Pronikal do skafandrů kosmonautů výpravy Apollo a dráždil jim oči. Neil Armstrong po něm málem uklouzl. Zhoršoval vlastnosti optiky a dostal se do lunárního modulu. To vše dokázal měsíční prach, nejzvláštnější látka, jakou lidé dosud měli příležitost zkoumat. Měsíční prach zajímá vědce z mnoha důvodů. Jeho miniaturní částice se dostanou do ochranných vrstev skafandru a po pouhých třech vycházkách způsobí, že kosmonauti stěží ohnou ruce v loktech a obtížně pohybují prsty v rukavicích. Při návratu na Měsíc je třeba počítat i s jinými vlastnostmi měsíčního prachu. Na první pohled jeho našedlá barva ničím nezaujme. Pod mikroskopem je vidět, že se skládá z okrouhlých částí vulkanického skla, ostrých úlomků tohoto skla a aglutinátů tvořených kusy horniny pospojované sklem. Je to důsledek čtyř miliard let, kdy byl povrch Měsíce bombardován mikrometeority. Na rozdíl od velkých meteoritů nevytvářejí mikrometeority rozměrné krátery, ale měsíční prašnou půdu. Při jejich dopadu se hornina zahřeje na tisíc až dva tisíce stupňů Celsia a roztaví do podoby skla. K podobnému jevu na Zemi dojít nemůže, protože malé meteority shoří v atmosféře.

 

Užitečná nahrážka

       Z měsíční horniny bude možné získat množství surovin - vodík a kyslík, které poslouží jako palivo pro rakety směřující na Mars a také pro výrobu vzduchu pro posádku (viz 100+1 5/2004). Z ledu, který se pravděpodobně nachází v blízkosti pólů, lze získat vodu. Ze zahřátého prachu je možné vyrobit sklo k budování silnic. Vysoký obsah železa by mohl najít uplatnění při výrobě oceli. Nejdříve je ale třeba mít k dispozici dostatečně vyvinuté technologie. Nezbytný je i měsíční prach jako surovina k experimentům. Kosmonauti výprav Apollo přivezli z Měsíce celkem 380 kilogramů hornin, z nichž většina leží v texaském Johnsonově vesmírném středisku v Houstonu. Pro pokusy s prachem, zejména pro testy jeho přeměny na stavební materiál, je zapotřebí asi tisíc tun této suroviny. Místo skutečného měsíčního prachu museli vědci sáhnout po náhražce. Tato látka existuje od devadesátých let a oficiálně je označena jako JSC-1.  Látka JSC-1 byla v zemských podmínkách vyrobena z vulkanického popela z jednoho lomu poblíž města Flagstaff v Arizoně.

       Tento popel se normálně používá na štěrkování silnic. Je o něco hrubší než skutečný měsíční prach, takže se musel nejdřív rozemlít na jemnou moučku. Tu vědci smíchali s původním vulkanickým popelem, aby obsahoval správné množství kaménků a hrubších zrn. Složení JSC-1 se velmi podobá skutečnému měsíčnímu prachu. Látka posloužila k testům nového typu skafandru, podařilo se z ní získat odolné cihly i kyslík. Pro další výzkum je nezbytné vytvořit více typů náhražky, např. horniny z měsíčních planin (moří) nebo náhražky prachu poblíž pólů. V něm by podle předpokladů měly být ukryty krystaly ledu, ale nikdo neví, jak vypadají. Nelze vyloučit, že mají nepravidelnou strukturu způsobenou nedostatkem slunečního záření a že v nich jsou vázány plyny, například oxid uhličitý. Při zahřátí by se tyto plyny uvolnily v podobě exploze. Některé vlastnosti měsíčního prachu lze navzdory snaze napodobit jen stěží. Skutečný měsíční prach obsahuje například chemicky čisté železo.

 

Dopad na zdraví

        Další neprobádanou oblastí je působení měsíčního prachu na lidské zdraví. Někteří kosmonauti si po návratu z Měsíce stěžovali na podráždění očí, jiní měli příznaky podobné chřipce. Většina z nich vyprávěla, že na Měsíci cítili něco jako pach střelného prachu. Je možné, že dlouhodobý pobyt na Měsíci může vyvolat zaprášení plic neboli pneumokoniózu, onemocnění vzniklé ukládáním prachových částic v plicní tkáni. Pobyt na Měsíci je možná ještě horší než práce v dolech, protože i malé částečky prachu jsou velmi hrubé, mnohem hrubší než částice rozemleté náhražky a působí proto velmi dráždivě. Chování prachu do značné míry ovlivňuje i vakuum na měsíčním povrchu. Vědci proto využijí vakuovou komoru, kterou má NASA ještě z dob příprav Apolla. V ní by měli během následujících čtyř let zjistit, jak se ve vakuu prach pohybuje, jak sedá na povrch předmětů a jak reaguje na elektrické a magnetické pole. Získané poznatky budou využity pro lepší izolaci skafandrů a ochranu povrchů před prachem.

 

Co způsobil prach

       Špatná viditelnost - Výpravy Apollo 11, 12, 15 a 16 měly při přistání potíže s viditelností povrchu Měsíce. Chybné výsledky - Měřicí přístroje zaznamenávající rychlost přistání neukazovaly správně.

       Klouzavý povrch - Neil Armstrong si stěžoval, že prach na jeho nohou působí potíže při výstupu po žebříku lunárního modulu.

       Statický náboj - Kosmonauti se bez úspěchu snažili smést prach z přístrojů.

       Netěsnící skafandry - Ze skafandrů některých kosmonautů unikal vzduch, ne však v takovém množství, aby to ohrozilo jejich bezpečnost. Prach unikal i z krabic na vzorky, ačkoli měly být dokonale uzavřeny. Abrazivní účinky Některé vrstvy skafandrů, zvláště na nohou, byly porušeny.

       Průzor přilby - Harrisona Schmitta z Apolla 17 byl podrápán a poskytoval jen omezenou viditelnost. Přehřívání - Baterie lunárního roveru se pravidelně přehřívaly, protože prach bránil jejich chlazení.

 

Zdroj: 100+1