UFOlklor: I. PSYCHOMYTOLOGIE (1)

San

San

autor

13.11.2017 Ufo

O znameních spatřených na nebi

-----------------------------------------------------------------

 

„Za hrozivosti současné světové situace, kdy člověk začíná chápat, že by mohlo jít o všechno, sahá fantazie, která projekci vytváří, za oblast pozemských organizací a sil až do nebe, tj. do kosmického prostoru hvězd, kde kdysi měli na planetách svá sídla bohové, vládci osudu. Náš pozemský svět je rozpolcen ve dvě poloviny a nevidíme, odkud by mohlo přijít rozhodnutí a pomoc.

Objevují se proto »znamení na nebi«, vyšší bytosti v jakýchsi kosmických letadlech, jaké vymýšlí náš technický rozum. Z úzkosti, jejíž příčinu v plném rozsahu nechápeme a z toho důvodu není vědomá, vznikají totiž vysvětlující projekce. Příčina se musí dotýkat až kořenů naší existence, má-li vysvětlit tak mimořádný fenomén, jakým jsou UFO. Byla sice jako vzácná kuriozita pozorována již v minulých dobách, tehdy ale vyvolávala jen obyčejné regionální pověsti.“[1]

Feofan Grek: Proměnění Páně (ikona, cca 1400)

Na úrovni antiky mohou tedy být UFO snadno chápána jako „bohové“. Jsou to působivé jevy celosti, jejichž jednoduchá kulatost znázorňuje přímo onen archetyp, který hraje empiricky hlavní roli ve sjednocení zdánlivě nesjednotitelných protikladů, a proto jako kompenzace nejlépe odpovídá i rozpolcenosti naší doby. Tento archetyp navíc ještě mezi ostatními archetypy hraje obzvlášť významnou úlohu tím, že je především činitelem, jenž uvádí řád do chaotických stavů a dodává osobnosti co možná největší jednotu a celost. Vytváří obraz velké, božsko-lidské osobnosti, prvotního Člověka či Anthrópa, čen-žen, Elijáše, který svolává dolů z nebe oheň, stoupá na ohnivém voze k nebi[2] a je předchůdcem Mesiáše, dogmaticky vytvořené postavy Krista a v neposlední řadě islámského Chidra, Zeleného.[3]

Friedrich Wilhelm Heine: Wotanova Divoká honba (1882)

Zvěsti a pověsti o tělesech označovaných jako UFO i jejich fyzická existence byla pro C. G. Junga natolik významná, že se cítil nucen znovu přijít s varovným voláním. Prvně[4] to bylo při popisu Ódina jako archetypu existujícího v našem kolektivním nevědomí, který významně ovlivnil chod moderního světa a člověka, u nějž sice může pobývat jen v jeho myšlenkách, přesto ho nelze eliminovat, protože jde o archaický a iracionální duševní komplex. V Evropě a v Severní Americe se otevírá nebezpečná sociální propast a v posledních letech nadto dochází k exodu ze severní Afriky a kulturní invazi islámu, takže v hluboko v myslích Evropanů se odehrává boj, jehož výsledek zůstává zatím neznámý.

„Jasné je jediné: druhý ódinovský experiment, jak ho předpověděl Jung, již probíhá.“

Richard Noll říká, že Jung nejenom otevřeně vystupoval proti židovsko-křesťanským tradicím, ale zároveň tím, že ke sdělování svých idejí používal moderní a vědecky znějící slovník psychologie, byl schopen „učinit svůj magický, polyteistický a pohanský světový názor přístupnějším sekularizovanému světu ochotnému přijímat pouze takové ideje, které v sobě mají vědecký náboj.“[5]

Peter Nicolai Arbo: Asgårdsreien, Divoká honba (1872)

A není jediným, kdo v jádru Jungova života a práce shledává pohanství. R. F. C. Hull, přední překladatel Junga do angličtiny a osoba, která mu byla blízká, to říká bez obalu:

„Jsem si naprosto jistý, že všechno podstatné a kreativní pocházelo z hloubi jeho pohanského nevědomí. Je to Jungovo svědomí, jež ho nabádá, aby alespoň některé připravil na to, že „lidstvo očekávají události, které odpovídají závěru jedné velké historické epochy – konci jednoho eónu.“

Richard Rudgley uvádí zmínku orientalisty Henry Corbina o vyprávění ze starověkého íránského mýtu o Yimovi, jemuž bozi přikázali vytvořit útočiště, v němž by se mohla většina duchovních bytostí skrýt před dlouhou a hroznou zimou fimbulvetr trvající tři roky bez přestávky a vyvolanou silami démonů,[6] které je popisováno jako opevněná citadela, uvnitř níž domy a sklady (!) umožňují obyvatelům (kteří jsou přece „duchovní bytosti“) přežít zlé časy. V pevnosti byla luminiscenční okna vyzařující vnitřní světlo, takže byla osvětlena i uměle. Její obyvatelé viděli vycházet a zapadat hvězdy, Měsíc a Slunce jednou do roka, a proto jim rok připadal jako pouhý den. Bál Gangádhar Tila zmiňuje z véd „třicet sester rozbřesku kroužících jako kolo.“

Jung vzpomíná na živý a tísnivý sen, který měl Nietzsche, když mu bylo patnáct. Toulal se za noci temným lesem, když ho vystrašil výkřik, při němž tuhla krev v žilách. Poté narazil na divokého a tajemného lovce, který na píšťalku zahvízdal tak silně, že Nietzsche ztratil vědomí. Jung tento sen vykládá jako setkání s Ódinem, který podle germánského folklóru vypouštěl duše mrtvých na „divokou honbu“ v nočních lesích.

Jaroslava Voráčková v pověrečných vyprávěních ze střední Šumavy[7] popisuje:

„....světýlka“ svítící studeným modrým[8] plamenem, jako vždy usilující o životy pocestných, a to i v případě, že na ně nikdo nevolá ani nehvízdá. Jiné verze je nazývají „svatými světly“ či dokonce „svatými mužíky,“ napadají vše, co se ozývá, a to obvykle roztrhají – ublížily i člověku, jemuž v kapsičce tikaly cibule –, žhnou, zanechávají na dveřích vypálené stopy, zapalují na člověku oděv. Přítomnost honce při „divoké honbě“ se projevuje jako „psí štěkot“, ozývá se „hrubým a vyšším hlasem.“

Od roku 1972 se začíná ve vědecké komunitě zkoumat možný vztah mezi aktivitou UFO a infrazvukem a ultrazvukem. Robert F. Creegan, profesor filosofie na univerzitě v Albaně, napsal článek o vědcích ze San Diega a Seattlu vybavenými přístrojovou technikou, aby mohli vést terénní výzkum UFO, jenž zahrnoval i „pokusy o triangulaci ke zjišťování souřadnic a vzdáleností, studie difrakce světelného vlnění a možné polarizace, pokusy o detekci ultrazvuku a využití magnetických variometrů.“[9] Pozorování UFO zahrnují mj. „zpěv, zvonění, křik, hvízdání a hukot, psí štěkot a husí křik,“ jakož i různé podprahové signály na úrovni infrazvuku a ultrazvuku.

Jung vnímá UFO jako vizionární pověst příbuznou jiným kolektivním vizím, jako např. vize křižáků při obléhání Jeruzaléma, vize vojáků u Mons za první světové války,[10] vize davu věřících z Fatimy, vize švýcarských pohraničních vojenských oddílů za druhé světové války atd. Letová dráha UFO opisuje úhly, které by mohl provádět jen beztížný předmět a podobá se například dráze, jakou opisuje létající hmyz.

„Jde-li však o psychologickou projekci, potom pro ni musí existovat nějaká psychická příčina. Mnoho tisíc jednotlivých svědectví musí mít spíše nějaký právě tak dalekosáhle se rozprostírající příčinný základ. K vizionárním pověstem sice mohou zavdat podnět anebo je doprovázet všechny možné okolnosti, avšak jejich existence spočívá v podstatě na všude se vyskytujícím emočním základě, v tomto případě na nějaké všeobecně pohotově přítomné psychologické situaci. Základem pověstí tohoto druhu je afektivní napětí, které je zapříčiněno nějakou kolektivní nouzovou situací, respektive nebezpečím, anebo nějakou vitální psychickou potřebou. A tak nakonec může mnoho lidí nezávisle na sobě a dokonce současně vidět věci – znamení na nebi – které nejsou fyzicky reálné. Také asociační procesy mnoha lidí mají svůj časový a prostorový paralelismus, takže například v různých hlavách vznikají současně a nezávisle na sobě tytéž nové myšlenky (meme), jak dostatečně dokazují duchovní dějiny.“

Faraon Achnaton (původním jménem Amenhotep IV.), rodným jménem Nefercheprure waenre, měl roku 1347 př. n. l. jedinečný zážitek, který poznamenal celou egyptskou historii. Podle nápisů na stéle na průčelí v El-Amarně se Achnaton jednoho letního rána procházel podél řeky a obdivoval přírodní krásy, když najednou vzhlédl vzhůru a spatřil „zářící disk“ sestupující z nebe. Uslyšel hlas ze samotného slunečního disku, který mu pravil, aby vystavěl nové hlavní město Egypta a pojmenoval jej Achetaton – „Obzor Atonův.“

Achnaton

Zahájil pak výstavbu komplexu budov, jehož centrem byl chrám nového typu Gempaaton jako místo kultu slunečního boha Re-Harachteje. Hieroglyfickým symbolem slova „obzor“ byl disk vznášející se nad horským pohořím. Achnaton rovněž založil nové náboženství založené na uctívání slunečního disku. Třebaže se tu odkazuje na tvar samotného slunce, je zajímavé, že základní obrys disku objevující se v umění a starých rukopisech je současnými autory často zmiňován jako důkaz „létajících talířů.“[11]

K zohlednění všech aspektů tohoto jevu je dobré připomenout si i proměnění Ježíše Krista na hoře,[12] kde byl se třemi apoštoly – Petrem, Jakubem a Janem; jeho obličej oslnivě zbělel – vestimenta eius facta sunt alba sicut lux, a Ježíš rozmlouval s Elijášem a Mojžíšem.

Achnaton, Nefertiti a jejich tři dítka

Achnaton byl původně předurčen bohem Amonem, aby byl panovníkem, „jehož vybral Amon a objevoval se ve slávě po miliony let.“ Jest ovšem otázkou, zda Nefertiti„Kráska, která přišla“ – nemá právě „božský“ původ, neboť zprávy o jejím původu jsou poměrně nejasné. Nefertiti měla s Achnatonem jen samé dcery, což by svědčilo o dominanci genové výbavy jednoho z rodičů – zejména, když se pozorněji zadíváme na stélu zobrazující Achnatona, Nefertiti a jejich tři dítka.

Achnaton, Nefertiti a jejich tři dítka

V Thébách se jí narodily tři dcery: Meritaton, Meketaton a Anchesenpaaton, která později byla manželkou faraóna Tutanchamona. Asi v pátém roce vlády krále Achnatona se hlavní město egyptské říše přesunulo z Théb do nově postaveného Achetatonu a královský dvůr se samozřejmě přesunul také. V Achetatonu se jim narodila ještě Neferneferuaton Tašerit.

Achnatonova dcera

Už samotný Achnaton má na některých vyobrazeních prodlouženou zadní část lebky stejně jako jeho dcery, z nichž zejména ta nejmladší, již má Nefertiti na pravém rameni, by asi těžko mohla mít v tak útlém věku takto zdeformovanou lebku pomocí ať už pevných obinadel nebo speciálních destiček. Podobné „úpravy“ lebky se vyskytují u afrických kmenů, jihoamerických Indiánů (Peru), v Mexiku, v Asii (v severním Kavkazu); lze je nalézt i na území současné Evropy, třeba v Norsku nebo Francii.

Třebaže pár jednotlivců údajně opustilo v dávnověku Zemi nehmotným prostředkem, mnozí prý byli vzati bytostmi používajícími létající stroje, rozličně popisovanými v závislosti na jazyku své doby a kultury.

Taoisté začasté líčí takové stroje jako „draky.“ Například K’ü Yüan, básník a státník zastávající kolem roku 300 před Kristem místo ministra, napsal báseň o dojmu z letu nad čínským pohořím Kchun-lun-šan ve voze taženém draky, za nímž uháněl i Wang Šu, vozataj Luny. Tato mytická hora, o níž se věří, že to je taoistický ráj, je v čínské mytologii důležitým symbolem osy světa a božství. Jenže taoistická literatura jde ještě mnohem dál, když popisuje rituál, při němž jsou mimosvětské entity dokonce vyzvány, aby sestoupily na Zemi a setkaly se s celebrantem. Na konci rituálu „vsednou do mračného vozu a párek jeřábů jej unáší pryč.“

The Fourth Kind (Čtvrtý druh)

Moderní ufologové považují takový popis za „krycí vzpomínky,“[13] kdy se mysl vnímajícího snaží nahradit úžasnou vizi vesmírné bytosti mnohem známější podobou člověka nebo zvířete. Klasickým zpodobněním tohoto procesu je tísnivý film "Čtvrtý druh", kde je uneseným implantována představa sovy namísto mimozemské bytosti.[14] Při takové interpretaci připomíná tento příběh klasické setkání čtvrtého druhu, kterým je únos, kdy je člověk unesen vesmírnými bytostmi do meziplanetárního plavidla.

S takovými únosy se pojí i hrůzostrašná strnulost mající různé obdoby, jako noční strnutí popisované v kronikách kolem NewfoundlandKanadě a nazývané „The Old Hag“ (doslova „stará babizna“, v přeneseném slova smyslu pak každý, koho „trápí noční můra“),[15] jež provázela děsivá entita, kterou starousedlíci spojovali s čarodějnicemi nebo duchy. Tento jev jest znám jako „spánková paralýza,“ za níž se skrývá – jazykem a interpretačně kulturně utvářená – anomální přítomnost děsivé entity, mj. i upírů a UFO. Vyšetřovatelé Hopkins, Mack a Jacobs, kteří v celonárodním průzkumu zkoumali povahu únosů prostřednictvím UFO, shromáždili z dotazníků výpovědi velkého množství osob, které se „probouzely paralyzované pocitem cizí… přítomnosti… v ložnici.“[16]

Tyto „nebeské vozy“ připomínají „mračné lodě,“[17] které byly v devátém století spatřeny nad jižní Francií a arcibiskup AgobardLyonu jim věnoval místo v jedné ze svých knih. Saint Agobard musel kázat před davem, aby odradil občany Lyonu od zabití čtyř osob, „tří mužů a jedné ženy,“ které přistály na jedné z těchto mračných lodích v polích poblíž města, a údajně pocházely z Magonie, magické země na obloze.[18]

Dne 3. srpna 989 byly v době velkých sociálních nepokojů v Japonsku spatřeny tři okrouhlé objekty neobvyklé jasnosti; později se spojily.[19]

Ve starých japonských kronikách jest zapsáno, že 27. října 1180 kolem půlnoci přiletěl ve směru od hory v provincii Kii neobvyklý světelný objekt popisovaný jako „hliněná nádoba“ a směřoval k severovýchodnímu pohoří Fukuhara. Po chvíli objekt změnil kurz a ztratil se z očí na jižním horizontu zanechávaje za sebou světelnou stopu.

V roce 1361 se objevil létající objekt vypadající jako „buben, kolem šesti metrů v průměru“ ve vnitrozemí západního Japonska. Dne 2. ledna 1458 byl na nebi spatřen jasný objekt připomínající úplněk, a toto zjevení následovala „zvláštní znamení“ na nebi a na zemi. Lidé byli „převelice udiveni.“ O dva měsíce později, 17. března 1458 kroužilo kolem Měsíce pět hvězd. Třikrát změnily barvu a pak najednou zmizely. O deset let později, 8. března 1468 přiletěl od hory Kasuga tmavý objekt vydávající „zvuk jako frčícího kola,“ a s půlnocí zamířil na západ. Tuto kombinaci zvuku a tmavost letícího objektu je obtížné vysvětlit.

Madona se sv. Janem (detaily obrazu)

Renesanční malíř Domenico Ghirlandaio (1449-1494) namaloval v závěru svého života obraz Madona se sv. Janem. Nad levým ramenem Marie se vznáší zářící nebo žhnoucí diskovitý objekt. Zdá se, že muž a jeho pes se dívají vzhůru na vznášející se objekt. Při bližším zkoumání to spíše vypadá, že vzhlíží jiným směrem, protože UFO je nad a za jeho ramenem, možná sleduje svatozář Madony, která je ovšem poněkud stínová, mnohem více připomíná mlhavý disk než auru.

Když 14. dubna léta Páně 1561 vyšlo nad německým městem Norimberk sluníčko, uzřeli jeho obyvatelé něco, co popsali jako svého druhu vzdušnou bitvu provázenou oslnivou září — venkoncem všechny ty nevyzpytatelné tanečky koulí, kol, křížů, válců, a nad tím vším zjevení obrovského a mysteriózního černého šípovitého objektu — zakončené jeho pádem kdesi za branami města.

Madona se sv. Janem (detaily obrazu)

Později onoho měsíce místní umělec Hans Glaser vytiskl arch s kolorovaným dřevorytem, na němž tuto scénu pojal včetně barvitého líčení toho, čeho byl svědkem.

Nebeské úkazy nad Norimberkem (14. duben 1561)

V textu pak čteme následující:

„Byly to koule krvavě červené, modravé a černé barvy nebo kruhové kotouče ve velkém množství poblíž slunce, asi tři podél, někdy čtyři v jednom čtverci, některé i osaměle stojící a mezi takovými koulemi bylo viděno i několik křížů barvy krve. Kromě toho tam byly dvě velké roury, ve kterýchžto malých a velkých rourách po třech i čtyřech a více koulích bylo. To všechno začalo mezi sebou bojovat. To trvalo asi hodinu. A potom to všechno, jak výše popsáno, od slunce z nebe dolů na zem spadlo, jako by to byla jedna pochodeň a s velkým dýmem to na zemi pozvolna zaniklo. Mezi koulemi bylo rovněž vidět podlouhlé útvary tvarem podobné velkému černému kopí.“[20]

Yves Tanguy: Titre inconnu (1929)

Na zemi na místě, kde dopadly koule, stoupaly sloupy dýmu připomínající obraz Yvese Tanguyho Titre inconnu z roku 1929, na němž obrazivost rozehrává zahradu Edenu, v jejímž středu se zrovna proměňuje Medúsa (Lstivá) v Pégasa (řec. πηγή, „pramen“) na místě, kde obvykle stává Strom života, ale tím se právě nyní stává plod oné strašné proměny (transsubstanciace), který se chystá rajskou zahradu jedním skokem opustit, a celou scénu rámují čtyři řeky života – metamorfované zde v objekty nejblíže příbuzné jejich živelné podobě.

C. G. Jungovi přichází na mysl okamžik východu slunce prosvítajícího skrze mraky a závoje mlhy, Aurora consurgens sv. Tomáše Akvinského, zjevení samotného světla.

Samuel Coccius: Basilej roku 1566

Samuel Coccius napsal v srpnu roku 1566 leták, v němž uvádí, že 7. srpna v době východu slunce bylo v Basileji vidět v povětří mnoho velkých černých koulí, které za sluncem s velkou rychlostí a kvapem jely a obracely se proti sobě jako by mezi sebou bojovaly, několik z nich zčervenalo a dostalo ohnivou barvu, pak se rozpustilo a zhaslo.

Dne 3. ledna 1569 zvečera se na nebi objevila planoucí hvězda. Byla považována za předzvěst vážných změn, za zlé znamení ohlašující pád království Čchu. A tyto jevy se dále objevovaly v průběhu sedmnáctého a osmnáctého století. Například v květnu roku 1606 byly opakovaně hlášeny ohnivé kotouče nad Kyotem, a jedné noci točící se ohnivý kotouč připomínající rudé kolo se vznášel poblíž hradu Nijo a viděla jej i řada samurajů.[21]

Holandský mistr Aert de Gelder – v letech 16611663 jeden z posledních, nejtalentovanějších a nejoddanějších žáků Rembrandtových – namaloval v roce 1710 plátno Křest Kristův.

Aert de Gelder: Křest Kristův (1710)

Na této olejomalbě vidíme Jana Křtitele žehnajícího klečícímu Kristu a nad hlavami zúčastněných se vznáší světelný disk, z nějž vycházejí čtyři paprsky, a v jehož středu se nachází holubice symbolizující Ducha svatého.

Matoušově evangeliu stojí psáno:

„A pokřtěn jsa Ježíš, vystoupili hned z vody; a aj, otevřína jsou mu nebesa, a viděl Ducha Božího, sstupujícího jako holubici, a přicházejícího na něj.“[22]

Po celém Japonsku se od 2. ledna 1749 šířil chaos, když se zjevily tři okrouhlé objekty „podobné Luně“ a byly vidět po čtyři dny. Vzbudilo to takový poprask, že byla jasná spojitost mezi mysteriózními „nebeskými objekty“ a nepokoji, že se vláda rozhodla zasáhnout. Účastníci bouří byli popraveni. Zmatek však dosáhl vrcholu, když lidé tři „luny“ seřazené na nebi a o několik dnů později zase dvě „slunce.“

Ucuro-bune (虚舟, (doslova dutá loď) je příběh vyprávějící o záhadné ženě, která se vynořila z moře v duté lodi, jak jej líčí kniha Příběhy z králičí zahrady, kterou vydal roku 1825 Kjókutei Bakin, a také anonymní spis "Příběh o ztroskotání" z roku 1835.

Ucuro-bune

Podle tohoto podání byli v únoru nebo březnu 1803 rybáři na pobřeží provincie Hitači svědky toho, jak k břehu připlulo podivné plavidlo. Mělo tvar nádoby na pálení vonných látek (spodní část ve tvaru obráceného kužele a horní polovina vypouklá), měřilo přes pět metrů v průměru a přes tři metry na výšku a bylo zhotoveno ze santalového dřeva a kovu, se skleněnými okýnky. Vystoupila z něj mladá žena s bílou pletí a světlými vlasy hovořící neznámým jazykem. Držela skříňku asi půl metru dlouhou, kterou nechtěla dát z ruky ani do ní nikoho nenechala nahlédnout.

Uvnitř lodi byly nalezeny zásoby jídla a pití, rohože z neznámé látky a nápisy, které nikdo nedokázal rozluštit. Mohlo jít o zkomolenou verzi staršího příběhu – historik Kunio Janakita zmiňuje, že motiv dívky přicházející z moře se objevuje v japonských legendách už od 8. století. Oblast jihovýchodně od ostrova Honšú bývá nazývána Ďáblovo nebo Dračí moře a váže se k ní řada strašidelných pověstí, takže je srovnávána s Bermudským trojúhelníkem.

-pokračování-

 

REFERENCE

[1] Carl Gustav Jung: Tajemno na obzoru. O fenoménech UFO a mimozemských jevech. Nakladatelství Tomáše Janečka, Brno 1999, str. 19n.

[2] 2 Kr 2.

[3] Srv. San: Zelená moc aneb Rostliny dr. Cinderelly; http://www.okultura.cz/WordPress/?p=11223.

[4] Srv. Carl Gustav Jung: Wotan, str. 179-93 v Civilization in Transition, překlad R. F. C. Hull, Routledge & Kegan Paul, Londýn 1970. Dále viz Richard Rudgley:  Vzkříšení pohanství. Síly zla, nebo budoucnost západní spirituality? Mladá fronta, Praha 2008.

[5] Richard Noll: Árijský Kristus: Tajný život Carla Junga. Triton, Praha 2001.

[6] Srv. San: Æony, gyry, jugy a Zlatý věk. Analogon č. 77, 2016, str. 26-35; http://www.okultura.cz/WordPress/?p=10812.

[7] Jaroslava Voráčková: Světýlka na Křemelné. Panorama, Sušice 1990, str. 11n.

[8] Srv. San: Stříbřitý záblesk ryby v řece, symbolika „modré“ v seriálu Twin Peaks Davida Lynche; http://www.okultura.cz/WordPress/?p=12632.

[9] Viz http://robert-barrow.blogspot.cz/2007/10/ufo-ultrasound-feedback-and-apros.html.

[10] Srv. povídku Lučištníci o „andělech z Monsu“. Arthur Machen: Otevření dveří. Aurora, Praha 1999, str. 91n.

[11] David P. Silverman, Josef William Wegner, Jennifer Houser Wegner: Akhenaten and Tutankhamun: Revolution and Restoration. University of Pennsylvania, Museum of Archaeology and Anthropology, 2006, str. 44-47.

[12] Mt 17,1-6; Mk 9,1-8; Lk 9,28-36.

[13] Sigmund Freud: Svazek I. Spisy z let 1892–1899: O krycích vzpomínkách. Psychoanalytické nakl. J. Kocourek, Praha 2000.

[14] The Fourth Kind. Režie: Olatunde Osunsanmi. USA, 2009.

[15] Srv. Jacques Vallee, Chris Aubeck: Wonders in the Sky: Unexplained Aerial Objects from Antiquity to Modern Times. J P Tarcher/Penguin Putnam, 2010, str. 13n. Slovo „můra“ lze vystopovat až ke kořenu *mer- z praindoevropského jazyka, „sedřít (z kůže)“ nebo „uškodit“ a maďarská folkloristka Éva Pócs podporuje alternativní etymologický výklad, s jehož pomocí ho přičítá řeckému slovu μόρος (indoevropské *moros), které znamená „smrt.“

[16] Hopkins Budd, Jacobs David Michael, Westrum Ron: Unusual Personal Experiences: An Analysis of the Data from Three National Surveys. Bigelow Holding Corporation, Las Vegas, NV 1992.

[17] Srv. Jr 4,13: „Aj, jako oblakové vystupuje, a jako vicher vozové jeho, rychlejší jsou nežli orlice koni jeho.“ Dále Ž 104,3: „Kterýž sklenul na vodách paláce své, kterýž užívá hustých oblaků místo vozů, a vznáší se na peří větrovém.“ Také Ez 1,4n.: I viděl jsem, a aj, vítr tuhý přicházel od půlnoci, a oblak veliký, a oheň plápolající, a okolo něho byl blesk, a z prostředku jeho jako nějaká velmi prudká světlost, z prostředku toho ohně.“

[18] Jacques Vallee, Chris Aubeck: Wonders in the Sky, str. 9n.

[19] Jacques Vallee: Passport to Magonia: From Folklore to Flying Saucers. Daily Grail Publishing 2014, str. 6n.

[20] Carl Gustav Jung: Tajemno na obzoru, str. 120n.

[21] Jacques Vallee: Passport to Magonia, str. 4n.

[22] Mt 3,16.

Diskuze není aktivní, nelze do ní vkládat příspěvky.

Další díly