ČERNÉ SLUNCE VYCHÁZÍ (21)

Zprávy o velkých medvědech

"Nemusí to být vždy výlet s návratem zpět."

V roce 1868 zmizela tříletá dívka z dřevorubeckého tábora svého otce v severním Michiganu. Na scéně se náhodou objevili dva profesionální lovci, se kterými se podařilo domluvit spolupráci. Ti se pak hned přidali k této hysterické záchranné operaci. Tito muži pak sledovali slabý pláč malého devčátka skrze hustý porost. Když muži vyšli z houštiny ven, uviděli něco, co vypadalo, jako obrovský medvěd, který se vyplašený přebrodil přes řeku a utekl pryč. Muži našli dívenku nezraněnou. Později jim řekla, že ji “pan Wolf “ nenechá odejít a že snědl klobouk přímo z její hlavy. Také pro ní nasbíral bobule.

V noci 2. července 1955 vzbudily paní Curtisovou její starší děti. Vyletěla celá rozrušená ven a spatřila jak obrovský mědved peláší po třech nohách pryč od stanu v němž spali a drží její dvou letou dceru Idu Mae Curtisovou v přední tlapě. Epizoda se stala v dřevorubeckém táboře v divokém Kootenai National Forest v Montaně. Dne 4. července 1955, během hlednání do něhož bylo zapojeno 350 zálesáků, byla Ida nalezena v suchém a bezpečném hrubě zbudovaném přístrešku na druhém břehu řeky, jen 300 metrů od místa, kde byla unesena.

Ida se později rozpomněla, jak jen dvouleté leté děvče dokáže, že ji medvěd během té doby choval a utěšoval. Šerif byl tak naštvaný, že návštívil Curtiseovi celkem třikrát a pokaždé žádal, aby přestali vyprávět ten příběh o medvědovi, který unesl a staral se o jejich malou holčičku. Řekl jim: "Přestaňte to vyprávět. To se nikdy nemůže stát. Nestalo se to a už o tom nemluvte.”

Dennis Martin a služba národního parku na obědě

Bylo pozdě odpoledne 14. června 1969, když se šestiletý Dennis Martin vmáčknul do kupy dřeva postavné na Spence Field, kameny pokrytou a větry šlehanou louku vysoko v národním parku Great Smoky Mountains. Protnutá Apalačskou stezkou,  se malebná turistická destinace rozkládá na hranicích mezi Tennessee a Severní Karolínou.

Díky jeho jasně červenému tričku mohl Dennise snadno kdokoliv v oslnivém slunečním světle pozorovat, když pobíhal mezi hustými houštinami vavřínu a rododendronu, které byly protkány růžovými a levandulovými květy. Muži na sobě nechali znát vědomé úsměvy, když se chlapec za nimi tajně plížil a sledoval je.

Jeho otec, dědeček, bratr, někteří přátelé a jejich otec ho začali hledat ne více než po třech minutách co se jim ztratil z dohledu. Za hodinu byla hora už plná rangerů. Obloha se večer otevřela a vychrlila do parku dva a půl palce dešte. Prudké přeháňky pokračovali se střídavou intenzitou. Po zbytek týdne pak přidaly ještě další tři palce.

Rangeři z parku, psí týmy, hasiči a policisté, studenti, skauti a lovci, všichni spolupracovali s vojenským  personálem na hledání. Do 21. června 1969 na 1400 lidí prolezlo tento park doslova po rukou a kolenou a zoufale hledalo nějaké známky o přítomnosti malého "Dennyho". Asi o týden později se k nim připojil kontingent 60-ti bojem zocelených Zelených baretů, zdánlivě odvolaných z džunglí jihovýchodní Asie.

Když byla akce v září oficiálně ukončena, záznamy ukázaly, že lidé strávili hledáním více než 13 000 hodin a helikoptéry byly téměř 200 hodin ve vzduchu. Ale nebylo nalezeno nic jiného než napůl smytá stopa uprostřed hory na tennesseeské straně, jež byla objevena již v rané fázi hledání. Byla ale ignorována, a to je všechno, co by bylo možné ohledně Dennisa Martina nají.

Pozdě odpoledne, kdy malý Martin zmizel, byl Harold Key méně než pět kilometrů severozápadně od Spence Field a vůbec nevěděl, že probíhá nějaká záchranná operace. Procházel se zde se svou rodinou na té straně parku jež patří pod stát Tennessee. Náhle zaslechli uširvoucí skřek ohroženého dítěte a při pohledu směrem k hoře odkud výkřik přišel, spatřila rodina něco dvounohého a obezřetně se pohybujícího u kraje lesa. Pak to zmizelo v lese úplně.

Incident byl hlášen příští den a Keyovi byli vyslechnuti pověřenou osobou parku a agentem FBI. FBI posléze výpověď zamítla s vysvětlěním, že není možné, aby člověk nesoucí dítě, od doby kdy k Dennyho zmizení došlo, překonal tak rychle vzdálenost od Spence Field k místu pozorování, jež Keovi určili. Stopa, která mířila směrem k místu pozorování Keyových, byla také ignorován, protože existovaly náznaky, že jiní hledači byli v oblasti už předtím. Ale s nimi tam nebyly žádné děti a zkušení stopaři, jenž stopu našli, ji změřili a identifikovali ji jako stopu od polobotky "malého chlapce". Dennis Martin měl v době svého zmizení na sobě polobotky.

Stejně jako všichni ostatní, kteří se příběhem zabývali, se i Paulides spojil s renomovaným hledačem lidí Dwightem McCarterem, který se podílel na hledání jako mladý ranger a vyslechl ho. Paulides je také jediný investigativní novinář, kterému kdy poskytl rozhovor Bill Martin, otec Dannyho Martina. Bill Martin po incidentu odmítl všechny pokusy médií s ním mluvit. Obviňoval je z toho, že pomohly zakrýt fakta o únosu jeho syna.

Výpověď Billa Martina jasně ukazujuje, že zmizení Dennisa Martina bylo oficiálně ututláno. Agent FBI, který se účastnil a zdánlivě řídil celou operaci, spáchal sebevraždu. To, co rodina Keyů viděla se pohybovat na hranici lesa a o čem se původně domníval devítiletý syn pana Keye, že je medvěd, mělo něco přehozeno přes rameno. Dwight McCarter ve svém rozhovoru s Paulidesem potvrdil, že to, co Keyovi viděli, něco neslo. Paulides ho cituje slovy: "tyto informace pohřbili. Tisk o tom nikdy nepsal a stejně jako o tom nemluvili pracovníci parku.”

V té době se Bill Martin, přestože měl se zřízenci parku dohodu, že ho budou informovat o nových výsledcích šetření zmizení jeho syna, dozvědel o pozorování a výpovědi Keyových až z tisku. S Keyovými se sešli federální agenti v soukromí, mimo park. Martin pak šel za McCarterem a když se McCarter dotázal agentury FBI na okolnosti, tak mu federální agent řekl, že vzdálenost od místa zmizení byla příliš velká a čas na její překonání příliš krátký. McCarter a Martin se posléze rozhodli ověřit ono tvrzení osobně. Šli na místo chlapcova zmizení a odtud se vydali do místa, které Keyovi označili ve své vypovědi. Celou vzdálenost překonali v mnohem kratším čase, než odpovídalo době od začátku zmizení až po pozorování.

McCarter také poukázal ve svém rozhovoru s Paulidesem na to, jak zvláštní byl příchod Zelených baretů na scénu. Předpokládalo se, že mají v této oblasti cvičení, ale nikdo nepotvrdil kde a nikdo ze správy parku o jejich zapojení se do hledání předem nic nevěděl. Prostě náhle přiletěli vrtulníky asi týden po začátku zmizení, měli vlastní vybavení a vlastní komunikační systémy. Hledali na vlastní pěst a odmítli vyhovět požadavku od dozorčích rangerů o spolupráci s ostatními záchranáři. Zůstali na místě čtyři až pět dní a prohledávali oblast. Nikdy ale s nikým nespolupracovali.

Podle zákona o svobodě informací (FOIA) lze požádat o znění příkazů pro vojenské jednotky. Paulides podal tři takové žádosti, které se zabývaly vysláním Zelených baretů do oblasti Martinova zmizení. Nikdy nedostal odpověď ani zamítnutí žádosti. Když Paulides poslal parku žádost FOIA o jejich spisy v případu Martin, balíček, který mu poslali neobsahoval zmínku o pozorování Keyových. Když Paulides poslal druhou žádost, která explicitně žádala informace ohledně Keyových, dostal odpověď, že takové informace neexistují.

Paulides opatrně naznačuje pochybení v chování ochránců práv, když popisuje média v Knoxville v Tennessee, jako naprosto "zkorumpovaná a bezcenná". Krátce předtím, než byly vydány knihy Missing 411, Paulidesova skupina uspořádala tiskovou konferenci o případu zmizení Dennise Martina v Knoxville. Zúčastnili se jí regionální zástupci televizí NBC, ABC, CBS a FOX. Na konferenci byly odprezentovány různé grafy a nákresy a smotná prezentace byla chválena všemi účastníky. Od roku 1969 až do dnešního dne se však v oficiální výpovědi o tom, co WBIR, primární zpravodajský kanál v Knoxville, nedávno nazval jako "Největší pátrání v dějinách v Great Smoky Mountains", nezměnilo ani slovo.

Zamlžování faktů a skutečností ze strany korporátních médií je ale ten nejméně znepokojující prvek v Paulidesově vyšetřování. Rangeři, kteří mu původně dali tip na to co se ve skutečnosti může dít, to udělali z toho důvodu, že začali pozorovat nápadně se opakující vzor záměrného zanedbávání povinnosti u Správy národního parku. Oba strážci pak sloužili během své kariéry v několika různých parcích. V každém z parků, ve kterých působili, nastal vždy velký povyk, když někdo zmizel. Ale jakmile opadla pozornost vyvolaná tímto zmizením, vše bylo zameteno pod koberec jako prostá nehoda a k následnému vyšetřování téměř nikdy pak už nedošlo. Informace, zejména o frekvenci zmizení a o mnoha zvláštních okolnostech, které s tím souvisely, byly pravidelně veřejnosti utajovány.

-pokračování-