UFOs - MYSTERIUM TŘETÍ ŘÍŠE (4) + VIDEO

Chvátal Jaroslav

Chvátal Jaroslav

autor

27.12.2005 Exkluzivně

       Následující dvě části našeho seriálu budou věnovány detailnějšímu seznámení se základními prototypy diskovitých letounů, které již od třicátých let byly ve vývoji a některé prvky pak i ve výrobě nacistického Německa. Následující informace si kladou za úkol bližším způsobem seznámit čtenáře s technickými možnostmi Německa v průběhu II. světové války v letecké oblasti. Jde vesměs  skutečnosti, které nejsou v širším měřítku publikovány. Snad pro to, že velké většiny technických komponentů se zmocnily vítězné mocnosti v čele s USA na kterých pak postavili svůj vlastní vývoj vojenské letecké techniky. Jistě ne náhodou bude prvním leteckým prostředkem, který budeme analyzovat diskovitý letoun HANEBU. Tato výjimečná letecká zbraň je vývojově rozdělena na tyto prototypy jež byly postupně uváděny do sériové výroby: HANEBU I., HANEBU II., HANEBU II. DoStra, a HANEBU III. Přísně utajená pracovní skupina SS (E - IV. Entwicklungsstelle 4) byla napojená na okultní "Řád Černého Slunce", který byl mimo mnoho jiných aktivit soustředěn na výzkum alternativních energií Třetí Říše. Šlo o výzkum takových energií, které by byly nezávislé na naftovém průmyslu. Jejich činnost tedy zahrnovala vývoj alternativních energií a paliv.

      Skupina SS "E-IV" již koncem roku 1939 vyvinula revoluční eletro-magneto-gravitační stroj, který neustále vylepšoval známý badatel a vědec Hans Coler. Jeho aktivita tak nechala vzniknout speciálnímu energetickému konvertoru na volnou energii, který v zasvěcených kruzích vešel ve známost jako "Konvertor Van de Graaf". Toto zařízení bylo vývojově spojené s "Marconiho prostoročasovým dynamem" (vortex dynamo), jež generovalo extrémně silné elektromagnetické pole, které působila na váhu letounu a redukovalo jeho hmotnost. Celý systém se nazýval "Thule Triebwerk" (Thrustwork, a. ka. Tachyonator-7) a byl instalován do celé řady diskovitých letounů.

      Od roku 1935 "Thule Gesellschaft hledala nenápadný a dobře skrytý zkušební prostor pro tyto zařízení. Nakonec padlo rozhodnutí pro oblast v severozápadní části Německa, které bylo známé jako Hauneburg. Proto speciální vývojová skupina SS "E-IV" některé diskovité letouny označovala jako "H - Gerat" (Hauneburg Device).

       Z válečných bezpečnostních důvodů byl název v roce 1939 zkrácen na Haunebu (vžito spíše Hanebu) a společně s RFZ-5 a leteckou systémovou řadou diskovitých letounů VRIL byly testovány v oblasti "Vril Arado Brandenburk".

      První řada Hanebu I. měla 25 metrů v průměru s biologickou kapacitou osmi lidí na palubě dosahovala neuvěřitelné rychlosti se stropem na 4.800 km v hodině, ale v malých výškách. Přičemž v stratosferické hladině při experimentálním rychlostním letu z 8. července 1938 dosáhl Hanebu I. rychlostního stropu na úrovni absolutně neuvěřitelných 17.000 km v hodině. Časová  kapacita byla 18 hodin non stop letu. Jiným unikátním prvkem byla speciální keramická substance - glazura, která byla hlavní součástí velmi zajímavým způsobem tvořeného povrchu letounu. Tento materiál vydržel teplotu až 2600 stupňů Celsia s celoplošným působením na celý povrch, stejně tak teplotu až 96 stupňů pod bodem mrazu a to po dobu až 14 a půl hodiny. Ona přísně střežená glazura se jmenovala VICTALEN (Frozen Smoke - Zmrzlý kouř). Proslýchá se, že přípravek byl darem mimozemské skupiny "K - Group, Kondraskin", která chtěla oficiálně přes Německé válečné zájmy si řešit zájmy své vlastní kategorie. Špičkový němečtí metalurgové byly posléze zasvěceni do výroby tohoto materiálu. Z jistých technických důvodů měl Hanebu I. dvojitý trup Victalen s vakuovým předělem.

     Velká část diskovitých letounů a tedy i naše řada Hanebu byla opatřena zajímavou experimentální zbraní, která se jmenovala "KSK dvojče, 60 mm"(Kraft Strahl Kanone - Silné Paprskové Dělo). V žádném případě nešlo o laser či něco podobného. Pouze dva němečtí zainteresovaní pohlaváři byli ochotni po II. světové válce o této věci říci pár slov. Němci jí nazývali "anachronismem". Její původ prý není z této časové periody?..

     Když byl v lednu roku 1945 nalezen havarovaný  německý experimentální letoun VRIL 7 v oblasti Kamčatky byla "KSK" zbraň tehdejšími ruskými vědci izolována a zkoumána. Výzkum byl ukončen s úspěchem v roce 1964 a od této doby byly ruští specializovaní inženýři vedeni prof. Kapicou schopni vytvořit prakticky neomezené množství technologických klonů  této věci. Jisté okolnosti nasvědčují tomu, že stála u zrodu ruských zbraní skalárního typu.

     Hanebu I. prodělal závěrečné letecké zkoušky v roce v roce 1939 a po 52 zkušebních letech byl připraven pro sériovou výrobu. V roce 1942 byl připraven na závěrečné letecké testování Hanebu II. Tento létající talíř měl průměr 26 metrů, byl koncipován pro devítičlennou posádku. V nízké letové hladině byl schopen dosáhnout nadzvukové rychlosti se stropem na 6000 kilometrech v hodině a ve stratosferické hladině se strop pohyboval kolem 21.000 kilometrů v hodině. Časová kapacita v non stop letu se zvedla na vynikajících 55 hodin.

     V průběhu roku 1943 až 1944 byla připravena pro závěrečné zkušební testy vylepšená verze - zcela vynikající "HANEBU II. Do-Stra" (Dornier - STRAtospharen Flugzeug/Straspheric Aircraft). Tyto velmi masivní stroje pojaly až 20 osob posádky. Ve stratosféře dosáhly rychlosti až 21 000 kilometrů za hodinu. Podle velmi důvěrného informačního zdroje dva z těchto letounů dosáhly 14. října 1944 úspěšně povrchu měsíce po neuvěřitelných 28 hodinách letu. Pakliže se tato skutečnost zakládá na pravdě, tak prvního pilotovaného kosmického letu v moderních dějinách lidstva dosáhlo Německo a to již v roce 1944. Tento typ letounu měla sériově vyrábět firma Junkers.

       V roce 1944 mělo Německo nicméně ve vývoji další esa v rukávě. Byl to především mohutný Hanebu III., který měřil v průměru přes 71 metrů, koncipovaný pro 32 člennou posádku. Ve stratosféře při zkušebním letu 2. prosince 1944 dosáhl rychlostního stropu 40 000 kilometrů v hodině. Časová kapacita v non stop letu u tohoto stroje dosáhla 7 až 8 týdnů. Do konce II. světové války bylo provedeno celkem 19 úspěšných letů. Na sklonku války byl Hanebu III. využit pro evakuaci nacistické špičky a členů společnosti Vril a Thule.

     V plánech byl ještě Hanebu IV. Bohužel o tomto zařízení se mi zatím nepodařilo zjistit žádné bližší skutečnosti. Každopádně jak Hanebu III. tak Hanebu IV. měly k dispozici trojitý Victalenový povrch trupu což nasvědčuje tomu, že oba dva typy byly koncipovány pro kosmické lety.

      Ve foto části vždy za nákresem konkrétního typu Hanebu následuje na fotografiích dan typ v akci (reálu).


 


 


 


 


 


 


 


 


 


 


 


 


 


 


 


 


 


 


 



ZDE MŮŽE ČTENÁŘ SHLÉDNOUT VIDEO K VÝŠE UVEDENÉ PROBLEMATICE


Původní zdroj: Hitler´s Flying Saucers

(c) 2003 Henry Stevens

(c) Foto: Archiv autora

(c) 2005 Translation: Matrix-2001

Další díly