ALCHYMISTICKÝ GRYMOÁR: Aquinatus, alchymická sexualita & androgynní Bůh (1)

Br. Tomáš odpověděl: „Reginalde, nemohu v tom pokračovat, protože všechno, co jsem dosud napsal, je jako prázdná sláma.“^[2] „Povaha této obětiny spočívá prvně v tom, co člověk koná, a pak také jak – tedy podstata této záležitosti a podstata oné smlouvy.“^[3]

؞„Všechno dobré mi přišlo s ní, s onou Moudrostí jižního větru,^[4] která za dveřmi promlouvá, jejíž hlas je slyšet v ulicích, v čele davů volá a při bráně městské svá slova pronáší: Přijďte ke mně a nechte se osvítit, a vaše dílo neskončí ve zmatení.“^[5]

Senior praví, že „rozumět jí však bude jenom ten, kdo je moudrý a důvtipný a vynalézavý v úvahách, když jsou mu objasňováni duchové z Liber aggregationis.“^[6]

„Kdo je ten člověk, který tu žije, vědoucí a chápající, který zachrání mou duši z rukou podsvětí? Kdo mě osvítí, bude mít život věčný, a dám mu jísti ze stromu života, kterýž je v ráji, a dám mu podíl na trůnu mé říše… tomu budu otcem a on bude mým synem.“^[7]

Svatý Tomáš Akvinský měl roku 1273 vidění, v němž hovořil se samým Kristem. Když se probral, řekl svému tajemníkovi, že už nic psát nebude, protože všechno, co napsal, mu připadá jako prázdná sláma. Tou dobou přestal psát, předtím však stačil vychrlit řadu filosofických a teologických spisů, polemik, komentářů k Aristotelovi a Bibli. Celý život zasvětil učenosti, bádání a psaní o teologii, problém však spočívá v tom, že Aquinatus najednou se vším přestal.

Otázkou je proč? Odpověď všech zúčastněných je prostá: měl vizi.

Skutečná otázka, která je rozděluje, ovšem zní: vizi čeho?

Za odpovědí na tuto otázku se skrývá příběh, nebo spíše dva příběhy – oficiální církevní, a již nikoliv tak dobře známý, neoficiální a otevřeně esoterní. Člověk by řekl, že ten druhý byl pečlivě, a snad i po zralé úvaze, pohřben. Ať už to však bylo jakkoliv a nezáleží na tom, o jakou verzi příběhu šlo, pokaždé to byla vize, která způsobila, že se Akvinský přestal věnovat teologii.

Otázka týkající se povahy Akvinského vize předpokládá jakousi závažnost silně alchymicko-sexuálního spisu, jímž jest "Aurora consurgens", připisovaný v jistých kruzích Akvinskému, a jde o text, který rozpoutává velkou polemiku právě kolem jeho vize.

Tato vize je sama o sobě dosti přímočará, nikoliv však důsledky a její hlubší smysl, neboť uprostřed práce na rozsáhlém kompendiu katolické teologie, "Summa theologica", zrovna když se věnoval oddílu o pokání, zakusil onen proslulý zážitek, který ukončil jeho literární dráhu a o měsíc později zemřel. Zpráva o tom se nachází v "Acta Bollandiana" a opírá se o svědectví Bartolomea Fiadóniho, středověkého italského historika, Tomášova nejlepšího přítele a důvěrníka.

„Kromě toho tentýž svědek (Bartolomeo z Capuy) řekl, že když řečený bratr Tomáš odříkával mši v kapli sv. Mikuláše v Neapoli, byl zasažen nádhernou proměnou a po této mši už nic nenapsal ani nenadiktoval, a upustil od své práce na třetí části spisu Summa, uprostřed pojednání o pokání. A když tentýž bratr Reginald (z Piperna) viděl, že bratr Tomáš přestal psát, ptal se ho: Otče, proč jsi opustil to veliké dílo, jež jsi započal ku chvále Boží a k osvícení světa? A řečený bratr Tomáš odpověděl: Nemohu pokračovat.

Avšak bratr Reginald, v obavách, že následkem tolikerého studia propadl šílenství, naléhal na bratra Tomáše, aby pokračoval v psaní, ale bratr Tomáš mu zase podobně odpověděl: Reginalde, nemohu v tom pokračovat, protože všechno, co jsem dosud napsal, je jako prázdná sláma. Poté bratr Reginald, přemožen překvapením, zařídil, aby bratr Tomáš navštívil svoji sestru (Theodoru), hraběnku ze San Severina, kterou velice miloval; přes jisté nesnáze k ní spěchal, a když se hraběnka dostavila, sotva k ní dokázal promluvit. Potom se ve velkých obavách obrátila na bratra Reginalda a řekla mu: Co to všechno znamená? Pročpak je bratr Tomáš jakoby omráčený a netečný a skoro se mnou ani nepromluvil? A bratr Reginald odpověděl: Je takový už ode dne sv. Mikuláše a od té doby už nic nenapsal.

Poté začal bratr Reginald naléhat na řečeného bratra Tomáše, aby mu povyprávěl, z jakého důvodu odmítá psát a proč je tak otupělý. A po mnohém dalším naléhání a dotazování bratra Reginalda mu bratr Tomáš odvětil: Zapřísahám tě u živého Boha Všemohoucího a pro tvoji povinnost k našemu řádu a pro lásku, kterou jsi mne zahrnoval, abys po dobu, co jsem živ, neřekl nikdy nikomu to, co ti nyní hodlám sdělit. A pak pokračoval: Všechno, co jsem napsal, se mi jeví nicotné ve srovnání s věcmi, které jsem viděl a byly mi zjeveny.“^[8]

To je velice zvláštní chování, vždyť proč by si věhlasný a ctěný mistr, jímž Akvinský byl, měl přát skrýt to, co mu bylo zjeveno, ať už šlo ve vizi či záblesku vhledu o cokoliv? Odpověď – typická pro křesťanskou zbožnost – by mohla být taková, že byl příliš pokorný a neměl slov, jak by to popsal. Přesto by se o tom dalo říct ještě něco více, cosi jiného než jen to, že všechno, co napsal, bylo „jako prázdná sláma“ ve srovnání s touto vizí či zřením. Druhou možností samozřejmě je, že viděl něco, nebo měl jasnozření něčeho či pronikl do podstaty čehosi, co bylo úplně odlišného řádu věcí, než nabízí křesťanství. To by mohlo vizi logicky vysvětlit, jakož i neochotu znovu psát o křesťanských tématech.

Tentýž svědek však sdělil, že Aquinatus na smrtelném loži učinil obvyklá křesťanská prohlášení, což se zdá vylučovat onu poslední možnost:

„A onen řečený svědek krom toho také vypověděl, že bratr Tomáš se ve vesnici začal zotavovat z oné slabosti… velice zbožně a naléhavě prosil, aby byl přenesen do kláštera sv. Marie ve Fossanově, a tak se i stalo, a když tam slabý a nemocný bratr Tomáš dorazil, opřel se o futra a pravil: Tady spočinu navěky věků… A pár dní pobyl v tomto klášteře s velikou trpělivostí a pokorou, třebaže byl nemocen, jen si přál přijmout tělo Páně. A když mu hostii podávali, padl na kolena a slovy úžasnými a košatými se jí klaněl a velebil ji, vzdával jí poctu a uctíval ji, a než hostii přijal, pravil:

Přijímám tě, drahocennosti spásy mé duše, přijímám tě, viaticum[9] mé poutě, pro lásku, s níž jsem studoval a bděl a pracoval a modlil se a vyučoval: nikdy jsem neřekl nic proti tobě, ledaže by to bylo z nevědomosti: ani ve svých názorech nejsem zatvrzelý, jestliže jsem však vyřkl cokoliv nehodného, budiž to napraveno římskou církví. A poté zemřel a ostatky jeho uložili poblíž hlavního oltáře kostela onoho kláštera, u nějž jest náhon, kudy plyne voda k vodnímu kolu nabírajícímu vodu, kterouž jest celé to místo zásobováno, čehož si svědek začasté pozorně všímal.“^[10]

Třebaže to může vzbuzovat dojem, že Akvinského vize, která způsobila, že přestal psát a věnovat se teologii, zůstává uvnitř mezí katolické ortodoxie, poukazuje Marie-Louise von Franz, jungiánská psycholožka a komentátorka díla "Aurora consurgens" připisovaného Tomáši Akvinskému, na vzrušující možnost, že jeho slova týkající se „přijetí viatika jsou poněkud zvláštní, neboť praví ke Kristu, že nikdy neřekl nic proti němu – což naznačuje, že existuje alespoň psychologický předpoklad, že řekl něco neobvyklého.“

Tento předpoklad, že „řekl něco neobvyklého“, nás přivádí přímo k jádru věci: k dílu "Aurora consurgens" připisovaného Tomáši Akvinskému a k možnosti, že jest v něm obsažena tato vize, která způsobila, že se přestal věnovat teologii.

-pokračování-