ALCHYMISTICKÝ GRYMOÁR: Aquinatus, alchymická sexualita & androgynní Bůh (2)

Alchymicko-sexuální vize díla Aurora consurgens

Temný anděl (Aurora consurgens)

Při bližším vymezení vize obsažené v díle Aurora consurgens jako alchymicko-sexuální jdeme nad rámec hodnocení jeho androgynní obraznosti, jak ji budeme dále zkoumat, vize obsahující hluboká a skvostná alchymická podobenství i praktická ponaučení.

Opravdu jde o tuto záležitost, která způsobila, že ti, kdož obhajují obvyklou křesťanskou interpretaci Akvinského vize, odmítají jakoukoliv spojitost mezi jasnou, elegantní a logickou prózou tohoto středověkého učence a květnatým, extatickým projevem a proudem vědomí v díle Aurora consurgens.

Nicméně středověké líčení je dosti jasné, poněvadž toto dílo se naprosto zřejmě připisovalo Akvinskému, „autorství velmi překvapivé a na první pohled silně nepravděpodobné, takže až do dneška nebylo bráno vážně. Mezi jinými věcmi tomu tak bylo i proto, že důležitost tohoto pojednání nebyla dříve rozpoznána.“[11]

Matoucím způsobem je tak odlišné, bizarně mystické a alchymicko-sexuální, že „samotný spis má atmosféru zvláštnosti a tesklivosti, jež možná zasáhla a izolovala samotného autora.“[12]

Text zmiňuje jedinou klíčovou osobnost, která jaksi zvyšuje pravděpodobnost Akvinského autorství, a tou je vznešená postava Alberta Velikého, Tomášova mentora a mistra teologie, i dobře známého alchymisty,[13] který měl se svým chráněncem a žákem vřelý vztah, takže když Tomáš zesnul, traduje se, že to Albert cítil a telepaticky zvěděl, že Tomáš zemřel, „jak tomu často bývá v případě silného pouta se vzájemnou projekcí.“[14]

Krom toho jsou v textu citovány četné alchymické prameny dobře známé v době Tomáše Akvinského, avšak žádné, jež by bývaly byly napsány následně po jeho smrti: „Dohledatelné prameny představují rané latinsky psané spisy nebo překlady z arabských děl a žádný z nich nevznikl později než v polovině třináctého století.“[15] Žádný z pozdějších známých autorů píšících o alchymii, jako byli například Arnaldus de Villanova (1235-1313) nebo Raymund Lullus (1235-1315), není v díle Aurora consurgens vůbec zmiňován.

Albertus Magnus

Spis Aurora consurgens jest rozsáhlým výkladem a komentářem Písně Šalamounovy, oblíbeného tématu křesťanských mystiků… stejně jako i alchymistů, třebaže si lze představit, že každá skupina pojala tento předmět naprosto odlišným způsobem, a zatímco autor Aurory svádí úžasný zápas o to, aby udržel svoji extatickou vizi v mezích biblické obraznosti i křesťanské nauky, na konci díla, v „sedmém podobenství“ ho extáze zcela přemůže a alchymicko-sexuální obraz Boha a člověka překonává všechny pokusy setrvat na poli středověké křesťanské ortodoxie.

Psycholožka Marie-Louise von Franz, jejíž rozsáhlý komentář k dílu Aurora consurgens nám poskytl argumenty a základnu pro náš vlastní výklad, řekla o úchvatném stylu díla, naprosto odlišném od jiných děl Tomáše Akvinského, toto:

V posledním podobenství, jež jest povětšině převyprávěním Písně Šalamounovy, se dostává až k bodu extáze. Je obtížné ubránit se dojmu, že celé pojednání bylo sepsáno v abnormálním psychickém stavu. Kromě toho menší nepřesnosti v citacích naznačují, že byly psány zpaměti přímo na místě a ve velkém chvatu.

Můžeme z toho tedy usoudit, že pojednání vznikalo za neobvyklých podmínek. Abnormální stav mysli sestává hlavně z ustáleného plynutí obraznosti, která vedla pisatelovo pero způsobem, jaký vídáme jen během chvil intenzivního vzrušení hraničícího s vytržením či posedlostí, kdy nevědomé obsahy zaplaví vědomou mysl. Ztráta kontroly vědomí by vysvětlovala mimořádnost slovního projevu i výrazové prostředky, jimž autor mimoděk podlehl. Aurora je unikátní nejen s ohledem na mystickou literaturu své doby, ale také s přihlédnutím k ostatním alchymickým spisům tohoto období.“[16]

Je tu však ještě jeden zásadní problém týkající se stylu a obsahu, poukazující jasně na někoho, kdo má mimořádnou znalost jak alchymických, tak i biblických textů, i textů o středověkém katolickém rituálu:

„Nabízí se závěr, že to nenapsal nějaký alchymista, který by žil jen ve světě svých »chymických« idejí. Důkazem toho je skutečnost, že se cituje asi jen tucet »klasických« alchymických děl, a to jen ty nejobecnější výroky, zatímco veškeré důkazy o detailní znalosti této látky, jakož i chymických receptářů a technických instrukcí, včetně slova alchemia, zcela chybí.

A v případě člověka, který by měl být jen alchymistou, bychom to očekávali téměř jako nezbytnost. Na druhé straně musíme u našeho autora předpokládat výtečnou znalost Bible a liturgie. Společně takto fakta naznačují, že kromě jiného to byl klerik. Jeho chvála »par lui«[17] a »pauperes«[18] (chudých) poukazuje na to, že šlo o dominikána nebo františkána.“

Drak uroboros v athanoru (Aurora consurgens)

Tomáš Akvinský samozřejmě byl dominikán a klerik. Jediný problém, který je ohledně spisu Aurora matoucí a naznačuje spojení mezi ním a Akvinským, že s ohledem na existenci různých rukopisů se přinejmenším ve třech případech autorství vůbec nezmiňuje – jde o pařížskou, vídeňskou a benátskou verzi – zatímco boloňský a leidenský rukopis připisuje dílo výhradně Akvinskému.[19] Skutečnost, že prameny těchto středověkých rukopisů se rozdělují výlučně z hlediska autorství díla Aurora consurgens, naznačuje, že jeho obsah představuje pro církevní autority zásadní problém.

Hudba smrti (Aurora consurgens)

Úplně nejzáhadnějším rysem ale je Tomášův posun k ostrému kontrastu, neboť je dobře známo, že sepsal řadu krátkých kázání a komentářů k Písni Šalamounově, dílu, jež nikdy nespatřilo světlo světa, a svědkové, kteří podotýkají, že tak učinil, o jeho obsahu tajemně mlčí. Jediný rukopis o tomto tématu, a ten se připisuje právě Akvinskému – a od té doby se o tom stále diskutuje – je právě Aurora consurgens.[20]

 

Sedmé podobenství a alchymicko-sexuální androgynství Boha a člověka

Bylo-li mlčení oněch svědků záměrné, pak je to přinejmenším pochopitelné, neboť když se člověk dostane na konec Aurory a jejího Sedmého podobenství o rozhovoru milujícího s milovanou, přestoupí zcela meze křesťanské ortodoxie této – či jakékoliv jiné – doby. Extatický text dosahuje horečnatého stupně v celé šíři tohoto podobenství až k samotnému konci, kdy je autor natolik unesen, že mluví jak hlasem milého, tak i milované, z alchymického spojení protikladů, dokud opět nevytryskne překvapivý obraz:

„Autor spisu Aurora, jenž byl bezpochyby obeznámen s církevním výkladem (Písně Šalamounovy), využije (Syna) pro větší slávu jeho (spojení). Podobně jako v biblické verzi se střídají mluvčí a přechod od jednoho k druhému je občas ne zcela zřejmý. Je to, jako by dvě osoby mluvily najednou ve stavu nerozlišení…“[21]

Poté se ten hlas zamění za autorovu duši, když promlouvá na začátku Sedmého podobenství:

„Obraťte se ke mně z celého srdce a neodhazujte mě proto, že jsem černá a tmavá,[22] neboť slunce mě tak ožehlo; a propasti zahalily mou tvář a země je v mém díle zničena a znečištěna tím, že nad ní byla temnota, neboť jsem byla ponořena do kalu hlubiny a má substance nebyla odemknuta.“[23]

Z hlediska kontextu citátu z knihy Jóel je tu problém, protože autor opouští biblický text v místě, kde promlouvá Bůh, a pokračuje v řeči sám, a takto mluví ve stavu nerozlišení, souběžně jako Bůh a jako člověk, a alchymicky praví toto:

„Promlouvá zde nevěsta, neboli prima materia nebo její duše, a prosí o pomoc a osvobození, jenže jak nachází najevo z citátu z Jóela, ona je v tu samou chvíli totožná s Bohem. Jde o jedno z míst, kde je tato rovnost… vyjádřena nejzřetelněji: kde Bůh, ať už v jakémkoliv stupni Jeho ženského aspektu, se ukazuje jako duch nebo duše v materii a očekává vykoupení činností člověka.“[24]

-pokračování-

Diskuze není aktivní, nelze do ní vkládat příspěvky.

Další díly