MÝTY A FAKTA O KŘÍŠŤÁLOVÝCH LEBKÁCH (1)

Historie netrpí nedostatkem pokladů tak vzácných, že jsou často považovány spíše za legendy, než za skutečné artefakty. Mezi ně například patří chybějící vrcholový kámen z Velké pyramidy v Gíze, říká se, že je to kámen filosofů prodchnutý nadpřirozenými silami. Exkalibr, tajemný meč krále Artuše, který byl prý rovněž prodchnut kouzelnou mocí. Svatý grál, který může nebo nemusí existovat jako fyzický objekt, ale všeobecně se věří, že jde o pohár, který použil Ježíš při poslední večeři a je proto schopen poskytovat magickou sílu těm, kteří ho získají.

Říká se, že kódované rukopisy z kostela Rennes-le-Chǎteau udávají polohu nejbáječnějšího pokladu na světě – pokladu krále Šalomouna. Neblaze proslulý Necronomikon, kniha údajně obsahující tajný kód s jehož pomocí lze údajně vyvolat proklaté duchy s jejichž pomocí se může její vlastník zmocnit celého světa. Za legendární se považuje celá řada zpráv o „okultních“ lebkách z celého světa, které jsou údajně vysoce ceněny bohatými sběrateli.

Lebka kmene Zulu, někdy nazývaná "Lebka zkázy", byla údajně Zuluům ukradena před mnoha lety a od té doby nebyla spatřena. Masajská lebka, ukradená Masajům, se také stále pohřešuje. Takzvaná "Berlínská lebka", která byla v držení gestapa během druhé světové války, byla ukryta v Berlíně až do poloviny osmdesátých let a poté byla převezena do Itálie. Ačkoli o jejím současném uložení není nic známo, mnozí věří, že se nachází ve Vatikánu.

"Pařížská lebka", známá jako "Lebka Aztéků", je nyní v "Musée du Quai Branley" v Paříži. Třebaže původ těchto křišťálových lebek zůstává neznámý, nedostatečné informace o jejich vzniku přesto naznačují, že může jít o artefakty prastaré, záhadné rasy... Takzvaná "Ametystová lebka", která své jméno získala podle materiálu, ze kterého je vyrobena, se nachází v soukromé sbírce v San Jose v Kalifornii. Další dvě, známé jako "Jihofrancouzská lebka" a "Lebka světla Kristova" mají údajně vazby na Templářské rytíře a jsou v držení tajného společenství, známého jako Světlo Kristovo a jsou uloženy někde ve Francii.

"Mayská lebka", známá jako "Lebka z růžového křišťálu", byla ukradena z hrobky v Guatemale a nachází se nyní v soukromé sbírce v Texasu. Za zmínku stojí také "Aztécká lebka" (nezaměňovat za pařížskou Lebku Aztéků), také známou jako lebka Britského muzea, protože byla umístěna v Muzeu lidstva v Londýně (nyní uložena v Britském muzeu ve čtvrti Bloomsbury). I když první záznam o ní pochází od rodiny Tiffany, renomovaných New Yorských klenotníků, kteří ji vlastnili v roce 1890. Ta může, ale také nemusí být jednou z legendárních křišťálových lebek ztracené civilizace dávných Mayů. Ve skutečnosti pouze křišťálové lebky jsou skutečně legendární.

 

Artefakty starověku, tajemná rasa

Ačkoli původ křišťálových lebek zůstává neznámý, nepřesvědčivé důkazy, které o nich máme naznačují, že mohou mít svůj původ v prastaré tajemné civilizaci, existující téměř jistě před Mayskou epochou, která se vynořila někde v Asii, v kolébce prastaré civilizace a po staletí se neustále pohybovala od západu k východu se zastávkami v Angkoru v Kambodži, kde pro ně postavili takzvané "Zakázané město". Následující zastávkou na její východní pouti byly téměř jistě Polynéské ostrovy se svým posvátným městem Ponape, umístěném v jedné z četných lagun. Poté se objevila na Velikonočním ostrově, kde byly téměř jistě odpovědná za úžasné památky.

Další zastávkou na jejich pouti byl poloostrov Yucatán a Britský Honduras, dnešní Belize, kde byla v roce 1927 údajně objevena slavná křišťálová lebka Mitchell-Hedgesové. Jejich další a poslední zastávkou, za předpokladu, že cestovala dále na východ, by bylo Peru, kde bylo vybudováno svaté město Tiahuanaco. Ať už dávní Mayové, Aztékové nebo Toltékové, všechno to byly hluboce religiozní civilizace a jejich křišťálové lebky mohly být používány při rituálním uctívání nebo při ezoterických obřadech. Je známo, že tyto civilizace ovládali velekněží a je velmi pravděpodobné, že tito kněží věřili, podle toho co řekli svým věrným, že lebky v sobě ukrývají okultní síly, které by mohly být použity buď pro konání dobra nebo páchání zla – nebo dokonce ke způsobení smrti.

Ve "Ztraceném městě" někde daleko v džungli na území dnešního Belize,
ve Střední Americe našla Anna Mitchell-Hedges tuto velkolepou
a dokonalou křišťálovou lebku, pohřbenou pod oltářem
v ruinách velké chrámové pyramidy.

Forenzní výzkum prováděný na některých z těchto lebek u nich odhalil zvláštní optické vlastnosti. Například v dutině ústní, v oblasti horního patra je vybroušený pětačtyřiceti stupňový optický hranol, který nasměruje světelný paprsek z oblasti pod lebkou do jejích očních důlků.

Kolem tohoto optického hranolu jsou vypouklé a prohnuté plochy, které ještě více koncentrují světelné paprsky směrem ven skrz oční důlky. To znamená, že pokud byla lebka umístěna před nějakým ohněm nebo podobným zdrojem světla (například na oltáři za ní) světlo vycházelo z očních důlků jako by bylo uvnitř lebky. To znamená, že mihotání plamenů zesílené hranolem a vyzařované ven očními důlky mohlo vytvářet magickou světelnou šou, vytvářející nejasné nebo strašidelné obrazy, které vyvolávaly strach u nezasvěcených, kteří by je vnímali jako projevy božské nebo ďábelské.

V základně některých lebek se nacházejí malé otvory, u kterých se předpokládá, že sloužily k upevnění lebek pomocí kolíků tak, aby bylo možno lebky naklánět sem a tam a vytvářet světelné obrazy ještě dramatičtější a děsivější. Vzhledem k tomu, jak mohly tyto světelné efekty působit na pravděpodobně hluboce věřící příslušníky civilizace starých Mayů, kteří věřili všemu, co jim kněží řekli o životě, smrti a onom světě, lebky poskytovaly nejvyšším kněžím ještě větší autoritu a moc.

 

Tvář mladé ženy

Možný časový rámec vzniku těchto lebek můžeme umístit plus minus několik set let směrem do minulosti. V roce 1986 se historik Francis Joseph, zkoumající Mayskou civilizaci ,pokusil určit rasu osoby, podle které byla vytvořena lebka Mitchell-Hedgesové vytvořením formy lebky a z ní odvození lidské tváře. Rekonstrukce tváře podle Mitchell-Hedgesové lebky odhalila podobu mladé ženy s orientálními /mongoloidními rysy. Joseph požádal o pomoc Peggy C. Caldwellovou, poradkyni forenzního antropologa na Smithsonově Institutu ve Washingtonu D. C. a Franka Dominga, tvůrce identikitů newyorské policie (NPYD).

Analýzou antropomorfických
vztahů u lebky Mitchell-Hedgesové
byl odhalen design této mladé ženy
s orientálními/mongoloidními znaky.

Společným úsilím s použitím sádrového odlitku a fotografií různých částí lebky vytvořili kresbu tváře mladé ženy, sedmnácti až dvacetileté, s orientálními / mongoloidními rysy svého druhu, které ji řadily mezi rané  mesoamerické civilizace. Na základě této skutečnosti je v současnosti všeobecně akceptován názor, že pokud nejde o křišťálové kopie lidských lebek, jde zřejmě o repliky hlavy pravěkých Mayských velekněžek. Předpokládá se také, že všechny jsou vyrobeny z čistého křišťálu, protože Mayové věřili, že křišťál má magické nebo okultní vlastnosti a používali křišťálové lebky při svých náboženských obřadech.

Nemusí jít o náhodu, když někteří současní majitelé těchto křišťálových lebek oznámili, že u nich vyvolávají stavy jakéhosi transu, urychlují hojení a uzdravování, odhalují tajemství původu lidstva a umožňovaly jim komunikovat s jinými světy. Většina z toho může být zbožným přáním založeným na neobvyklých fyzikálních vlastnostech nejznámější křišťálové lebky ze všech - lebky Mitchell-Hedgesové. Kontroverzní badatel F. A. Mitchell-Hedges a jeho adoptovaná dcera Anna údajně našli křišťálovou lebku v roce 1927 při vykopávkách ve ztraceném městě Lubaantun v džungli Britského Hondurasu, nynějšího Belize ve Střední Americe.

Někteří věřili, že Annin otec, profesionální výzkumník s neobvyklými zájmy (theosof, milovník mystických věd, člen různých tajných společností, pevně věřící legendě o Atlantidě a známý vypravěč neuvěřitelných legend) úmyslně nastražil křišťálovou lebku pro Annu tak, aby ji našla v den svých narozenin. Ale podle Anny, její otec v den své smrti trval na tom, že tak neučinil a že lebka byla nefalšovaným nálezem. Nicméně, všechno nemusí být tím, čím se zdá. Slovo „Lubaantun“  znamená  „místo padlých kamenů“  a zpráva o existenci ztraceného města a legendě o padajících kamenech byla po prvé oznámena britské koloniální vládě na konci devatenáctého století obyvateli osady Toledo, která se nachází v blízkosti Mitchell-Hedgesových vykopávek.

Mitchell-Hedges zde nebyl první. Guvernér Britského Hondurasu - Dr. Thomas Gann tam rovněž prováděl výzkum. Začal svoje vykopávky v roce 1903 a výsledky výzkumů publikoval ve své zprávě zveřejněné v Anglii v následujícím roce. V této zprávě uvedl, že se mu podařilo odkrýt okolí centrálního náměstí a dospěl k závěru, že ztracené město bylo velice rozlehlé s početným obyvatelstvem. Přibližně o deset let později, v roce 1915, profesor M. Merwin z Harvardské university pokračoval ve vykopávkách v místě, kde doktor Gann svoji práci ukončil. V průběhu dalšího výzkumu se mu podařilo odkrýt hřiště na míčové hry a tři v kameni vytesané scény zobrazující muže hrající míčové hry.

-pokračování-

Diskuze byla uzamčena, již do ní není možné vkládat příspěvky.

Další díly