ALCHYMISTICKÝ GRYMOÁR: Aquinatus, alchymická sexualita & androgynní Bůh (3)

Jinými slovy, extatickou dikcí každé vize se autor díla Aurora pokoušel být ve styku (s Bohem); rozlišení mezi Bohem a člověkem, tak zásadní pro křesťanskou teologii – rozlišení mezi Bohem jakožto milým a lidskou duší jakožto milou – docela padlo. Tady se už vůbec nepohybujeme v křesťanském světě, nýbrž ve světě „chymické svatby“ či konjunkce, fúze, spojení „protikladů.“

A ještě se to zhoršuje (alespoň z křesťanského pohledu), protože v Sedmém podobenství dochází k dalšímu prohloubení tohoto vášnivého obcování a extáze, a to natolik, že:

„Přechod od jednoho mluvčího k druhému je sotva zřejmý, takže se lze domnívat, že jde o jednu a tutéž osobu, která nyní promlouvá, jednou jako žena a jednou jako muž, a to právě tak, jak často (biblická postava) Moudrost splývala s Duchem svatým. Člověk má dojem, že když autor dosáhl přímého kontaktu s nevědomím, nechává tyto hlasy promlouvat tak, jak je slyší, aniž by do toho mísil své ego, jako by se on a nevědomí znovu shodovali.“

Poté nastupuje v Sedmém podobenství dlouhá pasáž tvořící hlavní část samotného podobenství, oplývající záplavou extatických orgií biblické i alchymické obraznosti, že ji uvádíme v celé šíři, než se vrátíme k citacím z komentáře von Franz, jímž bez obalu vyjádří onen proud alchymicko-sexuálních narážek:

„… A jako ženich vyjdu ze své komory,[26] neboť ty mne ozdobíš třpytnými drahokamy jarní svěžesti a oblékneš mi oděv slávy a radosti k přemožení kmene a všech nepřátel. Ozdobíš mne také zlatou korunou všeho lidu a národů, opatřenou znamením svatosti, a zahalíš mne do šatu spravedlnosti; svým prstenem mě sobě zasnoubíš a oblékneš mi i zlaté boty.

Toto vše učiní moje dokonalá milenka, nejkrásnější a nejskvělejší ze všech, v nádheře své, v níž ji spatřily dcery Sionské a velebily ji královny i konkubíny. Ó královno hořejšího světa, pospěš si, má přítelkyně, má nevěsto, promluv, milovaná, ke svému milenci, kde a v jaké podobě a z jaké velikosti jsi; z vůle Sionu nebudeš mlčeti a z vůle Jeruzaléma bys neměla přestat se mnou mluvit, neboť tvůj milý poslouchá, co říkáš.“

„Slyšte, všichni lidé, zpozorněte všichni, kdož obýváte svět: můj červený přítel ke mně promluvil, prosil a jeho prosba bude splněna: já jsem květina polní a lilie v dolinách, jsem matka krásné lásky, poznání a svaté naděje. Já jsem vinná réva libě vonící a květy mé jsou plody cti a úcty.

Jsem lůžkem mého milého, které obklopuje šedesát siláků,[28] každý s mečem po boku proti nočním hrůzám. Jsem celá krásná a bez poskvrny; hledím z okna a skrze mřížoví vidím svého milého, a jeho srdce zraňují jednak mé oči a jednak vlas na mé šíji. Jsem vůně masti a vychází ze mě libá vůně nade vše koření, jako skořice, vonný balzám a vybraná myrha.

Jsem ta nejchytřejší z panen, která vychází podobna zářivým ranním červánkům, vyvolená jako Slunce a krásná jako Luna, bez toho, co se skrývá uvnitř. Jsem urostlá jako cedr a jako cypřiš na hoře Sion…, proto mě doporučovali všichni filosofové a zaseli do mne všechno své zlato a stříbro a nespalitelné zrno. A když toto pšeničné zrno do mne padne a nezemře, zůstane samo, ale když zemře, přinese trojnásobné plody: za prvé zajisté přinese dobré plody, když padne do dobré půdy, totiž perleťové, za druhé přinese rovněž dobré plody, když padne do lepší půdy, totiž listnaté (stříbrné), a za třetí přinese tisíckrát lepší plody, když padne do té nejlepší, totiž do zlaté země.

Já obdarovávám a nic nepožaduji nazpátek, dávám potravu a nikdy mi nedochází, nabízím ochranu a nebojím se – co mám svým milým více říkat? Jsem prostřednicí mezi živly, která usmiřuje jeden s druhým: co je horké, ochlazuji; co je suché, zvlhčuji; co je tvrdé, změkčuji a naopak. Já jsem konec a můj milý jest počátek; já jsem celé Dílo a celá Věda leží ve mně skryta. Já jsem zákon knězův a slovo prorokovo a rada moudrého. Nabízím svému milému ústa, a on mě políbí – on a já jsme jedním – kdo nás v lásce rozdělí? Nikdo, široko daleko, neboť naše láska je silná jako smrt.“

"Pojď tedy, má milovaná, vyjděme na tvé pole a pobuďme ve dvorci… jimi (starými i novými plody) se tedy potěšíme a bez váhání si užijeme všeho dobrého, protože jsme mladí. Nebudeme šetřit drahocenným vínem a mastmi a neunikne nám žádná z květin, abychom se jimi ověnčili: nejprve liliemi a poté růžemi, dříve než uvadnou. Na žádné louce nesmí pominout naše potěšení a všichni se musí účastnit naší radosti. Všude zanecháváme znamení naší radosti, neboť to je náš díl a úděl, abychom žili v milostném spojení a ve šťastném tanci: Viz, jak dobré a milé jest, bydleti ve dvou v jednom. Proto si zde postavíme tři chýše; jednu tobě, druhou mně a třetí našemu synovi, neboť trojitý provaz je těžké přetrhnout.“

"Kdo uši máš, slyš, co Duch Nauky říká Synům Vědy o svatbě milujícího s milovanou. Neboť on zasel své semeno, aby z něj dozrály trojnásobné plody, o kterých autor tří slov říká, že to jsou tři nejcennější slova, v nichž je ukryta celá Věda, která je předávána zbožným, to jest chudým od prvního člověka až k poslednímu."

Středověkým alchymicky vzdělaným teologům a učencům by byla tato extatická orgie – a všechny důsledky z ní plynoucí – ihned zřejmá. Moderní čtenář však bude potřebovat alchymickou analýzu Marie-Louise von Franz, aby se to vyjasnilo. Prvně je třeba si všimnout pasáže, v níž se obrací obvyklý křesťanský obraz církve jakožto nevěsty očekávající vzkříšení; avšak v díle Aurora je to ženich – v křesťanském smyslu samotný Kristus – kdo očekává vzkříšení. A to není

jediný znepokojující případ, jak dále uvidíme, kdy se tyto dvě postavy mísí a převrací jejich význam.

Von Franz odkazuje na předcházející podobenství z Aurory a všímá si, že:

„Vzkříšený ženich stojí po pravici Královny, která se mu jeví jako »ve zlatém hávu, obklopena pestrou nádherou.« Tato postava, Královna alchymie, je opět Moudrost, (duše) ve své oslavené podobě…

Moudrost tedy, která musí čtenáři také připomínat Boha „v jeho ženském aspektu,“ vystupuje jako lilie a růže, dvě květiny nikoliv bez vlastního alchymického významu, neboť lilie „symbolizuje arkánní substanci“: a byla i specifickým synonymem bělosti, ženské substance,“ zatímco červená růže symbolizovala mužské odlišení téže substance. A tak alchymicko-sexuální obraznost díla Aurora ukazuje, jak se nevěsta stává tvůrcem „bílé (lilie) a červené (víno), hermafroditické bytosti, která v sobě sjednocuje protiklady. Nejenže jsou v ní obsaženy, aleje zároveň prostřednicí svého spojení, jak se ukazuje v další pasáži: »Jsem lůžkem mého milého…«“

-pokračování-