý audit žádné z dvanácti bank Rady Federální rezervy, provedený Kongresem... Za 40 let trvání tohoto systému nebylo provedeno řádné zúčtování, zatímco volně používal peníze vlády." Patman řekl, že Federální výbor pro volný trh (který, vedle Rady guvernérů, rozhoduje o měnové politice země) je "jednou z nejtajnějších společností. Těchto dvanáct mužů rozhoduje o tom, co se stane v ekonomice... Jejich rozhodnutí nikdo nekontroluje, ani prezident, ani Kongres, ani lid." Patman také řekl: "Ve Spojených státech máme ve skutečnosti dvě vlády... Máme řádně jmenovanou vládu... Dále máme nezávislou, nekontrolovanou a nekoordinovanou vládu Federálního rezervního systému, která má moc nad penězi, jež je Ústavou rezervována Kongresu." Během své kariéry se Patman snažil přinutit FED, aby umožnil provedení nezávislého auditu, o omezení vlivu velkých bank, o zkrácení funkčního období guvernérů FED, zasazoval se o to, aby byl FED pravidelně kontrolován Kongresem jako každá jiná vládní agentura, a aby členy Federálního výboru pro volný trh jmenoval prezident a schvaloval Kongres. V roce 1967 se Patman pokusil o audit v FED a 22. ledna 1971 předložil návrh zákona HR11, který měl přestavět tuto organizaci a podstatně omezit její moc. Později byl odstraněn z funkce předsedy Bankovního a měnového výboru Sněmovny, kterou vykonával řadu let.

22. ledna 1971 Rep. John R. Rarick z Louisiany předložil HR351: "Svěřit vládě Spojených států úplně, absolutně a bezpodmínečně do vlastnictví dvanáct bank Federální rezervy." Řekl: "Federální rezerva není agenturou vlády. Je to soukromý bankovní monopol." Podruhé už nebyl zvolen. V průběhu 80. let Rep. Phil Crane z Illinois předložil Snemovně rezoluci HR70, která požadovala každoroční audit FED (nikdy se o ni nehlasovalo) a Rep Henry Gonzales z Texasu předložil HR470, požadující zrušení Zákona o Federální rezervě.

Federální rezervní systém nikdy nebyl prověřován a jeho zasedání jsou uzavřená a zápisy z nich nejsou zveřejňovány. Byly odmítány všechny pokusy o audit. V roce 1967 Arthur Burns, předseda Federální rezervy, řekl, že audit by ohrozil nezávislost Rezervy.

V roce 1979, po propuštění ministra financí, Michaela Blumenthala, prezident Jimmy Carter toto místo nabídl šéfovi amerických Iluminátů Davidu Rockefellerovi, výkonnému řediteli Chase- Manhattan Bank, stejně jako to udělal Nixon, ale on to odmítl. Také odmítl nominaci na předsedu Rady Federální rezervy. Carter potom jmenoval předsedou Paula Volckera. Volcker promoval na Princetonu jako ekonom a na Harvardu v oboru veřejná správa. Byl ekonomem u Federální rezervní banky v New Yorku (1952-57), pracoval v Chase Manhattan Bank(1957-61), působil na americkém ministerstvu financí (1961-65), jako náměstek ministra pro finanční věci (1969-74) a jako prezident newyorské Federální rezervní banky (1975-79). V Nixonově administrativě, jako podsekretář pro monetární politiku a mezinárodní záležitosti, úředník exekutivy, který úzce spolupracoval s Federální rezervou, spolu s ministrem financí Johnem Connoly, pomohl zformulovat politiku, která v roce 1971 zrušila zlatý standard, protože klesaly zlaté rezervy ve Fort Knox. Volcker byl vybrán, protože byl "kandidátem Wall Streetu". Byl členem Trilaterální komise a hlavním stoupencem Rockefellera. Bert Lance, bankéř z Georgie a politický poradce Cartera, který se stal ředitelem státního rozpočtu a později byl přinucen rezignovat, kontaktoval Geralda Rafshoona, Carterova pomocníka, a řekl, že když bude jmenován Volcker, bude "usilovat o své znovuzvolení do Federální rezervy." Lance předpověděl, že zavede vysoké úrokové míry a způsobí velkou nezaměstnanost. V srpnu 1979 byl schválen Bankovním výborem Senátu, nahradil Arthura Burnse, v Rakousku narozeného ekonoma, který byl členem CFR a úzké vazby na Rockefellery. Volcker byl proti zlatem krytému dolaru a proti používání zlata jako platidla. Pokusil se napnout peněžní situaci, aby omezil roční růst množství peněz v oběhu na 10% a zvýšil poptávku po půjčkách. výsledkem bylo dramatické zvýšení úrokové míry, která vzrostla v září 1979 vzrostla na 13,5% a v prosinci 1980 se úroková míra vyšplhala dokonce na 21,5%.

Existují domněnky, že tento ekonomický pokles byl vytvořen uměle, aby způsobil politický pád Cartera. Carter reagoval na vzrůst úrokové míry slovy: "Jak dobře víte, nemám vůbec žádnou kontrolu nad FED. Ta je pečlivě izolována od vlivu prezidenta nebo Kongresu. Je tomu tak již po mnoho generací a myslím si, že je to tak správně." Přestože inflace rostla do nebetyčných výšin, Reagan Volckera ve funkci ponechal. Byl to Volcker, kdo způsobil pád ekonomiky USA. V průběhu 70. let mnoho bank opustilo Federální rezervu a v prosinci 1979 Volcker řekl Bankovnímu výboru Sněmovny, že "za posledních 4 a půl roku opustilo FED 300 bank s vklady za 18,4 miliard dolarů," a že dalších 575 ze zbývajících 5.480 bank, s vklady za 70 miliard dolarů, naznačilo, že mají v úmysli odejít. Řekl, že by to omezilo jejich kontrolu nad penězi, a to vedlo Kongres k tomu, aby v roce 1980 přijal Zákon o kontrole peněz (Monetary Control Act), ktyrý dal Federální rezervě kontrolu nad všemi bankovními institucemi, bez ohledu na to, zda jsou členy FED, či nikoli.

Alan Greenspan, který se v roce 1987 stal předsedou Rady Federální rezervy, je členem CFR. Má hodnost bakaláře a mistra a doktorát z ekonomie na newyorské univerzitě. Setkal se s Aynou Randovou, autorkou knihy Atlas Shrugged, a stali se přáteli. Od ní se naučil, že kapitalismus je "nejen efektivní, ale také morální." V únoru 1995 se posedmé zvýšila úroková míra za poslední rok. To Greenspana a Federální rezervu postavilo do středu zájmu veřejnosti. Bylo velmi zajímavé, jak média zatemňovala skutečnou roli FED, kterou hraje při kontrole naší ekonomiky.

V dokumentu Světové banky 447, článek 3 stojí, že světová ekonomika bude stabilní až do roku 1980, kdy začne padat jako domino. 29. října 1975 Wall Street Journal otiskl komentář H. Johannese Witteveena, generálního ředitele Mezinárodního měnového fondu (IMF), že "IMF by se měl vyvinout ve světovou centrální banku... aby se zabránilo inflaci." Dr. H.A. Murkline, ředitel Mezinárodního vzdělávacího institutu v Irvingu, Texas, napsal ve World Oil: 1976, že předpovídal, že federální vláda může vydržet do konce roku 1981. Dow Theory Letters, Inc. uvedl, že do roku 1982 národní dluh pohltí všechny peníze vlády, získané z daní.

Robbinsova zpráva z 15. ledna 1978 říká: "Pokud Carter dosadí Bancora, který poskytne náš dolar ECU (European Currency Unit), bude reálná vyhlídka na hyperinflaci a zhroucení všech papírových peněz světa do roku 1985." Julian Snyder v International Money Line v únoru 1978 řekl: "Spojené státy se pokoušejí vyřešit své problémy prostřednictvím znehodnocení měny... to nebude fungovat. Pokud ke krachu nedojde letos, bude odložen do roku 1982."

13. března 1979 na zasedání Evropského parlamentu ve Štrasburku, který vládně Evropskému hospodářskému společenství, předpovídali založení nového evropského měnového systému, známého jako ECU. Bude kryto 20% zlatých rezerv účastnických zemí (kolem 3.150 tun). Co trochu posiluje náš dolar, se odvíjí od faktu, že všechny národy, které kupují ropu od OPEC, používají americké dolary. V březnu 1980 přišla z arabských diplomatických zdrojů v OSN zpráva, že Chase Manhattan Bank zosnovala plány na pád dolaru ve spojení s ECU.

Dr. Franz Pick, dobře známá autorita přes světovou měnu, v Silver and Gold Report z prosince 1979 napsal: "Nejvážnějším problémem, před kterým dnes stojíme, je znehodnocení naší měny vládou. Vláda bude pokračovat ve znehodnocování dolaru, dokud nedojde k jeho zhroucení. Potom bude nucena vytvořit novou tvrdou měnu... Měnová reforma není nic jiného než eufemismus pro státní bankrot... Měnová reforma dokončuje vyvlastnění všech druhů úspor... smaže všechny veřejné a soukromé dluhy, všechny důchody a dary."

Přestože naše ekonomika dosud přežívá, stále více finančních analytiků mluví o katastrofálním stavu našeho finančního systému. V roce 1992 nezávislý prezidentský kandidát H. Ross Perot shromáždil téměř 20% hlasů, když ve své předvolební kampani kritizoval stav naší ekonomiky. V roce 1993 senátor Bob Kerrey (Demokrat) slíbil, že bude podporovat Rozpočtový plán Billa Clintona, pokud Clinton určí výbor, který bude studovat stav americké ekonomiky. Prezident zřídil 32-členný dvojstranný výbor a v srpnu 1994 vydal jeho zprávu. Podle zjištění výboru do roku 2012 nebudeme schopni splácet úroky z národního dluhu, pokud nebudou provedeny drastické změny. Vláda, přestože to ví, dovoluje, aby současný trend pokračoval. Je tedy zřejmé, že zkáza americké ekonomiky je součástí promyšleného plánu finančně zotročit náš národ.

Dr. Pick řekl, že konec roku 1983 nebo na začátek roku 1984 bude konečné datum pro zavedení "nových peněz". Carl Mintz, člen Bankovního výboru Senátu, řekl: "Věřím, že už existují miliardy dolarů a jsou ukryty na různých místech." Věří se, že již jsou vytištěny a uloženy v Federal Reserve Emergency Relocation Facility (Nouzové ubytovací zařízení Federální rezervy) v Culpepperu, Virginia, které je vybudováno v úbočí hory a je schopno poskytnout ochranu při a po jaderném výbuchu. Jeho rozloha je 200.000 čtverečních stop. Další podzemní zařízení Federální rezervy v Mt. Weather, Virginia (nedaleko Berryville), je primární relokační oblastí pro prezidenta, kabinet, Nejvyšší soud a několik tisíc federálních zaměstnanců. (Kongres by byl přemístěn do podzemního zařízení ve White Sulphur Springs, West Virginia). Až bude náš peněžní systém totálně zničen, budou vydány nové peníze.

Ron Paul, Republikán z Texasu, který byl členem Výboru pro bankovnictví, finance a urbanistiku, napsal o nových penězích v dopise Charlesi T. Robertsovi, výkonnému viceprezidentovi HullState Bank v Texasu: "Na uzavřeném briefingu pro členy Bankovního výboru Sněmovny 2. listopadu představitelé Úřadu pro rytectví a tisk, Federální rezervy a Tajné služby popsali plány na provedení změn u bankovek Federální rezervy počátkem roku 1985 (ačkoli cílovým rokem je 1988)... Tyto změny, které pravděpodobně budou zahrnovat kovové proužky, bezpečnostní vlákna a barvy a mohou obsahovat hologramy, difrakční mřížky nebo vodotisky, budou provedeny v koordinaci se šesti dalšími národy: Kanadou, Británií, Japonskem, Austrálií, Západním Německem a Švýcarskem. Například Japonsko začne stahovat současnou měnu v listopadu 1984 a bude téměř dokončena za šest měsíců... Podle vlády je jediným důvodem pro změny měny zabránit padělání. Zatímco jeden z mluvčích této skupiny připustil, že současná měna bude postupně stahována a nahrazována novou měnou, mluvčí vlády tvrdili, že pro novou měnu neexistují jiné motivy..." Podle zákona má právo měnit peníze jedině ministr financí.

Více než 3 miliony dolarů byly utraceny na "prevenci proti padělání", tj. vývoj nových peněz, které by podle slyšení k novému zákonu o návrhu peněz (HR6005) vydala Rada Federální rezervy. Ve zprávě Pattersonovy organizace v Cincinnati, Ohio, bylo poprvé oznámeno, že v červenci 1983 byly na výstavě v Buena Parku v Kalifornii lidem poprvé ukázány návrhy nových amerických bankovek. Bankovky různých hodnot měly různé barvy; pečeť Federální rezervy byla nahrazena designem využívajícím reflexní inkoust a byly použity další optické prvky jako hologramy, mnohovrstevné difrakční mřížky, stejně jako kovová bezpečnostní vlákna a planžety (červené a modré destičky začleněné do papíru, podobně jako kovová vlákna), aby spustily skenovací zařízení, které bude detekovat jejich přítomnost a rychleji bude počítat hotovost. Ministerstvo financí najalo firmu z Illinois, zabývající se průzkumem trhu, aby zjistila reakce veřejnosti na různé grafické návrhy. Bylo zjištěno, že drastické změny by nebyly přijatelné, a tak byl proces změn přizpůsoben. Bylo rozhodnuto, že Úřad pro rytectví a tisk přidá do současných bankovek jemný kovový proužek, jinak zůstanou bankovky nezměněny; avšak později rozhodl, že použije proužek z čirého polyesteru, který bude vertikálně protínat pečeť Federální rezervy. Na průhledném polyesterovém proužku stodolarové bankovky bude vyražen nápis "USA100" a na bankovce 50 dolarů bude nápis "USA50", který bude čitelný pouze pod přímým osvětlením. Bylo sděleno, že společnost s názvem Checkmate Electronics, Inc., která vyrábí přístroje pro snímání šeků, skenovala nové peníze a našla proužek, který obsahoval strojem detekovatelný hliník. Jejich sken produkoval nerozluštitelný čárový kód. Přestože se základní design nezměnil, je kolem obrázku vytištěn mikroskopický text: "The United States of America", který se jeví pouze jako čára. Tato měna byla představena v srpnu 1991 a zahrnovala bankovky o nominálních hodnotách 100, 50 a 20 dolarů. Váda přestala tisknout staré peníze a začala vyprazdňovat trezory, aby se zbavila starých bankovek.

Mezinárodní měnový fond je zodpovědný za pokles našeho dolaru a za naši současnou hospodářskou situaci. Prvním krokem k iniciaci tohoto "krachu" byl Zákon o kontrole peněz (Monetary Control Act) z roku 1980, který místo poměru 6:1 Federální rezervě nařizoval mít jeden dolar vkladu na každých 12 dolarů, které vytvoří. Další plány byly vypracovány během zasedání vůdců Západu ve Williamsburgu, Virginia, které proběhlo ve dnech 28.-30. května 1983. Mezi členy vlád probíhala intenzivní spolupráce s cílem koordinace změn měn v členských zemích. V roce 1985 se úředníci z Morganovy banky v New Yorku setkali se členy lyonské banky ve Francii. Vytvořili Bankovní sdružení pro evropskou měnovou unii, které mělo zajistit světovou spolupráci při sjednocování měn a mělo podporu bankéřů ve Francii, Japonsku a Spojených státech. Byla to odnož Bankovní federace Evropského společenství, která byla zapojena do uzavírání malých bank, aby mohla vytvořit konglomerát několika obrovských bank. V říjnu 1987 se tajně sešlo Sdružení pro evropskou peněžní unii a doporučilo, aby existující národní měny nahradilo ECU a aby byly sloučeny všechny evropské centrální banky v jedinou banku, která by vydávala novou jednotnou měnu - ECU (jež je naplánovaná na rok 2000). Věří se, že existuje plán na pouze tři centrální banky na světě: Federální rezervní banka, Evropská centrální banka a Japonská centrální banka. Na slyšení podvýboru pro bankovní bezpečnost Senátu v červnu 1989 Alan Greenspan, předseda Federální rezervy, řekl, že směnné kurzy by mohly být pevně stanoveny z důvodu vyřešení problému sjednocení měn různých národů.

Mnoho zemí, jako Švýcarsko, Velká Británie, Japonsko, Kanada, Francie, Německo, Austrálie a Brazílie, plánovalo přijít s novými penězi. Tyto země měly na bankovkách společné pole, obvykle na levé straně bankovky, o ploše jednoho čtverečního palce. Proti světlu je na tomto místě hologram, viditelný pouhým okem, který nemůže být reprodukován pomocí kopírky. Věří se, že toto místo je rezervováno pro přetisk Světové centrální banky. Také obsahují kovové proužky, které jsou detekovatelné pomocí skenerů, umístěných na letištích a státních hranicích.

10. května 1994 USA Today přinesl na titulní straně článek, týkající se hlavních změn v designu papírových peněz, které jsou očekávány koncem roku. Úředníci z Ministerstva financí, Tajné služby a Bureau of Engraving řekli, že změny byly nutné pro boj proti padělatelům. Minimální změny, které byly provedeny ze stejného důvodu dříve, se zastavily u dvacetidolarové bankovky, což mě přivedlo na myšlenku, že tyto změny byly pouhou kouřovou clonou, aby nás připravili na větší změny vzhledu našich peněz. Článek byl doprovázen obrázkem nové stodolarové bankovky s větším portrétem Benjamina Franklina, který byl umístěn na pravé straně, a orlem uprostřed. Řádek "United States of America" se objevil vpravo nahoře a řádek "One Hundred Dollars" je vlevo dole s číslem série umístěným přes tento text. Na levé straně bankovky je podezřelé prázdné místo, které je velmi podobné jako plocha u nových bankovek jiných zemí.

Někteří finanční experti teoretizovali, že když budou změněny bankovky všech hodnot, potom obchodní sektor nebude chtít přijímat staré bankovky, které se stanou bezcennými, a může dojít k finančnímu nouzovému stavu. Federální úředníci řekli, že staré bankovky by byly přijímány, ale byly by pečlivě zkoumány. Bylo navrženo, že vláda může mít z této situace prospěch, že aby lidé měnili své staré peníze za nové, mohl by být určen takový směnný kurs, z něhož by měla prospěch ekonomika. Například by mohly být dva staré dolary vyměněny za jeden nový.

Nové peníze jsou možná přechodnou měnou, prvním krokem v testování ochoty veřejnosti přijmout ekonomické změny. Rezerva měla kolem sedmi strojů na počítání peněz, které jsou schopné spočítat 55.000 bankovek za minutu, ale na konci roku 1983 měla dostat 110 nových strojů, schopných spočítat 72.000 bankovek za minutu. Jane Kettelsonová, ekonomická konzultantka americké burzy cenných papírů, stručně řekla, "FED bude mít schopnost fyzicky nahradit celou americkou měnu v oběhu během čtyř dnů."

K zavedení společné celosvětové měny nemusí vůbec dojít, protože je zde možnost přechodu přímo na bezhotovostní systém, který papírové peníze učiní zastaralými. Pokud k tomu dojde, proběhne masívní kampaň na podporu debetních karet a jejich používání ve všech oblastech obchodu. Visa MagiCard se zdá být prvním krokem k národní debetní kartě. S touto kartou můžete nakupovat u kteréhokoli z 10 milionů obchodníků, kteří přijímají karty Visa, a je možné vám elektronicky zaplacenou částku odečíst z vašeho účtu. Finanční experti věří, že za několik let bude víc debetních karet než kreditních.

V dopise Edvardu M. Housemu, s datem 23. listopadu 1933 Franklin D. Roosevelt napsal: "Reálná pravda o této záležitosti je, a Vy a já to víme, že finanční prvek ve velkých centrech vlastní vláda USA od dnů Andrew Jacksona." Henry Ford, zakladatel Ford Motor Company, řekl: "Je dost dobře možné, že národ nechápe náš bankovní a peněžní systém, protože kdyby mu rozuměl, věřím, že dřív než zítra ráno by byla revoluce." V roce 1957 senátor George W. Malone z Nevady řekl před Kongresem o Federální rezervě toto: "Věřím, že kdyby lid tohoto národa plně chápal, co jim Kongres za posledních 49 let udělal, táhli by na Washington a nečekali by na volby... Kongres se podílel na předem připraveném plánu zničit ekonomickou a sociální nezávislost Spojených států."

ZDROJ: www.volny.cz/l_kopecky