NEBEZPEČNÁ CESTA K PROBUZENÍ (5)

Osobně mám za to, že v posledních několika letech se mi více dařilo se letmo ocitnout ve stavu "toku" a začal jsem stále více prožívat život a "realitu" na jiné úrovni. Je těžké to vyjádřit slovy. Jsem více a více zakořeněný v přítomném okamžiku, nezajímá mě minulost ani budoucnost. Jak jsem již zmínil předtím, v žádném případě nemohu tvrdit, že jsem se plně "probudil", natož dosáhl skutečného stavu "osvícené" existence, ale odehrály se ve mně nepopiratelné vnitřní změny, které se odrážejí v mé "vnější" realitě (což také vedlo k exponenciálnímu nárůstu pozitivních synchronicit).

Zažívám také více radosti, prosté spokojenosti a vděčnosti ve svém srdci, stejně jako pokoru k tajemství života, hlubší důvěru a víru v tady a teď a “vesmír”, ve smyslu, že je o mě “postaráno" a  že mě "podporuje". Přesto pokračuje moje osobní emancipace a proces začleňování a vždy se vyskytnou lekce, kterými musím projít. Stále mám své dny, když jsem uvíznutý v hlavě, jsem odpojený, reaktivní, v představách (a moje ego ze mě dostane to nejlepší), melancholický, zklamaný sám sebou, nebo chycen v myšlenkové smyčce, ale není to ani zdaleka ten stav Bytí v němž jsem se před pár lety nacházel.

Mnoho z nás zažívá záblesky nebo jemné dojmy toho, co jsem popsal výše, ale většinu času v  nás nezůstanou a nejsou v žádném případě trvalé. To je normální, takže i když se "světlo" vytratí a my se znovu dostaneme do našich myšlenkových smyček a mechanického chování, nesmíme zoufat. Za závojem se toho děje hodně, protože Duch je zaneprázdněn svou prací. Proces Probuzení není lineární proces. Obnáší mnoho faktorů, protože je pro každého z nás velmi odlišný. Z širší perspektivy, co se vývoje duše týká, jsme všichni tam, kde máme být.

Pastí je s každým se srovnávat, nebo se chytit do přesvědčení o tom, co by se mělo "dít", nebo kde bychom měli "být" s ohledem na náš vnitřní vývoj, nebo být zakopáni v představě "úspěchu" a "selhání", které nejčastěji vedou k úzkosti, depresi, netrpělivosti, frustraci nebo hněvu. Když se ocitnu v takovém stavu (zvláště když se objeví myšlenka typu "by mělo/nemělo"), používám ji jako signál zpětné vazby, že nejsem v současné době ve svém těle a odpojen od mého pravé já/duch (v absolutním smyslu, samozřejmě nejsmě nikdy odpojeni) a nepokouším se z tohoto stavu rozhodovat.

Namísto toho, abych s tím bojoval, zoufale usiloval o to, abych se z toho dostal, poddám se tomu - to znamená, že se těmto pocitům nevyhýbám nebo proti nim nijak nejednám, ale prostě je přijímám a pozorují. Obvykle jdu meditovat, abych je plně procítil v mém těle (jindy tancuji nebo se procházím v přírodě) a také se hlouběji zabývat myšlenkami spojenými s těmito emocemi, neboť mezi myšlenkou a emocí obvykle existuje zpětná vazba - jedno spustí druhé. Jak se tomu vzdávám, (falešná) víra z minulosti, (založená na podmiňování/zranění) - s níž je myšlenka spojena - pak obvykle vychází na světlo.

Někdy cítím archontickou myšlenkovou injekci a věnují ji vědomou pozornost prostým vnitřním vnímáním bez identifikace s ní, což pomáhá myšlenku rozpustit, tj. vytváří metafyzické oddělení. Někdy to také vede k emocionálnímu zpracování (bez výsledného úsudku) “s pocitem lásky k tomu, co vyvstane", a jen to cítím a bezpodmínečně přijímám. Sebeláska - ve smyslu celistvosti, přijímání "temnoty" a "světla" uvnitř, bez úsudku - je klíčovou složkou tohoto procesu.

Pasti na cestě k probuzení

Podívejme se na některé pasti na cestě k probuzení a také zkoumejme některá z úskalí, na která můžeme narazit, když zažijeme záblesk hlubokého "jiného" stavu probuzení (i když se jedná o nestálý stav). Všechny pasti popsané níže (a to je jen výběr těch hlavních, které jsem pozoroval na sobě i na jiných) se mohou objevit v jakékoli fázi procesu probuzení a mnohé se také mohou objevit současně. Osobně jsem v minulosti spadl do mnoha z těchto pastí (a tvrdě se poučil) a některé  z nich se stále plýživě tu a tam objevují, když se do nich jen tak "nechytím".

Spirituální obcházení (Spiritual Bypassing)

Sprituální obcházení (Spiritual Bypassing, termím vytvořený Johnem Welwoodem v roce 1984) je použití duchovní praxe a přesvědčení, jež mají zabránit vypořádání se s našimi bolestivými pocity, nevyřešenými zraněními a vývojovými potřebami. Duchovní obcházení provozujeme tehdy, když se vyhýbáme nezbytné základní psychologické práci a věříme, že jsme stále více vědomí, než tomu ve skutečnosti vlastně je a tím přeceňujeme náš stav bytí. To se týká intelektualizace vyšších duchovních pravd, myšlenek a pojmů, a tím jejich narušení/zředění, abychom se vyhnuli tváří v tvář našim bílým místům a podmíněné osobnosti.

Duchovní obcházení také nastává, když posuzujeme negativní emoce jako něco "špatného", "ne-duchovního" - jako vir, kterému se musíme vyhnout - věříme, že "být duchovní" znamená být vždy milý, pozitivní, usmívající se a nekonfliktní, což značí absenci hranic a vyhýbání se realitě.

Známky duchovního obcházení:

přehnané oddělení (intelektuální/uvíznutí v hlavě)

emoční znecitlivění a represe

přílišný důraz na pozitivno

fobie z hněvu (nejčastěji výsledkem pasivní agresivity a masky “jednej mile“)

slepý nebo příliš tolerantní soucit/slabé hranice

nevyvážený vývoj (kognitivní/intelektuální inteligence je často daleko před emoční inteligencí -> nedostatečné spojení sama se sebou)

oslabující úsudek o negativitě či stínech druhého

devalvace osobního/fyzického vztahu k duchovně-separační iluzi

klam, že jsme přešli na vyšší úroveň bytí

silná snaha o zabití/vymýcení ega nebo jeho odsuzování jako že je "špatné"

používání výroků (absolutní/vyšší "pravdy"), jako "všechno je dokonalé", "to je všechno iluze", "jsme všichni jedno", "láska je vše, co jest" jako filozofické (intelektuální) koncepty k tomu, abychom se vyhnuli nepříjemným aspektům každodenního života v této 3D dualitě (obcházení odpovědnosti a ponaučení z naší 3D inkarnace)

používání duchovních praktik pro únik od nepříjemných emocí, například meditovat kvůli oddělení od emocí, spíše než kvůli jejich přeměně.

"Když jsme ponořeni do duchovního obcházení, máme rádi světlo, ale ne teplo. A když jsme zachyceni v hrubších formách duchovního obcházení, mnohem více teoretizujeme o hranicích vědomí, než že k nim skutečně jdeme, hasíme požár spíše než ho ještě mnohem živěji vdechujeme, podporoujeme ideál bezpodmínečné lásky, ale nedovolíme lásce, aby se projevila ve svých náročnějších, osobních rozměrech. Bylo by to příliš horké, příliš děsivé a příliš mimo kontrolu, vynášet věci na povrch. Ty věci, které jsme už dávno odmítli nebo potlačili.

Ale pokud opravdu chceme světlo, nemůžeme si dovolit utéct z tepla. Jak říká Victor Frankl: "To, co dodává světlo, musí vydržet žár." A být s ohnivým žárem neznamená jen sedět se složitými věcmi v meditacích, ale i jít do toho, jít do jádra, čelit a vstoupit a důvěrně se s tím seznámit, ať už je to cokoliv, ať je to strašidelné, traumatické, smutné nebo syrové. Duchovní obcházení je do značné míry obsaženo, přinejmenším ve formách New Age, za pomoci myšlenky celistvosti a vrozené jednoty Bytí - "Jednota" je možná její oblíbená nálepka  - ale ve skutečnosti vytváří a posiluje fragmentaci tím, že odděluje a odmítá to, co je bolestivé, zoufalé a nezhojené, všechny dalekosáhlé aspekty toho, být člověkěm.

Pasti duchovního obcházení mohou vypadat dobře, zvláště když se zdá, že slibují svobodu před životem a zuřivostí života, ale tato předpokládaná vyrovnanost a odloučení je často jen o málo víc než metafyzické valium, zejména pro ty, jež vynaložili mnoho úsilí k tomu, aby byli a vypadali pozitivně. Obvyklým znakem duchovního obcházení je nedostatek uzemění a zkušeností být ve svém těle, které mají tendenci udržovat nás buď v bezvědomí nad tím, jak se vztahujeme ke světu, nebo příliš pevně přichytit k duchovnímu systému, který zdánlivě poskytuje jistotu, která nám chybí.

Můžeme také spadnout do předčasného odpuštění a emocionální disociace a poplést si hněv s agresí a zlou vůlí, což nás zanechává bezmocnnými, s oslabenými hranicemi. Přehnaná milost, která často charakterizuje duchovní obcházení nám zabraňuje dosáhnout emocionální hloubky a autenticity. Základní příčina zármutku, nejčastěji nevyslovená, nedotčená, nepovšimnutá, jej drží mimo toliko potřebnou pozornost, která by ho rozvinula a rozepnula jako dítě, které milující rodič připravuje ke koupeli.

Duchovní obcházení nás odděluje nejen od bolesti a obtížných osobních problémů, ale také od vlastní autentické duchovnosti, uvrhlo nás v metafyzickém limbo, do zóny přehnané jemnosti, hezkosti a povrchnosti. Jeho odpojená povaha ho drží při životě, drží se záchranné vesty svých soběudělených duchovních pověření. Jako takové nám zabraňuje integrování naší plné lidskosti. Prosekání se skrze duchovního obcházení znamená obrátit se k bolestivým, nechtěným, strašidelným stínovým elementům sebe samých. Abychom to udělali, musíme překonat naši necitlivost a obranu a přiblížit se k tomu s co největší péčí. Pokud se zdá, že to uzdravuje naše srdce, jsme na správné cestě. Když se srdce léčí, otevírá se a rozšiřuje se, nikoliv rozbíjí. Když zcitlivíme bude nám lépe, uvidíme, co nás vedlo k duchovnímu obcházení. Je to náročná cesta.

Pravá duchovnost není hluboký, uspěchaný, nebo pozměněný stav. Bylo to pěkné si ho na chvíli romantizovat, ale naše časy vyžadují něco mnohem realnějšího, uzemněného a zodpovědného, něco radikálně živého a přirozeně sjednoceného, něco, co námi otřese do samotného jádra, dokud se nepřestaneme v  duchovním hledání jen nimrat. Autentická spiritualita není jen záblesk nebo šum poznání, nejedná se o psychedelický průraz nebo sladké válení na nějaké povznesené rovině vědomí, nejde o bublinu imunity, ale o obrovský oheň osvobození, toliko potřebný tavící kotlík a svatyni, poskytující jak teplo, tak světlo pro hojení a probuzení, které potřebujeme." Robert Augustus Masters, Spiritual Bypassing

Duchovní obcházení se také váže k pojmu duchovního materialismu, který vytvořil Chogyam Trungpa Rinpočhe a definoval jej jako "zkreslená, ego-centrická verze spirituality", kde “klameme sebe sama myšlenkou, že se duchovně rozvíjíme, když místo toho posilujeme svou egocentricitu prostřednictvím duchovních technik". Jedná se o získávání "závislostí" na duchovních učitelích a praktikách, přičemž lidé neustále hledají další workshop, další výuku, nejnovějšího guru ve městě, chodí z jednoho semináře do druhého, cestují po celém světě, aby našli "pravdu", od léčitele k léčiteli, od "mistra" k "mistrovi", v naději, že je někdo vyléčí nebo jim přinese "osvícení". Duchovní materialismus se také projevuje budováním knihovny duchovních technik, kterými se jejich ego rádo "předvádí", aby prokázalo jejich hodnotu, odhalilo, jak moc "správně duchovní" lidé to jsou a kolik toho přečetli, "vědí" a praktikují.

-pokračování-