MÝTY A FAKTA O KŘÍŠŤÁLOVÝCH LEBKÁCH (2)

Perfektně zachovalá křišťálová lebka v životní velikosti

Tým Mitchell-Hedgese, otec a dcera, ona tehdy teprve čtrnáctiletá, dorazili do zmíněné lokality o asi deset let později. Členem jejich expedice byl i Dr. Gann, tentýž, který jako první zveřejnil informace o tomto archeologickém nalezišti před dvaceti lety. S pomocí mayských dělníků pracovali tři roky, kopali, prosévali a shromažďovali a postupně odkrývali různé části starověkých zřícenin. Potom, podle Anny, shodou okolností v den jejích sedmnáctých narozenin, když pomáhala kopat v blízkost zborceného oltáře, zahlédla v troskách něco lesklého.

Na její pokyn mayští dělníci začali odklízet trosky a po odstranění poslední těžké kamenné desky uviděla perfektně zachovalou křišťálovou lebku v životní velikosti. Když se Mitchell-Hedges vrátil v roce 1927 do Anglie, přivezl lebku s sebou a měl ji doma až do své smrti v roce 1959, kdy ji ve své závěti odkázal Anně. V roce 1964, když bylo Anně padesát let, setkala se na světové výstavě v New Yorku s uměleckým restaurátorem na volné noze Frankem Dorlandem, který byl křišťálovou lebkou přímo posedlý a souhlasila s tím, aby provedl na lebce určité testy v naději, že zjistí něco nového o jejím původu  a způsobu, jakým byla vyrobena.

Podle Dorlandových následných zjištění  byla lebka vyrobena z jednoho bloku čirého křišťálu o velikosti malé lidské hlavy. Dolní čelist byla oddělena. Lebka byla vyřezána bez použití kovových nástrojů. Nebyly nalezeny žádné známky poškrábání s výjimkou stop po „mechanickém broušení“ na zubech. Podle závěrečného Dorlandova zhodnocení byla lebka nejprve vyříznuta v hrubé podobě pomocí diamantových nástrojů namísto nástrojů kovových a konečné tvarování a leštění probíhalo pomocí pískového brusiva po dobu 150 až 300 let.

Věřil, že lebka by mohla být stará až 12 000 let. Až doposud bylo všechno v pořádku. V roce 1970 však lebka vzbudila pozornost Richarda Garvina, zaměstnance firmy Hewlett-Packard, který zajistil, aby mohla být podrobe