VÝZKUM INTERAKCE HMOTY

       V průběhu empirického výzkumu kosmické energie jsem získal informace o jejích vlastnostech, které výrazně zvětšují rozsah známých skutečností. Umožňuje to hodnocení přírodních jevů z širších hledisek a poskytuje to podnět k revizi některých ustálených názorů. Je podivuhodné, že kosmická energie mohla unikat pozornosti vědy celá tisíciletí, rovněž není snadné pochopit, že prioritní přírodní sílu dosud nikdo nepostrádal. V následujícím textu Vás seznámím s průběhem výzkumu a vlastnostmi kosmické energie na praktických příkladech. Při diskusi o biofyzice vyvstal dotaz, zda mohou mít kondenzátory také auru, když mají podobný náboj jako buněčné membrány. V té době jsem prostřednictvím kovové virgule shromažďoval statistické údaje o velikosti aury osob, proto bylo snadné se přesvědčit, že kondenzátory mají ve svém okolí obdobnou auru jako lidské tělo. Toto zjištění se stalo podnětem pro intenzivní výzkum, při kterém jsem zaznamenal dosud nepublikované vlastnosti kondenzátorů.  Prvním poznatkem bylo, že s objemem aury kondenzátorů lze manipulovat změnami napětí na elektrodách. Z dalších experimentů vyplynulo, že prostřednictvím kondenzátoru lze také manipulovat s velikostí aury lidského těla. Uchopí-li asistent nabitý kondenzátor, získá s ním společnou auru, kterou lze manipulovat také změnami napětí na svorkách kondenzátoru. Dále jsem experimentálně ověřil stejnou souvislost i mezi kondenzátory. Libovolný počet kondenzátorů získá společnou auru, když se jejich aury překrývají. Dalším poznatkem bylo, že uvedený jev probíhá se stejným výsledkem také u lidí. Libovolný počet lidí při splnění podmínky překrytí aury získá společnou větší auru.

      Následné experimenty potvrdily, že organismy i veškerá hmota - vodní toky, elektrické zdroje, rozvody elektrické energie a chemické reakce - mají také auru. Pro získání společné aury mezi uvedenými zdroji platí stejné podmínky jako u kondenzátorů a osob - překrytí aury jinou aurou.

      U hornin a některých jiných hmot nelze auru identifikovat. Neznamená to, že auru nemají, energetická hodnota jejich aury je jen menší než citlivost virgule. U takových hmot lze prokázat přítomnost aury zvýšením její hodnoty. Toho lze docílit, umístíme-li hmotu s neidentifikovatelnou aurou na několik hodin do okolí hmoty, která vykazuje velkou auru jako např. kovy, vodní toky apod. Horniny a eventuálně další hmoty tak získají s aktivačním zdrojem společnou větší auru. Svůj energetický zisk budou po odstavení od zdroje několik hodin pozvolna ztrácet.

      Je snadné experimentálně ověřit, že stejně jako aktivační hmota s horninou jsou v interakci i ostatní hmoty včetně organismů. Lze z toho odvodit, že v lidském těle, které získává od jiné hmoty větší auru, může probíhat stejný energetický proces jako u kondenzátorů - zvyšování elektrického napětí na buněčných membránách. Toto jsem ověřil mnoha dalšími pokusy. Nejprve z dostupných materiálů zopakuji co je to aura.

     V historii se termínem aura označuje vyzařování celého lidského těla, které tvoří jakýsi světelný obal těla a je různého zabarvení. Tvar a barva jsou určovány duševními hnutími člověka i stavem jeho těla. Aura je determinována řadou faktorů jako strava, působení slunce, průběh fyziologických procesů, afekty i myšlenky, dýchání atd. I když je aura neviditelná, prostupuje a obklopuje všechny druhy hmoty. Princip aury zůstává dosud nevyjasněn. Nepodařilo se uspokojivě zjistit v čem tento jev spočívá. Pojem aura je všeobecně spojován s lidským tělem. To by mohlo být zavádějící, když v dalším výkladu budu dávat do souvislosti auru s veškerou hmotou. Proto nahradím termín aura označením "Energetický prostor".

     V průběhu několikaletého experimentování s energetickým prostorem jsem zaznamenal ještě další dvě energetické složky, které jsou průvodním jevem každé hmoty. Nazval jsem je "Energetické zóny"a "Interzóny". Energetické zóny kopírují tvar energetického prostoru v určitých rozestupech jako slupky. Prostupují kovy, zeminou i budovami, a jejich dosah nelze zjistit. Interzóny jsou ve většině případů čtyři, nacházejí se mezi energetickými zónami a jsou přilehlé k energetické zóně, která směřuje k energetickému prostoru. Je jich velké množství a vytvářejí hustý trojrozměrný rastr.

     Jelikož se v dalším textu budou názvy energetických složek často opakovat, budu pro přehlednost energetický prostor dále označovat pouze "ES", energetické zóny "EZ". Pro interzóny, které se tak často v textu nevyskytují, zkratku používat nebudu. V dalším textu budou také často uváděny různé energetické zdroje, které energetické složky (ES, EZ a interzóny) produkují. Všechny tyto zdroje budu označovat jednotně jako "P-náboj". P- náboje produkují dosud nikde nepopsanou energii a tuto energii jsem nazval "Kosmická energie".

Menhiry

     Bylo to pravděpodobně v Palestině asi před šesti tisíci lety, kdy člověk vztyčil první menhir. Následovalo stavění menhirů, bylo jich vztyčeno desetitisíce na místech od sebe značně vzdálených. Vzácností nejsou ani deset i dvanáct metrů vysoké o hmotnosti několika set tun. Největší menhir nazvaný "Mené er Groah" u Locmariaqueru v Bretani je 23,5 metrů vysoký. Pravděpodobně ve stejné době nebo o málo později, byly stavěny ve velkém množství také dolmeny. Jsou to obvykle dva nebo více velkých kamenů, na kterých je uložena krycí deska, která v některých případech váží až 100 tun. V Indii jich bylo postaveno 2200 a ve velkém množství byly vybudovány v Evropě, Oceánii a Tibetu. Jsou známy také dolmeny arabské, palestinské, kavkazské a další. Ještě zajímavějšími výtvory dávných civilizací jsou kromlechy, jejich půdorys má tvar kruhu a byly vybudovány z mohutných vztyčených balvanů, na které byly uloženy krycí desky. Podobné mohutné megalitické stavby byly nalezeny také v severní Africe, na pyrenejském poloostrově, v Peru, v Coloradu a na mnoha dalších místech.

     Stejně záhadnými stavbami jsou hliněné valy, které byly rovněž budovány ve velkém množství na všech kontinentech v různých velikostech. Na americkém kontinentě jsou nazývány "Mound" a bylo jich vybudováno více než sto tisíc. Největší takovou stavbou v Evropě je umělý kopec Silbury Hill. Je 40 metrů vysoký a jeho kruhová základna zabírá plochu dvou hektarů. Na jeho vybudování bylo zapotřebí přemístit 36 miliónů košů křídového vápence a hlíny.

     Menhiry se vyskytují na mnoha místech v dosud nepopsaných seskupeních.V místě bývalého keltského sídliště na levém břehu řeky Vltavy (Česká republika), ve vzdálenosti asi 1,5 km řeky na zalesněném kopci, byla navršena v kolmém směru na vodní tok podélná hromada kamenů různých velikostí o rozměru asi 10 x 100 metrů a výšce asi 2 metry. Vlivem různého průtoku vody se EZ vodního toku pohybovaly neustále po hromadě kamenů a předávaly jí energii. Z důvodu jednoduchosti a účelnosti stavby byly pravděpodobně podobné menhiry vybudovány na více místech.

     Jako menhiry lze rovněž označit několik desítek přesně opracovaných válců z hrubozrnné žuly, nacházejících se v okolí Zvánovického potoka na Jevansku východně od Prahy. Většina kamenů má stejný průměr 120 centimetrů, jen několik má průměr o málo menší. Výška je proměnlivá - pohybuje se od 30 do 70 centimetrů. Podle vyprávění místních lidí skončila řada válců na soukromých zahradách nebo byla rozlámána. Na sousedním kopci se nacházejí stejně záhadné objekty, jsou zde rozmístěny pravidelné kamenné kvádry i kameny neurčitých tvarů. Všechny kamenné objekty mají na svém vrcholu kulaté prohlubně plné vody.

    Hornina umístěná v energetické složce vodního toku má větší energetickou hodnotu než vodní tok, je s ním v interakci. Z toho vyplývá, že různě vysoké kamenné válce měly různé energetické hodnoty, šlo tedy o regulaci energie. Podle výšky kamenů a zvolenou délkou pobytu na nich si lidé mohli určit jaké množství energie mohou načerpat. Kamenné objekty rozmístěné na sousedním kopci nebyly uloženy náhodně, ale do EZ vodního toku. Voda v jejich prohlubních přejímala energii z horniny. Požití takto energeticky upravené vody mělo pro lidi ozdravný účinek.

     Železný kutabský sloup v Indii pochází z 9. století před naším letopočtem, váží 17 tun, je 16 m vysoký, z čehož 7 m je nad zemí, a sestává z chemicky čistého železa. Jde nepochybně také o menhir, železo na rozdíl od horniny má mnohonásobně větší základní energetickou hodnotu a jeho umístěním do energetické složky ji umocníme.

     Nepřehledné množství hypotéz, kterými jsou tyto stavby zdůvodňovány, pouze dokazuje, že dosud nebylo prokázáno jakému účelu mohly sloužit a proč jim lidé dávných kultur věnovali tolik námahy. Z mého výzkumu vyplynulo, že menhiry, dolmeny, kromlechy i hliněné valy, mohly být využívány jako zesilovače, akumulátory a stabilizátory kosmické energie, s následným využitím energie také pro ozdravné účely.

    Nové pojetí využití menhirů staví megalitickou kulturu na vyšší vývojový stupeň než bylo dosud uváděno. Lidé té doby znali pro nás neznámou energii a pro nás neznámým způsobem ji využívali. To bude asi hlavní důvod, proč v průběhu dvacátého století autoři odborných publikací převážně popisného charakteru, nemohli zdůvodnit pro jaký účel mohly být megalitické stavby vybudovány. Energetické využití menhirů je možné pokládat za první záchytný bod při řešení následných otázek, které mohou být mnohem složitější, než bychom předpokládali.

     Z uvedených experimentů vyplývá, že megalitické stavby byly budovány pro energetický zisk. Domnívám se ale, že zdůvodnění pro uvedené tři druhy megalitických staveb (menhiry, dolmeny a kromlechy), nelze paušalizovat. Jejich stavitelé měli jistě pro odlišnost konstrukcí vážný důvod. Rovněž je nutné si uvědomit, že byly budovány z různých druhů hornin.V některých případech byly horniny na svá místa transportovány ze vzdálených oblastí i když v okolí byl jiných druhů hornin dostatek. Dolmeny a kromlechy byly rovněž budovány z různých druhů hornin. Každá hmota má svůj specifický kód, který vyplývá z rozestupů EZ a interzón. Při kombinacích hornin vznikají kódy jiné, odlišné od kódů původních. Stejného výsledku lze dosáhnout při kombinacích hornin s jinými hmotami. Z toho vyplývá, že budovatelé megalitických staveb kombinacemi hornin nevytvářeli jen energetické hodnoty kvantitativní, ale také kvalitativní. Ke kvalitativním energetickým hodnotám se mi nepodařilo ani přiblížit, je to záležitost pro dlouhodobý výzkum ve vybavených laboratořích za spolupráce softwarových techniků. Proto se omezím v dalším popisu megalitických staveb pouze na energetické hodnoty kvantitativní. Tam, kde se vyskytují kombinace hornin nebo jiných hmot lze uvažovat, že stavitelé zde vytvářely také hodnoty kvalitativní.

     Myslí-li si někdo, že je to neuvěřitelné, mám pro to pochopení, myslel jsem si to také. Jelikož ale neuvěřitelné jevy se budou dále stupňovat, pokládám za nutné zamyslet se nad tím, zda lze dát do souvislosti prehistorického člověka, jak ho známe z historie, s vyspělou technikou, kterou prokazují megalitické stavby, ale také artefakty z vykopávek jako např. bumerang. Nesoulad je zde patrný, ale to je věcí historiků..

     Bumerangy, stejně jako menhiry, nacházejí archeologové v navzájem vzdálených oblastech naší planety. Bumerang mimo Austrálii používali lidé také v severovýchodní Africe, znali jej ve starém Egyptě a Mezopotámii, dokonce i v Evropě. V Holandsku byl vykopán dubový bumerang starý 2.200 let. Nejstarší bumerang pochází z Polska, radiokarbonová metoda prokázala jeho stáří přibližně 20.300 let. Vzhledem k tomu, že dřevo není trvanlivý materiál, je možné předpokládat, že tato zbraň byla v dávné minulosti velmi rozšířená. Menhir a bumerang mají společný pravěký původ, nacházejí se na různých kontinentech a vyznačují se vysokým stupněm technické úrovně.

         Český redaktor Jan Novák (v deníku Právo) napsal: "Aerodynamika bumerangu je mnohem složitější než křídla letadel, jejichž konstrukci si nelze představit bez složitých výpočtů a výzkumu v aerodynamických laboratořích. Vztlak u křídla letadla, který působí směrem vzhůru, je způsoben tvarem křídla, který nutí vzduch obtékat horní hranou rychleji než spodní. Stejný profil má i bumerang, ale aerodynamika tohoto vrhacího nástroje je značně složitější. Ramena bumerangu svírají navzájem tupý úhel a za letu se otáčejí kolem těžiště, které není v místě ohybu, ale ve volném prostoru několik centimetrů před ním. Kromě této rotace konají ještě jeden pohyb, letí vpřed ve směru, kterým byl bumerang vržen. Rameno, které se otáčí po směru letu, je obtékáno vzduchem rychleji (rychlosti letu bumerangu a rotace se sčítají) než druhé, otáčející se proti směru letu (rychlosti se odečítají). Vzniká tedy síla snažící se naklonit osu rotace. Jenže to není tak jednoduché. Působí zde totiž ještě další pozoruhodný jev, kterému se říká precese. Vzniká u každého rychle rotujícího tělesa a projevuje se tím, že osa rotace se snaží stále mířit jedním směrem. To se jí sice nepodaří, protože aerodynamické síly mají navrch, ovlivní však let bumerangu natolik, že jeho dráha dostane tvar složité křivky končící na svém počátku. Přitom letové vlastnosti tohoto primitivního nástroje jsou opravdu vynikající. Je například popsán případ, kdy bumerang, který se dostal do termického proudění, plachtil na vzdálenost 16 kilometrů".

       Nepřekvapilo by mne kdyby skeptici vysvětlili původ bumerangu tak, že to byla ohnutá větev, která čirou náhodou měla popsané letové vlastnosti, a posloužila pak jako vzor pro výrobu dalších bumerangů. Takové tvrzení ale nemůže obstát v souvislosti s jejich výskytem na více kontinentech, podobně jako je tomu v případě menhirů. Diskuse o vývoji bumerangu nepřichází v úvahu, mohl být zkonstruován pouze na základě znalosti aerodynamiky, pro kterou byl podnětem vývoj letadel. Vše nasvědčuje tomu, že jde pouze o předání informace pro praktické využití, bez znalosti podstaty celé věci. Jak jsem již uvedl, stáří palestinských menhirů se odhaduje asi na 4.500 let a vznik polského bumerangu se klade do doby před 20 300 roky. Třebaže doba používání bumerangu je úctyhodná, naše civilizace nebyla ještě v devatenáctém století schopna pro nedostatek teoretických poznatků zdůvodnit princip jeho fungování. Můžeme se tedy domnívat, že ze stejných důvodů se dosud nepodařilo zdůvodnit funkci menhirů.

       Při hodnocení menhirů, dolmenů a kromlechů z energetického hlediska je patrný jejich vývoj. Po zkušenostech, že vodní toky jsou zdrojem energie, neuniklo lidem, že osaměle stojící kámen poblíž vodního toku ovlivňuje člověka výrazněji. Dále bylo pravděpodobně zjištěno, že stejné vlastnosti má také kámen značně vzdálený od vodního toku a proto lidé stavěli kameny poblíž svého bydliště. Někteří ale byli zklamáni, protože jejich kámen nebyl energetický. V průběhu dalšího pozorování mohli dospět k tomu, že kámen může získat energetické vlastnosti pouze v některých místech a následovně se mohli naučit taková místa identifikovat. Pravděpodobně lidem neuniklo, že menší množství energie uvolňuje vysoký kámen i mimo energetické místo a snažili se to kompenzovat větší hmotností horniny. Dalším poznatkem mohlo být, že vysoký kámen o velké hmotnosti postavený do energetického místa má více energie.

       V průběhu dalšího času mohli lidé dospět k tomu, že kámen nemá v každé době stejné posilující účinky, že je má jen někdy a po omezenou dobu. Pravděpodobně zjistili souvislost posilujících účinků s průtokem vody a dalším pozorováním mohli dospět k poznatku, že kámen energii rychle nabývá a pozvolna ji ztrácí. Z využívání kamenů k doplnění energie mohl vyplynout další poznatek, že některé horniny nebo jejich kombinace jsou výhodnější. Budování velkých dolmenů prodlužovalo dobu optimální účinnosti a kombinace hornin ovlivnila kvalitu energie. Domnívám se, že kromlechy vytvářely stejné podmínky jako dolmeny, ale posilujícího procesu se mohlo účastnit více lidí. Doba působení posilujícího účinku kromlechů byla pravděpodobně prodloužena doplněním energie prostřednictvím ohňů.

      Statisíce menhirů, dolmenů a hliněných valů rozmístěných na všech kontinentech, a manipulace s energií, která dosud uniká pozornosti vědy, naznačují, že nebude snadné se v historii orientovat.

Megalitické stavby s energetickou regulací

      Budování megalitických staveb s regulací energie vyplynulo pravděpodobně z poznatku, že uzdravovací procesy prostřednictvím menhirů, dolmenů, kromlechů a hliněných valů mohly být využívány pouze nepravidelně. Povětrnostní podmínky vytvářely různé průtoky vodních toků a tím i změny v hodnotách energetických složek. Regulací vodního průtoku bylo umožněno udržovat požadovanou energetickou hladinu a velká hmota stavby zajišťovala její stabilitu.

      JERUZALÉMSKÝ RYBNÍK

      Skutečnost, že ozdravné účinky vodních toků měly souvislost s jejich energetickou hodnotou lze odvodit z provozu jeruzalémského rybníka. Rybník Bethesda v Jeruzalémě byl zčásti vytesán a částečně vystavěn ve vyschlém korytu potoka, které se naplňovalo vodou pouze za deště. Jeho rozměry byly asi 60x 80 m a byl 7 m hluboký. Rybník excentricky rozdělovala 6,5 m široká kamenná hráz, takže vznikl menší severní a o něco větší jižní rybník. Dvojitá nádrž byla na všech čtyřech stranách obklopena sloupovými halami, pátá hala byla postavena na dělící hrázi. Je předmětem dohadů kdo a kdy rybník postavil, ale předpokládá se, že byl pohanskou svatyní. Informace, která je zachycena na měděném plechu z třetí jeskyně v Kurmánu, naznačuje jak známá byla tehdy tato svatyně, v níž docházelo k zázračným uzdravením. Důležitá a pozoruhodná je okolnost, že Janovo evangelium (J 5,2) zde prozrazuje autorovu výbornou znalost místních poměrů, kterou archeologie beze zbytku potvrdila. Jan ve zmíněném textu uvádí, že v pěti halách leželi nemocní a očekávali hnutí vody. Po naplnění rybníka čekali nemocní před koupelí "jistý čas až anděl upraví vodu".

      Jeruzalémský rybník nebyl umístěn ve vyschlém korytu potoka náhodně. Kdyby jím neustále protékala voda, nebyl by k dispozici "jistý čas" na její úpravu. Voda, která po dešti zaplnila nádrže, měla nějakou energetickou hodnotu, která se postupně snižovala nebo se mohla také zvyšovat. Mohly zde být ještě další vlivy, které přispěly k energetické úpravě vody, jako např. zvýšená koncentrace energetických zón ve spolupůsobení s okolní horninou apod. Získala-li voda optimální hodnotu, oznámil duchovní vůdce všem přítomným, že "anděl již vodu upravil" a uzdravující koupel mohla začít. Okolí rybníka zastavěné sloupovými halami pro čekající poutníky, nasvědčuje tomu, že voda skutečně ozdravný účinek měla, v opačném případě by poutníci k rybníku nedocházeli.

     S energií vody experimentuji již řadu let, ale nedomnívám se, že bude snadné nalézt její optimální hodnotu, která se projevuje ozdravnými účinky. Není to záležitost pouze energetická, svou roli zde mají také interaktivní vlivy okolních hornin apod. Další výzkum kosmické energie bude časově i technicky velmi náročný. Každý prvek má svůj specifický kód, který je dán rozestupy energetických zón a rozestupy interzón. Kombinace dvou nebo více prvků mají kód jiný, odlišný od základních kódů. V průběhu dalších experimentů bude nezbytné zaznamenávat s velkou přesností rozestupy energetických složek, to se ale neobejde bez nových měřicích přístrojů. Virguli pro další výzkum již nelze použít, jejím prostřednictvím lze ale konstruktérům elektroniky označit místa výskytu energie a seznámit je s jejími vlastnostmi. Průvodním jevem dalšího výzkumu bude všestranné využívání nových poznatků v nejrůznějších oblastech. Po zpracování kódů některých komponentů bude snadné vyrobit identifikační čidla, která na značnou vzdálenost na tyto složky upozorní. Policisté budou moci provádět kontrolu projíždějících vozidel zda nepřevážejí zakázané látky, současně budou upozorněni zda je řidič pod vlivem drogy nebo alkoholu. Stejný přehled o svých studentech budou mít i ředitelé škol. Využití identifikace hmot v průmyslu bude mnohem rozsáhlejší.

      OSIREION

     Obdivuhodné technické znalosti dávných kultur umožnily budovat stavby s ozdravným účinkem, ve kterých byla požadovaná energetická hladina neustále k dispozici. S několika takovými stavbami vás seznámím. Za jednu z nejstarších kamenných památek v Egyptě a začátek architektury je považována stavba Osireion. Je to stavba, pro kterou se dosud nenašlo vysvětlení za jakým účelem mohla být vybudována a proč v její konstrukci je zabudováno nadměrné množství hmoty. Celý objekt byl vybudován z daleka dopravených gigantických kamenných kvádrů. Vnitřek budovy tvoří podstavec z velkých dlaždicových kvádrů, dvacet pět metrů dlouhý a dvanáct metrů široký. Při okraji delších stran podstavce jsou dvě sloupořadí, každé z nich sestává z pěti masivních žulových monolitů přes tři a půl metru vysokých o průměrné váze asi 100 tun. Podstavec je obklopen tři metry širokým a tři a půl metru hlubokým vodním příkopem. Za vnějším okrajem vodního příkopu je asi metrový ochoz a následuje sedm metrů široké obvodové zdivo. Po celé délce se v obvodovém zdivu nachází sedmnáct komůrek, vysokých necelé dva metry. Na podstavci mezi sloupořadími jsou dva malé bazény. Zastřešení stavby bylo provedeno rovněž z obrovitých kamenných překladů a mohutných kamenných desek.

      Gigantický stavební výkon byl tedy odveden kvůli dvěma malým bazénům, vodnímu příkopu a sedmnácti malým komůrkám. Z hlediska zkušeností naší civilizace se obrovské úsilí, které bylo k vytvoření stavby nezbytné vynaložit, jeví jako zcela nesmyslné a zbytečné.

      Z hlediska mých poznatků byla stavba Osireionu vybudována v místě silné energetické koncentrace v energetickém prostoru řeky Nilu pro akumulaci kosmické energie. Energie byla kumulována ve hmotě horniny a interaktivní vody. Manipulací s množstvím vody v příkopu bylo umožněno regulovat energetickou hodnotu celé stavby. Lidé si tak mohli udržovat optimální energetickou hladinu a v bazénech měli neustále k dispozici ozdravný účinek vody. Sedmnáct malých komůrek, umístěných v obvodovém zdivu, mohlo fungovat jako energetická posilovna. Lidé si mohli doplňovat energii v bazénech nebo v komůrkách. Lze se domnívat, že stavba Osierion mohla také energeticky ovlivňovat hmotu sousedního chrámu.

      PRAVĚK V INDII

     Nelze přehlédnout, že zdánlivě odlišná stavba, ale s podobnými vlastnostmi, byla vybudována také v Indii. Někdy před počátkem třetího tisíciletí před naším letopočtem vznikla v poříčí Indu a jeho přítoků zvláštní osobitá kultura, jejímž charakteristickým znakem byla civilizační vyspělost a vysoká urbanistická úroveň. Starověká kultura byla nazvána podle geografické lokalizace kulturou poříčí Indu nebo se jí podle jednoho ze dvou hlavních nalezišť říká kultura harrapská. Největší sídlo tehdejších obyvatel, město Mohendžo-daro, bylo protkáno pravidelnou sítí rovných místy až deset metrů širokých ulic, které se protínají v pravém úhlu. Mezi hlavními třídami se rozprostíraly bloky nestejně velkých obytných budov o jednom i dvou podlažích. Vedle obytných místností měly domy i koupelny a záchody s promyšleným systémem přívodu vody i kanalizačním odtokem. Jejich odvodní trubky ústily do centrálních kanálů, vyhloubených pod hlavními třídami a končící v řece. Podle odhadu žilo v městě asi 30.000 obyvatel.

     Stejně jako i jiná pravěká osídlení má rovněž Mohendžo-daro svou záhadnou stavbu. Uměle navršený pahorek z hlíny o základně 400x 200 metrů a 16 metrů vysoký měl na vrcholu plošinu. Její jádro tvoří nádrž o rozměrech 13 x 8 metrů a hloubce dva a půl metru. Celý bazén je obkroužen ochozem, z něhož vedly dveře do malých místnůstek.

     Stavbu bazénu v blízkosti řeky je obtížné vysvětlit, zejména když téměř každý měl doma koupelnu. Vůbec už však nejde zdůvodnit, proč byla nádrž postavena na šestnáctimetrovém umělém pahorku. Její vybudování v úrovni terénu by bylo podstatně jednodušší. Aby vznikl pahorek bylo zapotřebí vytěžit, přemístit a uložit asi 1,000.000 kubických metrů zeminy, což odpovídá hmotnosti téměř dvou milionů tun. Nelze se domnívat, že lidé budovali pahorek pro ukrácení dlouhé chvíle, museli k tomu mít vážný důvod.

     Porovnáme-li stavbu bazénu na hliněném valu se stavbou Osireionu z konstrukčního a energetického hlediska, dojdeme k závěru, že obě stavby se vyznačují společnými znaky - velkou hmotností, vodní nádrží a malými komůrkami v obvodovém zdivu. Nádrž byla vybudovaná při horní části vodního toku, tedy v dostatečném spádu. To umožnilo, že voda přiváděná do bazénu spádovým potrubím mohla energeticky regulovat hmotu pahorku, který zajišťoval energetickou stabilitu. Dalšího stupně regulace mohlo být dosaženo vypouštěním vody z bazénu.

     Obyvatelé města Mohendžo-daro, stejně jako v Osireionu, měli neustále k dispozici optimální energetickou hodnotu vody " bez čekání na anděla".

     DALŠÍ VODNÍ STAVBY

     Potok Quebrada de Lavapatas na americkém kontinentu teče skalní plošinou o ploše více než 300 čtverečních metrů, do nichž pravěcí kameníci vytesali složitou síť kanálů, rýh a prohlubní. Celkem jsou tu tři pravoúhlé bazény a labyrint nesčetných kanálů, jimiž se vede voda. Je opravdu fascinující sledovat trasu potoka. Z jedné prohlubně kape voda do druhé a začíná odtékat až ve chvíli, kdy je dosaženo zcela určitého stavu. Názory archeologů na význam vodní stavby se výrazně rozcházejí. Zatímco jedni zde předpokládají existenci jakéhosi vodního kultu či kultu plodnosti a úrodnosti, druzí zde spatřují posvátné místo pro náboženské obřady a rituální očistné koupele.

      Z hlediska mého výzkumu jsou uvedené vodní stavby léčivými lázněmi. Hodnota P-náboje tekoucí vody je přesně v proporci k hornině a rychlosti vody. Voda tekoucí sestavou kanálů a prohlubní vytváří v bazénech tři různé energetické hodnoty. Tyto hodnoty mohly být užívány podle potřeb pravěkých lidí jako doplněk energie. Pobyt v ES nebo EZ v jednom z bazénů stabilizoval kapacitu buněčných membrán na předem stanovené hodnoty. Ačkoliv pravěcí lidé nemysleli v těchto termínech, zřejmě věděli, že je to posiluje.

      PYRAMIDA AKAPANA

     Mnohem větší vodní stavbou je pyramida Akapana ve zpustlém bolívijském městě Tiahuanaco. Na jejím vrcholku byla vybudována velká vodní nádrž, ze které byla voda vypouštěna složitou soustavou kamenných kanálů, které nalezli archeologové hluboko v jejích útrobách.Voda dále stékala po sérii svažujících se rovin do příkopu, který se táhl kolem celé stavby, a odtékala k základům pyramidy na jižní straně. Byly vysloveny hypotézy, že účel pyramidy souvisel s kultem deště či vody spojeným s primitivním uctíváním síly a vlastností rychle tekoucí vody. Podle další teorie mohlo mít neznámé "technické vybavení" pyramidy smrtonosný účel. Vychází z významu slov Hake a Apana v starobylém aymarském jazyce, kterým se v okolí stále mluví: Hake znamená "lidé" nebo muži, Apana znamená zemřít (pravděpodobně působením vody). Akapana je tedy "Místo kde lidé umírají?.." Podle mé teorie pyramida Akapana, stejně jako ostatní megalitické stavby, byla postavena v místě koncentrace EZ a ve své hmotě akumulovala kosmickou energii. Další energii získávala stejně jako i jiné stavby zakončené hrotem - sáním hrotem. Energie stavby mohla být regulována protékající vodou v kamenných kanálech, které byly vybudovány v jejích útrobách. Mám experimentálně ověřeno, že nadměrné množství energie může negativně ovlivnit lidské zdraví. Průtok vody mohl být ale regulován tak, že celková energie nemusela být lidskému zdraví škodlivá, ale prospěšná. Nasvědčuje tomu do země zapuštěný chrám postavený v těsném sousedství pyramidy. Hmota chrámu a hmota pyramidy měly společný energetický prostor. Regulací energetické hodnoty pyramidy mohli být pozitivně ovlivňováni lidé shromážděni v chrámu.

     Nevzpomínám si, že bych se v odborné literatuře setkal se zdůvodněním, proč byl chrám postaven pod úroveň okolního terénu. Vymyká se to logice a v architektuře všech dob se podobný případ nevyskytuje. Nezdůvodněné zůstávají podzemní prostory také u jiných megalitických staveb. Některé megalitické stavby byly vybudovány pouze jako podzemní prostory. Z hlediska přenosu energie, který popisuji v úvodní části, to lze zdůvodnit.

     Hmota(pyramida, hliněný pahorek, budova nebo jiná stavba) umístěná do energetické složky získává od ní energii a vytváří vlastní P-náboj. Představíme si tedy pyramidu postavenou na úrovni terénu. Její energetický prostor se bude jevit jako pyramida mnohem větších rozměrů, ale z části se bude nacházet pod terénem. Zemina nebo hornina, která se nachází v energetickém prostoru pod pyramidou, přebírá od něj další energii. Mám experimentální zkušenost, že setrvá-li asistent jednu hodinu v sezení zapuštěném pod úroveň terénu v energetickém prostoru většího P-náboje, jeho energetický zisk bude asi o 50% větší, než při pobytu za stejnou dobu na stejném místě v úrovni terénu. Chrám byl tedy z důvodu většího energetického zisku záměrně umístěn pod úroveň terénu. Ze stejného důvodu byly budovány podzemní prostory pod jinými megalitickými stavbami. U staveb, které byly vybudovány pouze jako podzemní prostory, se lze domnívat, že se nacházely v místě silné energetické koncentrace, kde energetický zisk výrazně převyšoval energetické ztráty.

     Pyramida Akapana byla energetickou stavbou s možností regulace a předávala lidem energii také prostřednictvím hmoty chrámu.

      OBELISKY

      První obelisk byl pravděpodobně umístěn ve svatyni egyptského slunečního boha v Heliopoli. Později byly páry obelisků stavěny ke vchodu do jiných velkých staroegyptských chrámů. V období Staré Říše byly malé obelisky stavěny také před hroby, uplatnily se též v Babylóně a Asýrii. Jako architektonický prvek byly obelisky uplatněny v Evropě až v baroku. Z hlediska naší civilizace byly obelisky ve všech dobách považovány jako architektonický dekorativní prvek. Ve starém Egyptě měly obelisky hlavně význam energetický, fungovaly jako menhiry. V případě, že bylo nutné doplnit energetickou hmotu chrámu, prostřednictvím obelisků to bylo velice snadné. Obelisky lze tedy také považovat za regulační prvek. Lidé megalitické kultury využívali přírodní zákony, které naše civilizace poznala až v 19. století.

     Anglický fyzik Michael Faraday v roce 1824 objevil mimo jiné také jev sání hrotem. Jeho funkce je popsána následovně: Přiblížíme-li kouli s hrotem k nabitému tělesu, stane se po určité době trvale elektrickou. Na hrotu se indukuje nesouhlasný náboj o velké plošné hustotě, takže elektrony z hrotu přecházejí na molekuly vzduchu, a tak vzniknou záporné ionty, které jsou přitahovány kladně nabitým tělesem, jehož náboj se tím zmenšuje, a na kouli s hrotem převládne náboj kladný. Děj se jeví tak, jako by hrot elektřinu z tělesa vysál, a proto se tomuto jevu říká sání hrotem. Na tomto jevu je založen Divišův hromosvod s mnoha ostrými hroty. Uvedený jev je od 19. století popisován v učebnicích, ale nikdo neměl ani tušení, že to funguje na všech umělých hrotech, které vyčnívají z povrchu zemského za předpokladu, že jsou od skalního podkladu odizolovány zeminou nebo jiným materiálem. Zjistil jsem to náhodou při prověřování informace o neobvyklém zavěšování zvonů.

     V 15. a 16. století bývaly zvony zavěšovány také opačně než je obvyklé - srdcem nahoru. To bylo výhodné zvláště pro těžké zvony, které tak bylo snadné rozhoupat - zvon se rozhoupal vlastní vahou a v pohybu dále udržoval šlapáním. Protože tento způsob zavěšování byl v 17. století považován za nekatolický, na většině věží byly takto umístěné zvony zavěšeny srdcem dolů. Zdůvodnění "nekatolický" se mi jevilo málo přesvědčivé pro množství pracných rekonstrukcí, zejména když se to netýkalo zvukového efektu a zavěšení nebylo viditelné. Abych se přesvědčil jaký mohl být jiný důvod pro změnu v zavěšení zvonů, rozhodl jsem se celou věc prověřit. Výsledek se dostavil rychleji než jsem očekával, k důvodu nekatolický je nutné přidat důvod energetický.

     Jako maketu věže jsem použil jeden metr vysoký mramorový šestihran o hmotnosti asi 200 kg a postavil jsem jej do energetické zóny. Pro přehlednost nebudu jeho energetickou hodnotu konkretizovat a označím ji jako základní. Bronzový odlitek zvonu o hmotnosti 1,5 kg jsem umístil na maketu věže (srdcem dolů) a po krátké době se její základní hodnota zvětšila téměř na trojnásobek. Při umístění opačném (srdcem nahoru) se základní hodnota věže zmenšila asi o 20%. Tento pokus jsem mnohokrát opakoval vždy se stejným výsledkem.

     Hodnocením historických věžových staveb z energetického hlediska nelze začít jinak než v Babylóně. V centru každého babylónského města se nacházel posvátný okrsek s chrámy, královským palácem a věžovou stavbou, kterou nazývali zikkuratem. Největším zikkuratem byla Babylónská věž, postavená na základech devadesát metrů širokých, a devadesát metrů byla i výška této věže. Třicet tři metrů bylo vysoké první poschodí, osmnáct druhé, po šesti metrech třetí, čtvrté, páté a šesté. patnáct metrů byl vysoký chrám babylónského boha Madruka, pokrytý zlatem. Uvnitř chrámu byla umístěna socha boha Madruka z ryzího zlata. Stavba věže byla ohrazena okružní zdí, o kterou se opíraly nejrůznější budovy sloužící kultovním účelům. Stavebním materiálem pro babylónské stavby byly nepálené cihly, v některých případech byly použity cihly vytvrzené chemickými procesy.

     Egyptské pyramidy se v podstatě vyznačují podobnými charakteristickými znaky - velkou hmotností a výškou. Vrcholy pyramid byly obloženy kovem. Pyramidy byly rovněž ohrazeny a v jejich blízkosti byly umístěny budovy sloužící kultovním účelům. První pyramida byla postavena z cihel, ale její tvar oproti babylonským věžím zajišťoval mnohem větší stabilitu. Stavitelé pravděpodobně pochopili, že babylonské věže byly budovány z cihel pouze z nedostatku vhodnějšího stavebního materiálu, a že kámen ze statického i energetického hlediska lépe vyhovuje.

     Využívání hrotového efektu lze v historii sledovat od menhirů až po sakrální stavby naší doby. Z konstrukčního hlediska se jeví velmi zajímavá podobná stavba, na které stavitelé pro získání energie využili přírodních hrotů - je to poutní místo Macchu Picchu. V těsném sousedství horské plošiny, na které je stavba vybudována, se nacházejí dva vrcholky And, Huayna Picchu a Macchu Picchu, které fungují jako zdroje energie. Dalším mohutným energetickým zdrojem je řeka Urubamba, která burácí dole v údolí. Její energetické složky protínají plošinu a navršují energii stavby. Přilehlé terasy, které byly předmětem mnoha hypotéz, mohly sloužit jako shromaždiště poutníků.

     Energetické zdůvodnění staveb ale vyvolává další otázku: Od koho Sumerové získali informace o energii hrotů, existovala Atlantida nebo má pravdu pan Daniken?

     Babylonské věže, pyramidy, menhiry, obelisky, hliněné valy a jakékoliv věže mají stejnou energetickou funkci, ve své hmotě shromažďují energii, kterou následně od nich přebírá hmota s menším energetickým potenciálem - včetně organismů. Na rozdíl od našich dávných předků si toho nejsme vědomi a budujeme stavby, které svým energetickým přepětím mohou negativně a plíživým způsobem ovlivňovat naše zdraví.

Převzato: Výzkum interakce hmoty

(c) Miroslav Provod

Kontakt na autora: centrum11@volny.cz