JAK UNIKNOUT VESMÍRU

       Vesmír je předurčen ke svému konci. Ale dříve než k tomu dojde mohla by pokročilá civilizace uniknout skrze "červí díru" do paralelního vesmíru? Tato myšlenka se jeví jako science fiction, ale je v souladu se zákony fyziky a biologie. Zde je jak na to říká Machio Kaku. Autor je profesor teoretické fyziky na City University of New York. Tento článek je založen na jeho knize "Parelelní světy" (Allen Lane). Vesmír je mimo kontrolu v nezastavitelném zrychlování. Nakonec všechen inteligentní život bude čelit konečné skáze - velkému zchlazení. Pokročilá civilizace musí podniknout konečnou cestu: uniknout do paralelního vesmíru. Od dob práce Edwina Hubbla ve 20tých letech je vědcům známo, že vesmír expanduje, ale většina věřila, že se expanze zpomaluje jak vesmír stárne. V roce 1998 astronomové při Lawrence Berkeley National Laboratory a Australian National University vypočítali míru expanze studiem tuctu silných explozí supernov ve vzdálených galaxiích. Nemohli uvěřit svým výsledkům. Nějaká neznámá síla způsobuje, že se expanze zrychluje. Brian Schmidt, jeden z vedoucích skupiny, řekl "Stále jsem kroutil hlavou, ale vše jsme ověřili... Dost jsem se zdráhal sdělit to lidem, protože jsem opravdu věřil, že nás rozcupují."

      Fyzikové se vrátli ke svým tabulím a zjistili, že jakási "temná energie" neznámého původu spřízněná s Einsteinovou "kosmologickou konstantou", se chová jako antigravitační síla. Zjevně samotný prázdný prostor obsahuje dostatek odpudivé temné energie schopné rozbít celý vesmír na kusy. Čím více se vesmír zvětšuje, tím více je zde temné energie, která ho nutí expandovat ještě rychleji směřujíc tak k módu exponenciálnímu úprku.

      V roce 2003 byl tento udivující výsledek potvrzen satelitem WMAP (Wilkinson microwave anisotropy probe). Obíhající miliony mil nad zemí tento satelit obsahuje dva teleskopy schopné detekovat jemné mikrovlné radiace, které zaplňují vesmír. Jsou tak citlivé, že jsou schopné vyfotografovat ve velkém detailu dosvit mikrovlné radiace zanechané velkým třeskem, která stále obíhá vesmírem. Satelit WMAP nám tak dal obrázek vesmíru jako "dítěte", když mu bylo asi tak 380 000 let.

     Satelit WMAP zodpověděl dlouhotrvající otázku stáří vesmíru: je oficiálně starý 13,7 miliard let (s přesností na 1%). Ale mnohem pozoruhodnější je, že údaje ukázaly, že temná energie není ojedinělá, ale naopak tvoří 73% hmoty a energie celého vesmíru. Aby byla záhada ještě větší údaje dále odhalily, že se 23% vesmíru skládá z "temné hmoty", bizardní formy hmoty, která je neviditelná, ale přesto má hmotnost. Vodík a helium tvoří 4%, zatímco vyšší prvky včetně vás a mě utváří pouze 0,03%. Temná energie a většina temné hmoty není tvořena atomy, což znamená, že je v rozporu s tím, čemu věřili staří Řekové a co je vyučováno ve všech předmětech chemie, většina vesmíru není vůbec složena z atomů.

     Jak se vesmír zvětšuje se jeho energetický obsah zřeďuje a teploty nakonec klesnou k absolutní nule, kde se i atomy přestávají hýbat. Jeden z železných zákonů fyziky je druhý termodynamický zákon, který říká, že se nakonec vše zhroutí, že celková "entropie" (neřád nebo chaos) vesmíru se vždy zvyšuje. To znamená, že železo rezne, naše těla stárnou a rozpadají se, říše padají, hvězdy vyčerpají svoje jaderné palivo a sám vesmír se zpomalí jak teploty rovnoměrně klesají k nule.

    Teorie strun jako záchrana?

    Přestože termodynamika a kosmologie ukazují na konečnou smrt všech životních forem ve vesmíru, je zde stále jedna možná díra. Zákonem evoluce je, že když se radikálně změní prostředí, život se musí adaptovat, utéct nebo zemřít. První alternativa se jeví nemožná. Poslední je nepřijatelná. To nám dává jedinou možnost : opustit vesmír.

     Přestože koncept opuštění našeho umírající vesmíru do jiného se může jevit naprosto šílené, neexistuje žádný zákon fyziky bránící vstupu do paralelního vesmíru. Einsteinova obecná relativita umožňuje existenci "červích děr" nebo bran propojujících paralelní vesmíry někdy také nazývanou jako "Einstein-Rosenův most". Ale stále nevíme, zda kvantové úpravy takovou cestu umožní nebo ne.

     Přestože byla představa "multiverza" - že náš vesmír koexistuje s nekonečným počtem paralelních vesmírů - považována za absurdní, nedávno způsobila ohromný zájem mezi fyziky různých zaměření. Zaprvé je údaji z WMAP v souladu s čelní "inflační" teorií, předeslaná Alanem Guthem z MIT roku 1979. It postulates a turbo-charged expansion of the universe at the beginning of time. The inflationary universe idea neatly explains several stubborn cosmological mysteries, including the flatness and uniformity of the universe.

     Ale protože fyzikové stále nevědí jak ovládat tento inflační proces, zůstává tu možnost, že k němu může v nekonečném cyklu dojít znovu. To je chaotická inflační představa Andreje Lindeho ze Stanford University, ve které "rodičovské vesmíry" rodí "potomské vesmíry" v kontinuálním nikdy nekončícím cyklu. Jako se mýdlová bublina rozdělí na dvě menší bubliny se mohou vesmíry nepřetržitě šířit z jiných vesmírů.

    Ale co způsobuje velký třest a řídí tuto inflaci? Tato otázka zůstavá nezodpovězena. Vzhledem k tomu, že byl velký třesk tak intenzivní, musíme opustit Einsteinovu obecnou relativitu, která je základním modelem pro celou kosmologii. Einsteinova teorie gravitace se hroutí v momentu velkého třesku a proto není schopna dát odpověď na hluboké filozofické a teologické otázky vyvolané touto událostí. Při těchto neuvěřitelných teplotách musíme zapojit kvantovou teorii - další velkou teorii, kterou přineslo 20té století - která popisuje fyziku uvnitř atomu.

    Kvantová teorie a Einsteinova relativita si vzájemně odporují. Ta první popisuje svět velmi malého, podivnou subatomární říši  elektronů a kvarků. Teorie relativity popisuje svět velkých věcí - černých děr a zvětšujících se vesmírů. Relativita tedy není uzpůsobena vysvětlit okamžik velkého třesku, kdy byl vesmír menší než subatomární částice. V tomto okamžiku bychom očekávali dominaci radiačních účinků nad gravitací a proto potřebujeme kvantový popis gravitace. Opravdu největší výzvou, kterou čelí fyzika, je sjednocení těchto teorií do jedné koherentní teorie všech sil ve vesmíru.

    Fyzikové dneška prahnou po získání této "teorie všeho". Během poslední poloviny století bylo mnoho návrhů, ale všechny se ukázaly být nekonzistentní nebo neúplné. Zatím vedoucím - a vlastně jediným - kandidátem je teorie strun.

    Poslední inkarnace teorie strun, M-teorie, může zodpovědět otázku, která pronásledovala advokáty vyšších dimenzí po celé století: kde jsou? Kouř se umí rozptýlit a zaplnit celou místnost aniž by unikl do hyperprostoru, takže vyšší dimenze, pokud vůbec existují, musí být menší než atom. Pokud by více-rozměrný prostor byl větší než atom, pak bychom atomy viděli podivně mizející do vyšší dimenze, ale nic takového v laboratoři nepozorujeme.

    Ve starším obrazu strun jste museli "stočit" nebo ohnout až šest z deseti původních dimenzí, aby vám z toho vznikl čtyř-rozměrný vesmír dneška. Tyto nechtěné dimenze byly stlačeny do malé kuličky (nazývané Calabi-Yau manifold) příliš malé, aby mohly být viděny. Ale M-teorie k tomu poskytuje nový fígl: některé z těchto vyšších dimenzí mohou být rozměrem velké nebo dokonce nekonečné. Představte si dva paralelní listy papíru. Pokud by na každém listu žil mravenec, oba by si mysleli, že jejich list je celý vesmír, aniž by si byli vědomi jiného vesmíru poblíž. Ve skutečnosti by další vesmír byl neviditelný. Každý mravenec by prožil celý život nedbající na fakt, že jen o pár palců dál je jiný vesmír. Podobně náš vesmír může být membrána plovoucího 11ti rozměrného hyperprostoru zatímco naší pozornosti unikají paralelní vesmíry vznášející se poblíž.

    Zajímavá verze kosmologie M-teorie je "ekpyrotický" vesmír (z řecké "konflagrace") předkládaný Paulem Steinhardtem, Burtem Ovrutem a Neilem Turokem. Usuzuje, že je náš vesmír plochá nekonečná membrána plovoucí ve vícerozměrném prostoru. Ale čas od času gravitace přitáhne blízkou membránu. Tyto dva paralelní vesmíry se vzájemně přibližují až do sebe narazí a tím uvolní kolosální množství energie (velký cákanec). Tato exploze tak vytvoří nám známý vesmír a tyto dva paralelní vesmíry se v hyperprostoru rozletí na kusy.

   Hledání vyšších dimenzí

   Intenzivní zájem pro vyšší dimenze způsobila teorie strun jak byla pomalu rozšířena do celého světa experimentální fyziky. Debaty byly od jídelního stolu přesunuty do multimilionových fyzikálních experimentů.

     Jsou vyvíjeny i jiné plány. V roce 2007 velký hadronový kolidér [large hadron collider (LHC)] schopný rozštěpit subatomární částice kolosální energií 14ti triliónů elektronvoltů (10 trilion krát větší energie než je běžně viděna u typické chemické reakce) bude zapnut poblíž Ženevy. Největší kladivo na atomy na světě, toto ohromné zažízení, na kruhové ploše 27km, na pomezí francouzskošvýcarské hranice, se vypraví do míst 10 000 krát menších než je proton. Fyzikové očekávají, že objeví celé nové ZOO subatomárních částic od velkého třesku dosud neviděných.

     Fyzikové předpovídají, že LHC může vytvořit exotické částice jako mini-černé díry a supersymetrické částice, přezdívané "sčástice", které by poskytly nepřímý důkaz teorie strun. V teorii strun, každá částice má svého super-partnera. Partner elektronu je "selektron", partner kvarku je "škvark" a tak dále.

    Dále, okolo roku 2012, Lisa (laser interferometer space antenna) , vesmírný detektor gravitační vlny [gravity wave] bude vyslán na oběžnou dráhu. Lisa bude schopná zachytit gravitační šokové vlny vyslané méně než triliontinu sekundy po velkém třesku. Bude se skládat ze tří satelitů obíhající slunce, vzájemně propojených laserových paprskem, tak utvářející ve vesmírném prostoru ohromný trojúhelník o stranách 5 km. Jakákoliv gravitační vlna, která Lisu zasáhne, poruší laserové paprsky a toto malé zakřivení bude zaznamenáno přístroji, oznamující kolizi dvou černých děr nebo samotného dozvuku velkého třesku. Líza je tak citlivá -- že je schopná měřit distorze diametrálně desetkrát menší než je velikost atomu - tedy bude schopná otestovat mnoho scénářů předkládaných pro vermír před velkým třeskem, včetně teorie strun.

    Kroky pro opuštění vesmíru

    Ve snaze vytvořit systém pro diskuzi o pokročilých mimozemských civilizacích, astrofyzici často užívají klasifikaci civilizace typu I, II a III zavedené ruským astrofyzikem Nikolajem Kardashevem v 60tých letech, který je hodnotí podle jejich spotřeby energie.

     Jeden by mohl očekávat, že civilizace typu III by užitím veškeré energie jejích nepředstavitelně ohromných galaktických prostředků byla schopná překonat Velké zchlazení. Těla jejich obyvatel by kupříkladu mohla být geneticky upravena a jejich orgány nahrazeny počítačovými implantáty, a reprezentovat tím sofistikovanou fúzi křemíkových a uhlíkových technologií. Ale ani tato superlidská těla by nepřežila velké zchlazení. Je to tím, že inteligenci definujeme jako schopnost zpracovávat informaci. Podle fyziky, všechny stroje, ať jsou to počítače, rakety, lokomotivy nebo pohony na páru, bez vyjímky závisí na získávání energie z teplotních rozdílů : například parní pohon pracuje extrahováním energie z vařící vody. Ale informačně-procesní, a proto inteligence, potřebuje energii dodávanou ze strojů a motorů , což by bylo nemožné jakmile by možné teplotní rozdíly klesly na nulu. Podle zákonů fyziky, v celkově chladném vesmíru, kde teplotní rozdíly neexistují, nemůže inteligence přežít.

    Ale protože je velké zchlazení pravděpodobně miliardy až triliony let před námi, má civilizace typu III čas navrhnout jedinou strategii konzistentní se zákony fyziky: opustit vesmír. K dosažení toho musí pokročilá civilizace nejprve objevit zákony kvantové gravitace, což se může nebo nemusí úkazat, že je teorie strun. Tyto zákony by byly zásadní pro výpočet několika neznámých faktorů, jako stabilita červích děr propojující nás s paralelním vesmírem, a jak zjistit, jak tyto paralelní světy vypadají. Před skokem do neznámá musíme vědět, co je na druhé straně. Ale jak udělat takový skok? Tady je několik možností.

    Nalézt přirozeně se vyskytující červí díru

    Pokročilá civilizace, která kolonizovala galaxii mohla během svých předchozích výprav narazit na exotické primordial pozůstatky velkého třesku. Původně expanze byla tak rapidní a explozivní, že dokonce i malé červí díry mohly být zakřivený a zvětšeny do makroskopických rozměrů. Červí díry, vesmírné struny, negativní hmota, negativní energie, falešná vakua a jiné exotické příšerky fyziky mohou být památné relikvie z tvoření.

    Ale pokud by tyto přirozeně se vyskytující vesmírné brány nebyly nalezeny, pak by tato civilizace musela podniknout mnohem komplexnější a náročnější kroky.

    Vypuštění sondy do černé díry

     Jak dnes zjišťujeme, černé díry jsou ve vesmíru velmi hojné, jedna se skrývá ve středu naší vlastní mléčné dráhy galaxy weighing about 3m solar masses. Sondy vyslané skrze černou díru mohou objasnit některé nezodpovězené otázky. V roce 1963 matematik Roy Kerr předvedl, že rapidně se točící černá díra nezkolabovala do bodu, ale spíš do rotujícího kruhu, který je chráněn před zhroucením silamy centrifugy.

     Všechny černé díry jsou obklopeny horizontem události neboli bodem, od kterého již není návratu: překročení horizontu události je jednosměrná cesta [one-way trip]. Tím pádem by bylo potřeba dvou takových černých děr pro návratovou cestu. Ale pro pokročilou civilizaci unikající velkému zchlazení, může být jednosměrka vše co potřebuje.

    Co se stane, když člověk spadne skrze Kerrův prstenec je předmětem diskuzí. Někteří věří, že akt vstupu do červí díry ji zavře a učiní nestabilní. A světlo padající do černé díry by bylo modře posunuté, což ukazuje na možnost, že by byl člověk při vstupu do paralelního vesmíru usmažen. Nikdo to neví jistě, a proto by musel být proveden experiment. Tato kontroverze v posledních letech ožila, když Steven Hawking připustil, že udělal před 30ti lety chybu, když sázel na to, že černé díry pohlcují vše, včetně informace. Možná je informace navždy zníčena černou dírou nebo možná překročí do paralelního vesmíru na druhé straně Kerrova prstence. Poslední Hawkingovy úvahy jsou, že informace není plně ztracena. Ale nikdo si nemyslí, že v této věci dosud padlo finální slovo.

    Pro získání údajů o prostoročasech, které jsou zakřiveny na bod zlomu, by pokročilá civilizace mohla vytvořit černou díru zpomaleně. V roce 1939 Einstein analyzoval rotující hmotu hvězdných trosek, které se pomalu hroutily vlastní gravitací. Přestože Einstein dokázal, že rotující vemírné trosky nezkolabují do černé díry, pokročilá civilizace by mohla duplikovat tento experiment zpomaleným způsobem sběrem rotující hmoty neutronové hvězdy vážící méně než tři hvězdná tělesa a pak pozvolna přidávat další hvězdný materiál této hmotě a donutit ji tím ke gravitačnímu kolapsu. Namísto kolapsu do bodu, by zkolabovala do prstence a tím by vědcům umožňila být svědky zpomalenému vytvoření Kerrovy černé díry.

    Vytvoření záporné energie

     Pokud by se Kerrovy prstence ukázaly být příliš nestabilní nebo smrtelné, jeden by mohl zauvažovat nad otevřením červích děr užitím negativní hmoty/energie. V roce 1988 Kip Thorne a jeho kolegové z California Institute of Technology dokázali, že pokud máte dostatek záporné hmoty nebo negativní energie, můžete ji využít pro vytvoření průchodných červích děr - takových přes které byste mohli svobodně procházet tam i zpět mezi vaší laboratoří a vzdáleném bodu v prostoru (nebo dokonce i čase). Záporná hmota/energie by byla dostatečná pro udržování otevřeného hrdla červí díry pro účely cesty.

    Naneštěstí však nikdo dosud zápornou hmotu neviděl. V principu by musela vážit méně než nic a padat vzhůru, namísto dolů. Pokud existovala při vzniku Země, pak byla odvržena zemskou gravitací ven do vesmíru.

    Nicméně záporná energie byla pozorována v laboratořích ve formě Casimirového efektu. Normálně by síly mezi dvěmi nenabitými paralelními deskami měly být nulové. Ale pokud kvantové fluktuace vně desek jsou vyšší než fluktuace mezi deskami, a net compression force will be created. Fluktuace z venku tlačící na desky jsou vyšší než fluktuace tlačící ven mez deskami, takže tyto nenabité desky jsou vzájemně přitahovány.

    Bylo to poprvé předpovězeno v roce 1948 a změřeno 1958. Ovšem Casimir energie je malinká - proporciálně převrácené hodnotě čtvrté mocniny vzdálenosti desek. Pro možnost využití Casimirového efektu by byla potřebná pokročilá technologie schopná přiblížit tyto dvě desky na velmi malé vzdálenosti. Pokud byste tyto paralelní desky přetvarovali do koule s dvojitou vrstvou a užili ohromné zdroje energie pro stlačení těchto sférických plátů do sebe, mohlo by tím být vytvořeno dostatek záporné energie,aby vnitřek koule oddělil od zbytku vesmíru.

    Jiný zdroj záporné energie jsou laserové paprsky. Pulzy laserové energie obsahují "stlačené stavy", které obsahují jak zápornou tak kladnou energii. Problém je oddělit z paprsku zápornou energii od kladné. Přestože je to teoreticky možné, je to nepřekonatelně těžké. Pokud by sofistikovaná civilizace byla toto schopna udělat, pak byl silné laserové paprsky mohly vytvořit dostatek záporné energie, aby kouli odloupli z našeho vesmíru.

    I černé díry mají zápornou energii, která je oblokupuje poblíž horizontu události. V principu by se takto dala získat ohromná kvanta záporné energie. Ovšem technické problémy s extrakcí záporné energie poblíž černé díry jsou velmi ošemetné.

    Vytvoření vlastního potomského vesmíru (baby universe)

    Podle inflace je k vytvoření vlastního vesmíru potřeba jen pár uncí hmoty. A to z důvodu, že pozitivní energie hmoty vyruší negativní energii gravitace. Pokud je vesmír uzavřený, pak se vzájemně přesně vyruší. Svým způsobem může být vesmír oběd zdarma, jak zdůraznil Guth. Může se to zdát zvláštní, ale není potřeba žádné sítě energie pro vytvoření celého vesmíru. Potomské vesmíry jsou v principu přirozeně vytvářeny, když jistá oblast prostoročasu začně být nestabilní a vstoupí do stavu nazývaného "falešné vakuum", které destabilizuje strukturu prostoro-času. Pokročilá civilizace to může udělat záměrně koncentrováním energie do jednoho bodu. To by vyžadovalo buď stlačit hmotu na hustotu 10 na 80tou g/cm3  nebo zahřátí na 10 na 29tou stupňů kelvina.

    Pro vytvoření těchto fantastických podmínek potřebných pro vytvoření červí díry pomocí negativní energie nebo vytvoření falešného vakua pozitivní energií, bychom potřebovali "cosmické kladivo na atomy". Fyzikové se pokouší vytvořit stolní urychlovače, které by v principu mohly získat miliardy elektronvoltů na kuchyňském stole. Použili silné laserové paprsky pro získáni energie zrychlení 200 miliard electronvoltů na metr jako nový rekord. Vývoj je rapidní, kdy každých pět let vytvořená energie roste desetinásobně. Přestože technické problémy stále brání vytvoření skutečného stolního urychlovače, pokročilá civilizace má miliardy let na zdokonalení těchto a jiných zařízení.

    Pro dosažení Planckovy energie (10 na 28tou eV) by pomocí této laserové technologie vyžadovalo atomový drtič 10 světelných let dlouhý, až k nebližší hvězdě, což by bylo v rámci technologických možností civilizace typu III. Protože je vakuum volného prostoru lepší než jiné získatelné vakuum na Zemi, paprsky subatomárních částic nepotřebují několik světelných let dlouhý tubus, mohly by být vystřeleny do volného prostoru. Podél trasy by musely být elektrárny, aby posilovaly laserovou energii a zároveň ji zaměřovaly.

    Jiná možnost by byla ohnout cestu do kruhu, tak aby se vešla v rámci hvězdného systému. Gigantické magnety by mohly být umístěny na asteroidech pro zakřivení a zaměření paprsku do kruhové cesty okolo slunce. Magnetické pole nutné pro zakřivení paprsku by bylo tak ohromné, že průchod energie skrze cívky by je mohl roztavit, což znamená, že by byly jen na jedno použití. Po průchodu paprsku by vyhořelé cívky musely být vyřazeny a nahrazeny pro případy dalšího použití.

    Vytvořit stroj pro laserovou implozi

    V principu je možné vytvořit laserové paprsky neomezené síly; jediný limit je stabilita materiálu a síla energetického zdroje. V laboratoři jsou dnes běžné terawattové lasery (trilion wattů) a pomalu začínají být možné petawattové (kvadrilion wattů) (pro porovnání, komerční jaderná elektrárna generuje pouze miliardu wattů kontinuální energie). Jeden by si dokonce mohl představit infračervený laser napájený energií vodíkové bomby, která by paprsku poskytla nepředstavitelnou sílu. Na Lawrence Livermore National Laboratory se kruhově vystřelují baterie laserů na malou kuličku lithium deuteride, aktivní ingrediencí vodíkové bomby, ve snaze ochočit sílu termojaderné fúze.

    Pokročila civilizace by mohla na asteroidech vytvořit ohromné laserové stanice a pak vystřelit miliony laserových paprsků na jediný bod a tím vytvořit dnes nepředstavitelně ohromné teploty a tlaky.

   Vyslání nanobotů pro znovuvytvoření civilizace

    Pokud by vytvořené červí díry v minulých krocích byly příliš malé nebo příliš nestabilní nebo by byly příliš velké účinky radiace, pak bysme skrze červí díru mohli možná vyslat pouze částice o velikosti atomu.V tomto případě by tato civilizace ohla pustit do finálního řešení: poslat skrze červí díru "semínko" o velikosti atomu schopné na druhé straně znovuvytvoření civilizace. Tento proces je běžně viděn v přírodě. Například semínko dubu je pevné, drsné a vytvořené pro účely přežití dlouhé cesty mimo zemi. Také obsahuje všechny genetické informace potřebné pro znovuvytvoření stromu.

    Pokročilá civilizace by mohla chtít poslat dostatek informací skrze červí díru pro vytvoření "nanobota", sebereplikujícího stroje o velikosti atomu, vytvořeného nanotechnologií. Byl by schopen cestovat blízko rychlosti světla, protože by byl pouze velikosti molekuly. Přistál by na neúrodném měsíci a pak použil syrový materiál pro vytvoření chemické továrny, která by vytvořila miliony svých kopií. Horda těchto robotů by cestovala na jiné měsíce jiného solárního systémů a vytvářela nové chemické továrny. Celý tento proces by byl opakován znova a znova a utvářel tak miliony a miliony kopií původního robota. Z původního jednoho robota by zde byla oblast trilionů takový robotů rozšiřujících se rychlostí světla a kolonizující celou galaxii.

    (To bylo základní myšlenkou filmu 2001, pravděpodobně vědecky nejpřesnější fiktivní zobrazení setkání s mimozemskou životní formou. Namísto setkání s vetřelci v létajících talířích nebo USS Enterprise, je nejrealističtější možností, že uskutečníme kontakt s robotí sondou zanechanou na měsíci od odcházející civilizace třetího typu. Toto bylo v počátečních minutách filmu popsáno, ale Stanley Kubrick tyto rozhovory z finálního střihu odstranil.)

    Jako další krok by tyto roboti vytvořili ohromné biotechnologické laboratoře. Sekvence DNA tvůrců sond by byly pečlivě zaznamenány a roboti by byly vyvinuti pro vložení této informace do inkubátorů, které by pak naklonovaly celý jejich druh. Pokročilá civilizace by mohla také zakódovat osobnosti a vzpomínky jejich nositelů a vložit je do těchto klonů a umožnit tak reinkarnací celé rasy.

    Přestože je tento scénář zjevně fantastický je v souladu se známými zákony fyziky a biologie a je v mezích schopností civilizace typu III. Zákony vědy nijak nebrání regeneraci pokročilé civilizace od molekulární úrovně. Pro vymírající civilizaci zachycenou v chladnoucím vesmíru by toto mohla být poslední naděje.,